Housle

Housle tvoří společně s violou, violoncellem a kontrabasem rodinu strunných smyčcových nástrojů. Oproti ostatním členům vynikají housle nejmenší velikostí a nejvyšší polohou tónů. Zvuk vzniká rozechvěním čtyř strun laděných na G, D, A a E, k čemuž se používá smyčec, někdy také technika pizzicato (brnkání na struny pomocí prstů). Rozsahem se tento nástroj dokáže dotknout tří a půl oktávy, s možností přehrát i vyšší tóny tzv. flažoletovou technikou.

V porovnání s harfou nebo lesním rohem představují housle mladý nástroj, neboť vznikly ve středověku a nemají starověké nebo pravěké předchůdce. Ihned však získaly velkou oblibu.

Historie houslí

Housle se zrodily v severní Itálii během 16. století, pravděpodobně ve městech Cremona a Brescia. Vyvinuly se z renesančních smyčcových nástrojů jako lira da braccio, rebec a viola da gamba. První zobrazení nástroje připomínající dnešní housle pochází z fresky Gaudenzia Ferrariho z roku 1530. U těchto raných houslí se už objevovaly čtyři struny a tzv. efy, otvory ve tvaru písmene f.

Andrea Amati, zakladatel cremonské houslařské školy, kolem roku  1555 poprvé sestavil standardní podobu houslí, která určila proporce i konstrukci pro další generace. Údajně tak učinil na objednávku rodu Medicejů, cílem bylo vynalézt nástroj vhodný pro potulné umělce. Na jeho práci navázali slavní mistři Antonio Stradivari a Guarneri del Gesù, kteří v 17. a 18. století zdokonalili stavbu nástroje – změnili tvar korpusu a úhel krku, prodloužili hmatník, vylepšili lakování. Housle z této doby stále fungují a kvalitu jejich zvuku údajně nelze překonat.

V baroku se housle staly stěžejním sólovým nástrojem – vznikly slavné Vivaldiho koncerty, Corelliho sonáty i Bachovy Partity a Sonáty pro sólové housle. V klasicismu a romantismu jejich význam ještě vzrostl: prostor houslím věnovali Mozart, Beethoven, Mendelssohn i Čajkovskij. V 19. století se ustálila moderní podoba nástroje, začaly se používat kovové struny a zvýšil se tah pro mohutnější zvuk.

Stavba nástroje

Tělo houslí, často nazývané také korpus nebo rezonanční skříň, se skládá z horní a spodní desky propojené luby. Horní desku zdobí dva vyřezané otvory ve tvaru písmena f, tzv. efy, jimiž prochází zvuk a které zajišťují rezonanci. Uvnitř nástroje se nachází basový trámec zpevňující horní desku a podporující hlubší tóny. Duše, malý smrkový váleček, přenáší vibrace na spodní desku a určuje barvu zvuku. Na tělo navazuje krk s hmatníkem, na němž hráč stiskem prstů určuje výšku tónu. Celý nástroj zakončuje šnek – ten kromě estetické funkce chrání kolíkovou skříňku pro ladění. Housle pokrývá tenká vrstva laku, a chrání tak dřevo před vnějšími vlivy, ovlivňuje však i rezonanci.

Jedná se o dřevěný nástroj – nejčastějším materiálem bývá smrk, javor a eben. Smrk se používá na horní rezonanční desku díky své lehkosti a dobrému přenosu vibrací. Zadní desku, luby a krk tvoří javor, který dodává pevnost a ovlivňuje barvu tónu. Na hmatník a drobné součásti, jako kolíky nebo struník, se využívá tvrdý eben. Struny se napínají od kolíků přes nultý pražec a hmatník a přecházejí přes kobylku, která přenáší jejich vibrace do celého těla nástroje. Končí ve struníku, jenž může být vybaven dolaďovači. Standardní housle dosahují celkové délky 60 centimetrů. Existují i menší verze pro děti – od osminových přes čtvrtinové až po tříčtvrteční.

Samostatnou součástí hry je smyčec, tvořený pružnou dřevěnou tyčí a svazkem koňských žíní. Na spodní části smyčce se nachází žabka, která drží žíně a umožňuje jejich napínání pomocí šroubku. Horní konec smyčce, tzv. špička, nese žíně a udržuje tvar. Aby se žíně správně smýkaly o struny, potírají se kalafunou – pryskyřicí.

Využití

Dnes housle považujeme za všestranný nástroj – své místo najdou v klasické i lidové hudbě, v jazzu, popu a rocku.

V orchestru bývají housle zastoupeny ve dvou sekcích – první housle hrají nejvyšší melodii a sólové pasáže, zatímco druhé housle doplňují harmonii a podílí se na rytmickém doprovodu. Koncertní mistr, vedoucí sekce prvních houslí, usedá nejblíže k dirigentovi po jeho levé ruce. Směrem dozadu pokračují hráči prvních houslí následovaní skupinou druhých. Celkem bývá v jednom orchestru třicet houslistů. 

Housle se pyšní největší zpěvností a nejvíce se podobají lidskému hlasu. Jejich zvuk dokáže být jemný a lyrický, zároveň i dramatický nebo oslavný. Často vedou hlavní melodii, nesou harmonii a dokážou vyjádřit širokou škálu emocí. V komorní hudbě tvoří jádro smyčcových kvartetů, v sólovém repertoáru dávají prostor virtuosům.

Hra na housle

Housle se při hře drží vodorovně, uložené mezi levou klíční kostí a bradou hráče, často s opěrkou pro pohodlnější polohu. Levá ruka podpírá krk houslí a prsty stlačují struny na hmatníku, čímž určují výšku tónu. Palec slouží jako opora. Smyčec se drží pravou rukou a jeho pohyb po strunách vytváří tón, přičemž rychlost, tlak a místo dotyku ovlivňují barvu i hlasitost zvuku. Důležitou roli hraje uvolněná poloha těla a koordinace mezi pohyby rukou. 

Základní hra smyčcem (arco) umožňuje plynulé legato nebo výrazné staccato, brnkání na struny nese název pizzicato. Pokročilé styly zahrnují col legno (hra dřevěnou částí smyčce), flažolety pro velmi vysoké tóny nebo dvojhmaty.