Byla historicky první ženou, která se probojovala mezi houslisty České filharmonie: Zuzana Hájková, členka orchestru od roku 1996. Rodačka z Poděbrad, milovnice hor, matka dospělého inženýra – a čerstvě taky penzistka. Jaké byly její filharmonické začátky? A proč nevěřila, že by se do prvního orchestru vůbec mohla dostat?
Adéla Dražanová
Když to vezmeme od konce, rozuměj od současnosti: skupina druhých houslí v České filharmonii čítá sedmnáct hlav, z toho je osm žen. Nic, nad čím by se člověk zvlášť pozastavoval, vždyť ženy hrají stejně dobře jako muži, tak proč by neměly hrát i v prvním orchestru?
Vězte nicméně, že ještě před pár dekádami byla žena mezi filharmoniky zjevením.
Rok 1995. Orchestr sestává výhradně z mužů, výjimkou jsou dvě harfistky, Renata Kodadová a Barbara Pazourová. Filharmonie vyhlašuje konkurz na dvě místa do skupiny druhých houslí. Zuzaně Hájkové je třiatřicet, je na mateřské s pětiměsíčním synem, o konkurzu se dozvídá od přátel – a rovnou ho taky pouští z hlavy. Proč by se hlásila? O filharmonii se přece ví, že hráčky nepřijímá. Ale ne, povzbuzují ji přátelé, jen to zkus, v Rudolfinu už se hnuly ledy, jsou připraveni vzít i houslistku.
A tak Zuzana Hájková bere nástroj a vyráží na konkurz. První kolo je tradičně anonymní, za plentou, hraje se povinná skladba (Mozart). Paní Hájková je nervózní, to místo chce – a potřebuje, před mateřskou hrála v kvartetu, které si však po jejím odchodu hned našlo náhradu. Navíc filharmonie, i když možná neprožívá zrovna nejšťastnější období, je pořád filharmonie. A když člověk zvládne roční zkušební dobu, do konce kariéry má práci jistou.
Do druhého kola postupuje celkem šest uchazečů, z toho pět mužů. Zuzana Hájková hraje Dvořákův houslový koncert a nervózní je paradoxně míň než za plentou. No co, nějak to dopadne, říká si – a ono to vážně dopadne, telefonuje jí kolega houslista Radek Křižanovský, vyhrála. Oficiální nástup 1. ledna 1996. Ale lehké to nebude, ukáže se brzy.
Zuzana Hájková je ročník 1962, pochází z Poděbrad, z rodiny, která s hudbou neměla moc společného: maminka, původem z Moravy, byla účetní a tatínek, rodák z Nymburka, zase číšník. Oba sice rádi zpívali, tatínek dokonce amatérsky v operetě, ale to je všechno.
„Já se k hudbě dostala takovou tou klasickou, řekla bych až obyčejnou cestou,“ vypráví Zuzana Hájková. „Do mateřské školky přišel někdo z místní lidušky, nechal nás zazpívat a mně pak řekl, abych přišla, že prý můžu začít na něco hrát.“
Rodiče byli pro klavír – a záhy se ukázalo, že jejich dcera opravdu má nadání, zatímco ostatní děti hrály nejdřív pravou, pak levou a až potom obouruč, Zuzana dokázala první dva kroky přeskočit. Do hudebky prý chodila hrozně ráda, dokonce i na nauku, která spoustě dětí v tomhle věku připadá spíš otravná.
A housle? „Ty jsem si pak našla sama,“ říká paní Hájková. „Z čehož jsem si později dělávala legraci, protože většinu dětí do houslí namontují rodiče. Já někde, možná v televizi, slyšela houslovou skladbu, líbila se mi. Řekla jsem to paní profesorce v hudebce a ta mě hned zavedla do třídy k panu učiteli Václavu Drábovi. A že prý ať mě vezme, že jsem perspektivní.“
Koncert České filharmonie pod vedením šéfdirigenta Vladimira Ashkenazyho, 1998
Zuzaně Hájkové bylo deset let a ve hře na housle postupovala velmi rychle, což, mimochodem, dodnes považuje za důkaz, že dítě nemusí s nástrojem začínat v (poněkud krutých) čtyřech či pěti letech: „V tak útlém věku na to mozek stejně ještě není vybavený. Smyčcové nástroje jsou na začátku opravdu těžké,“ říká.
Svou rostoucí zálibu v houslích přičítá Zuzana Hájková i osobě profesora Drába, tehdy již staršího pána, člena poděbradského symfonického orchestru. „Platil za skvělého pedagoga, měl se svými žáky hodně úspěchů. Ale hlavně byl strašně hodný, nepamatuju si, že by kdy na někoho zvýšil hlas. Mně osobně doslova otevřel svět houslí,“ vzpomíná. „Samozřejmě, jako každé dítě jsem měla chvíle, kdy se mi nechtělo cvičit. Ale naši používali jednoduchou metodu, která na mě stoprocentně fungovala. Vždycky řekli: ‚Nevadí, vždyť nemusíš, klidně tě z hudebky odhlásíme.‘ No a to by pro mě byl hrozný trest!“
I když rodiče Zuzanu v její hudební zálibě všemožně podporovali (dokonce prý neradi viděli, když sportovala, nechtěli, aby si něco udělala s rukama), možnost konzervatoře, respektive profesionální houslové dráhy, se doma zprvu neskloňovala. „Nicméně docela brzy ji do mě začali ‚hustit‘ učitelé a postupně se z toho stal jakýsi přirozený cíl,“ směje se Zuzana Hájková. „Přitom já původně chtěla být zvěrolékařka.“
A události nakonec nabraly až nečekaně svižné obrátky, Zuzana už po sedmé třídě na poděbradské základní škole zamířila do Prahy, osmičku a devítku absolvovala v přípravce konzervatoře. „Dnes už to nefunguje, ale tehdy to byla v podstatě normální základní škola se všemi povinnými předměty včetně matematiky. S tím, že na nástroj a na nauku jsme už chodili k profesorům na konzervatoři,“ popisuje paní Hájková. Nebylo to jednoduché, hlavně pro rodiče – dcera sice v hlavním městě bydlela v rodině, asi jako kdyby dnes jela na rok či dva studovat do Ameriky, ale přece jen, bylo jí třináct, čerstvě čtrnáct.
Po dvou letech v přípravce složila přijímačky na konzervatoř a nastoupila do třídy profesora Václava Vacka, emeritního koncertního mistra Národního divadla. Podobně jako předtím profesor Dráb i Václav Vacek byl prý velmi hodný. „Možná až moc. Zpětně jsem si říkala, že na mě mohl být přísnější,“ říká Zuzana Hájková.
A kde se tehdy viděla? Co byl její houslový sen? „Sólové ambice jsem neměla, vůbec. Myslím, že na dráhu sólistky nemám psychiku, navíc jsem poměrně líný člověk a z představy, že cvičím osm hodin denně, se mi dělalo mdlo,“ směje se. „Chtěla jsem se věnovat komorní hře, k čemuž také, po skončení studia, opravdu došlo. A chtěla jsem hrát v orchestru.“
Splnilo se jí obojí, po škole Zuzana hrála v Kvartetu Eberle, které spoluzakládala a které na soutěži ve francouzském městě Évian dostalo cenu za nejlepší interpretaci Janáčka. Tři roky hrála ve Filmovém symfonickém orchestru, poté v orchestru Státní opery a v Kvartetu Martinů. Tou dobou se také – při své další velké vášni, lezení po horách – seznámila s budoucím manželem, dřevařským inženýrem Josefem Faltusem. „Potkali jsme se při výstupu na Mont Blanc.“ V pětadevadesátém se narodil syn Ondřej – a když mu bylo pět měsíců, šla paní Hájková na onen konkurz do České filharmonie.
Dnes, s odstupem tří desetiletí, vzpomíná, jak krušné byly zdejší začátky. Mužští kolegové, jakkoli osobně přátelští, prý byli zásadně proti, aby byla členkou houslové sekce žena. Že prý z toho budou leda tak trable, jako matka bude neustále doma s dítětem… „Na rovinu říkám, že jsem to tehdy cítila úkorně. Doma jsme to měli vyřešené, když byl koncert, Ondru ukládal ke spánku manžel, navíc se za námi do Prahy přestěhovala moje maminka, která nám velmi pomáhala, ostatně podobně jako tchyně. Že bych chyběla, ať už na zkouškách, nebo na koncertech, se nestávalo.“
Co Zuzana Hájková prožívala vskutku těžce, byly zájezdy, hlavně ty dlouhé. „Hned v prvním roce mého působení ve filharmonii se jelo na tři týdny do Japonska. Ondrovi byl rok a mně se stýskalo tak strašně, že jsem pak ještě mnoho let vůbec nechtěla slyšet japonštinu.“ Po roční zkušební době byla Zuzana Hájková ve své pozici potvrzena – tím pádem získala v České filharmonii definitivu. „Postupně se srovnali i mí kolegové, pochopili, že problémy, které prorokovali, zkrátka nenastaly.“
Třicet let je dlouhá doba. Zuzana Hájková říká, že každá z odehraných sezon jí přinesla nějaký nezapomenutelný moment, vrchol. Ať už v podobě koncertu, hostujícího sólisty nebo dirigenta, například Neema Järviho či Davida Robertsona. Nebo (čerstvě) Barbary Hannigan: s kanadskou sopranistkou a dirigentkou Česká filharmonie vystoupila na letošním Pražském jaru a Zuzana Hájková říká, že to bylo něco neuvěřitelného: „Ona diriguje, zpívá, zároveň podává herecký výkon, všechno zpaměti. Úplný génius, byli jsme konsternovaní, že je něco takového vůbec možné,“ líčí. Nicméně jejím číslem jedna zůstává sir Simon Rattle: „Pro svou muzikalitu. Smysl pro celek. Vystupování. On je neustále vtipný, veselý!“
Zuzaně Hájkové je čtyřiašedesát a letos v létě odešla do penze. Nemusela – chtěla. Vzpomíná na svého strýce, talentovaného vynálezce s mnoha patenty, který měl skvělé místo v jakési technologické firmě, ale jakmile nadešel rok odchodu do důchodu, skutečně se sbalil a šel – s konstatováním, že je třeba uvolnit místo mladým. „A tím jsem se inspirovala.“ Houslí se ale úplně vzdát nehodlá, ráda by učila na zušce. Taky chce lézt po horách. A trochu cestovat, bude-li mít chuť. „Jen s tím rozdílem, že když někam přijedu, už tam nebudu muset hrát!“