Fagot

Fagot patří do skupiny dechových nástrojů dřevěných. Jeho název pochází z italštiny. Předchůdce fagotu, středověký dulcian, se skládal z jedné či dvou částí. Poté se však nástroj začal vyrábět z vícero kusů dřeva, a získal tak označení fagotto neboli svazek, otep. 

Tón vzniká rozechvěním dvojitého plátku v ústním nástavci, proto se fagot (společně s hobojem a anglickým rohem) řadí mezi tzv. double-reed nástroje. Základní ladění má v C a jeho rozsah postihne tři až čtyři oktávy. Pokročilí hráči dokážou zahrát kontra B. Za nejvyšší, bez větších obtíží hratelnou notu, se považuje e2, popř. a2. Pro notový zápis využívají skladatelé basový klíč, často však lze využít i tenorový nebo houslový. O oktávu nižší zvuk pak dokáže vytvořit sourozenec tohoto nástroje – kontrafagot. 

Historie fagotu

Fagot začal nahrazovat renesanční dulcian nebo rapparelli (jednoduchý dvouplátkový nástroj) poprvé okolo roku 1540 v Itálii. Konstrukce se tehdy rozšiřovala o další kusy javorového nebo hrušňového dřeva. Současná podoba nástroje obsahující pět částí pravděpodobně vznikla ve Francii v polovině 17. století. Klapkový systém, díky němuž lze u fagotu ovládat tóny, daroval nástroji Johann Adam Heckel ve 30. letech 19. století. O systém pro ladění a přední mechaniku se zase v počátcích 20. století zasloužil Friedrich von Huene. 

V orchestru se stal fagot standardní součástí v 17. století, nejprve jako basový nástroj. Pro fagot psali sólové skladby už barokní skladatelé, včetně Antonia Vivaldiho nebo Johanna Sebastiana Bacha. Zejména ve 20. století se fagot začal přesouvat i do jiných žánrů od jazzu přes filmovou hudbu (zejména do animovaných filmů či seriálů jako například Mickey Mouse Walta Disneyho) až po současné moderní skladby. 

Stavba nástroje

Pro výrobu fagotu potřebují nástrojáři hlavně javorové, někdy hrušňové dřevo, klapky jsou zpravidla z niklu či mosazi. Výsledný nástroj v plné velikosti váží okolo 3,5 kg a měří 135 cm. Existují však i menší verze pro děti a začátečníky. 

Fagot se skládá z pěti základních částí. Horní díl nese název hlavice (nebo také komín) a tvoří ústní vstup do nástroje. Pod ní se nachází křídlo – úzká trubice s otvory a klapkami pro vyšší tóny. Dvojitý ohyb, známý jako bota nebo koleno, propojuje obě části nástroje a má charakteristický tvar písmene U. Basová hůl tvoří nejdelší úsek a navazuje na ni hlásnice (ozvučník) sloužící k vyluzování tónu. V horní části fagotu najdeme tzv. eso – zahnutou kovovou trubičku, která vede vzduch do těla nástroje. Na jeho špičku se nasazuje dvojitý plátek neboli strojek. Právě kvalita a stav tohoto strojku výrazně ovlivňuje znělost a intonaci celého nástroje. Většina pokročilých fagotistů si plátky vyrábí a upravuje sama.

Klapkový systém fagotu zahrnuje desítky klapek a překlápěcích mechanismů, u nichž záleží na správném ladění. Jako důležitou součást nelze opomenout popruh, na nějž si hráči nástroj zavěšují. 

Využití

Hráč na fagot se nazývá fagotista nebo fagotistka. V symfonickém orchestru obvykle sedí ve střední části dechové sekce, poblíž hobojů a klarinetů. Standardně se využívají dva fagoty, ve větších orchestrech i tři či čtyři, jež může doplňovat i kontrafagot. 

Zvuk fagotu je hluboký, dřevitý a měkký, zároveň disponuje schopností přesné artikulace. Jeho barva se podobá lidskému hlasu, zejména mužskému barytonu. V orchestrální hudbě se fagot uplatňuje v basových linkách, ale také v sólových pasážích, kde může znít až komicky nebo ironicky. Často se objevuje v kombinaci s hobojem nebo klarinetem. 

Kromě klasické hudby se fagot objevuje i v soudobé, filmové a jazzu. Tam se jeho zvuk používá pro dokreslení postav či situací s komediálním nebo zasněným nádechem. Díky své rozsáhlé dynamice a flexibilitě dokáže zapadnout jak do lyrických, tak do dramatických kontextů. 

V komorní hudbě má důležitou roli v dechových kvintetech.

Hra na fagot

Dvojitý plátek citlivý na tlak a vlhkost vyžaduje stejně jako u ostatních dechových nástrojů zdatnost při nátisku rtů a ovládání dechu. Hráči využívají širokou škálu artikulačních technik od legata (plynulého spojení tónů) přes staccato (krátké oddělené tóny) až po tenuto, tedy důrazné dlouho držené tóny. Hra může být extrémně jemná nebo naopak velmi expresivní, v závislosti na charakteru skladby.