Zvyšující se umělecká úroveň České filharmonie je skvělý trend a jeho potvrzení přicházejí z celého světa. Jenže abychom mohli tuto kvalitu naplno ocenit i v Česku, potřebujeme nový, moderní koncertní sál, který bude mít odpovídající vlastnosti. Inspirovat se můžeme třeba v Hamburku.
Martin Zvěřina
Slyšeli jste Českou filharmonii, jak hraje Mahlera nebo Stravinského? Co je to za otázku, kdo z pravidelných návštěvníků či dokonce abonentů by neslyšel svůj oblíbený orchestr, jak interpretuje zrovna tyhle autory? Vždyť je se šéfdirigentem Byčkovem i nahrál!
Jenže je obrovský rozdíl, v jakém sále máte možnost skladby vyslechnout. Třeba Stravinský v hamburské Elbphilharmonie zní docela jinak než v Rudolfinu. Dvořákova síň má skvělou akustiku, nicméně od doby, kdy byla postavena, se změnily nejen nástroje, ale například i velikost orchestru. Sami posluchači to mohou pozorovat, když je při některých koncertech pódium rozšířeno na úkor hlediště. A není to jen otázka místa: na tak velký orchestr a akustický tlak, který dokáže vyvinout, není sál stavěný. Pro některé skladby je „malý“, hudebníci se musejí omezovat a interpretaci přizpůsobují prostoru a nikoli požadavkům skladby či skladatele. Orchestr tak nemůže plně využít dynamiku od nejtišších pasáží po nejintenzivnější fortissimo a musí hrát jen „na půl plynu“.
Právě proto se už dlouhá léta mluví o tom, že Praha potřebuje moderní koncertní síň, která nebude orchestr brzdit, umožní mu ukázat, co v něm je, a zároveň nabídne víc také návštěvníkům. Dobrým příkladem je velký sál Labské filharmonie v Hamburku. Stojí již deset let, takže to až zas takový módní výstřelek není, a navíc je prověřen dlouhodobým provozem.
Už když do Labské filharmonie vcházíte, je to jiné. Žádné široké triumfální schodiště – do moderní budovy vstupujete nikterak honosným vchodem a ocitáte se na zakřivených eskalátorech, které se chlubí tím, že jsou nejdelší v Evropě. Vstup má za úkol, stejně jako u historických budov, zapůsobit na příchozí, jenže jinak. Architekti říkají, že dvouapůlminutová jízda má návštěvníka psychicky naladit, oddělit jej od světa běžných starostí a připravit na nevšední zážitek. A napoprvé to rozhodně funguje. Ocitnete se v tunelu bez denního světla – místní mu přezdívají metro –, schodiště zprvu stoupá strměji a nahoře je téměř rovné. Eskalátor vás nakonec vynese k vyhlídkovému oknu, z něhož je krásný pohled na přístav.
Další kratší eskalátory návštěvníka dopraví na „střechu“ původního skladiště z červených cihel ze šedesátých let. Tato budova tvoří vlastně podstavec pro skleněnou stavbu filharmonie. Moderní nástavba skrývá velký sál, malý sál, hotel i soukromé byty. Střecha bývalého skladiště se ve svém novém filharmonickém životě honosí názvem Plaza a najdete zde vstup do koncertních sálů, do restaurace, do hotelu i obchodu se suvenýry, ale především na vyhlídkovou terasu. Ta obepíná celou budovu a nabízí velkolepé panorama města i přístavu.
A právě tohle je nejpopulárnější místo Elbphilharmonie – v průběhu dne sem míří tisíce návštěvníků. Na konci února 2017, necelé čtyři měsíce po otevření terasy, zde přivítali miliontého návštěvníka, deset milionů překročili v červnu 2019 a 25 milionů v roce 2025. Za vstup se nic neplatí, příchozí si ale musejí opatřit vstupenku, aby měla správa objektu přehled, zda není prostor přetížený. Díky téhle atrakci, restauraci a hotelu to kolem budovy žije celý den. Není to žádný zakletý zámek, kde přes den nepotkáte živáčka a který procitá jen v okamžiku, kdy v hlavní síni začíná program.
Hobojistka České filharmonie Barbora Trnčíková při zkoušce v Labské filharmonii
Než vstoupíme do sálu, je nutné připomenout, že celá budova je hlavní ikonou přístavní čtvrti HafenCity, jež vznikla v místech bývalých skladů, sil a administrativních budov. Skladiště, které je základem moderní filharmonie, se jmenovalo Kaispeicher A a vyrostlo na místě původního novogotického skladu kakaa, kávy a čaje. Historická stavba nepřežila spojenecké bombardování za druhé světové války a v šedesátých letech ji nahradil nový cihlový sklad, jemuž se přezdívalo Kakaobunker. Patřil k největším v přístavu a obsadil prominentní místo na nejzápadnějším výběžku poloostrova Großer Grasbrook. I díky tomu tvoří budova filharmonie dominantu nejen čtvrti, ale celého města.
Není divu, Elbphilharmonie je nejvyšší obydlenou budovou v Hamburku, má úctyhodných 110 výškových metrů. Zároveň je její skleněný plášť zdaleka viditelný a na slunci získává rozmanité podoby: může připomínat loď, skleněnou vlnu, krystal či zasněženou horu. Efekty, které tvoří speciálně tvarovaná a potištěná skla na plášti, se neustále proměňují a z dálky připomínají vodní hladinu.
Tahle velkolepost ovšem něco stála. Výstavba filharmonie znamenala pro Hamburk, staré bohaté hanzovní město se statusem samostatné spolkové země, neuvěřitelnou finanční zátěž. Z původně plánovaných 77 milionů eur nakonec náklady vyšplhaly na 866 milionů. Jedenáctinásobné předražení spojené s neustálými průtahy se stalo politickým tématem a noční můrou veřejné debaty – na téhle stavbě se dokonce demonstrovala „neschopnost Německa“. Komplikace působily zejména neustálé změny projektu, doplňované o nové a nové požadavky, a také fakt, že město Hamburk do projektu vstoupilo v situaci, kdy byla vybrána projekční kancelář, která se poněkud „rozjela“.
Obrovské množství prvků na budově je zcela unikátních, a to i technologicky, navíc se požadavky na jejich parametry měnily i v průběhu výstavby. Například individuálně tvarovaná zakřivená okna měla stát 20 tisíc eur za kus. Nakonec jedno okno vyšlo v průměru na 72 tisíc eur, mimo jiné proto, že na ně byly přidány speciální světelně a tepelně izolující fólie, budova musela být také zviditelněna pro lodní radary. A takových oken je na budově 595.
Stavebním unikátem je také velký sál, kam se vstupuje ze střechy bývalého skladiště. Aby byl dokonale zvukotěsný, je jeho 12 500 tun zavěšeno na 642 pružinách na konstrukci budovy a dalšími 34 na střeše. Této zvláštnosti si všimnete, když vcházíte do sálu z foyeru: musíte totiž projít dvojitými dveřmi, tedy vlastně jakousi „přechodovou komorou“. Samotný sál pro 2100 návštěvníků je kruhový po vzoru Berlínské filharmonie: pódium je uprostřed a kolem něj se terasovitě zvedá hlediště. Tato konstrukce, jíž se přezdívá viniční terasy, má své výhody, například z úrovně první řady se dostanete kamkoli v hledišti jen uličkami mezi jednotlivými sekcemi, nemusíte opouštět sál, nejsou tu oddělené části hlediště. (Jediné omezení vás může potkat při varhanním koncertu; nástroj je zabudován do stěny sálu, a proto se při zapojení varhan neprodávají vstupenky na místa blízká nástroji, nicméně návštěvníci nešetřící svůj sluch si sedají blíže.) V tomto uspořádání je nejvzdálenější sedadlo jen 30 metrů od dirigentova pultíku, přičemž sál je vysoký 25 metrů.
O pohodlí návštěvníků a hudebníků pečují i zdánlivé detaily. Sedadla jsou vyrobena tak, abyste se na ně mohli posadit i v nesklopeném stavu, kdy se kolem vás protahují další návštěvníci na svá místa. Spodek sedaček je potažený látkou, aby se omezily odrazy zvuku a prázdný sál měl co nejpodobnější vlastnosti, jako když je plný návštěvníků, což usnadňuje zkoušky orchestru. O zvukovou podobu velkého sálu pečoval japonský mistr Yasuhisa Toyota z tokijského ateliéru Nagata Acoustics. Nechal si vyrobit model v měřítku jedna ku deseti a na základě měření vypracoval nejrůznější opatření, aby byla akustika sálu co nejlepší. Nad pódiem je u stropu velký akustický reflektor či, chcete-li, speciálně navržená čočka, která zvuk odráží. Stěny jsou obloženy sádrovláknitými deskami se vzorem lastur, aby optimalizovaly zvukové odrazy. I ty byly vyrobené na zakázku: na každé desce je lasturový dekor navržený tak, aby se nikde neopakoval, a těchto unikátních vzorů je na stěnách sálu přes milion.
Výhodou nákladného a složitého systému je fakt, že ze všech míst je slyšet mimořádně dobře. Nelze sice tvrdit, že by zdejší akustika neměla své kritiky, nicméně pokud slyšíte Českou filharmonii, jak tady hraje Svěcení jara, je to zážitek, jaký v Praze nemáte šanci okusit v žádném sále.
O posluchače je postaráno i v dalších ohledech. Foyer je nesmírně členitý, takže je zde dost prostoru jak pro ty, kdo se chtějí s ostatními podělit o hudební dojmy, tak i pro ty, kteří raději zážitek „vydýchají“ o samotě. I občerstvení je řešeno velkoryse, bufetů je dostatek, takže fronty nejsou až tak dlouhé. Zvědavý návštěvník, který si chce sál prohlédnout celý, se naběhá po mnoha členitých schodištích, k dispozici tu ale samozřejmě jsou i výtahy.
Je škoda, že si v Praze nemůžeme kvalitně poslechnout třeba Mahlerovu Osmou symfonii, které se přezdívá Symfonie tisíců. Do Rudolfina se orchestr a sbory společně s diváky nevejdou. Když skladbu filharmonici s šéfdirigentem Semjonem Byčkovem nahrávali, museli to udělat bez diváků. Podobné skladby můžeme slyšet naživo jen v Obecním domě, jehož Smetanova síň je sice větší, ale byla vybudována jako taneční, nikoli koncertní sál – a tomu odpovídají i zvukové podmínky.
S koncertními sály je to jako s jinými budovami. Abychom využili všechny výhody technického a vědeckého pokroku, stavíme moderní továrny, nemocnice i administrativní budovy. Ale velký orchestr v moderním sále si v Praze nikde neposlechnete. Zatím?
Nový CD komplet v prodeji. K poslechu také ve streamovacích aplikacích.