Fotografie ilustrujicí stránku  Tomáš Netopil Česká filharmonie živě u vás IV

Česká filharmonie živě u vás IV • Tomáš Netopil


Česká filharmonie

V závěrečném večeru předvánoční série bude orchestr řídit hlavní hostující dirigent České filharmonie Tomáš Netopil. Sólových partů se zhostí trumpetisté Stanislav Masaryk a Walter Hofbauer a houslista Josef Špaček. Poslední skladbou bude Dvořákova Šestá symfonie, již bývalý šéfdirigent Václav Talich snad pro lyriku její pomalé věty nazval vánoční.

Česká filharmonie
Délka programu 1 hod 35 min

Program

Pavel Josef Vejvanovský
Sonata Vespertina A8 (4')

Felix Mendelssohn-Bartholdy
Koncert pro housle a orchestr e moll, op. 64 (30')

Antonín Dvořák
Symfonie č. 6 D dur, op. 60 (41')

Účinkující

Stanislav Masaryk trubka
Walter Hofbauer trubka

Josef Špaček housle

Tomáš Netopil dirigent

Marek Eben moderace

Fotografie ilustrujicí událost Česká filharmonie živě u vás IV Tomáš Netopil

Rudolfinum — Dvořákova síň

20. 12. 2020  neděle 20.15
Nelze objednat online

Koncert se uskuteční bez účasti veřejnosti. V neděli 20. prosince bude od 20.15 živě přenášen na ČT art a streamován na facebookové stránce České filharmonie a dalších partnerů. V Německu, Rakousku a Švýcarsku bude dostupný pouze na platformě Takt1.

Koncert se uskuteční bez účasti veřejnosti. V neděli 20. prosince bude od 20.15 živě přenášen na ČT art a streamován na facebookové stránce České filharmonie a dalších partnerů. V Německu, Rakousku a Švýcarsku bude dostupný pouze na platformě Takt1.

Koncert se uskuteční bez účasti veřejnosti. V neděli 20. prosince bude od 20.15 živě přenášen na ČT art a streamován na facebookové stránce České filharmonie a dalších partnerů. V Německu, Rakousku a Švýcarsku bude dostupný pouze na platformě Takt1.

Účinkující

Stanislav Masaryk  trubka

Rodák z Gbel Stanislav Masaryk (1993) hraje od devíti let na trubku. Jako třináctiletý začal navštěvovat třídu JUDr. Michala Janoša na Konzervatoři v Bratislavě coby mimořádný žák a rok poté nastoupil do prvního ročníku. Později pokračoval ve studiu na VŠMU pod vedením Mgr. art. Rastislava Suchana ArtD. Na Soutěži studentů slovenských konzervatoří ve hře na trubku se umístil na 2. místě (Banská Bystrica, 2009) a 1. místě (Košice, 2012). V roce 2015 získal Yamaha Scholarship Award. Na mezinárodní soutěži Žestě Brno získal v roce 2017 první cenu a titul absolutního vítěze v konkurenci více než šedesáti trumpetistů ze zemí Visegrádské čtyřky.

Od roku 2009 účinkuje v hot-jazzovém orchestru Bratislava Hot Serenaders s kapelníkem a trumpetistou Jurejem Bartošem. V roce 2012-2015 zastával pozici trumpetisty v Symfonickém orchestru Slovenského rozhlasu. V letech 2017 a 2018 působil jako první trumpetista v orchestru Opery Národního divadla v Praze. V té době navázal pravidelnou spolupráci s Českou filharmonií. Jako orchestrální hráč příležitostně spolupracuje též se Slovenskou filharmonií. V současnosti působí jako první trumpetista orchestru opery Slovenského národního divadla.

Jako sólista vystoupil s orchestrem Slovenské filharmonie, Symfonickým orchestrem Slovenského rozhlasu, Slovenským komorním orchestrem Bohdana Warchala, Státní filharmonií Košice, Cappellou Istropolitanou, Státním komorním orchestrem Žilina, s komorním a symfonickým orchestrem VŠMU a se Slovenským mládežnickým orchestrem.

Na základě úspěšně absolvovaného konkurzu se v září roku 2020 stal členem České filharmonie na pozici prvního trumpetisty.

Walter Hofbauer  trubka

Šestadvacetiletý trumpetista Walter Hofbauer už stačil svými vynikajícími uměleckými výkony zaujmout odbornou hudební veřejnost a dosáhnout mimořádných výsledků a uznání. Pochází z Třešti, z hudební rodiny, hře na trubku se začal věnovat v osmi letech u Evžena Mašáta a záhy získal několik prvních cen v celostátních soutěžích. V září 2009 nastoupil do třídy Jiřího Jaroňka na Pražské konzervatoři a brzy se stal absolutním vítězem soutěže konzervatoří. Již jako posluchač druhého ročníku hrál v orchestru Pražské konzervatoře první trubku na zahajovacím koncertu Pražského jara pod taktovkou šéfdirigenta České filharmonie Jiřího Bělohlávka. O dva roky později pak vyhrál konkurz do Orchestrální akademie České filharmonie. Konzervatoř absolvoval v roce 2015 a téhož roku byl přijat na Hudební akademii múzických umění v Praze, kde pokračoval pod vedením Vladimíra Rejlka. Jako laureát mezinárodní rozhlasové soutěže Concertino Praga vystoupil v Rudolfinu sólově se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu a od roku 2014 se stal jeho stálým členem. Od sezony 2017/2018 je též hráčem Orchestru Národního divadla.

Josef Špaček  housle
Josef Špaček

JOSEF ŠPAČEK
housle, umělecký garant projektu

Josef Špaček se rychle etabluje jako jeden z nejúspěšnějších houslistů své generace. Studoval u Itzhaka Perlmana na newyorské Juilliard School, u Idy Kavafian a Jaimeho Lareda v Curtis Institute of Music ve Filadelfii a u Jaroslava Foltýna na Pražské konzervatoři. Je laureátem Mezinárodní soutěže královny Alžběty v Bruselu a získal nejvyšší ceny na Mezinárodní houslové soutěži Michaela Hilla na Novém Zélandu, na Mezinárodní houslové soutěži Carla Nielsena v Dánsku a na Young Concert Artists International Auditions v New Yorku.

Vrcholy v sezonách 2017/2018/2019 tvoří mimo jiné návrat k Nizozemské filharmonii a Marcu Albrechtovi a debuty s Orchestre Philharmonique du Capitole de Toulouse a Thomasem Søndergårdem, s Bamberskými symfoniky a Manfredem Honeckem, se Skotským komorním orchestrem a Maximem Emelyanchevem, s Helsinskou filharmonií a Michaelem Sanderlingem, s Antverpským symfonickým orchestrem a Davidem Zinmanem, se Štrasburskou filharmonií a Azizem Shokhakimovem, s Filharmonií Monte Carlo a Tomášem Netopilem, se Stavanger Symphony Orchestra a Christianem Vásquezem, s Vlámskými symfoniky a Danielem Blendulfem a s Kjótským symfonickým orchestrem a Lio Kuokmanem. Nadále vystupuje jako sólista s Českou filharmonií, a to na pražských i zahraničních koncertech dirigovaných Semjonem Byčkovem, Jakubem Hrůšou a Thomasem Adèsem.

Má za sebou vystoupení na abonentních koncertech České filharmonie s Valerijem Gergievem, návrat k Orchestra Sinfonica Nazionale della RAI Torino s Jamesem Conlonem, debut s Rotterdamskou filharmonií a Jiřím Bělohlávkem, berlínský debut s Konzerthausorchester Berlin a Thomasem Sanderlingem, debut v amsterdamském Concertgebouw s Nizozemskou filharmonií a Thomasem Søndergårdem, tokijský debut s Tokyo Metropolitan Symphony Orchestra a Jakubem Hrůšou a debut u Orchestra di Padova e del Veneto pod taktovkou Gerarda Korstena, u Sønderjylland Symphony Orchestra s Johannesem Wildnerem a u Vlámských symfoniků s Adrienem Perruchonem (zaznamenalo Mezzo Live HD TV). Recitálové debuty měl v Kennedyho centru ve Washingtonu D.C. a v La Jolle v San Diegu.

Nedávno zesnulý Jiří Bělohlávek byl podporovatelem Josefa Špačka a pravidelně ho zval ke spolupráci. Mezi další dirigenty, s nimiž Špaček spolupracuje, patří Semjon Byčkov, James Conlon, Christoph Eschenbach, Asher Fisch, Valerij Gergiev, Roy Goodman, Jakub Hrůša, Manfred Honeck, Eliahu Inbal, Jun Märkl, Rossen Milanov, Tomáš Netopil, Thomas Sanderling a Thomas Søndergård.

Josef Špaček rovněž účinkuje v recitálech a na festivalech komorní hudby v Evropě (mimo jiné v pražském Rudolfinu, ve vídeňském Konzerthausu, na Evian Festivalu, Kaposfestu a Schloß Elmau), Asii a USA (mimo jiné v Kennedho centru, v La Jolla, na ChamberFest Cleveland a na Nevada Chamber Music Festival).

U Supraphonu vydal s Českou filharmonií a Jiřím Bělohlávkem vysoce oceňovanou nahrávku s houslovými koncerty A. Dvořáka a L. Janáčka a se Sukovou Fantazií (mezi jinými „Nahrávka týdne“ v The Sunday Times, „Nahrávka měsíce a roku“ na MusicWeb International a 5* v magazínu Diapason) a také recitálové CD se skladbami pro housle a klavír od Smetany, Janáčka a Prokofjeva s klavíristou Miroslavem Sekerou. V roce 2010 nahrál díla H. W. Ernsta pro label Naxos. Jeho první CD, které vyšlo v roce 2006, obsahuje kompletní nahrávku sonát pro sólové housle od Eugèna Ysaÿe.

Působí také ve funkci koncertního mistra České filharmonie, nejmladšího v její historii. V lednu 2016 mu orchestr udělil titul „Umělecký partner“.

Josef Špaček hraje na housle „LeBrun; Bouthillard“ italského výrobce Guarneri del Gesù, vyrobené asi v roce 1732 a laskavě zapůjčené společností Ingles & Hayday.

Tomáš Netopil  dirigent
Tomáš Netopil

Tomáš Netopil zastává od sezony 2013/2014 funkci hlavního hudebního ředitele Divadla a filharmonie Aalto v německém Essenu.

V létě roku 2018 založil v Kroměříži mezinárodní Letní hudební akademii, která nabízí studentům výjimečné umělecké podněty během lekcí i příležitost setkat se a pracovat s významnými mezinárodními hudebníky. V létě 2020 se akademie propojí s mezinárodním hudebním festivalem Dvořákova Praha a vznikne Filharmonie mladých Dvořákovy Prahy, v níž zasednou studenti konzervatoří a dalších hudebních škol vedení hráči České filharmonie. Tomáš Netopil už dříve udržoval blízký vztah s festivalem Dvořákova Praha: v sezoně 2017/2018 byl jeho rezidenčním umělcem, řídil Essenskou filharmonii na zahajovacím koncertě festivalu a na závěrečném koncertě provedl Dvořákovo Te Deum s Vídeňskými symfoniky. Vztah s festivalem se tímto upevnil i pro budoucnost.

Zdrojem inspirace je pro něho především česká hudba, i proto je Tomáš Netopil jedním z hlavních hostujících dirigentů České filharmonie. S ní a se sólisty Leifem Ove Andsnesem a Trulsem Mörkem zakončil sezonu 2018/2019 dvěma programy na festivalu Kissinger Sommer, první z nich byl živě přenášen Bavorským rozhlasem. Na jaře 2018 byl s Českou filharmonií na dlouhém zájezdu po Velké Británii a poté řídil v jejím podání Mou vlast na zahajovacím koncertě mezinárodního hudebního festivalu Pražské jaro, v přímém přenosu České televize.

Tomáš Netopil je pravidelným hostem velkých operních domů. V roce 2008 debutoval v Saské státní opeře v Drážďanech a postupně zde nastudoval opery La clemenza di Tito, Rusalka, Příhody Lišky Bystroušky, Prodaná nevěsta, Halévyho Židovku a Busoniho Doktora Fausta. Následovaly úspěchy ve Vídeňské státní opeře, naposledy s Idomeneem, Čarostřelcem a Leonorou. V opeře Národního divadla Brno uvede v dubnu 2020 Řecké pašije. Jedním z vrcholů jeho uplynulé sezony bylo nastudování Její pastorkyně v Nizozemské opeře v produkci Katie Mitchell, s Anette Dasch, Hannou Schwarz a Evelyn Helitzius v hlavních rolích.

Nadcházející koncertní vystoupení Tomáše Netopila zahrnují spolupráci s Orchestre National de France, Vídeňskými symfoniky, Orchestre National de Montpellier, RAI Torino, Accademia di Santa Cecilia a tokijským Yomiuri Symphony Orchestra. Poslední úspěchy zaznamenal s Orchestrem curyšské Tonhalle, Orchestre de Paris, London Philharmonic Orchestra, Filharmonií nizozemského rozhlasu, orchestrem amsterdamského Concertgebouw a Orchestre Philharmonique de Monte Carlo.

Diskografie Tomáše Netopila u labelu Supraphon zahrnuje Janáčkovu Glagolskou mši (první nahrávka originální verze z roku 1927), Dvořákovy kompletní skladby pro violoncello, Ariadnu a Dvojkoncert Bohuslava Martinů a Smetanovu Mou vlast se Symfonickým orchestrem hl. m. Prahy FOK.

V letech 2008–2012 zastával Tomáš Netopil pozici hudebního ředitele pražského Národního divadla. Vystudoval hru na housle a dirigování v České republice, a poté na Royal College of Music ve Stockholmu u profesora Jormy Panuly. V roce 2002 zvítězil v dirigentské soutěži Sira Georga Soltiho ve Frankfurtu nad Mohanem.

Skladby

Pavel Josef Vejvanovský
Sonata Vespertina à 8

Z rodiny mušketýra až k vídeňskému dvoru. Tak by se dala zjednodušeně popsat životní a profesní dráha Pavla Josefa Vejvanovského, jedné z nejvýraznějších osobností české hudby 17. století. Počátky jeho života nemáme zmapované a badatelé rok i místo jeho narození dovozují z pozdějších dokumentů, v nichž figuruje on sám nebo jeho otec. Narodil se tedy buď roku 1633 v Hlučíně, kde jeho otec sloužil jako mušketýr, nebo roku 1639, kdy už otec působil jako velitel stráže na hradě olomouckého biskupa v Hukvaldech. Jisté je, že Vejvanovský v letech 1656–1660 studoval na jezuitském gymnáziu v Opavě. Toto období bylo určující pro jeho další profesní směřování. Díky jezuitům poznal hudební provoz i repertoár, především chrámovou hudbu, a začal se učit hře na trubku. Navíc mezi spolužáky poznal dva pozdější významné hudební tvůrce a souputníky: Heinricha Ignaze Franze Bibera a Philippa Jakoba Rittlera. Po studiích vstoupil Vejvanovský v roce 1661 do služeb olomouckého biskupa Leopolda Viléma a získal titul „polní trubač“. Kvůli této v podstatě vojenské hodnosti absolvoval na biskupské náklady školení ve Vídni. V roce 1664 se stal olomouckým biskupem Karel Liechtenstein-Castelkorn, který nechal v Kroměříži vybudovat reprezentativní zámecké sídlo a v něm zřídil kapelu vysokých kvalit, do jejíhož čela dosadil Bibera. Roku 1670 však Biber „dezertoval“ k arcibiskupskému dvoru do Salcburku a Vejvanovský byl pověřen vedením kapely, což svědomitě plnil až do své smrti v roce 1693. Měl na starosti kompletní hudební provoz rezidence: obstarávání repertoáru kapely, opisování hudebnin a jejich nastudování pro produkce. Vejvanovský nekomponoval zdaleka všechno, co se v Kroměříži hrálo. Zajížděl do Vídně nebo si nechal posílat hudební novinky a opisoval je. Dochovala se jeho osobní sbírka muzikálií, další skladby pak přímo v biskupském archivu. Původně se mínilo, že všechny skladby zapsané jeho rukou také zkomponoval. Nyní známe bezpečně přes 50 jeho vlastních kompozic (instrumentálních a duchovních), ostatní jsou dokladem pestrosti a aktuálnosti tehdejšího kroměřížského repertoáru z pera jiných skladatelů. Díky jejich znalosti také Vejvanovský rozvíjel své skladatelské dovednosti – hudební styl, který pochytil, nese prvky italské hudby, tak hojně provozované právě na císařském dvoře ve Vídni.

Sonata vespertina à 8 je předepsaná pro dvě trubky, dvoje housle, tři trombony a basso continuo. Vejvanovský ji zkomponoval v roce 1665 a dnes je jednou z jeho nejznámějších skladeb. Z názvu vyplývá, že byla určena buď pro ozvláštnění večerní bohoslužby zvané nešpory (latinsky vesperae), nebo pro jinou příležitost odehrávající se večer. Virtuozita trubkových partů ukazuje na hráčské mistrovství Vejvanovského i neznámého druhého trumpetisty, který sonátu s Vejvanovským tehdy hrál.

Felix Mendelssohn-Bartholdy
Koncert pro housle a orchestr e moll, op. 64

Allegro molto appassionato
Andante
Allegretto non troppo – Allegro molto vivace

3. února 1809 se do bohaté rodiny bankéře Abrahama Mendelssohna narodil syn Felix. V sedmi letech začal hrát na klavír a housle, jako devítiletý veřejně vystupoval a již v jedenácti začal komponovat. Prozíravý otec nestál rozvoji Felixova nadání v cestě, naopak jej aktivně podporoval – možná jako bankéř dobře věděl, jak jsou peníze pomíjivé a že nesmrtelnost jeho jménu zajistí jedině umělecký tvůrčí akt. Felix měl štěstí, že vyrůstal v naprostém hmotném dostatku, v jedné z nejbohatších rodin tehdejšího Německa, a celý život se nijak nemusel starat o své existenční zajištění. Již v dětském věku komponoval symfonie, kantáty, písně, sbory i hudebně dramatické pokusy. Mnohé z těchto skladeb (včetně symfonií!) byly záhy po napsání provedeny na pravidelných domácích nedělních koncertech, na něž byli najímáni přední profesionální hudebníci, a tak měl mladý autor přímou zpětnou vazbu – co by za to takový Antonín Dvořák dal! Po období mladických cest (Německo, Anglie, Skotsko, Itálie) se stal dirigentem orchestru Gewandhausu v Lipsku a v této funkci setrval od roku 1835 (s výjimkou let 1841–1842) až do konce života. Jako dirigent zlepšil úroveň lipského orchestru a fakticky založil jeho dodnes trvající vynikající pověst.

Houslový koncert e moll komponoval Felix Mendelssohn-Bartholdy pro koncertního mistra orchestru lipského Gewandhausu a svého přítele Ferdinanda Davida celých šest let. Již v červenci roku 1838 píše Mendelssohn Davidovi: „Rád bych ti napsal koncert pro příští zimu, hlavou mi zní úvod v e moll. Melodie, která mi nedá klid.“ Vzhledem ke skladatelovu překotnému životnímu tempu se však kompozice koncertu protáhla. Mendelssohn skladbu konzultoval s kolegou Nielsem Gadem a nástrojové aspekty díla přímo s Davidem. To vše korespondenčně během svých cest – partitura tak strávila více času v dostavníku než na psacím stole. Mendelssohn toužil, aby toto dílo bylo velkolepé: „Má to být koncert takový, že se budou radovat andělé v nebi!“ Premiéra se konala 13. března 1845 v Lipsku, orchestr Gewandhausu řídil Niels Gade, sólový part hrál Ferdinand David. Koncert si okamžitě získal publikum, byl vřele přijat kritikou a stal se základním kamenem repertoáru profesionálních houslistů. V roce 1906 prohlásil proslulý virtuos Joseph Joachim na oslavě svých 75. narozenin: „Německo má čtyři velké houslové koncerty. Ten největší, nejrozhodnější a nejvíce přímočarý je Beethovenův. Jedině Brahmsův s ním soutěží v závažnosti. Nejbohatší a nejsvůdnější byl napsán Maxem Bruchem. Ale nejvíce z duše, drahokamem srdce, je Mendelssohnův.“

Antonín Dvořák
Symfonie č. 6 D dur, op. 60

Allegro non tanto
Adagio
Scherzo: Presto
Finale: Allegro con spirito

Dvořákova Symfonie č. 6 D dur, op. 60, bývá někdy označována přívlastkem „česká“. Skladatel ji psal na podzim roku 1880 již jako zralý tvůrce, který svou hudbou právě začal dobývat svět. V této době měl za sebou evropský úspěch Moravských dvojzpěvů, Slovanských tanců a Slovanských rapsodií, po nichž se začaly množit objednávky zahraničních vydavatelů na další skladby. Šestá symfonie je také první Dvořákovou symfonií, jež byla vydána tiskem, a to u proslulého berlínského vydavatele Fritze Simrocka (proto byla dlouho uváděna jako První). Hned po jejím dokončení skladatel svého nakladatele informoval slovy: „Milý pane Simrocku! Ve vší krátkosti Vám oznamuji, že jsem právě zcela vypracoval a zinstrumentoval novou symfonii. Pravděpodobně příští týden pojedu do Vídně, kde ji budou hrát na zkoušku filharmonici. Vynaložil jsem velké úsilí, abych vytvořil životné dílo, a mám z něho také radost.“ Bezprostředním inspiračním vlivem byla Dvořákovi zřejmě Druhá symfonie jeho staršího přítele Johannese Brahmse, která vznikla o tři roky dříve. Celá skladba vyniká nekonfliktností, optimismem a radostí. Je totiž očividně odrazem skladatelova zdárného životního období, kdy dosáhl kýženého světového úspěchu u publika, interpretů, kritiků i vydavatelů. Spokojenou atmosféru celého díla předznamenává hned první věta Allegro non tanto zkomponovaná v sonátové formě. Druhá část Adagio je vroucím nokturnem. Začíná zadumaným tématem, které se v průběhu této části v malých obměnách třikrát vrátí, čímž věta nabývá formy ronda. Scherzová třetí věta v tempu Presto je ohlasem Dvořákova oblíbeného českého tance furiant a připomíná o málo starší Dvořákův cyklus Slovanské tance. Toto scherzo je orámováno výrazně rytmickou hudbou, které kontrastuje uvolněné trio ve střední části věty. Stejně jako první věta, je i finále Allegro con spirito psáno v sonátové formě. Tato část podtrhuje radostné vyznění díla. Rozrůstá se v plnou symfonickou šíři a končí stupňovitou codou, jež nenechává posluchače na pochybách, že je tato symfonie dílem tvůrce, jenž právě prožívá chvíle štěstí. Z výše citovaného dopisu vyplývá, že skladatel počítal s premiérou svého opusu ve Vídni. Z toho však nakonec sešlo. Poprvé bylo dílo provedeno orchestrem Národního divadla 25. března 1881 pod taktovkou Adolfa Čecha. Cestu na světová pódia Šesté symfonii zajistilo v následující sezoně její londýnské uvedení, které dirigoval Hans Richter, jemuž Dvořák tuto svou skladbu věnoval.

Tak copak vás zajímá?
Zavřít
Zavřít
Tak copak vás zajímá?