Dcerabratranceméhodědečka

Má babička byla dáma každým coulem a taky jedna z nejsmutnějších bytostí, které jsem kdy v životě potkala. Když jsem byla školkové dítě, řekla mi jednou u zahradní branky své přítelkyně, jen tak mimochodem v květnu, když všechno pučelo a stromy byly obtěžkány květy, že její maminka, operní pěvkyně, která alternovala Emmu Destinovou ve Stavovském divadle – že její maminka snědla červené bobule ptačího zobu a zemřela, protože nechtěla dál žít.

Nikdy nejez červené bobule ptačího zobu, řekla mi tehdy a znělo to jako zaklínadlo a bylo to nejspíš zaklínadlo. Babička dokázala vyšít ty nejkomplikovanější vzory na kanavu, vymýšlela křížovky do brněnských novin, drhala, šila a batikovala, malovala a háčkovala, mluvila několika jazyky, ale s námi vnoučaty mluvívala spíš jen výjimečně a nejčastěji o počasí, a ještě častěji mlčela. Mlčky s námi hrála kanastu, mlčky nám vařila sladké knedlíky, které jsem já, jedno z jejích vnoučat, nikdy neměla ráda, a přesto jsem je jedla, abych smutné babičce aspoň jednou v životě udělala radost. Babička pak sedávala v kuchyni letního domku naproti mně a pozorovala, jak ty knedlíky jím, elegantní, krásná, ledově distingovaná a smutná tak, až mi to nahánělo strach. Jednou se mě zeptala: Chceš přidat?

Samozřejmě že jsem nechtěla, ale kývla jsem hlavou, řekla ano prosím, a tak mi má smutná babička přidala, jednou, dvakrát, třikrát, dokud jsem se nepozvracela na zahradě, tajně, abych svou babičku nerozesmutněla ještě víc.

Na stěně mi dnes v ložnici visí černobílá fotografie v kovově zdobeném rámu. Je na ní moje smutná babička jako čtyřletá holčička, nedívá se do kamery, ale zbožně na svou maminku, která má na sobě kostým Madam Butterfly. Má smutná malá babička svou maminku zbožňuje, to se pozná, její maminka operní diva sedí v kimonu naproti. V pravé ruce drží ledabyle vějíř s japonským vzorem, její drdol je sepnutý sponou s bílým květem chryzantémy, klečí se smyslně pootevřenými ústy na divanu obklopeném obrovskými květy a mně se zdá, že se ani na svou holčičku nedívá, a pokud ano, pak jen mimoběžně, z profilu, roztržitě, a tak zatímco moje babička svou matku zbožňuje, její maminka operní pěvkyně zbožňuje spíše svou roli Madam Butterfly. Ale nechci jí křivdit. Možná jen žije ve svém bílém světě rozkvetlých, vůní nasáklých chryzantém, který se jednoho dne promění do zásvětí jedovatých červených bobulí.

Abych se se svou babičkou sblížila, poprosila jsem ji, když mi bylo asi dvanáct, zda by mě neučila anglicky. Docházela jsem potom několik týdnů do malého babiččina bytu na hodiny angličtiny a k jejímu velkému smutku jsem nedokázala ani ve druhé lekci promluvit plynulou angličtinou o Agatě Christie. Babička si povzdechla, že to k ničemu nevede.

Ale pak nastal den, kdy jsem babičce zazpívala lidovku Tichá voda do Dunajka padala a babička mi potěšeně řekla: Měla by ses věnovat hudbě, přivezu ti křídlo, na které hrávala i dcera bratrance tvého dědečka.

A babička nechala to křídlo skutečně přivézt. Našla mi i soukromého učitele hudby, dirigenta z Janáčkova divadla. Hrála jsem Píseň sirotkovu od otce dcery bratrance mého dědečka, dirigent mi líbal špičky prstů na rukou, cítila jsem, že něco je špatně, něco se děje našišato, doufala jsem, že nesním červené bobule a nebudu moc mrtvá.

A stejně se něco prolomilo, něco se změnilo. Začala jsem ve svých dvanácti letech naprosto nekontrolovaně snít.

Snila jsem o tom, že se stanu světovou pianistkou. Budu excentrická jako moje prababička operní diva, budu žít sama v londýnském hotelu a budu přitom smutná jako moje babička. Proč právě v londýnském, už si nevzpomínám.

Nic z toho se nevyplnilo. Po půl roce jsem k dirigentovi, který mě brával na Nabucca a lízal mi při soukromých hodinách špičky mých prstů, přestala docházet.

Umím zahrát procítěně Píseň sirotkovu od otce dcerybratranceméhodědečka, ale nepamatuju si jedinou notu. Zato při Písni sirotkově myslím pokaždé na svou babičku, která se stala polovičním sirotkem.

Když byly mé dcery ještě malé a míjely jsme keř s červenými bobulemi ptačího zobu, vyslovila jsem několikrát to, co mi řekla babička a čím jsem dědictví rodinného smutku předala dál: Tyhle bobule nikdy nejezte, mohly byste na ně umřít jako vaše praprababička, která nechtěla dál žít.

Později jsme o tom nikdy nemluvily. Možná ani nebylo o čem.

Teprve nedávno jsem zjistila, že bobule ptačího zobu jsou jen mírně jedovaté.

Kolik jich prababička musela sníst?

A jak to všechno souviselo s Madam Butterfly?

Kdykoli čtu veřejně něco ze svých knih, najde se v publiku minimálně jedna starší dáma, která to na mě netrpělivě vybalí: Dobrý den, máte nějaký příbuzenský vztah s Vítězslavou Kaprálovou?

Naučila jsem se vyslovit zaklínadlo v rekordním čase, zadrmolit důrazně dcerabratranceméhodědečka.

Umím tu kouzelnou formulku už i německy, a dokonce anglicky. Z toho by babička měla radost.

Nikdo se mě ale nikdy neptá na mou prababičku. Nikdo se neptá na smutek mé babičky a na to, proč musela Madam Butterfly tak rychle odletět a kam a proč mi má babička nikdy nezazpívala jednu jedinou melodii.

Jednou se na to babičky musím zeptat.

Nejspíš až budu ptáčkem pojídajícím bobule ptačího zobu.

Berlín 5. 6. 2026