Stříbrná mince, poslední kapka

---

Lucern, Švýcarsko, poslední srpnový týden roku 1969. Česká filharmonie přijíždí na mezinárodní hudební festival, má tu odehrát tři koncerty. O pozvání se ještě v době pražského jara zasadil Rafael Kubelík, legendární československý dirigent a skladatel, po únoru 1948 exulant. Teď už jsou naděje pražského jara pryč, před rokem do Československa přijela vojska Varšavské smlouvy, země je okupovaná, na kolenou.

Už večer v hotelu ale panovaly obavy, že budou potíže. A taky že ano. Hned po koncertě si filharmoniky sezvalo vedení a předložilo jim ‚jejich vlastní‘ prohlášení. Že ze strany emigranta Kubelíka šlo o jasnou provokaci.

Kubelík bydlí kousek od Lucernu, ve vesničce Kastanienbaum. Má krásný, skoro tři století starý dům na břehu jezera, se ženou nechali přistavět i hudební salon. Uvnitř jsou kresby, fotografie, připomínky původní vlasti.

Když filharmonici přicestují do Švýcarska, Kubelík je všechny, celý orchestr, pozve na projížďku po jezeře a na odpolední kávu u sebe v salonu.

Půjdou?

Nebo radši ne?

Můžou z toho být problémy, komunistický režim sice filharmoniky pravidelně pouští na zahraniční zájezdy, ale taky je hlídá. Aby někoho nenapadlo potkávat se na zapřenou s emigranty. Nebo se už třeba nevrátit domů.

Vedení orchestru se k rozhodnutí ohledně návštěvy u Kubelíků nemá, bojí se. Nakonec to rozsekne dirigent Václav Neumann: „No co, jsme pozvaní, tak jdeme, ne?“ V přístavu, kde mají muzikanti nasednout na palubu parníku Pilatus, se jich sejde asi polovina, mezi nimi i houslista Ivo Krejčí, tehdy čtyřicetiletý: „Vzpomínám si, že byl krásný, jasný den,“ říká dnes.

Rafael Kubelík je v dobrém rozmaru, celé odpoledne se ponese v přátelské, veselé atmosféře. Doma v Kastanienbaumu má maestro pro filharmoniky připravené překvapení: stříbrné pamětní mince. Původně byly vyraženy k padesátému výročí samostatného Československa, po invazi v srpnu ’68 ale dostaly jiný, smutnější nádech. Kubelík jich objednal 110. „Každá byla uložena v bílé etuji, všichni jsme si ji od Kubelíka nechali podepsat,“ vypráví Ivo Krejčí. „Už večer v hotelu ale panovaly obavy, že budou potíže. A taky že ano.“

Ivo Krejčí si to pamatuje následně: ze Švýcarska pokračovali filharmonici do Edinburghu, tam si je hned po koncertě sezvalo vedení a předložilo jim „jejich vlastní“ prohlášení: „Že ze strany emigranta Kubelíka šlo o jasnou provokaci, kterou odmítáme a mince vracíme,“ vzpomíná pan Krejčí. „Našli se jen asi tři nebo čtyři, kterým se podařilo si ji uchovat. A tím to tehdy skončilo.“

Pro něj se však právě tahle epizoda stala příslovečnou poslední kapkou – zanedlouho i on sám, hudebník, manžel a otec dvou synů, opustí i s rodinou Československo a zakotví v zahraničí. Nepůjde o žádný dramatický útěk, přesto to bude životní zlom.

Domov, to byla máma

Ivo Krejčí je ročník 1929, narodil se v Českém Brodě do kantorské rodiny, otec i matka učili v obecné škole v nedaleké obci Přistoupim. Ivo měl o osm let staršího bratra Jiřího, rvačky bývaly na denním pořádku, ale později, v dospělosti, si sourozenci vypěstovali velmi úzký vztah.

Ivo byl nadané dítě, táhlo ho to k hudbě, ale jen „tak normálně“, směje se. Tedy nemusel se do cvičení zvlášť nutit, na druhou stranu mu v nitru nehořela nezkrotná touha, která by mu nedovolovala dělat nic jiného než hrát.

Talent zdědil nejspíš po otci. „On byl skvostný muzikant, vynikající klavírista s obrovským smyslem pro harmonii. Ale nikdy s tím nedokázal nic kloudného udělat,“ vypráví Ivo Krejčí. Domov, dětství, to byla pro chlapce vždy především matka. Právě ona taky mladšího syna dovedla k přistoupimskému vesnickému kapelníkovi. „Nebylo těžké ho najít, jmenoval se Kefurt a bydlel u potoka po cestě do školy. Hrát uměl průměrně, na všechno a na nic.“

Ivo k němu začal chodit do houslí – a nějakou dobu to stačilo.

Po obecné škole přišel Ivo Krejčí do primy na českobrodském reálném gymnáziu, bratr ten samý školní rok maturoval. Až tehdy, v době dospívání, se chlapci začali dovídat o dětství své matky: „Byla sirotek, nemanželské dítě. Vyrůstala v katolickém sirotčinci, na což měla nehezké vzpomínky, táhlo se to s ní až do dospělosti,“ říká pan Krejčí. „V osmnácti šla do Prahy studovat učitelský ústav, bydlela v podnájmu a do deníku si zapsala, že teprve tehdy poprvé v životě spala sama v posteli.“

Jako matka dávala paní Krejčí synům svobodu. I když po očku kontrolovala, jestli Ivo opravdu cvičí na housle.

Hergot, tohle umím taky

„Proč jsem začal zrovna s nimi, to už vám nepovím. Hrál jsem i na klavír, ale hodiny jsem bral jen z houslí,“ říká pan Krejčí. „Každopádně bavit mě to pořádně začalo, až když byla dětská vystoupení. Ono to člověku zvedne sebevědomí, když může něco předvést.“

K rozhodnutí přihlásit se na konzervatoř jej přivedla klučičí ješitnost. „Na léto jsem jezdíval k tetě, která byla varhanicí ve Vilémově u Golčova Jeníkova. Bývala tam i jedna má sestřenice, taky hrála na housle, v Praze chodila k profesoru Šilhavému, což byl kantor pro městskou smetánku. Kdo bral hodiny u Šilhavého, byl lepší člověk. Navíc tahle moje sestřenice u něj platila za ukázkovou žákyni. No a onehdy ve Vilémově jsme hráli spolu a já si říkám ‚hergot, vždyť takhle to umím taky‘.“

Čímž bylo rozhodnuto: Ivo se přihlásí na konzervatoř, i když matka si původně myslela, že by z něj mohl být doktor – dovedl skvěle kuchat králíky.

Za války byla konzervatoř zavřená, přijímací zkoušky tak Ivo Krejčí složil až na podzim 1945. Právě jako student konzervatoře pak v únoru 1948 zažil komunistický převrat, změnu poměrů i atmosféry. Najednou byli nežádoucí skladatelé, třeba Igor Stravinskij, pro nový režim příliš buržoazní. Jeho Suitu Ivo Krejčí zahrál při svém prvním koncertě v Rudolfinu, ostatní to prý považovali za statečný čin. „Musím ale říct, že se mi pak nic nestalo.“

Po absolutoriu, v roce 1952, nastoupil Ivo Krejčí na AMU. Tou dobou už byl také koncertním mistrem Orchestru Karla Vlacha v karlínském divadle. Vzpomíná na tu dobu v nejlepším, mimo jiné proto, že si díky gáži mohl dovolit podnájem v Praze a nemusel už úmorně dojíždět z Brodu. „Neměl jsem ještě rodinu, vydělával víc, než jsem potřeboval, vlastně jsem žil docela luxusní život,“ směje se Ivo Krejčí.

Jenže divadlo, ať to v něm klape sebelépe, je pro hudebníka pořád „jen“ divadlo. Člověk hraje schovaný v orchestřišti, navíc skoro celou sezonu to samé. A tak se Ivo Krejčí po nějakém čase přidal ještě k obnovenému Českému komornímu orchestru pod vedením Josefa Vlacha. „V roce 1958 jsme měli první koncert v Městské knihovně, na který přišel i Václav Talich. A taky Karel Ančerl.“

„Asi jsme tehdy byli moc velcí frajírci.“ Nicméně už za den či dva volal kdosi z vedení, že prý se filharmonie nakonec rozhodla dát ‚frajírkům‘ šanci. Na jeden rok. Souhlasili jsme, ale hned jsme jim taky řekli, že tu samou podmínku si dáváme i my.

Frajírci

Ančerla, tehdejšího šéfdirigenta České filharmonie, přivedla do knihovny zvědavost – a nouze. První orchestr se měl následujícího roku vydat na velké světové turné a Ančerl dobře věděl, že někteří hráči, z pohledu komunistů „politicky nespolehliví“, nedostanou povolení vycestovat. Potřeboval tedy nové. Po koncertě Českého komorního orchestru oslovil Iva Krejčího a jeho kolegu Václava Bendu: „Přijďte na konkurz do filharmonie, pánové.“

A oni doopravdy přišli, zahráli – a konkurz neudělali. Ivo Krejčí se směje: „Asi jsme tehdy byli moc velcí frajírci.“ Nicméně už za den či dva volal kdosi z vedení, že prý se filharmonie nakonec rozhodla dát „frajírkům“ šanci. Na jeden rok. „Souhlasili jsme, ale hned jsme jim taky řekli, že tu samou podmínku si dáváme i my. Když se nám tam nebude líbit, po roce odejdeme. Myslím, že se jich to dost dotklo,“ říká pan Krejčí.

Samozřejmě pak nikam neodešel, ve filharmonii setrval skoro dvanáct let. Objel s ní mnoho zemí, po onom velkém turné v roce 1959, které zahrnovalo i Nový Zéland, Austrálii, Japonsko, Indii a Čínu, byl mnohokrát v západní Evropě, Spojených státech… Naučil se dost o světě i o sobě, třeba jak silné jsou jeho evropské kořeny. Což sehraje roli, až do socialistického Československa přijedou sovětské tanky a Ivovi Krejčímu přijde zvací dopis zpoza Atlantiku.

Tak v Americe, soudruhu?

„Před každým zájezdem,“ vypráví pan Krejčí, „jsme měli školení. Co nás čeká, co smíme, nesmíme, musíme.“ Třeba setkávání s krajany na Západě patřilo k nežádoucím aktivitám, a když už k nějakému kontaktu došlo, bylo povinností jej hlásit. „Což ale samozřejmě nikdo nedělal.“

A tak ani Iva Krejčího nenapadlo, že by měl hlásit setkání s jistým Milošem Vobořilem, newyorským obchodníkem s ocelí a někdejším spolužákem bratra Jiřího z gymnázia. „Bylo to v roce pětašedesát, orchestr byl na turné po Americe, končili jsme v New Yorku v Carnegie Hall.“

Iva o vyhledání Vobořila poprosil bratr. Ale jak vlastně českého exulanta v největším americkém městě najít? „Nejdřív jsem to zkoušel přes telefonní seznam.“ Jenže ten byl tlustý jako dvě cihly na sobě, Ivo to brzy vzdal. Nakonec pomohla náhoda. „Na recepci po koncertě v Carnegie Hall jsem seděl vedle jistého pana Havelky, uprchlíka z roku 1948. Byl synem někdejšího majitele pražské kavárny Arco, kam svého času chodili snad všichni umělci a literáti včetně Kafky a Jesenské. A tohohle pana Havelky jsem se zeptal, jestli nezná Miloše Vobořila. ‚S tím jedu o víkendu střílet medvědy!‘ řekl mi.“

Schůzka s někdejším bratrovým kamarádem nakonec nebyla ani zvlášť příjemná, Vobořil se choval povýšeně a Ivovi to dost hnulo žlučí. Oč tedy větší ironie, že právě kvůli tomuhle setkání později na dveře jeho pražského bytu zabušili dva muži v kožených kabátech: „Tak vy jste se vrátil z Ameriky, soudruhu? Rádi bychom si o tom s vámi popovídali.“

Ivo Krejčí vzpomíná hlavně na strach a nejistotu, která člověka v takovém momentě zachvátí. Když si ho StB předvolala k výslechu do nechvalně známé služebny v Bartolomějské ulici, celé noci nespal, přemítal, co řekne a co ne. V den D to vypadalo jako z učebnice, ve výslechové místnosti seděli ti dva, jeden před a druhý za vyslýchaným. „Věděli samozřejmě úplně všechno, i o setkání s Vobořilem.“

Následovaly další dlouhé noci beze spánku. Ivo Krejčí čekal, jestli si ho nezavolají znovu, jestli nebudou tlačit. Jestli mu nezatrhnou příští zájezd. „Už jsem pak o nich nikdy neslyšel.“ Ale ten strach, ten se někam uložil.

„Měli jsme už i přesné datum a čas. Jenže to ráno jsme s manželkou seděli v předsíni na kufrech, dívali se na sebe – a brečeli. Došlo nám, že nedokážeme odjet.“

Město, vzpomínky, kořeny

1968, zkraje podzimu. Varšavská smlouva před pár týdny umlčela pražské jaro a Ivo Krejčí se domluvil se dvěma kamarády, že i s rodinami odjedou do Vídně. „Měli jsme už i přesné datum a čas,“ říká. „Jenže to ráno jsme s manželkou seděli v předsíni na kufrech, dívali se na sebe – a brečeli. Došlo nám, že nedokážeme odjet.“

Opustit byt, opustit město. Člověk má vzpomínky, kořeny.

Přitom šance byla, a ne jediná, Česká filharmonie měla skvělé jméno a její muzikanti četné přátele na Západě, Ivovi Krejčímu hned po invazi přicházely dopisy.

Přijeď do Stockholmu, máme tu pro tebe angažmá.

Přileť do Států, George Szell ti drží místo v Clevelandu.

Krejčího sžíraly vnitřní pochybnosti, dokonce i poté, co si pravdivost tvrzení o Clevelandu ověřil přímo se slavným Szellem během zájezdu do Vídně.

Co když tam přiletím a ono to neklapne? Budu stát s celou rodinou na letišti, bezradný, co si počnu?

„Je to jednoduché. Měl jsem strach,“ vzpomíná pan Krejčí.

Až přišlo léto 1969 a ta záležitost s mincemi od Rafaela Kubelíka. Po návratu do Prahy šel tehdy Ivo Krejčí rovnou do Pragokoncertu, zeptat se na zahraniční angažmá. Nabídli mu konkurz do Královské opery v Kodani, na rok, s tím, že mu Česká filharmonie podrží místo. „Což pro mě při mé povaze a nastavení byla jediná možnost. Není to odvážné, ale je to tak,“ přiznává pan Krejčí.

Když si doma balil kufry, tušil, že už se do Československa nevrátí. Po roce odjel z Kodaně i s rodinou rovnou do Basileje, měl smlouvu u tamního orchestru. Oba synové se ve Švýcarsku rychle adaptovali, ze staršího se později stal profesor stomatologie, z mladšího houslista.

Ivo Krejčí hrál do svých sedmašedesáti, ve Švýcarsku působil i jako pedagog. Někdejšího rozhodnutí neodjet do Ameriky k Szellovi nikdy nelitoval, říká, že jeho „zemí zaslíbenou“ je Evropa, život ve Státech by mu nevyhovoval.

A mince od Kubelíka? Tehdejší vedení orchestru tvrdilo, že je vrátí dárci. Což se samozřejmě nestalo. Nicméně v roce 2014 se odehrálo toto: Jaroslav Kopáček, někdejší klarinetista a jeden z těch nemnohých, kterým se podařilo svou minci uchovat, ji věnoval České filharmonii. Tenkrát u maestra si totiž, v předtuše událostí nadcházejících, prozíravě vzal dvě.