A pak je zde nezpochybnitelný historický důvod, proč se má Česká filharmonie důsledně hlásit k Bohuslavu Martinů. Skladatel, který nejprve studoval na pražské konzervatoři hru na housle, začal jako pětadvacetiletý v orchestru vypomáhat a od podzimu 1920 do podzimu 1923 byl jeho řádným členem u třetího pultu druhých houslí. Důvodem jeho odchodu z České filharmonie bylo zahájení studia kompozice u Alberta Roussela v Paříži. O dění v orchestru však byl stále informován – díky přátelství s houslistou Stanislavem Novákem, spolužákem z konzervatoře, který se v roce 1917 stal koncertním mistrem filharmonie. Trávili spolu prázdniny, na něž se Martinů vracel do Čech, a během roku vedli bohatou korespondenci.
Velmi zajímavý je výčet premiér skladeb Bohuslava Martinů realizovaných Českou filharmonií. Každého, kdo zná skladatelovy osudy související s dvojím nuceným exilem, jistě nepřekvapí, že seznam končí rokem 1949. Po nástupu komunistů k moci jméno Bohuslava Martinů v české kultuře přestalo oficiálně existovat. Co ale určitě překvapí, je počet premiérovaných děl začínajícího autora. V roce 1919 uvedená Česká rapsodie (dir. Ludvík Vítězslav Čelanský) měla bouřlivý úspěch, cyklus symfonických básní Míjející půlnoc dirigoval Václav Talich jako poslední skladbu Martinů uvedenou v Praze před jeho odchodem do Paříže v roce 1923. V dubnu 1924 Česká filharmonie poprvé uvedla tři písně s doprovodem orchestru Kouzelné noci, napsané již v roce 1918. Už po prvním studijním roce v Paříži, v létě 1924, složil Bohuslav Martinů v Poličce orchestrální rondo Half-Time, které v prosinci téhož roku premiérovala Česká filharmonie s Václavem Talichem. Nepřipravené pražské publikum skladbu, která je právem označovaná jako přelomové dílo v dalším kompozičním směřování Martinů, nepřijalo a autor byl obviněn z plagiátorství Stravinského Petrušky. Česká filharmonie také premiérovala první dva klavírní koncerty Bohuslava Martinů – 1. koncert v roce 1926, s klavíristou Janem Heřmanem a dirigentem Robertem Manzerem, a 2. koncert v roce 1935, tentokrát v podání Rudolfa Firkušného a Václava Talicha. Roku 1932 hrála filharmonie Slavnostní ouverturu k všesokolskému sletu (dir. František Stupka) a Partitu pro smyčcový orchestr (dir. Václav Talich). Hned po válce, v únoru 1946, premiéroval kantátu Polní mše mladý Rafael Kubelík. Ten ještě stihl v květnu 1947, než sám odešel do exilu, s Českou filharmonií uvést poprvé Symfonii č. 5. Výčet končí rokem 1949, kdy mladý Václav Neumann premiéroval Concertino pro violoncello, dechy, klavír a bicí. Ač současná Česká filharmonie nezavinila absenci provozování dalších skladeb tehdy nejslavnějšího českého skladatele v jeho poslední životní dekádě, lze to brát jako jistý dluh, který je třeba mu splácet.
