Zachytit podstatu hudby: nahrávky České filharmonie mají nový domov

Milníky historie České filharmonie si lze připomínat různě: dobovými kritikami, archivními plakáty a tiskovinami, především ale prostřednictvím zvukových záznamů. Nahrávky jsou vzácným otiskem konkrétního období, přístupu dirigenta, kondice orchestru; skrze patinu limitů technických možností nabízejí vzrušující pozvánku na cestu časem za okouzlující hudbou. A mnohdy i za silnou atmosférou.

Jednou z nejstarších dochovaných nahrávek České filharmonie je kupříkladu koncertní provedení Smetanovy Mé vlasti pod vedením Václava Talicha z června roku 1939. Tóny ikonického díla na pozadí chmurného protektorátního období jsou emotivní demonstrací naděje, vlastenectví i obav z válečné budoucnosti. Intenzita okolností se odráží nejen ve výkonu orchestru a (puristé jistě odpustí) v upřímném potlesku mezi větami, ale také v působivém momentu v samém závěru, kdy po dlouhých ovacích publikum spontánně začne zpívat českou hymnu. Československý rozhlas tehdy koncert přenášel do několika evropských zemí, záznam však duchapřítomně pořídil rozhlas norský. I díky šťastné shodě okolností tak mohl být snímek, po nezbytném zvukovém ošetření, v roce 2009 oficiálně vydán.

Dobrým důkazem pečlivé práce s archivem je také nový, letos koncem ledna vydaný 15diskový (!) supraphonský komplet Karel Ančerl Live Recordings, který mapuje rozhlasové nahrávky z let 1949 až 1968 v podání České filharmonie (s jedinou výjimkou, kdy slyšíme orchestr symfoniků rozhlasových). Při „procházce“ dalšími významnými nahrávacími projekty pak nelze nezmínit kvalitativně impresivní Komplet symfonií Gustava Mahlera ze začátku 80. let, který s Českou filharmonií důkladně připravil dirigent Václav Neumann.

Poměrně podrobně je z hlediska nahrávek pojednána éra Jiřího Bělohlávka. Dvořákovo Stabat Mater, Janáčkova Glagolská mše či cenou Anděl ověnčená jednoaktová opera Bohuslava Martinů Čím lidé žijí, to jsou jen některé z řady albových mistrovských kousků. Pozoruhodným počinem Bělohlávkovy spolupráce s orchestrem je souborná nahrávka symfonií a koncertů Antonína Dvořáka z roku 2014. Audio nosiče s provedením všech symfonií doplňovala série televizních dokumentů, kdy dirigent (spolu s Markem Ebenem) jednotlivá díla glosoval a přibližoval jejich strukturu, myšlenky i kontext.

Při přípravě kompletu vznikl tehdy i časosběrný filmový dokument Objevování Dvořáka kanadské režisérky Barbary Sweete. Ta proces nahrávání a záběry ze zkoušek konfrontuje s dvořákovskými reáliemi, které prokládá rozhovory s protagonisty projektu. Nabízí však paralely nejen geografické: hravým prvkem je například prolínání dobových fotografií slavného skladatele s postavou (vizuálně téměř identického) Dvořákova vnuka Antonína III.

Prostor jako partner

Pro pořízení hudebně i technicky kvalitní nahrávky je nezbytných hned několik ingrediencí. Jednou z nich je i prostor, ve kterém záznam vzniká. V tomto ohledu má Česká filharmonie nespornou výhodu ve Dvořákově síni Rudolfina. Výjimečné akustické vlastnosti sálu potvrzuje i dlouhodobý spolupracovník orchestru, zvukový mistr Jan Lžičař: „V České republice se jedná zcela jednoznačně o nejlepší prostor pro nahrávání klasické hudby. Nebylo tomu tak vždy, optimální je situace prakticky až od rekonstrukce v 90. letech, kdy se povedlo dosáhnout kompromisu mezi akustickými potřebami a požadavky památkářů. I tak je to sál specifický a každý zvukař se musí s podmínkami popasovat. Záleží také na výběru repertoáru, nástrojovém obsazení, dokonce i na počtu hudebníků na pódiu. Stísněnější orchestr znamená stísněnější zvuk,“ doplňuje Lžičař, který mimo jiné pracuje s Jakubem Hrůšou na nahrávkách symfonického díla Josefa Suka.

Lžičařova slova potvrzuje i mistr zvuku Holger Urbach, která spolupracoval se současným šéfdirigentem Semjonem Byčkovem mimo jiné na nahrávce Čajkovského kompletu. Urbach si na Dvořákově síni cení především plastického, homogenního dozvuku, který není ani u nejslavnějších zahraničních sálů samozřejmostí.

Klíčovým aspektem každé nahrávky je také dostatek času. Zmíněný Semjon Byčkov je znám tím, že skladby určené k záznamu po důkladném nacvičení s orchestrem rád nejprve několikrát koncertně provede, poté nechá ideálně nějakou chvíli „odležet“, s jistým odstupem se ansámbl k dílu vrací a teprve pak, v dostatečně komfortním časovém rámci, danou kompozici po částech nahrává. Tak vznikal například i posluchači vřele přijatý a mezinárodní kritikou ceněný box set Projekt Čajkovskij (Decca, 2019).

S Mahlerem do světa

Po kompletu Čajkovského symfonií a klavírních koncertů se Semjon Byčkov soustředí na další ambiciózní projekt: souborné provedení symfonií Gustava Mahlera. Více než čtyři dekády po Neumannově kompletu tak první český orchestr nabídne nový pohled na hudebně, emočně i výrazově rozmáchlé Mahlerovo symfonické dílo. První ochutnávkou Mahlerovy „polyfonie života“ bude Symfonie číslo 4, ve které kromě pestrých nástrojových barev hraje důležitou úlohu i lidský hlas, zde konkrétně soprán izraelské pěvkyně Chen Reiss.

CD s datem vydání 8. dubna 2022 bude zároveň prvním počinem nové dlouhodobé spolupráce České filharmonie s agilním nizozemským labelem Pentatone. Ediční plán na nejbližších několik let slibuje vedle Mahlera například výběr z Dvořáka, kompletního Suka a řadu dalších atraktivních titulů. A jelikož žijeme v době digitální, paralelně s globální distribucí fyzických nosičů zaštítí Pentatone pro Českou filharmonii i dostatečnou přítomnost na streamovacích platformách. Na své by si měli přijít i audiofilové oblibující bezztrátové a hi-res formáty. „Česká filharmonie patří mezi nejslavnější a nejuznávanější orchestry na světě. Naše partnerství stojí nejen na hudbě samotné, ale je rovněž odrazem sdílených hodnot,“ neskrývá nadšení ze spolupráce viceprezident Renaud Loranger, který má v Pentatonu na starosti umělce a repertoár. Rozhodně je na co se těšit. Ať hudba zní!