„Hudba je můj hlas. Když hraju na housle, cítím se, jako kdybych sama zpívala,“ říká Janine Jansen. Hned čtyřikrát se o tom bude moci přesvědčit i domácí publikum, proslulá nizozemská houslistka je totiž rezidenční umělkyní České filharmonie pro 131. sezonu.
Adéla Dražanová
Menší koncertní sál, jednoduché pódium, jen klavír, stolička, notový pult. Obraz je rozostřený a zvuk trochu chrčí, ale i tak je z archivního videa patrné, že mladá dívka, která za doprovodu piana hraje Brahmsovu Houslovou sonátu č. 3 d moll, musí být zázračná. Je jí teprve třináct, ale techniku má brilantní a tóny vycházející z jejích houslí jsou hebké, procítěné, dokonalé.
Píše se rok 1991, jsme na Indiana University v Bloomingtonu na koncertě mladých talentů, které přijely na letní smyčcovou školu. Dívka v květovaných šatech s nadýchanými rukávy se jmenuje Janine Jansen, pochází z Nizozemska a o jejím mimořádném talentu se brzy dozví nejen její země, ale celý starý kontinent a postupně i svět. Jansen se vyhoupne mezi absolutní houslovou špičku, bude hrát v prestižních sálech s věhlasnými dirigenty i orchestry. A na podzim roku 2026 se stane rezidenční umělkyní České filharmonie pro 131. koncertní sezonu.
„Láska k hudbě? Tak s tou jsem se už narodila,“ říkává Janine Jansen v rozhovorech. Oba její rodiče jsou muzikanti: otec Jan, ročník 1946, vystudoval klavír, varhany a cembalo na konzervatoři v Utrechtu, v roce 1987 se stal varhaníkem v utrechtské katedrále a jeho sobotní koncerty prosluly po celém Nizozemsku. Matka Christine je sopranistka, a přestože pěveckou kariéru odsunula stranou, aby se mohla věnovat rodině, zpívala dál v kostelních sborech: „Takže jsem hudbu poslouchala už v mámině břiše,“ poznamenala Janine Jansen v jednom z interview.
Muzikanti jsou i oba prarodiče z matčiny strany, strýc je slavný barokní basbarytonista Peter Kooy a hudbě se věnují také dva starší Janinini bratři: Maarten je cellista, David se po vzoru otce stal varhaníkem a cembalistou.
Janine Jansen se narodila v lednu 1978 ve městě Soest nedaleko Utrechtu. Housle vzala do ruky jako šestiletá, původně se jí prý líbilo violoncello, jenže to už bylo „zabrané“ bratrem. První pedagožkou malé Janine byla slavná nizozemská houslistka Coosje Wijzenbeek (1948–2021), žena, která se postarala o celé generace mladých hráčů a hráček. „Byla úžasná. Mimo jiné i proto, že nás naprosto přirozeně směrovala ke komorní hře. Hráli jsme v kvartetech, kvintetech, ve smyčcovém souboru… Zkrátka ve všech možných formacích už od útlého věku. Což je nesmírně důležité, dítě se učí ‚otevřít sluch‘, vnímat ostatní hráče, komunikovat. Když hrajete komořinu, jste součástí jakési větší síly, většího organismu,“ řekla Janine Jansen v interview z roku 2019. Coosje Wijzenbeek coby zkušená učitelka okamžitě rozpoznala enormní nadání a hudební cit, který se v její žákyni ukrýval. Že by se dívka věnovala něčemu jinému než právě hudbě, nepřicházelo v úvahu.
„Philippe mi telefonoval z benzinky někde mezi Utrechtem a Bruselem, muselo to být v roce 1994. Byl úplně rozrušený, povídal mi o dívce, kterou slyšel hrát, a přímo hořel netrpělivostí, aby se mohl s někým podělit o své nadšení,“ vypráví v dokumentárním filmu nazvaném Janine (2010) skladatel Victor Kissine. „Řekl mi: Nikdy jsem nedokázal hrát jako ona. A ani nikdy nedokážu.“
Řeč je o Philippu Hirschhornovi, legendárním houslovém virtuosovi a pedagogovi. Hirschhorn se narodil v roce 1946 v Rize (Lotyšsko bylo tehdy součástí Sovětského svazu). Studoval na leningradské konzervatoři a v SSSR byl, jak říká Kissine „absolutní superstar, žijící legenda“.
V roce 1967 Hirschhorn vyhrál Soutěž královny Alžběty v Bruselu a hvězdou se okamžitě stal i na Západě. V roce 1973 emigroval do Izraele, pak se usadil v Belgii a začal učit, mimo jiné i v nizozemském Utrechtu – a právě tam se setkal s Janine Jansen, která sem přišla už jako šestnáctiletá. „Hned má první hodina s ním… jak bych to jen popsala? Bylo tam tolik energie, tolik intenzity, úplně ve všem,“ líčí Jansen v už zmíněném dokumentu z roku 2010. „Bylo to, jako byste ho připojili k elektrickým drátům. Neuvěřitelné.“
Její spolupráce s Philippem Hirschhornem byla smutně krátká, slavný houslista zemřel v roce 1996 na mozkový nádor, bylo mu pouhých padesát let. Přesto na něj Janine Jansen vzpomíná jako na jednu z klíčových postav své kariéry: „Uměl ze mě dostat to úplně nejlepší. Zanechal ve mně tak hlubokou stopu… Občas přemýšlím, jak je to vůbec možné. Právě on mi vštěpoval, že musím vždycky jít svou vlastní cestou a hrát přesně tak, jak to cítím. Což je pro mě dodnes ta nejdůležitější věc.“
Po Hirschhornově předčasném úmrtí Jansen pokračovala ve studiu u Borise Belkina, dalšího sovětského rodáka, další legendy (Belkin je mimo jiné žákem Isaaca Sterna). V roce 1997 debutovala v amsterdamské Royal Concertgebouw. Čímž jako by oficiálně odstartovala svou hvězdnou mezinárodní kariéru.
Další životopisná data Janine Jansen už jsou plná velkých (a největších) jmen – dirigentů, orchestrů i koncertních sálů. V roce 2002 debutovala v Londýně pod vedením Vladimira Ashkenazyho (který byl v té době, v letech 1996 až 2003, šéfdirigentem České filharmonie). Následujícího roku dostala Nizozemskou hudební cenu (Nederlandse Muziekprijs), nejvyšší státní vyznamenání pro klasické hudebníky. V Utrechtu založila Mezinárodní festival komorní hudby a podepsala exkluzivní smlouvu s vydavatelstvím Decca Classics.
V roce 2004 vydala přelomové album Vivaldi: Čtvero ročních období. Místo klasické orchestrální nahrávky zvolila mnohem intimnější variantu, jen pět smyčcových nástrojů. Album, na němž hrají i otec Jan Jansen a bratr Maarten, se stalo hitem tehdy začínající platformy iTunes a Janine se díky němu dostala mezi vůbec nejstahovanější interprety klasické hudby na planetě. Když pak v červenci 2005 jako sedmadvacetiletá zahajovala v londýnské Royal Albert Hall festival BBC Proms, byla už mezinárodní hvězdou. Koncert, který živě přenášela stanice BBC One, viděly miliony diváků a kritici o něm psali jako o elektrizujícím zážitku. Následujícího roku Jansen v berlínském amfiteátru Waldbühne zahrála pro pětadvacet tisíc lidí.
A tak dál a tak dál: nahrávky, ceny, až dvě stě koncertů ročně. Kufry, letadla, hotelové pokoje, šatny, nedostatek spánku, recepce, zase kufry… Až do syndromu vyhoření kolem roku 2010, tehdy se Jansen podle pozdějších vyjádření rozhodla zpomalit. „Není mi moc dobře. Na koncertě to člověk necítí, soustředí se na hudbu. Ale pak? Nechci být jenom houslistka. Chci mít taky nějaký čas pro sebe, pro rodiny,“ říká v dokumentárním filmu. V roce 2012 se pak provdala za švédského dirigenta a cellistu Daniela Blendulfa.
Ilustrace: Veronika Bílková
Do dnešních dnů se celosvětově dochovalo asi čtyři sta padesát až pět set originálních houslí od Antonia Stradivariho (1644–1737), nejslavnějšího mistra houslaře v dějinách. Většina těchto nástrojů je v nejrůznějších muzejních či jiných sbírkách a na některé hrají ti nejlepší hudebníci na světě – včetně Janine Jansen.
A právě ona, jako jediná ze všech, dostala v roce 2020 životní příležitost. Díky mnoha rokům pečlivého plánování, složitého vyjednávání a až zázračné logistiky se podařilo na jednom místě shromáždit dvanáct Stradivariho nejkrásnějších a nejzachovalejších nástrojů. Jansen je směla nejen všechny vyzkoušet, ale také si vybrala skladby, které na ně zahraje – přesně dle toho, která k danému nástroji podle jejího názoru nejlépe sedí. Z projektu vzniklo unikátní album nazvané 12 Stradivari (2021; jeho součástí je i Píseň lásky od Josefa Suka) a také osmdesátiminutový dokument Janine Jansen: Falling for Stradivari. Oba počiny zajistily nizozemské houslistce další mezinárodní věhlas.
Mimochodem, „stradivárky“ si Jansen přiveze i do Prahy: momentálně hraje na nástroj Shumsky-Rode z roku 1715, který má v zápůjčce od evropského mecenáše. Během své pražské rezidence bude Janine Jansen spolupracovat jak s šéfdirigentem a hudebním ředitelem České filharmonie Semjonem Byčkovem, tak s oběma hlavními hostujícími dirigenty, sirem Simonem Rattlem a Jakubem Hrůšou. Se všemi už v minulosti hrála, se Semjonem Byčkovem například v roce 2016, kdy spolu v Rudolfinu provedli Bruchův Houslový koncert g moll.
A co že dělá z Janine Jansen absolutní planetární hvězdu? Je to její mimořádný hudební cit, její dokonalá technika. Snad i perfekcionismus, o němž ale sama říká, že se může stát pastí. Svěžest, jakou vnáší i do tisíckrát hraných skladeb. Propojení s nástrojem: „Hudba je můj hlas. Když hraju na housle, cítím se, jako kdybych sama zpívala. Nebo hovořila. Vyjadřuji se prostřednictvím houslí, mezi mnou a nástrojem není žádná bariéra,“ řekla v roce 2016 v rozhovoru pro časopis Harmonie.
Tohle všechno – a ještě to, co o Jansen před lety prohlásil dirigent Paavo Järvi: „Hraje přesně podle toho, jaká je. Její osobnost je skutečně vřelá, oplývá skutečnými city i skutečným výrazem. Není na ní nic falešného ani uměle vytvořeného. Je jako dítě.“
Ilustrace: Veronika Bílková
Houslový recitál rezidenční umělkyně Janine Jansen za klavírního doprovodu Alexandra Kantorowa v pražském Rudolfinu.