Hoboj

Hoboj, náležící ke skupině dřevěných dechů, údajně patří mezi nejnáročnější nástroje vůbec, neboť vyžaduje perfektní zvládnutí dechové techniky a dostatečnou kapacitu plic. Jeho zvuk vzniká vdechnutím do tzv. strojku, dvou spojených plátků rákosu. Právě tento princip řadí hoboj mezi dvouplátkové nástroje, kam dále patří například fagot.

Název nástroje pochází z francouzštiny: slovo hautbois lze přeložit jako „vysoké dřevo“. Rozsah hoboje se pohybuje přibližně od B do F3, zkušenější hráči však zvládají i vyšší tóny. Do not se zapisuje bez transpozice, tedy tak, jak skutečně zní.

Historie hoboje

První podoby hoboje zvané zamr či zurna pocházejí ze starověké Střední Asie. Měly podobu trubice se dvěma plátky připomínajícími dnešní strojek. Do Evropy se tento nástroj dostal díky Arabům v 8. století našeho letopočtu. Středověká verze hoboje se nazývala šalmaj a jednalo se o slavnostní nástroj využívaný u šlechtických dvorů i při ceremoniích. Právě z něj se v 17. století ve Francii vyvinul moderní hoboj, tehdy zvaný hautbois – štíhlejší a rozsahem vyšší varianta dnešního nástroje. Velmi rychle našel uplatnění v orchestrální i komorní hudbě. Barokní skladatelé jako Jean-Baptiste Lully, Georg Friedrich Händel či Antonio Vivaldi psali pro hoboj výrazné melodické linky, často v dialogu s houslemi.

V 18. a 19. století se hoboj vyvíjel především po technické stránce – původní jednoduchý nástroj s několika klapkami dostával stále složitější mechaniku, díky čemuž dokázal snadněji hrát větší rozsah tónů a zvládat rychlejší pasáže. Vedle francouzského hoboje vznikly i varianty v Německu a Itálii. Německý robustnější typ disponuje tmavším zvukem, zatímco francouzská tradice preferuje jasnější zpěvný tón.

Stavba nástroje

Hoboj, nástroj poměrně štíhlý, obvykle měří okolo 65 cm. Tradičně se vyrábí z grenadilu, palisandru či ebenu, u studentských modelů se často používají odlehčené plastové materiály. Tvoří ho tři hlavní části: horní a spodní díl a rozšířený ozvučník. Za nejdůležitější součástku lze považovat strojek, dva plátky rákosu nasazené na kovovou trubičku. Právě strojek do značné míry určuje barvu a stabilitu tónu, většina hobojistů si je proto vyrábí sama.

Propracovaný klapkový mechanismus hoboje zahrnuje systém více než dvaceti klapek, které umožňují zahrát celou chromatickou škálu (tj. hudební stupnici). Ovládají se prsty obou rukou a jejich koordinace vyžaduje značnou technickou dovednost. Existují různé varianty nástroje: například hoboj d’amore s jemnějším, melancholickým zvukem nebo anglický roh, laděný o kvintu níže, s tmavší barvou tónu.

Využití

Hudebníci hrající na hoboj se označují jako hobojisté. V orchestru hrají obvykle dva až čtyři a sedí v přední řadě dechové sekce vedle fléten a klarinetů.

Zvuk hoboje vyniká svou zpěvností s nádechem melancholie. Je natolik výrazný, že právě podle něj obvykle orchestr ladí před koncertem (jindy též podle klavíru nebo prvních houslí). V orchestru má hoboj často na starosti lyrická sóla, která vystupují nad zvukem ostatních dechů, a v komorní hudbě bývá součástí klasických dechových kvintetů.

Sólisté se mohou opřít o bohatý repertoár od barokních koncertů Vivaldiho či Bacha po moderní skladby Brittena nebo Martinů. Mimo klasické prostředí se hoboj uplatňuje méně často, ale jeho zvuk využívají skladatelé filmové hudby, folklorní soubory i někteří jazzoví hudebníci.

Hra na hoboj

Hra na hoboj vyžaduje dokonalé zvládnutí nátisku a dechové techniky. Hudebník musí pečlivě kontrolovat proud vzduchu, protože i drobné odchylky ovlivňují stabilitu tónu. Mezi základní styly patří legato (plynulé vedení tónů) a staccato (krátké, oddělené tóny). Často se uplatňuje i vibrato, v moderní a experimentální hudbě se využívají i speciální techniky, například multifonika (současné znění více tónů).