Bicí nástroje

Bicí nástroje tvoří jednu ze čtyř hlavních nástrojových skupin – vedle nich známe též nástroje strunné, dechové a elektronické. Ze všech skupin se ta bicí pyšní nejvyšším počtem zástupců. Soubor těchto nástrojů bývá též označován pojmem perkuse podle latinského slova percussion, jež znamená úder, poklep či náraz. Odkazuje tak na podstatu hry na bicí nástroje, která spočívá v rozeznívání údery, klepáním nebo třesením. Hráč na bicí nástroje v symfonickém orchestru se nazývá perkusista nebo perkusistka.

V orchestru najdete perkusisty většinou v nejzazší řadě a na vyvýšené plošině. Jejich počet se liší podle skladby – pro některé je potřeba až pět hráčů na bicí nástroje, někde stačí tympanista nebo hráč na velký buben.

Rodina bicích

Členy této nástrojové skupiny můžeme dělit například podle způsobu tvorby zvuku na blanozvučné (membranofony) a samozvučné (idiofony). U blanozvučných vzniká zvuk rozechvěním blány, typickým zástupcem jsou různé druhy bubnů. Blanozvučné nástroje nevytváří tóny, ale zvuky – jediným membranofonem schopným přesných tónů jsou tympány. U nich lze výšku tónu regulovat pomocí pedálu, který natahuje či povoluje blánu rozprostřenou přes vršek těla bubnu. 

Samozvučné rozeznívá chvění samotného nástroje, jako je tomu například u trianglu a xylofonu. I tuto kategorii perkusí lze dále dělit, a to typicky podle materiálu, z něhož jsou vyrobené. Za dřevěné idiofony označujeme xylofony, ozvučná dřívka nebo marimbu. Další podskupinou jsou metalofony, tedy bicí nástroje vyrobené z kovu, mezi něž patří činely, gong, kravské zvonce, zvonkohra nebo i v jazzu hojně využívaný vibrafon. Hlavním materiálem u litofonů je kámen a jedná se o nejstarší nástroje vůbec. Hrou na krystalofony rozezníváme sklo, příkladem je třeba xylofon ze skleněných trubek. Elasmatofony slouží k imitaci nejrůznějších zvuků, jako je například déšť (dešťová tyč) nebo třeba bouřka.

Historie bicích

Rodina bicích zahrnuje nejstarší hudební nástroje, které známe. Jejich historie sahá až do pravěku, kde se využívaly pro dorozumívací, ale také obřadní příležitosti. S postupným objevováním dalších materiálů vznikaly i nové podoby perkusí – kámen, dřevo a kůži později doplňovala nebo střídala vypálená hlína, měď, bronz a kov. Ceremoniální a komunikační účely pak ve starověku a středověku doplnila funkce vojenská, kdy údery do bubnů signalizovaly nejrůznější povely od útoku až po rytmus pochodování nebo veslování. Z pohádek je dobře známý ve středověku využívaný malý buben, který sloužil k oznamování důležitých informací.

V novověku se pak bicí nástroje začaly objevovat v orchestrální hře a v operách a byly jim psány samostatné party. Skladatelé jako Mahler nebo Šostakovič ve svých dílech využívali bicí nástroje velmi hojně, dokonce vznikaly nové podoby bicích nástrojů: za zmínku stojí Mahlerova Šestá symfonie, z níž známe Mahlerovo kladivo – část, ve které udeří tento nástroj, má vytvářet dojem padnuté sekery. Vývoj pokračoval dál zejména v 19. a 20. století se vznikem nových žánrů jako jazz nebo rock a pop. Dnes se mezi bicí nástroje řadí i elektrofony, např. elektronické pady.

Stavba nástrojů

Kategorie bicích zahrnuje nástroje malých i velkých velikostí, vyrobené z různě složitých konstrukcí i z rozličných materiálů ovlivňujících jejich zvuk. Vedle drobných kastanět složených pouze ze dvou ozvučných dřívek se ve skladu bicích nástrojů může nacházet i marimba, která na délku měří až 2,6 metru a její tělo se skládá z ozvučné trubice a několika různě velkých dřevěných desek uspořádaných podobně jako u klavíru. 

Membranofony, jako jsou malý a velký buben nebo tympány, mají membránu nataženou přes rezonující korpus. Konkrétně tympány se dají naladit (pomocí pedálu, který napíná ozvučnou blánu – viz výše) a mají přesně definovanou výšku tónu. Zvuk malého bubnu zase tvoří napnutá spodní struna, která rezonuje při úderu. 

Idiofony jako triangl, činely nebo tamburína ladění nepotřebují a jejich mechanismus je většinou velmi jednoduchý – triangl se skládá z jedné ohnuté kovové tyče, činely tvoří dva kovové disky a tamburína kombinuje rám s rolničkami a blánou. Laděné idiofony jako zvonkohra, vibrafon či marimba pak formuje řada kovových nebo dřevěných plátků nad rezonátory (tyče, duté roury).

Charakteristika zvuku

Zvukový rozsah bicích nástrojů je mimořádně široký: od ostrých úderů malého bubnu přes dřevitý a tlumený zvuk marimby až po cinkavý zvuk trianglu. Orchestrální perkusista může během jednoho kusu střídat i více než deset různých nástrojů – tympány zastávají v orchestrální hře harmonickou i dynamickou funkci, zatímco činely a velký buben zdůrazňují vrcholné momenty. Dotvořit specifickou atmosféru symfonie či jiné skladby dokáže tamburína, zvonkohra nebo triangl.

V operním orchestru se často kombinuje velký buben s tlumením a pizzicatovými efekty. V jazzu, rocku a popu tvoří bicí nástroje rytmický základ. Zatímco pro jazz je typická proměnlivost, jemná práce s dynamikou a důraz na improvizaci, v rocku a popu převažuje pravidelný, úderný rytmus.

Styly hry

Styl hry se liší podle žánru i konkrétní skladby – někdy převažuje jemná technika s metličkami (tzv. brushes), jindy razantní údery do velkého bubnu (tzv. kopáku). Charakteristický zvuk bicích se přitom mění nejen technikou hry, ale i výběrem konkrétní soupravy, jejího ladění a způsobu ozvučení. Základním úderem je úder rovný, při němž palička dopadá přímo na střed nebo okraj blány.

Rychle za sebou jdoucí údery nesou název roll a vytvářejí souvislý, vířivý efekt. Rimshot vzniká kombinací úderu na blánu i obruč zároveň a má ostrý, průrazný charakter. Dvojité údery (tzv. flam) spojují lehký a silnější švih těsně za sebou, a akcentují tak určité doby nebo pasáže. Pro tympány je též typické víření (tzv. glissando), které se dokonce otisklo do názvu Haydnovy symfonie č. 88 S vířením kotlů.