U mě všechno začalo hudbou!

---

Jaké to je vést Galerii Rudolfinum?

Když jsem vloni nastoupila na místo ředitelky, Galerie Rudolfinum právě oslavila 30 let existence. Za tu dobu uspořádala přes 120 výstav více než tisíce umělců a stala se respektovanou a oblíbenou institucí prezentující současné mezinárodní i české umění. Převzetí galerie s tak bohatým dědictvím a silnou identitou je velká čest a zároveň i velká výzva. Galerie, jak už název napovídá, je neodmyslitelně spjata s úžasnou budovou Rudolfina. Každý, kdo ji navštíví, ať už z Česka nebo ze zahraničí, je ohromen její krásou. Mojí výzvou je hledat vhodné projekty, které by v tak velkém a charakteristickém prostoru efektivně fungovaly.

Galerie Rudolfinum ale není jen budova, jsou to také lidé, jak návštěvníci, tak zaměstnanci. Měla jsem velké štěstí, že mě tým galerie a širší rodina Rudolfina vřele přivítaly, a právě jejich důvěra ve mne je mojí motivací, abychom společně dosáhli co nejlepších výsledků. Jsme hrdí na to, že nás jako veřejnou instituci podporuje ministerstvo kultury. Mou snahou je rozšířit naši síť soukromých podporovatelů, abychom mohli pokračovat v budování Galerie Rudolfinum jako jedné z předních evropských prostor pro současné umění.

Zmínila jste „rodinu Rudolfina“. Jak souvisí s vaší vizí Galerie Rudolfinum?

Letos uplynulo 140 let od otevření Rudolfina, které bylo v roce 1885 postaveno jako multifunkční prostor pro výtvarné umění a hudbu. Galerie zde existovala prvních třicet let a pořádala výstavy mladých současných umělců, jako byli Picasso, Chagall, Schiele nebo Kokoschka. Poté byla galerie po většinu 20. století uzavřena. Cítím to tak, že s otevřením Galerie Rudolfinum v roce 1994 byla obnovena i skutečná identita Rudolfina. Všem kolem tedy připomínám, že galerie není novým přírůstkem, ale vždy byla nedílnou součástí budovy. Věřím, že je důležité ctít záměry zakladatelů Rudolfina, a proto mluvím o „rodině Rudolfina“, abych zdůraznila, že Galerie Rudolfinum, Česká filharmonie a Český spolek pro komorní hudbu sdílejí nejen budovu, ale i více než stoleté dědictví.

Váš příchod přinesl i nové spolupráce galerie a České filharmonie, například cyklus hudebních vystoupení Artsounds nebo audiovizuální projekt Slyšet/Vidět. Jakým směrem chcete spolupráci s Českou filharmonií dál rozvíjet?

S výsledky Slyšet/Vidět jsem skutečně spokojená. Prezentací audiovizuálních uměleckých děl založených na ukázkách české hudby se nám navíc podařilo skvěle přilákat návštěvníky do dvorany. S Artsounds, kdy členové České filharmonie oživují naše výstavy svými vystoupeními, se chystáme pokračovat. Při své nedávné cestě do Londýna jsem sbírala nápady pro možnou rezidenci umělců v rámci orchestru, která by vyústila ve výstavu v galerii, jen nevím, jestli se to podaří realizovat. O bližší spolupráci ale neustále přemýšlím a vím, že zájem je i na straně České filharmonie.

Sama máte hudební vzdělání, oblast hudby je vám blízká.

Ano, od dětství jsem se věnovala hře na klavír a pak jsem hudbu i vystudovala. Právě na studiích jsem objevila svůj zájem o výtvarné umění, takže u mě všechno hudbou začalo! S profesorem skladby jsme sedávali pod plakátem s Kandinského obrazem a bavili se o tom, že Kandinskij své obrazy nazýval „barevnými symfoniemi“. Neustále jsem přemýšlela, jak by se ten obraz dal „zahrát“, a to mě nakonec inspirovalo k magisterskému studiu dějin umění.

Jaké máte oblíbené skladatele?

Za první rok působení v Galerii Rudolfinum jsem se odměnila digitálním klavírem, který teď mám v kanceláři. Nejraději hraju Chopina. A právě se snažím naučit pár bagatel od sovětského jazzovo-klasického skladatele Nikolaje Kapustina.

Určitě chodíte na koncerty České filharmonie. Jaký byl váš největší zážitek?

Mým dosavadním vrcholným zážitkem bylo vystoupení Yuji Wang, která s Českou filharmonií pod taktovkou Simona Rattla zahrála Rachmaninovův Klavírní koncert č. 3. Nevím, jestli se to dá zahrát lépe!

V České republice žijete od roku 2018. Naučila jste se i trochu česky?

Přestěhovala jsem se sem, když jsem začala pracovat jako kurátorka moderního a současného umění v Národní galerii v Praze. Češtinu jsem ale začala studovat teprve před dvěma lety a stále dělám spoustu gramatických chyb, takže se ještě trochu stydím mluvit na veřejnosti.

Pocházíte z Londýna, jak se vám žije v Praze?

Londýn je vzrušující a nabíjející, ale také náročný, nic tam není zadarmo. V Praze je víc životního prostoru a větší pocit sounáležitosti. Líbí se mi být součástí pozitivních změn, které se zde odehrávají.

A když se vám někdy zasteskne?

Dělám to co většina Britů tady: jdu do Marks & Spencer na Václavském náměstí a láskyplně si prohlížím English Breakfast tea a pečené fazole.

Jaký program nyní chystá Galerie Rudolfinum?

Na začátku října otevřeme samostatnou výstavu Kateřiny Vincourové. Patří ke generaci českých umělců, kteří se prosadili v době sametové revoluce. Představíme některá z jejích starších děl spolu s úplně novými. Výstava bude vtipná, dojemná a vizuálně působivá, s netradičním použitím každodenních materiálů spojených s tělem, aby upoutala pozornost na aspekty, které jsou obvykle přehlíženy.

Od února 2026 uvedeme samostatnou výstavu indického umělce Saheje Rahala, který zkoumá vývoj postav v příbězích, od lidových tradic po herní design. Výstava kombinuje jeho složité malby a nadpozemské sochy s digitálními instalacemi, ve kterých mohou návštěvníci interagovat s avatary. Rahal se nově stal profesorem her na UCLA v Los Angeles, bude se tak přímo podílet na výchově nové generace umělců v oblasti videoher.

Příští léto pak máme skupinovou výstavu, která se zabývá otázkou, jak zůstat svobodný

ve světě, který je stále více ovládán umělou inteligencí. Jedná se o projekt financovaný EU, který inicioval Goethe-Institut v Praze. Výstava vzejde z řady uměleckých rezidencí po celé Evropě.