Dina Šnejdarová
Potom jsem měl janáčkovské období, které začalo vánočním dárkem s Tarasem Bulbou, opět s Českou filharmonií. Ale na Dvořáka jsem nezapomněl! Studoval jsem tehdy na kroměřížské konzervatoři a zrovna bylo výročí založení školy. V rámci oslav proběhl na kroměřížském zámku koncert s orchestrem složeným z bývalých absolventů a hráli Dvořákovu 8. symfonii. Dirigoval Vladimír Válek. To mne uchvátilo a na dlouhou dobu se tato symfonie pro mne stala číslem 1.
Nejvíce je pro mne ale současnost, kdy jsem coby člen České filharmonie uprostřed Dvořákovy hudby a na chvíli její součástí. Kromě symfonií musím zmínit Stabat Mater, Slovanské tance, symfonické básně Vodník, Polednice, Zlatý kolovrat, Holoubek, z komorní tvorby zejména Serenádu E dur a hlavně Kvintet G dur s kontrabasem. Myslím, že Dvořákova hudba se musí interpretovat s naprostou pokorou a úctou k zápisu, protože je tak čistá a srozumitelná, že jakákoliv manýra „bije do uší“. Je to hudba, která je ryze česká, vycházející z naší historie a tradic. Je to náš národní poklad.
Za dobu, co jsem v České filharmonii, sleduji u sebe vývoj ve vztahu k hudbě tohoto autora. Zpočátku jsem plně nerozuměl Dvořákovské „jednoduchosti“, která se mi zdála někdy až naivní. Dával jsem přednost skladatelům, kteří byli filozofičtější, dalo by se říci závažnější, měli smysl pro větší dramatičnost. Postupem času jsem však začal poznávat, že pod onou Dvořákovskou přímočarou jednoduchostí je skryta netušená hloubka, na jejíž dno nejsem schopen vůbec dohlédnout. Vidím zde paralelu s Mozartem, který se rovněž z jistého úhlu pohledu jeví jako jednoduchá hudba.
Dnes je pro mě Dvořák srdeční záležitostí, jeho hudbu jsem si zamiloval, jsem jeho velkým obdivovatelem. Za celé ty roky se mi nikdy neomrzela velice často hraná Novosvětská, pokaždé se skláním před genialitou zprvu vesnického hudebníka. Na Dvořákovi obdivuji jeho nevyčerpatelnost melodických nápadů, které jsou stejně malebné jako česká krajina a snoubí se ruku v ruce s dokonale vedeným basem. Rovněž jeho schopnost vystihnout patřičnou atmosféru je mimořádná a projevuje se plně v jeho programní hudbě. Jeho smysl pro duchovní hloubku, spojený s čistotou jeho srdce, je odzbrojující. Nejtěžším úkolem pro interpreta je podle mě nalezení zcela prostého výrazu, který však není o nic ochuzen, je v něm veškerý obsah. Každý gram navíc je citelně rušivý!
Vzácná osobnost Antonína Dvořáka se odhaluje i v jeho psané korespondenci. Po jejím přečtení se nelze ubránit dojetí nad jeho neobyčejnou laskavostí a úctou k okolí. Vnitřně mě hřeje pocit, že mě s Antonínem Dvořákem pojí krajová blízkost, jsem na to s nadsázkou náležitě hrdý. Při svých cestách do Prahy projíždím obec Velvary a míjím Nelahozeves. Na náměstí ve Velvarech si živě představuji historku, která se Dvořákovi skutečně stala, když šel jednou z místního trhu se svým tatínkem. Vedl jalovičku, která se však vylekala a splašila. Malého Toníka táhla přes náměstí po zemi. Tato událost rozhodla o tom, že se Antonín Dvořák, díky Bohu, nestal řezníkem.
