Harfa

Harfa náleží do skupiny strunných drnkacích nástrojů. Zvuk vzniká rozezníváním napnutých strun pomocí prstů. Od příbuzných nástrojů, například lyry, se liší přítomností opěrného sloupu, který odolává tahu strun.

Mezi hlavní typy řadíme menší háčkovou harfu běžnou v lidové hudbě a koncertní pedálovou harfu, vybavenou sedmi pedály pro přelaďování. Zatímco háčková harfa umožňuje ladění jednotlivých strun po půltónech, ta pedálová upravuje výšku všech strun stejného tónu najednou a disponuje rozsahem přibližně šesti a půl oktávy. 

Historie harfy

Nejstarší nálezy archaické harfy pocházejí z oblasti starověké Mezopotámie a Egypta. Původně šlo o jednoduché obloukové nástroje kopírující tvar luku a nesoucí jednu až tři struny. Postupně se podoba měnila, zaoblená osa držící struny získávala hranatější vzhled, podobný tomu současnému, a zvyšoval se také počet strun. 

Do severní Evropy se harfa rozšířila díky keltům okolo 3. století. V Irsku a Skotsku dodnes patří mezi národní nástroje. Odtud se ve 13.–14. století dostala do středu kontinentu, kde ji začali využívat potulní zpěváci a herci, trubadúři a bardi. Dočkala se také velké popularity u šlechtických a královských dvorů.  

Během renesance a baroka nahradila harfu loutna, v období rokoka ale opět našla své uplatnění jako nástroj s velkým zvukovým rozsahem, neboť počet strun dále stoupal až k dnešním sedmačtyřiceti. První verze pedálové harfy vznikly kolem roku 1720, zásadní posun ale přinesl Sébastien Érard: v roce 1810 zavedl mechanismus se sedmi pedály a třemi polohami, čímž umožnil hraní v jakékoli tónině bez výměny nástroje. Jeho konstrukce se rozšířila po celé Evropě a stala se základem dnešní koncertní harfy. V Česku se proslavil harfař Alois Červenka, který navázal na Érardovy modely a vytvořil vysoce kvalitní domácí výrobu. 

Stavba nástroje

Rozměrově patří harfa k největším strunným nástrojům: pedálová verze dosahuje výšky až 2 metry a váží kolem 30 kilogramů. Skládá se ze tří hlavních částí: rezonanční skříně, opěrného sloupu a krku ve tvaru písmene S. Do rezonanční skříně, vyrobené zpravidla ze smrku nebo lípy, jsou zapuštěné struny, které ji rozeznívají svými vibracemi. Krk obsahuje kovové ladicí kolíky a mechaniku pedálového systému. Obě tyto části propojuje opěrný sloup, třetí strana pomyslného trojúhelníku, jenž harfu tvoří. 

Pedálová harfa disponuje sedmi pedály. Každý z nich ovládá přelaďování všech strun stejného tónu (např. všechna D, všechna C atd.), u háčkových harf se ladění řeší pomocí jednotlivých háčků na každé struně. Počet strun se liší podle typu: u pedálové harfy napočítáme zpravidla 47 strun, u háčkové okolo 22 až 36. Struny vznikají z nylonu nebo kovu a lepší orientaci usnadňuje barevné rozlišení – červené označují tóny C, modré či černé F. 

Využití

V symfonickém orchestru se obvykle uplatňuje jedna harfa, u rozsáhlejších partitur bývají obsazeny dvě. Harfisté a harfistky sedí po dirigentově levici, poblíž smyčcové sekce. 

Harfa zní jemně, étericky, snově. Oproti jiným strunným nástrojům se vyznačuje menší pronikavostí, ale větší elegancí. V orchestrální hudbě se používá k dotváření atmosféry a často se uplatňuje v sólových pasážích, kde vynikne její schopnost jemné artikulace. Díky rozsahu přes šest oktáv a možnosti ladění dokáže hrát jak doprovodné akordy, tak čistě sólové party. 

Harfu lze uplatnit i v jazzové, filmové či elektronické hudbě, často s využitím zesilovačů nebo elektrické verze nástroje.

Hra na harfu

Hra na harfu vyžaduje citlivé ovládání, každá ruka totiž rozeznívá jinou stranu nástroje. Hráči používají palec a první tři prsty – malíček často kvůli slabosti vynechávají. Harfista či harfistka sedí, rezonanční desku opírá o své pravé rameno. Prsty směřují dolů, palce nahoru.

Mezi efektivními prvky dominuje glissando – rychlé přejetí po strunách, využívané pro dramatické či kouzelné momenty. Mezi základní techniky patří rovněž legato (plynulé spojení tónů) a arpeggio (rozklad akordů). V moderních skladbách se objevují i perkusivní efekty, při nichž hráč bubnuje na tělo nástroje.