Fotografie ilustrujicí stránku  Lisa Batiashvili Jarní hvězdy České filharmonie III

Jarní hvězdy České filharmonie III • Lisa Batiashvili


Česká filharmonie

V rámci série Jarní hvězdy České filharmonie zažije Rudolfinum velký debut. Poprvé se s Českou filharmonií představí jedna z nejvyhledávanějších hudebních umělkyň současnosti, gruzínská houslistka Lisa Batiashvili. Po boku hlavního hostujícího dirigenta Jakuba Hrůši předvede třetí houslový koncert Camilla Saint-Saënse.

Délka programu 1 hod 20 min

Program

Camille Saint Saëns
Koncert pro housle a orchestr č. 3 h moll, op. 61 (29')

— Přestávka (10') —

Johannes Brahms
Variace na Haydnovo téma B dur, op. 56a (19')

Antonín Dvořák
Symfonické variace, op. 78 (23')

Účinkující

Lisa Batiashvili housle

Jakub Hrůša dirigent

Česká filharmonie

Marek Eben moderátor

Fotografie ilustrujicí událost Jarní hvězdy České filharmonie III Lisa Batiashvili

Rudolfinum — Dvořákova síň

14. 4. 2021  středa 20.15

Vysíláme živě / online

Koncert se uskuteční bez účasti publika. Ve středu 14. dubna ve 20.15 bude živě přenášen na ČT art.

Koncert se uskuteční bez účasti publika. Ve středu 14. dubna ve 20.15 bude živě přenášen na ČT art.

Koncert se uskuteční bez účasti publika. Ve středu 14. dubna ve 20.15 bude živě přenášen na ČT art.

Účinkující

Lisa Batiashvili  housle

„Batiashvilina smělá hra je zvukově velice bohatá a technicky dokonalá.“ (The Guardian)

Virtuozita německé houslistky gruzínského původu Lisy Batiashvili je oceňována nejen publikem, ale i ostatními hudebníky. Jako vítězka mnoha soutěží navázala dlouhodobou spolupráci s předními světovými orchestry, dirigenty a hráči.

Stala se také uměleckou ředitelkou festivalu Audi Sommerkonzerte v německém Ingolstadtu. V roce 2019 pro festival sestavila program „Fantastique“, ve kterém vystoupili přední umělci, jako například Daniel Harding se Symfonickým orchestrem Bavorského rozhlasu, Jean-Yves Thibaudet, Gautier Capuçon, Les Vents Francais a Brémská komorní filharmonie. V letošním ročníku Lisa Batiashvili navrhuje program na oslavu výročí Audi.

V sezoně 2019/2020 vystupuje Lisa Batiashvili mimo jiné s Filadelfským symfonickým orchestrem pod taktovkou Yannicka Nézet-Séguina, s berlínskou Staatskapelle a Danielem Barenboimem, s London Symphony Orchestra a sirem Simonem Rattlem, s Orchestre de Paris a Lahavem Shani, s lipským Gewandhausorchestrem pod vedením Andrise Nelsonse a s orchestrem curyšské Tonhalle pod taktovkou Paava Järviho.

Lisa Batiashvili nahrává exkluzivně pro Deutsche Gramophon. Její nejnovější album „Visions of Prokofiev“, které nahrála s Chamber Orchestra of Europe a Yannickem Nézet-Séguinem, vyhrálo cenu Opus Klassik Award a bylo zařazeno do užšího výběru Gramophone Awards 2018. Z dřívějších CD zmiňme Čajkovského a Sibeliovy houslové koncerty, které nahrála se Staatskapelle Berlin a Danielem Barenboimem, Brahmsův houslový koncert se Staatskapelle Dresden a Christianem Thielemannem a Šostakovičův Koncert pro housle a orchestr č. 1, jenž natočila se Symfonickým orchestrem Bavorského rozhlasu pod taktovkou Esa-Pekky Salonena.

Na DVD vydala záznamy živých vystoupení s Berlínskými filharmoniky a Yannickem Nézet-Séguinem (Bartókův Koncert pro housle a orchestr č. 1) a se Saskou Staatskapelle Dresden, Gautierem Capuçonem a Christianem Thielemannem (Brahmsův Koncert pro housle, violoncello a orchestr).

Lisa Batiashvili získala řadu cen: MIDEM Classical Award, Choc de lʼannée, Premio Internazionale „Accademia Musicale Chigiana“, cenu Leonarda Bernsteina na Šlesvicko-holštýnském festivalu a bonnské ocenění Beethoven-Ring, byla jmenována časopisem Musical America „Instrumentalistkou roku 2015“, nominována na „Umělce roku 2017“ časopisu Gramophone a získala čestný doktorát Sibeliovy akademie v Helsinkách.

Lisa Batiashvili žije v Mnichově a hraje na nástroj italského houslaře Giuseppa Guarnieriho „del Gesù“ z roku 1739, velkoryse zapůjčený soukromým sběratelem.

Další informace naleznete na stránkách http://lisabatiashvili.com/.

Jakub Hrůša  dirigent
Jakub Hrůša

Jakub Hrůša je šéfdirigentem Bamberských symfoniků, hlavním hostujícím dirigentem České filharmonie a londýnského Philharmonia Orchestra. Je častým hostem nejproslulejších světových orchestrů – v nedávné době poprvé řídil Vídeňské filharmoniky a debutoval se Symfonickým orchestrem Bavorského rozhlasu, Orchestre de Paris a NHK Symphony, ke všem byl okamžitě pozván znovu. Vedle svých titulárních dirigentských pozic opakovaně vystupuje s Berlínskými filharmoniky, s Královským orchestrem Concertgebouw, Clevelandským orchestrem, Orchestra dell’Accademia Nazionale di Santa Cecilia, Orchestrem lipského Gewandhausu, Mahlerovým komorním orchestrem, Clevelandským orchestrem, Newyorskou filharmonií a Chicagskými symfoniky.

Jako operní dirigent je pravidelným hostem na festivalu v Glyndebourne, kde nastudoval opery Vanessa, Příhody lišky Bystroušky, Sen noci svatojánské, Carmen, Utahování šroubu, Don Giovanni a Bohéma a tři roky působil v roli hudebního ředitele projektu Glyndebourne on Tour. Mimoto také připravil představení pro Royal Opera House, Covent Garden (Carmen), Vídeňskou státní operu (Věc Makropulos), Curyšskou operu (Věc Makropulos) a Opéra National de Paris (Rusalka a Veselá vdova).

Jeho vztah s předními vokálními a instrumentálními sólisty zahrnoval v posledních sezonách spolupráci s takovými hvězdami, jako jsou Behzod Abduraimov, Pierre-Laurent Aimard, Piotr Anderszewski, Leif Ove Andsnes, Emanuel Ax, Lisa Batiashvili, Joshua Bell, Jonathan Biss, Yefim Bronfman, Rudolf Buchbinder, Renaud Capuçon, Isabelle Faust, Bernarda Fink, Martin Fröst, Julia Fischer, Vilde Frang, Sol Gabetta, Véronique Gens, Christian Gerhaher, Kirill Gerstein, Vadim Gluzman, Karen Gomyo, Augustin Hadelich, Hilary Hahn, Barbara Hannigan, Alina Ibragimova, Janine Jansen, Karita Mattila, Leonidas Kavakos, Sergej Chačatrjan, Denis Kožuchin, Lang Lang, Igor Levit, Jan Lisiecki, Albrecht Mayer, Johannes Moser, Viktoria Mullova, Anne‑Sophie Mutter, Kristine Opolais, Stephanie d’Oustrac, Emmanuel Pahud, Olga Pereťatko, Jean-Guihen Queyras, Josef Špaček, Jean-Yves Thibaudet, Daniil Trifonov, Simon Trpčeski, Mitsuko Uchida, Klaus Florian Vogt, Yuja Wang, Frank Peter Zimmermann a Nikolaj Szeps‑Znaider.

K jeho dosavadním nahrávkám v poslední době přibyly Dvořákovy a Brahmsovy symfonie s Bamberskými symfoniky (vydavatelství Tudor), Sukův Asrael se Symfonickým orchestrem Bavorského rozhlasu (BR Klassik) a Dvořákova Requiem a Te Deum s Českou filharmonií (Decca). V roce 2020 získaly dvě jeho desky – Klavírní koncerty Antonína Dvořáka a Bohuslava Martinů s Ivo Kahánkem a opera Vanessa z Glyndebournského festivalu – ocenění BBC Music Magazine Awards. Jakub Hrůša studoval dirigování na Akademii múzických umění v Praze, mimo jiné u Jiřího Bělohlávka. Momentálně je prezidentem sdružení International Martinů Circle a Společnosti Antonína Dvořáka. V roce 2015 se stal prvním držitelem Ceny sira Charlese Mackerrase. V roce 2020 byl nominován na cenu International Classical Music Awards (ICMA) a Grammy a od Akademie klasické hudby převzal Cenu Antonína Dvořáka.

Marek Eben  průvodce pořadem
Marek Eben

Marek Eben se narodil v roce 1957 v Praze. Studoval na Pražské konzervatoři obor hudebně-dramatický. Po ukončení školy působil v divadle Vítězslava Nezvala v Karlových Varech, pak v divadle na Kladně a od roku 1983 do roku 2002 byl členem pražské Ypsilonky. Kromě herecké práce se zabývá také hudbou, je výhradním autorem písní skupiny Bratří Ebenů, která vydala pět desek (Malé písně do tmy, 1984; Tichá domácnost, 1995; Já na tom dělám, 2002; Chlebíčky, 2008; Čas holin, 2014), napsal hudbu k filmům Bizon, Hele on letí a k televiznímu seriálu Poste restante. Je autorem hudby a textů ke zhruba dvěma desítkám divadelních her (mj. pro Studio Ypsilon – Matěj Poctivý, Vosková figura, Amerika, Othello, pro Národní divadlo – Zimní pohádka). Od roku 1996 je moderátorem Mezinárodního filmového festivalu v Karlových Varech.

Rozsáhlá je jeho spolupráce s televizí, kde působí jako moderátor různých programů – např. soutěž O poklad Anežky České, Předávání cen TýTý, Stardance nebo diskusní pořad Na plovárně, který v letech 2001, 2002, 2004, 2005, 2006 a 2007 získal cenu Elsa pro nejlepší talkshow. Tutéž cenu získal Marek Eben jako moderátor v letech 2001, 2002, 2006 a 2007. Je také dvojnásobným absolutním vítězem ceny TýTý.

Skladby

Camille Saint-Saëns
Koncert pro housle a orchestr č. 3 h moll, op. 61

Francouzský skladatel Camille Saint-Saëns (1835–1921) si ve své době získal respekt výjimečným hudebním nadáním, všeobecným rozhledem, vzděláním i organizačními a pedagogickými schopnostmi. Jako zázračné dítě zazářil už v pěti letech, kdy veřejně provedl Beethovenovy klavírní sonáty. Další úspěchy brzy následovaly. Na pařížské konzervatoři studoval kompozici a hru na varhany (v tomto oboru patřil k evropské špičce), později uskutečnil řadu koncertních turné, v Paříži spoluzakládal Société Nationale de Musique (1871), věnoval se hudební kritice a jiným vědním oborům. Ověnčen různými řády zastupoval uměleckou elitu – byl však také složitým a náladovým člověkem se sklonem k depresím. Těšil se z přátelství slavných osobností, např. Franze Liszta, ale nikoliv ze šťastného rodinného zázemí. Koncem osmdesátých let ztrácel na domácí půdě své výsadní postavení a stal se představitelem spíše konzervativního směru; jeho elegantní a řemeslně zvládnutý styl chápali nastupující impresionisté jako již překonaný.

Během svých cest po Evropě hostoval Saint-Saëns dvakrát v Praze, a to v letech 1882 a 1886. Pokaždé se jednalo o společensky sledovanou záležitost, korunovanou jeho koncertním vystoupením v rolích klavírního virtuosa, dirigenta a skladatele. Při první návštěvě se osobně setkal s Bedřichem Smetanou, jehož si velmi vážil. Umělcův druhý pobyt v Praze provázely rozpory s Královským zemským německým divadlem, které mělo uvést Saint-Saënsovu operu Henri VIII., ale nedošlo k tomu. Odmítnutí z německé strany však bohatě vyvážilo vřelé přijetí mezi Čechy, završené koncertem uspořádaným v Národním divadle.

Z početného a žánrově pestrého Saint-Saënsova díla se dnes hraje jen část – např. některé komorní skladby, koncerty, symfonie, suita Karneval zvířat nebo symfonická báseň Tanec kostlivců. Koncert pro housle a orchestr č. 3 h moll, op. 61 pochází z let 1879–1880 a kromě jiného byl inspirován slavným španělským houslistou Pablem de Sarasate, který ho také 15. října 1880 poprvé představil veřejnosti na koncertu Filharmonického orchestru v Hamburku. Sólistům tato skladba nabízí možnost ukázat brilantní techniku i rozezpívat romantické lyrické pasáže. Úvodní rychlou větu (Allegro non troppo) střídá pomalé Andantino quasi allegretto, svým zvukem upomínající na autorovu operu Samson a Dalila z roku 1877. Závěrečná věta (Molto moderato e maestoso – Allegro non troppo) graduje prostřednictvím dvou kontrastních témat a v dialogu sólisty s orchestrem k jásavému konci.

Johannes Brahms
Variace na Haydnovo téma B dur, op. 56a

Německý skladatel Johannes Brahms (1833–1897), představitel klasicko-romantické syntézy, přistoupil ve Variacích na Haydnovo téma B dur, op. 56a k tradiční variační formě s respektem, naplnil ji však pozdně romantickou harmonií a melodikou. Dílo vzniklo v roce 1873 v bavorském Tutzingu během Brahmsovy letní dovolené. Nebylo to poprvé, kdy ho forma variací zaujala: již dříve zkomponoval klavírní variace na témata Schumannova, Händlovo a Paganiniho. Opus 56 zahrnuje kromě orchestrální verze také alternativní verzi pro dva klavíry.

Autorství tématu je dodnes záhadou. Carl Ferdinand Pohl, archivář Gesellschaft der Musikfreunde ve Vídni, seznámil svého přítele Brahmse se zajímavým divertimentem pro dechový soubor. Druhá věta, nadepsaná „Chorale St. Antonii“, skladatele silně oslovila. Ať už toto divertimento napsal opravdu Joseph Haydn, jak doufal Pohl, nebo ho vytvořil někdo jiný (uvažovalo se např. o Ignazi Pleyelovi), motiv „chorálu sv. Antonína“ použil Brahms pro své Variace, op. 56 velmi zdařile. Nezakryl klasicistický charakter tématu, ale dovedně využil barevných kontrastů a dialogu mezi dechovými nástroji a smyčci. Skladba je zahájena tématem, následuje osm variací a nakonec finále. Střídají se rychlé a pomalé části, taneční (scherzo, valčík) s kontrapunktickými, tři variace jsou napsány v mollové tónině – těžko určit tu nejkrásnější. Může to být monumentální Finale vystavěné jako passacaglia s ostinátním basem, nebo vroucná čtvrtá variace, opět s mistrovsky zvládnutým kontrapunktem. 

Poprvé zazněly orchestrální Variace na Haydnovo téma ve Velkém sále Gesellschaft der Musikfreunde ve Vídni 2. listopadu 1873, a to za autorova řízení. Teprve po nich Brahms vytvořil svá další velká symfonická díla.

Antonín Dvořák
Symfonické variace, op. 78

Ke světově známým a oblíbeným orchestrálním variacím patří vedle Brahmsova op. 56 také Symfonické variace, op. 78 od Antonína Dvořáka (1841–1904). Vznikly mezi 6. srpnem a 28. září roku 1877 z popudu Ludevíta Procházky, který si přál na charitativním koncertu ve prospěch postavení nového kostela na Smíchově uvést českou novinku. Dvořák si za téma variací vybral výrazný melodický úryvek ze svého vlastního mužského sboru a capella Já jsem huslař, zkomponovaného začátkem téhož roku. Opusové značení variací už nebylo tak jednoznačné: nejprve nesly číslo 38, potom 40 (k premiéře 2. prosince 1877) a nakonec, pro tisk, číslo 78. Berlínský nakladatel Simrock totiž první vydání Symfonických variací (1888) zrealizoval až po dlouhých jedenácti letech od jejich vzniku – a slušelo se, aby dílo nepůsobilo kvůli nízkému opusovému číslu jako juvenilium.

Druhé provedení Symfonických variací v Praze 6. března 1887 pod Dvořákovou taktovkou najednou objevilo domácímu, a záhy i světovému publiku posluchačsky vděčnou skladbu. Téma z Huslaře obsahuje lydickou kvartu a má neobvyklou metrickou strukturu, po jeho zaznění následuje 28 variací a závěrečná fuga. Ze základního C dur vybočuje celkem devět variací, téma se proměňuje ve skvělé instrumentaci a bezprostřední Dvořákově hudební řeči. Významný dirigent Hans Richter, který dílo roku 1887 uvedl v Londýně a ve Vídni, psal o variacích jen v superlativech a s údivem, že měl jejich autor takovou hudbu deset let zavřenou takříkajíc „v šuplíku“.

Není vyloučeno, že k formě variací Dvořáka inspirovaly Brahmsovy Variace na Haydnovo téma, které zazněly v dubnu 1877 v Prokschově ústavu v Praze. V každém případě od konce sedmdesátých let pojilo oba skladatele pevné přátelství a zájem o tvorbu toho druhého. Jejich skladby se setkávaly na koncertech (např. k premiéře Symfonických variací byl ještě zařazen Brahmsův Klavírní koncert d moll), některá úspěšná provedení dokonce sledovali společně. Dodnes bývají orchestrální variace Brahmsovy a Dvořákovy zařazovány vedle sebe na jeden koncertní program nebo záznam.

Tak copak vás zajímá?
Zavřít
Pomozte nám zlepšit web ČF

Řekněte nám, jak jste s webem spokojeni. Vaše hodnocení nás posune dál.

Rozehrajte s námi další koncert

Podpořte nás
Zavřít
Tak copak vás zajímá?