Už pět let patří k oporám České filharmonie jako její první trumpetista a jeho nezaměnitelně krásný tón zdobí hru celé skupiny. Walter Hofbauer ale není jen výborný orchestrální hráč. Je také členem žesťového kvintetu PBtet, učí na Pražské konzervatoři a vystupuje jako sólista. V lednu příštího roku ho uslyšíme v Koncertu pro trubku a orchestr Detleva Glanerta.
Alena Sojková
Máte rád jazz?
Velmi! Ale jako posluchač. S tou hudbou jsem vyrostl, protože můj tatínek byl muzikant, vystudoval konzervatoř v Pardubicích, byl tubista, ale hlavně učil na hudebkách v Třešti a v Jihlavě. Hrál nejen na tubu, ale i na kontrabas a na baskytaru. Odmalička mě s sebou vodil na koncerty Zatrestbandu, kapely od nás z Třešti, kde celý život působil. Jazz je mi tedy velmi blízký. Musím však vysvětlit, proč ho nehraju. Když jsem se rozhodl, že se budu trubce věnovat, od deseti let byla moje cesta nasměrovaná ke klasické hudbě. Rozdíl vychází z toho, že nátisk je v klasické hudbě a v jazzu jiný. To, co je v jazzu žádoucí, například glissanda nebo že tón nemá krásnou barvu, naopak zní lehce šustivě, je pro klasického trumpetistu trochu riskantní, protože by si mohl zničit nátisk. Mám jazz moc rád, ale jako posluchač, ne jako hráč.
Ptám se na jazz proto, že jste nedávno s Českou filharmonií hráli Marsalisův Houslový koncert s Nicolou Benedetti.
Wynton Marsalis hrál jako mladý i klasiku. Jeho nahrávky Haydnova a Hummelova koncertu jsou neskutečné. Pamatuji si, že když jsem začínal hrát na trubku, hodně jsem je poslouchal. Bylo to měřítko toho, kam chceme dojít, jak to chceme hrát.
V Marsalisově houslovém koncertu se mísí prvky jazzu, skotské a irské vlivy a postupy soudobé hudby. Zahrát takovou skladbu odpovídajícím způsobem stylově muselo být velmi náročné.
Na začátku jsem si říkal, to psal trumpetista, bude to těžký. Opak je pravdou. Obtížné prvky tam byly, ale my je musíme ovládat, i když je nepoužíváme denně. Naopak si myslím, že on jako trumpetista to možná chtěl napsat tak, aby to zahráli i běžní hráči. Líbí se mi, když skladba není určená jen pro jednoho úžasného virtuosa a nikdo jiný to pak nemůže zahrát. Koncert, který je hratelný, bude mnohem častěji prováděn než koncert, který skoro nikdo nezahraje.
Jaké žánry obsáhnete?
U nás symfonických hráčů je to složité, protože hrajeme repertoár „od Bacha po Vlacha“. Co nám přijde ve filharmonii na pult, to musíme zahrát. Ať je to Bach, Čajkovskij, nebo Bernstein. Musíme si s tím poradit.
O svém kolegovi, prvním trumpetistovi Stanislavu Masarykovi, říkáte, že je to vaše opora, že vám kryje záda. Ale v orchestru se střídáte, málokdy se potkáváte.
To máte pravdu, jen málokdy. Setkáme se v momentě, kdy skladba vyžaduje dva první hráče. Například Svěcení jara, kde hraje první trubka a piccolo trubka, která je ještě výš než první. Spolu hrajeme i v Ravelově Boleru nebo v Mahlerově Druhé symfonii. Máme vytvořený systém, abychom se spravedlivě vystřídali, oba si zahráli a žádný z nás nebyl přetížený, aby se nám tady spolu dobře pracovalo. Pro mě je důležité, že mám vedle sebe člověka, na kterého se můžu spolehnout a se kterým se můžu domluvit. Hráči na této pozici by měli být rovnocenní. A my se Stanem známe svoje kvality. (směje se) Přišli jsme do filharmonie spolu, od začátku jsme si to nastavili, aniž bychom si museli něco zásadního říkat. Vycházíme si navzájem vstříc, nikdy jsme jeden druhému neudělali nic za zády, a to prohloubilo vzájemnou důvěru. Proč říkám, že je mi Stano oporou: Někdy se stane, že se jeden z nás připravuje na něco náročného, ale náhle onemocní. Tak si zavoláme a ten druhý řekne „jdu“, i když tu skladbu nezná a musí se ji rychle naučit.
S kolegou Masarykem teď nově spolupracujete i v PBtetu – Prague Brass Quintetu. Takže i vy si od orchestrální hry odpočinete v komořině?
Ano, PBtet tvoří dva trumpetisté, Stano Masaryk a já, hornistka Daniela Roubíčková, trombonistka Barbora Kolafová a tubista Jakub Chmelař, všichni členové pražských orchestrů. Trubky mají vůdčí roli a já v legraci říkám, že trubka je nejtěžší nástroj souboru, a proto tam musíme být dva. Právě se chystáme natáčet naše druhé cédéčko v Českém rozhlase, které bude obsahovat skladby soudobých českých skladatelů, Jiřího Trtíka, Ondřeje Kukala, Michala Stejskala, Eduarda Douši a Zdeňka Lukáše. A moc se těším, že vystoupíme na adventním komorním koncertu České filharmonie.
Občas slýcháváme v orchestrech ostrý zvuk trubek. Vy dva se Stanislavem Masarykem naopak svým zvukem hladíte.
Není to jen o nás dvou, je to zásluha celé skupiny, která se proměnila, když odešli Jirka Šedivý a Toníček Pecha, hráči, na které jsem se mohl vždycky spolehnout. Říká se, že druhý dělá prvního, a je to pravda. Už před konkurzem na místa druhých hráčů jsme se se Stanem zajímali o to, kdo k nám přijde. Záleželo nám na tom jednak z lidského hlediska, ale i z hlediska hráčských kvalit. V naší filharmonické skupině máme podobný hudební názor a potom dokážeme hrát kompaktně.
Jak jste vy dosáhl tak krásného tónu?
Nevím. Možná je to tím, že neustále hledám. Odmalička jsem poslouchal, jak hrají ti nejlepší, a hodně jsem cvičil, což dělám neustále. Bojím se toho, abych se nezasekl a už bych se nikam nevyvíjel. Když mám čas pro sebe, využívám ho ke cvičení. To mě baví a mám pocit, že to někam směřuje. Když mi moje přítelkyně řekne, že je v mé hře slyšet vývoj, progres, je to pro mě ta největší pochvala, jakou můžu dostat. Ale bojím se toho, že se to jednou zastaví a nebude se to vyvíjet. Natož že by to padalo dolů. Toho se nechci dočkat. V ten moment určitě přestanu hrát.
Patříte k ozdobám orchestru, ale zároveň jste sólistou. Na Novoročním koncertu České filharmonie jste hrál obtížnou Böhmeho Tarantellu, nedávno Hummelův koncert s Pardubickou komorní filharmonií a chystáte se na Koncert pro trubku a orchestr Detleva Glanerta. Jaké záludnosti vám tahle skladba připraví?
Ještě přesně nevím. Zatím jsem si několikrát poslechl nahrávku Bostonského symfonického orchestru s Andrisem Nelsonsem a jejich prvním trumpetistou. Mám představu, co ten koncert obnáší, jak je dlouhý, v jakém stylu je napsaný a jaké na to budu potřebovat trumpety. Je to lehce jazzy, což mi nevadí.
Jaké to je, hrát s vlastním orchestrem, před kolegy? Je to jiné než hrát s tělesem, které vás nezná?
S cizím orchestrem je to snazší. Ale u nás ve filharmonii je výborná atmosféra a navzájem si úspěchy přejeme. Vím, že mě kolegové podpoří. Proč si to dělat těžší? Pro všechny je ta situace stejná. V České filharmonii to takhle funguje i u sólistů, kteří k nám přijíždějí. Vždycky mají výbornou podporu. Na té lidskosti a muzikantském kamarádství je naše kapela založená.
Glanertův koncert bude dirigovat Semjon Byčkov. Budete se vedle svého šéfdirigenta cítit jistější?
Budu se cítit báječně. S panem Byčkovem se známe dobře, mockrát jsem s ním hrál v orchestru a vím, že to bude v pohodě.
Povolání muzikanta je velice náročné. Znamená to dřinu od dětství a po celý život…
… a ve kterém povolání nemusíte dřít, když chcete něčeho dosáhnout?
Co vám tedy dává sílu, odkud čerpáte energii, aby vám hraní nezevšednělo?
To bych taky rád věděl. Ale vážně: Svět se netočí jen kolem hraní. Ano, hodně tím žiju, nosím si práci i domů, hlavně studenty z konzervatoře, o kterých přemýšlím a snažím se přijít na to, jak bych jim poradil. Je dobré to oddělit. Rád chodím po horách a strašně rád vařím. Mám rád dobře vychlazené pivo a když si v létě venku rozděláme oheň a potkáme se s přáteli, je to velká pohoda. V poslední době se moc rád dívám na hokej a držím palce Jihlavě ve finále play off. Důležité je najít si vedle muziky i věci a činnosti, které vám dělají radost. Prostě udržet se na té vlně a nezbláznit se z toho dalšího. Zkrátka aby to bylo hezký.
Nenechte si ujít trumpetistu Waltera Hofbauera jako sólistu České filharmonie – v programu pod taktovkou Semjona Byčkova zazní moderní Glanertův koncert i velkolepá Druhá symfonie Sergeje Rachmaninova.