Fotografie ilustrujicí stránku  Česká filharmonie Piotr Anderszewski

Česká filharmonie

Piotr Anderszewski

Česká filharmonie
Koncert z řady A
Délka programu 2 hod
Program

Josef Suk
Fantastické scherzo op. 25 

Béla Bartók
Koncert pro klavír a orchestr č. 3 

Pavel Haas
Scherzo triste op. 5

Leoš Janáček
Taras Bulba, rapsodie pro orchestr

Účinkující

Piotr Anderszewski
klavír

Jakub Hrůša
dirigent

Česká filharmonie

Fotografie ilustrujicí událost Česká filharmonie Piotr Anderszewski
Rudolfinum — Dvořákova síň
29. 1. 2020  středa — 10.00 Generální zkouška
Nelze objednat online
29. 1. 2020  středa — 19.30
Nelze objednat online
30. 1. 2020  čtvrtek — 19.30
Nelze objednat online
31. 1. 2020  pátek — 19.30
Nelze objednat online

Zákaznický servis České filharmonie

Tel.:  ++420 778 532 539

E-mail: info@ceskafilharmonie.cz

Zákaznický servis je pro vás k dispozici v pracovní dny od 9.00 do 18.00 hod. V červenci a srpnu do 15.00 hod.

Preludium - 18:30 Sukova síň

Ačkoli to tak na první pohled nevypadá, celý program sestavený Jakubem Hrůšou se odehraje tak trochu v janáčkovském duchu. Třetí klavírní koncert Bély Bartóka je náladou i lidovými inspiracemi z celé světové literatury Janáčkovi nejblíže. A kdybyste nevěděli, že Scherzo triste napsal jeho žák Pavel Haas, mohli byste jej právem přičíst samotnému Janáčkovi. Překrásná a originální hudba svojí barevností, jako by vyrůstala z Janáčkovy Lišky Bystroušky a houslové sólo na jejím konci zase předjímá následujícího Tarase Bulbu. Sukovo Fantastické scherzo přirozeně patří do dvořákovské kompoziční tradice, na niž navazoval i Janáček, a našli bychom ji zřetelně ještě v Lašských tancích. Jako by se všechny čtyři skladby letmo dotýkaly, a přece každá z nich originálním způsobem představuje mistrovství svého autora. Podobně jako byl Leoš Janáček originální a těžko zařaditelnou osobností mezi světovými skladateli, je Piotr Anderszewski zcela svébytným zjevem na současné klavírní scéně. Introvertní hvězda, neokázalý virtuos, který si pečlivě vybírá repertoár i hudební spolupracovníky, vystupuje s Jakubem Hrůšou pravidelně. Anderszewski získal mezinárodní ocenění za nahrávky Bacha, Mozarta, Beethovena, Schumanna či Szymanowského a polsko-maďarské kořeny ho přirozeně táhnou i k interpretaci díla Bély Bartóka.

Účinkující

Piotr Anderszewski  klavír

Piotr Anderszewski patří k nejvýraznějším osobnostem současné klavírní interpretace. Narodil se roku 1969 ve Varšavě, kde také studoval na Hudební univerzitě Fryderyka Chopina. Pravidelně vystupuje na nejvýznamnějších světových pódiích jako je vídeňský Konzerthaus, Berlínská filharmonie, londýnská Wigmore Hall, newyorská Carnegie Hall, Théâtre des Champs-Élysées či amsterdamská Concertgebouw. Vystoupil s mnoha špičkovými orchestry, z nichž zmiňme alespoň Berlínské filharmoniky a berlínskou Staatskapelle, Londýnský symfonický orchestr, Londýnskou filharmonii a tokijský NHK Symphony Orchestra. S oblibou také od klavíru řídí orchestr – takto spolupracoval například se Skotským komorním orchestrem, Chamber Orchestra of Europe či Cameratou Salzburg.

V sezoně 2019/2020 vystupuje Piotr Anderszewski mimo jiné s Chicagským symfonickým orchestrem, Německým symfonickým orchestrem Berlín, Varšavskou filharmonií, Orchestre de Paris a Českou filharmonií. Jeho kombinovaná hráčská/dirigentská spolupráce zahrnuje pravidelné koncerty se Skotským komorním orchestrem a evropské turné Basilejským komorním orchestrem. Čekají ho klavírní recitály v Labské filharmonii v Hamburku, ve Filharmonii v Kolíně nad Rýnem, ve frankfurtské Staré opeře a v Čajkovského koncertní síni v Moskvě.

Od roku 2000 Piotr Anderszewski nahrává výhradně pro label Warner Classics / Erato (dříve Virgin Classics) a hned za první nahrávku, Beethovenových 33 variací na Diabelliho valčík, získal řadu ocenění. Jeho nahrávka Bachových Partit 1, 3 a 6 byla nominována na Grammy a nahrávka skladeb Karola Szymanowského pro sólový klavír mu v roce 2006 vynesla ocenění Classic FM Gramophone Award. Album věnované skladbám Roberta Schumanna získalo od časopisu BBC Music Magazine cenu za nejlepší nahrávku roku 2012. Kompaktní disk s Bachovými Anglickými suitami 1, 3 a 5 přinesl Anderszewskému v roce 2015 ocenění Gramophone Award i ECHO Klassik. Dva pozdní Mozartovy klavírní koncerty, které vydal s Chamber Orchestra of Europe v lednu 2018, jsou prozatím jeho poslední nahrávkou.

Za působivost a originalitu své hry obdržel několik ocenění, mj. Gilmore Award, cenu Karola Szymanowského a cenu britské Královské filharmonické společnosti. Režisér Bruno Monsaingeon o něm natočil několik dokumentárních filmů: v roce 2001 dokument zkoumající klavíristův vztah k ikonickému Beethovenovu dílu „Piotr Anderszewski hraje Diabelliho variace“ a v roce 2008 neobvyklý umělecký portrét „Nepokojný cestovatel“, zachycující Anderszewského úvahy o hudbě a o svých polsko-maďarských kořenech. V roce 2016 se Anderszewski dostal za kameru, aby prozkoumal svůj vztah k rodnému městu Varšavě a vytvořil film s názvem „Je mʼappelle Varsovie“.

Jakub Hrůša  dirigent
Jakub Hrůša

Jakub Hrůša je šéfdirigentem Bamberských symfoniků, hlavním hostujícím dirigentem České filharmonie a londýnského Philharmonia Orchestra.

Je častým hostem mnoha nejproslulejších světových orchestrů, v sezoně 2018/2019 debutoval s Berlínskými filharmoniky, Symfonickým orchestrem Bavorského rozhlasu, Orchestre de Paris a NHK Symphony a ke všem byl okamžitě pozván znovu. Vedle svých titulárních dirigentských pozic se těší také z úzkého vztahu s Královským orchestrem Concertgebouw, Clevelandským orchestrem, Orchestra dell’Accademia Nazionale di Santa Cecilia, Newyorskou filharmonií, orchestrem lipského Gewandhausu, Chicagskými symfoniky, Vídeňskými symfoniky, Mahlerovým komorním orchestrem, Deutsches Symphonie-Orchester Berlin, Rundfunk-Sinfonieorchester Berlin, Orchestre Philharmonique de Radio France, Vídeňským rozhlasovým symfonickým orchestrem, Tokijským metropolitním symfonickým orchestrem a Melbournským symfonickým orchestrem. V sezoně 2019/2020 se navrátí k Berlínským filharmonikům a bude debutovat s Pittsburskými symfoniky, v Curyšské opeře (nová inscenace Věci Makropulos) a v Nizozemské národní opeře (nová inscenace Rusalky pro Holland Festival s Královským orchestrem Concertgebouw). V létě se opět vrátí na Glyndebournský festival dirigovat operu Život prostopášníka.

Jeho vztah s předními vokálními a instrumentálními sólisty zahrnoval v posledních sezonách spolupráci s takovými hvězdami, jako jsou Behzod Abduraimov, Pierre-Laurent Aimard, Piotr Anderszewski, Leif Ove Andsnes, Emanuel Ax, Lisa Batiashvili, Joshua Bell, Jonathan Biss, Yefim Bronfman, Rudolf Buchbinder, Renaud Capuçon, Isabelle Faust, Bernarda Fink, Martin Fröst, Julia Fischer, Vilde Frang, Sol Gabetta, Véronique Gens, Christian Gerhaher, Kirill Gerstein, Vadim Gluzman, Karen Gomyo, Augustin Hadelich, Hilary Hahn, Barbara Hannigan, Alina Ibragimova, Janine Jansen, Karita Mattila, Leonidas Kavakos, Sergej Chačatrjan, Denis Kožuchin, Lang Lang, Igor Levit, Jan Lisiecki, Albrecht Mayer, Johannes Moser, Viktoria Mullova, Anne Sofie Mutter, Kristine Opolais, Stephanie d’Oustrac, Emmanuel Pahud, Olga Pereťatko, Jean-Guihen Queyras, Josef Špaček, Jean-Yves Thibaudet, Daniil Trifonov, Simon Trpčeski, Mitsuko Uchida, Klaus Florian Vogt, Yuja Wang, Frank Peter Zimmermann a Nikolaj Znaider.

Jako operní dirigent je pravidelným hostem na festivalu v Glyndebourne, kde nastudoval opery Vanessa, Příhody lišky Bystroušky, Sen noci svatojánské, Carmen, Utahování šroubu, Don Giovanni a La bohème a tři roky působil v roli hudebního ředitele projektu Glyndebourne On Tour. Mimo to také připravil představení pro Royal Opera House, Covent Garden (Carmen), Vídeňskou státní operu (nové nastudování Věci Makropulos), Opéra National de Paris (Rusalka a Veselá vdova), Frankfurtskou operu (Triptych) a Curyšskou operu (Věc Makropulos).

Mezi jeho nahrávky se nově zařadily první dvě desky nového cyklu Dvořákových a Brahmsových symfonií a Smetanova Má vlast s Bamberskými symfoniky (vydavatelství Tudor). Z Dalších nahrávek zmiňme Bartókův i Kodályho Koncert pro orchestr s Rundfunk-Sinfonieorchester Berlin (Pentatone). S Tokyo Metropolitan Symphony Orchestra také natočil Berliozovu Fantastickou symfonii, Straussovu Alpskou symfonii a Sukova Asraela (Octavia Records), s Českou filharmonií a Nicolou Benedettim houslové koncerty Čajkovského a Brucha (Universal) a devět CD (Pentatone a Supraphon) českého repertoáru s PKF-Prague Philharmonia, jejímž byl v letech 2009–2015 hudebním ředitelem.

Jakub Hrůša studoval dirigování na Akademii múzických umění v Praze, mimo jiné u Jiřího Bělohlávka. Momentálně je prezidentem sdružení International Martinů Circle a Společnosti Antonína Dvořáka. V roce 2015 se stal prvním držitelem Ceny sira Charlese Mackerrase.

Skladby

Josef Suk — Fantastické scherzo op. 25

Fantastické scherzo (Scherzo fantastique) g-moll, op. 25, vznikalo od července do října roku 1903 v návaznosti na Fantazii pro housle a orchestr g-moll, op. 24, a před symfonickou básní Praga, op. 26. Skladatel zvolil velkou třídílnou formu A-B-Aʼ + Coda, kde je materiál prvního dílu zkráceně a s obměnami opakován ve třetí části, zatímco střední část je pomalejší a dává vyznít lyrickým pasážím. Přechodná plocha mezi částmi A a B je tvořena harmonicky zvlněnými plochami a v závěru nastupuje Coda. Důležitou roli tu sehrává dynamický plán, který umisťuje maximum zvuku do druhé třetiny částí A a do závěru.

Premiéra Scherza se uskutečnila 18. dubna 1905 v pražském Rudolfinu na koncertě konzervatoře, kdy školní orchestr dirigoval ředitel Jindřich Kàan z Albestů. Repríza se konala o šest měsíců později na I. populárním koncertě České filharmonie pod taktovkou Oskara Nedbala v Obecním domě. Tištěná partitura, která byla vydána podobně jako klavírní výtah v Lipsku v době filharmonické produkce, je dedikována právě Oskaru Nedbalovi.

V témže roce skladatel bilancoval svůj dosavadní výrazový rejstřík a konstatoval, že jeho hudba bývá spojována se „vzmachem a vášní“ a že publikum mohlo být překvapeno snovým výrazem Pohádky (op. 16, k Zeyerově hře Radúz a Mahulena) nebo monumentalitou symfonické básně Praga. Jako nezařaditelné pak označil Fantazii pro housle a orchestr a Fantastické scherzo, kterým přisoudil „démonický ráz“. V roce 1921 Suk na tuto etapu pohlížel velmi kriticky: „Fantastické scherzo jde jaksi mimo mé tvoření, [...] uchyluji se patrně ku hře s tóny a snad mne při tom instinktivně něco pudí k tomu, co je mimo nás. Tedy scherzo a k tomu fantastické. Ale v duši je nejistota, jest to vůle bez nadšení a bez přesvědčení. A tak lepím motivy, neostýchám se dělat repetice, – donekonečna opakovat stejné věci. Fantastičnost v dynamice a nic víc. Instrumentační vtipy, hudba exotická a méně originální než vše předcházející. Čili, dvěma slovy: Duchaplné nic.“ Dílo psané s lehkou myslí skladatel tehdy bezpochyby srovnával se svými pozdějšími orchestrálními scherzy, která se rodila ve zcela odlišném ideovém kontextu, objevila se v symfonické tetralogii a měla tragický či tragicko-sarkastický podtext (3. věta Vivace symfonie Asrael, op. 27, a 4. věta Pohádky léta, op. 29, která má u názvu V říši přeludů dodatek Fantastické scherzo). Naštěstí se i v tomto případě potvrdilo, že dílo může žít svým životem bez autorova vlivu. Sukovo mladistvé a hravé Scherzo z roku 1903 si od počátku oblíbili hudebníci, odborná kritika i obecenstvo jako reprezentativní ukázku hudebního l´art-pour-l´artismu a jako projev obdivuhodné invence, skvělé motivické práce a instrumentačního mistrovství.

Béla BARTÓK — Koncert pro klavír a orchestr č. 3

Vznik Koncertu pro klavír a orchestr č. 3 Bély Bartóka je spojen s poslední životní etapou světově proslulého skladatele, klavíristy a etnomuzikologa. V říjnu 1940 Bartók přijel do USA, aby utekl nacistickému nebezpečí ve střední Evropě. Bojoval se zhoršující se leukémií a prožíval několikaletou tvůrčí krizi. Teprve v roce 1943 se mu začala práce dařit díky Koussewitzkého objednávce orchestrálního díla (Koncert pro orchestr). Bartókův třetí koncert pro klavír z roku 1945 měl být dárkem k narozeninám pro skladatelovu druhou ženu Dittu Pásztory-Bartók.  

Skladatel a houslista Tibor Serly navštívil svého přítele Bartóka v září 1945 v jeho bytě na Manhattanu poslední noc před převozem do nemocnice. Spatřil jej na posteli obklopeného skleničkami léků a notovým papírem, snažícího se dokončit orchestraci koncertu. V zoufalém boji s časem pomáhal i skladatelův syn Peter, který chystal prázdné listy partitury s připravenými taktovými čarami. Ještě na poslední chvíli Bartók skicoval svůj sedmý smyčcový kvartet a jeho myšlenky se upínaly i k nové objednávce na další koncert, tentokrát pro dva klavíry. V nemocnici řekl doktorovi: „Je mi velice líto, že musím odejít s plnými zavazadly.“ Na konci partitury klavírního koncertu se nachází všeříkající autorův přípisek v jeho rodné řeči: „vége“ (konec). 26. září 1945 v newyorském West Side hospital Bartók zemřel. Nestačil dokončit orchestraci posledních sedmnácti taktů klavírního opusu a na základě jeho poznámek a skic tak učinil přítel Serly. Skladba měla premiéru 8. února 1946 na koncertě Philadelphia Orchestra pod taktovkou Eugena Ormandyho, klavírní part hrál György Sándor.

Navzdory svému zdravotnímu stavu napsal Bartók dílo dýchající životní silou a originalitou. Skladba je koncipována na neoklasickém půdorysu, včetně tempového i motivického rozvrhu. První část Allegretto ve svých hudebních tématech připomíná Bartókovu nadčasovou inspiraci v lidových motivech, jejich zpracování je však nadmíru sofistikované a plně využívá technické vymoženosti hudby 20. století. První oddíl druhé věty Adagio religioso variuje téma z Beethovenova smyčcového kvartetu op. 132 „Heiliger Dankgesang“. Druhý oddíl má hybnější tempo a je typickou ukázkou bartókovského stylu „night music“, jež má vytvořit noční náladu i díky napodobování přírodních zvuků a evokovat tajuplné představy. Třetí věta Allegro vivace dává sólistovi nejvíc možností k brilantnímu přednesu a její motivický materiál opět vrací k folklornímu základu. Skladatel tu využil techniku kontrapunktu, která v kombinaci s odvážnými instrumentačními finesami a překvapivými harmonickými zvraty udržuje posluchače v napětí až do posledního akordu.

Pavel Haas — Scherzo triste op. 5

Druhá část tohoto programu začíná také orchestrálním scherzem. Jeho autorem je Pavel Haas, bratr známého herce Huga Haase. Scherzo triste (nebo též Zesmutnělé scherzo) pro velký orchestr, op. 5, vznikalo v Brně v roce 1921 v kompoziční třídě konzervatoře, kde byl Haas jedním z prvních posluchačů. Profesor Leoš Janáček v letním semestru toho roku přednášel o komplikační skladbě a motivech a v návaznosti na tuto látku zadával i orchestrální kompoziční úkoly. Na studentské prostředí poukazuje i první verze díla, symfonická báseň Majales. Při kompozici Haas zpracovával smutný osobní zážitek neopětované lásky a scénou mu byl park pod Špilberkem: „Veliká zahrada, dýšící jarem a láskou... Duše je nepokojná jako rozvlněné moře, srdce zmítáno jest jako opuštěný koráb, nekonečná touha, bolestná jako zapadající slunce... Temno – večer – jarní večer – bolestný večer... Hvězdičky svítí jako jediná naděje... Nepřišla... Zase jeden z těch večerů, kdy člověk ztrácí víru v lásku, v život a vše...“ Do partitury razantně zasáhl učitel a původní podoba doznala značných změn, které jsou provedeny jak Janáčkovou, tak i Haasovou rukou. V premiéře skladba zazněla 12. listopadu 1926 na koncertě Orchestrálního sdružení v Brně a byla věnována dirigentovi Břetislavu Bakalovi. Podobnost s Janáčkovou hudbou tohoto období je nápadná. Lyrické plochy a hravé rytmické nápady připomínají hudbu z opery Příhody lišky Bystroušky, stejně jako sólové housle, které jsou ve scherzu důležitým instrumentačním prvkem.

Leoš Janáček — Taras Bulba, rapsodie pro orchestr

Sám Janáček využil sólové housle i v symfonické rapsodii Taras Bulba, která dnešní program uzavírá. Orchestr je zde podpořen varhanami a rozšířenými skupinami dechových a bicích nástrojů, což skladateli nabídlo zvukový arzenál vhodný k vykreslení monumentální dramatické fresky. Inspirací mu byla stejnojmenná novela N. V. Gogola s příběhem umístěným do 16.–17. století, kdy pravoslavné obyvatelstvo Ukrajiny odráželo útoky Turků i okupační snahy polské šlechty. Kozák Taras Bulba vlastní rukou zabil syna Andrije, který se kvůli milované polské dívce odrodil vlastnímu národu, druhý syn Ostap byl umučen v nepřátelském zajetí a sám Taras byl upálen.

Skladba poprvé zazněla 9. října 1921 v brněnském Národním divadle, jehož orchestr dirigoval František Neumann. U příležitosti pátého výročí vzniku Československé armády skladatel dílo věnoval československým branným silám s odůvodněním „... že nechráníte nám jen naše pozemské statky, ale celý náš myšlenkový svět“. O rok později byla rapsodie ohodnocena státní cenou a za dva týdny, 9. listopadu 1924 ji poprvé hrála Česká filharmonie s dirigentem Václavem Talichem ve Smetanově síni Obecního domu v Praze. Do tištěného programu koncertu tehdy Janáček odpověděl na otázku, co pro něj bylo impulzem k jejímu vytvoření: „Ne proto, že ubil vlastního syna pro zradu na národu – I. díl (Řež u Dubna), ne pro mučednickou smrt druhého syna – II. díl (Varšavské trýzně); ale že ‚nenajdou se na světě ty ohně, muka, jež by zničila sílu ruského liduʻ – pro tato slova, jež padají do palčivých jisker a plamenů hranice, na níž dotrpěl slavný hejtman kozácký Taras Bulba – III. díl a závěr – složil jsem roku 1915–1916 tuto rapsodii podle pověsti sepsané N. V. Gogolem.“

Janáček nebyl sám, kdo vkládal na konci I. světové války naděje do spolupráce s velkým východním bratrem. Sny o slovanské sounáležitosti se však rozplývaly tak rychle, jak citlivě byla česká politická a kulturní obec schopna chápat poválečný a porevoluční vývoj v Rusku. Skladatelovy sympatie se postupně přetavovaly do kritického realismu, který sdílel s Masarykem. Ruské literatury se ale nevzdal. Z Ostrovského románu Bouře vytěžil nekompromisní obžalobu společenského pokrytectví a v závěru svého života zobrazil lidskou nesvobodu a utrpení v operním zpracování Dostojevského Zápisků z Mrtvého domu. Symfonická báseň Taras Bulba je z tohoto pohledu posledním skutečně romantickým a idealizujícím projevem Janáčkova rusofilismu.