Český spolek pro komorní hudbu • Harmonie České filharmonie

Americký skladatel, pedagog a dirigent Aaron Copland vyrůstal v hudebním prostředí Brooklynu, ale důkladné školení získal až u Nadii Boulangerové v Paříži. Stipendium Guggenheimovy nadace mu záhy nato umožnilo věnovat se výhradně skladbě, postupně se věnoval i organizátorské a pedagogické činnosti, předsedal Lize amerických skladatelů a americké sekci Společnosti pro soudobou hudbu. Jeho první skladby spojovaly prvky neoklasicismu a jazzu (Hudba pro divadlo, Koncert pro klavír a orchestr), po neúspěších u publika však svůj skladatelský jazyk zjednodušil a začal se spíše než hudbě symfonické věnovat hudbě filmové, skladbám pro mládež, baletům (Billy the Kid, Rodeo, Apalačské jaro) i opeře. Copland se stal jedním z nejvýznamnějších amerických meziválečných skladatelů.

Jasný a bezstarostný úvod Fanfare for The Common Man (Fanfára pro obyčejného člověka) dokončené v roce 1942 a premiérované v březnu 1943 Cincinatti Symphony Orchestra a jejím dirigentem Eugenem Goossensem později inspirovalo celou řadu dalších kompozic včetně filmové hudby. Goossens během první světové války žádal anglické skladatele o úvodní fanfáry k symfonickým koncertům, což mělo takový úspěch, že to následně zopakoval za druhé světové války u skladatelů amerických – z osmnácti fanfár se v repertoáru orchestrů udržela právě Coplandova, kterou skladatel reagoval na vstup USA do války.

Igor Stravinskij pocházel z Oranienbaumu nedaleko Petrohradu. Narodil se do hudební a aristokratické rodiny, jeho otec byl basistou Mariinského divadla v Petrohradu a přítel Petra Iljiče Čajkovského. Čtyři roky studoval práva a v roce 1907 se začal soukromě vzdělávat u Nikolaje Rimského-Korsakova. S prvními skladbami předstoupil na veřejnost v roce 1908 a o rok později si u něj objednal Sergej Ďagilev nový balet. Pařížské provedení Ptáka ohniváka (1910) mu otevřelo cestu do Evropy. Svoji pověst ještě upevnil následujícími balety Petruška (1911) a zejména Svěcením jara (1913). Hudební zobrazení archaických rituálů, živelného tance a agresivních rytmů vyvolalo při premiéře skandál. První skladatelské období ruských folklorních inspirací vystřídaly v meziválečné době skladby jazzové a neoklasické (Piano-Rag-Music; balet Pulcinella). V roce 1939 odešel Stravinskij z Evropy do USA, kde se na sklonku druhé světové války začal zajímat o nadosobní, biblické náměty a o předbarokní hudbu. V 50. letech pro sebe objevil seriální techniku, kterou využil v dalších dílech (Threni, Requiem canticles ad.).

Koncert pro klavír a dechové nástroje vznikl jako první Stravinského závažnější klavírní dílo v Paříži v letech 1923–1924, autor jej však ještě v roce 1950 revidoval. Ve Stravinského díle tvoří jednu ze skladeb, která signalizovala konec předchozího ruského folklorního období a otevřela cestu neoklasicismu a jazzu, stejně jako jeho Symfonie pro dechové nástroje (1920). Stravinskij byl dlouho rovněž jediným výlučným interpretem tohoto díla kombinujícího kontrastní klidné plochy s výraznými pohybovými prvky orchestru i klavíru. Klavír se v tomto koncertu robustním zvukem bezpečně odlišuje v jakémkoli kontextu a kromě virtuózních pasáží se uplatňuje i jako mimořádně pohyblivý bicí nástroj.

Tōru Takemitsu byl jedním z nejúspěšnějších japonských skladatelů komponujících ve stylu tzv. západní vážné hudby, kterou kombinoval s prvky folkloru a tradiční melodiky za použití japonských nástrojů. První zkušenosti se západní hudbou získal při práci pro americké okupační jednotky na konci druhé světové války při poslechu amerického rozhlasu. K japonské tradiční hudbě měl už od mládí odpor a pod vlivem západní hudby začal jako samouk komponovat už v šestnácti letech. Postupně si však hudební vzdělání doplnil a v roce 1958 jej navíc silně ovlivnilo setkání s Igorem Stravinským, který Japonsko navštívil a slyšel zde i Takemitsuovu skladbu. Během 60. let se skladatel znovu obrátil k japonské hudbě a začal psát skladby kombinující západní a východní kulturu – v roce 1967 využil tyto kombinace ve skladbě November Steps pro biwu, šakuhači a orchestr, která byla objednána Newyorskou filharmonií k jejímu 125. výročí. Uplatněnou kulturní a hudební fúzi považoval Takemitsu za základ nového celosvětového proudu, k velkému sjednocení všech národů.

Dvě antifonní fanfáry Signals from Heaven (Nebeské signály) vznikly v roce 1987. První s nich – Day Signal (Denní signál) – byl objednán k oslavě desátého výročí Select Live Under the Sky Jazz Festival v Tokiu, druhý Night Signal (Noční signál) objednala Scottish National Orchestra Society pro festival soudobé hudby Musica Nova v Glasgow. Obě krátké skladby dnes rámují závažnější kompozici Paula Hidemitha – Day Signal funguje jako ranní probuzení, zatímco klidnější Night Signal (Noční signál) jako večerka.

Německý skladatel Paul Hindemith studoval hru na housle už od útlého mládí, později také společně se skladbou na frankfurtské konzervatoři. V roce 1915 se stal koncertním mistrem frankfurtské opery. Původní romantická východiska a inspirace Brahmsem a Regerem, která byla typická pro jeho skladatelské začátky, zaměnil Hindemith za ostré disonance. Jeho hudba začala využívat principu parodie a prvků jazzu a začala směřovat k „nové věcnosti“, estetickému programu hudební avantgardy po první světové válce, který odmítal romantickou citovost a slohově se orientoval na neoklasicismus. Hindemithovým cílem bylo šokovat tradicionalistické měšťanské publikum. To se mu povedlo jeho operami (např. Sancta Susanna, Nuš-Nuši) a komorní hudbou. Hindemith se stal violistou Amarova kvarteta, jež hrálo významnou roli v propagaci moderní hudby v Německu. Byl jedním z iniciátorů avantgardních festivalů komorní hudby v Donaueschingen, v letech 1927–1935 vyučoval skladbu na Vysoké hudební škole v Berlíně. Od 20. let patřil společně s Igorem Stravinským k hlavním představitelům neoklasicistických tendencí. Po nástupu nacistů byl donucen emigrovat, působil jako učitel v Ankaře, USA či v Curychu. Byl také autorem teoretických spisů. Hindemithova tvorba zahrnuje téměř všechny hudební žánry, od oper (Cardillac, Harmonie světa ad.), přes symfonie, hudbu komorní, oratoria, kantáty, až po hudbu filmovou.

Malíř Mathis je Hindemithova nejuváděnější opera napsaná na vlastní libreto, které zpracovává osud malíře Matthiase Grünewalda, významné osobnosti německého renesančního malířství. Vznikala jako skladatelova reakce na nástup nacismu v Německu ve 30. letech a je obhajobou práva umělce na svobodnou tvorbu. Před dokončením libreta stačil Hindemith složit tři symfonické věty, které se staly větami symfonie uvedené v březnu 1934 Wilhelmem Furchtwänglerem v Berlíně. Symfonii Malíř Mathis, jednu z nejúspěšnějších skladeb své doby, dnes večer uslyšíte v úpravě Guy M. Druckera pro dechový orchestr.