Do Rudolfina jsem chodil na koncerty od dětství. Kromě hudebních zážitků si pamatuji i okouzlení prostorem, ale také pocit, jak se o přestávkách vždycky mačkáme ve foyer. Jak je to možné? A proč je foyer ve staré budově Národního divadla ještě stísněnější, ale celý interiér vizuálně mnohem opulentnější? Odpověď skrývá historie výjimečných staveb.
Rudolfinum i Národní divadlo patří k nejvýznamnějším pražským architektonickým památkám devatenáctého století. Obě stavby navrhovali stejní architekti, Josef Zítek a Josef Schulz, obě tak sdílejí stejný noblesní neorenesanční rukopis. Ideově však mají zcela rozdílná východiska, která se projevují i v jejich podobě a významně se odráží zejména ve výzdobě. A odlišné je i jejich prostorové řešení.
Národní divadlo je neseno myšlenkou posílení české národní hrdosti. Na jeho výzdobě se podíleli přední výtvarní umělci té doby, ostatně ne náhodou se jim říká generace Národního divadla. Patřili k ní například František Ženíšek, Bohuslav Schnirch, Josef Václav Myslbek, Stanislav Sucharda nebo Mikoláš Aleš. Oproti „zlaté kapličce“ s výjevy prorokující Libuše nebo Bivoje zabíjejícího kance nese Rudolfinum zcela jiná idea. Celý projekt iniciovali pražští Němci, jejichž cílem bylo postavit dům, který bude sloužit všemu umění, protože „umění je společným statkem všech vzdělaných lidí“. Jeho výzdoba tedy nevypráví žádné mytologické příběhy, ale je svou podstatou národnostně neutrální. Dekorativní malby mají jen umocnit umělecký zážitek, se kterým se zde návštěvník má setkat.
Další pole podobností a odlišností skýtá samo architektonické řešení. Obě stavby stojí nedaleko od sebe na břehu Vltavy v pražském centru. Tak se to ale jeví až v dnešní optice, v historickém pohledu se ukáže, že i v tomto byla východiska pro architekty velmi odlišná. Národní divadlo uzavírá důležitý „český“ bulvár – Národní třídu. Pozemek je ale malý a má nepravidelný, ne úplně vhodný tvar. Vměstnat sem tak významnou budovu bylo obdivuhodné. Vykročenou do ulice, komponovanou na nárožní pohled, respektující své okolí. Dynamickou.
Oproti tomu pozemek pro stavbu Rudolfina se sice nacházel v prostoru prastarého brodu, ve středověku nástupního bodu do celého Starého Města, toto místo však postupně ztratilo svůj význam a v době plánované stavby to byla spíš zanedbaná periferie. Ve srovnání s Národním divadlem byl ovšem pozemek pro architekty téměř ideální: dostatečně velký, nesvažitý, pravidelný obdélník. Tvůrci nemuseli bojovat s vnějším omezením, na nic nenavazovali. Okolo stály jen malé domky židovského města, které byly postupně zbourány a nahrazeny novou výstavbou.
I proto je budova Rudolfina harmonická, vyvážená, klidně rozložená v prostoru. Je možné si všímat práce s kontrastem, plasticitou, dominantními a podřízenými motivy. Architekti pracují od malých zlatořezových nebo čtvercových kompozic váz, okenních otvorů až k vyváženému celku jednotlivých průčelí i celé stavby. „Vše se navzájem drží a podpírá, každé jednotlivé je nutné pro celek, aniž by se přestalo projevovat jako individuum,“ tak popsal rakouský architekt a urbanista Klaus Eggert tvorbu Gottfrieda Sempera, zásadní postavy neorenesanční architektury – a jeho slova platí i pro Rudolfinum. Ostatně ne náhodou byl Semper, autor slavného drážďanského operního domu, jenž převzal jeho jméno, nejen vzorem českých architektů, ale také předsedou poroty soutěže na stavbu Domu umělců, později Rudolfina, vypsané roku 1874. A byl to opět Semper, kdo pomohl Zítkovi a Schulzovi k vítězství.
Zatímco Rudolfinum navrhovali oba architekti společně, Národní divadlo si postupně předali. Hlavním autorem stavby otevřené v roce 1881 byl Josef Zítek. Po požáru se přestavby ujal jeho někdejší asistent na pražské technice Josef Schulz. Jeho zásahy byly spíš „hmotové“ než estetické a jedním z důsledků byla i změna kapacity hlediště. A v tomto bodě se vracíme k úvodnímu tématu foyer.
Sbor pro zřízení českého národního divadla v Praze měl údajně původně požadavek, aby se do budovy vešlo až 2500 lidí. Zítkova stavba pojala lidí zhruba 1800, po požáru ale bylo třeba upravit vnitřní strukturu stavby a architekt Schulz zrušil zejména spoustu míst k stání. Výsledný počet byl podle některých zdrojů 1360 míst. Současných 965 sedadel je výsledkem přestavby z let 1977–1983. Jak si o přestávkách mohlo odpočinout a protáhnout nohy původních 1800 diváků, je v podstatě nepředstavitelné, i dnešní zhruba polovina návštěvníků se musí prostorově hodně uskrovnit. V Rudolfinu je situace o něco lepší, původně však interiér působil ještě vzdušněji. Zatímco v případě Národního divadla čelili architekti maximalistickému požadavku Sboru, jakkoli měl bohulibý důvod, a sice aby se do místa určeného pro provozování národní kultury vešlo co nejvíce „národa“, Rudolfinum mělo od počátku k dispozici mnohem velkorysejší prostor. Jak to? A můžou za to architekti?
Na kloub své v úvodu citované vzpomínce z dětství jsem přišel úplně náhodou. Dostala se mi do rukou stará fotografie Dvořákovy síně a také její plánek. Když jsem spočítal místa, vyšlo mi jich zhruba 470 v přízemí a 230 v patře. Tedy nějakých sedm stovek návštěvníků. Přízemí mělo několik uliček a z foyer pět dveří. Na balkoně bylo také o jeden vstup více a navíc po stranách chyběla místa s elevací (lóže).
Dnes ale Rudolfinum nabízí míst mnohem více. Důvodem jsou dvě velké přestavby, které prostor budovy významně změnily. Nejprve se z někdejšího Domu umění stalo v roce 1920 sídlo parlamentu nově vzniklého Československa, což znamenalo velký zásah v roce 1919 a pak další mezi lety 1920 až 1934. K původnímu účelu se stavba vrátila během druhé světové války, jakkoli měla sloužit zejména umění německému. A právě tehdy se zvýšila kapacita hlavního sálu zhruba na tisícovku míst. Úpravy architektů Bohumíra Kozáka a Antonína Engela vylepšily i jeho akustiku, součástí přestavby byl také vznik menšího koncertního sálu, dnešní Sukovy síně. Generální rekonstrukce v letech 1990 až 1992 zvedla kapacitu na dnešních 1148 míst.
A tak nezbývá, než vyslovit architektům Zítkovi a Schulzovi omluvu. Úvaha, že poddimenzovali foyer v zájmu harmonie prostoru, se ukázala jako mylná. Způsobila to až pozdější snaha umožnit návštěvu koncertů většímu počtu posluchačů, což přece nemůžeme mít nikomu za zlé.
