Fotografie ilustrujicí stránku  Koncert ke Dni studentstva

Koncert ke Dni studentstva

Česká filharmonie

Koncert se koná za účasti bývalého prezidenta Spolkové republiky Německo, pana Joachima Gaucka, který během koncertu pronese projev při příležitosti 30. výročí událostí, které vedly na podzim 1989 k pádu totalit ve střední a východní Evropě.

Vzdělávací programy
Délka programu 2 hod
Pro dospívající a dospělé
Program

Josef Suk
Meditace na staročeský chorál Sv. Václave op. 35a

Ludwig van Beethoven
Symfonie č. 5 c moll op. 67 „Osudová“, 3. a 4. věta

Antonín Dvořák
Můj domov op. 62 – předehra

Leoš Janáček
Sinfonietta

 

Účinkující

Joachim Gauck
řečník

Petr Pithart
řečník

Česká studentská filharmonie
(hráči ČF, členové Orchestrální akademie ČF a studenti hudebních škol) 

Robert Kružík
dirigent

David Mareček
průvodce

Fotografie ilustrujicí událost Koncert ke Dni studentstva
Rudolfinum — Dvořákova síň
16. 11. 2019  sobota — 19.30
Nelze objednat online

Ceny vstupenek od 230 do 550 Kč. Pro děti do 15 let, studenty do 26 let, seniory (65 let a více) a ZTP, ZTP/P platí 50% sleva na jednotlivé vstupenky.

Zákaznický servis České filharmonie

Tel.:  +420 227 059 227

E-mail: info@ceskafilharmonie.cz

Zákaznický servis je pro vás k dispozici v pracovní dny od 9 do 18 hodin. V červenci a srpnu do 15.00 hod.)

  • Koncert se odehrává ve spolupráci s Ústavem pro studium totalitních režimů

  • Srdečně vás zveme na unikátní výstavu, která probíhá ve foyer Rudolfina až do 6. ledna 2020. Čeká vás 18 panelů s dosud nepublikovanými fotografiemi včetně archivních videí na velké obrazovce. Výstava plná raritních materiálů je ideálním doplněním blížící se společenské události. 

  • TRADICE KONCERTŮ K 17. LISTOPADU V RUDOLFINU
    První slavnostní Koncert ke Dni studentstva se ve Dvořákově síni pražského Rudolfina odehrál 17. listopadu 2009. Nesl podtitul Hudbou k výročí sametu a Česká filharmonie jej pořádala ve spolupráci s Unií českých pěveckých sborů. Koncert byl jednak oslavou studentského svátku, jednak připomenutím 20. výročí listopadových událostí roku 1989 a do třetice vyvrcholením festivalu akademických pěveckých sborů ČR Festa academica 2009. Vystoupili na něm mladí, převážně studentští interpreti, a to jak zpěváci, tak instrumentalisté: spolu s Orchestrem 17. listopadu to byli Pěvecký sbor Masarykovy Univerzity Brno, Ateneo UP Olomouc, Akademický pěvecký sbor VŠB-TUO Ostrava, Smíšený sbor Pedagogické fakulty UK v Praze a Vysokoškolský umělecký soubor Pardubice. Hudbu Leoše Janáčka, Petra Ebena, Antonína Dvořáka a Bedřicha Smetany dirigovali Libor Pešek, Marko Ivanović a Michal Vajda. Koncert se konal pod záštitou Václava Havla. V přímém přenosu jej vysílala stanice Český rozhlas Vltava.

    Během koncertu se také citovalo ze čtyř hlavních bodů prohlášení studentské iniciativy Inventura demokracie: 1) Reflexe naší komunistické minulosti („Pokud dokážeme rozpoznat, co činilo naši společnost před Listopadem nesvobodnou, máme větší šanci rozpoznat podobná rizika i dnes. Také v dnešní situaci je důležité umět vnímat i jemné posuny od svobody k nesvobodě. I dnes je důležité být citliví na projevy nesvobody ve svém okolí. I dnes je třeba odhalovat nové, nenápadné formy totality a umět na ně patřičně reagovat.“), 2) Vzdělání („Ve školách se klade důraz na materiál a techniku: sází se zejména na dobře vybavené učebny. Nám ale chybí především živý kontakt s kvalitními učiteli. S takovými, kteří nám nejen ukážou, kolik toho vědí, ale především jak lze s věděním smysluplně zacházet: jak být jeho prostřednictvím užitečný světu, jak být orientačním bodem pro ostatní a jak se nebát prosazovat i takové věci, které – jednoduše řečeno – nejsou zrovna sexy.“), 3) Role České republiky ve světě („S kým vlastně tahle země buduje spojenectví? S Evropou, se Spojenými státy, nebo s putinovským Ruskem?“), 4) Křehká demokracie („Řekněme to naplno: naše demokracie je křehká a snadno o ni můžeme přijít. To, že vůbec jakž takž funguje, nezařídila nějaká neviditelná ruka dějinně nevyhnutelných demokratických principů. Demokracie stojí na konkrétním úsilí konkrétních lidí. Šanci má jenom tehdy, když se za ni budeme brát, a to dost naléhavě – jako za svou osobní věc.“)

    Další Koncert ke Dni studentstva se odehrál o pět let později – 17. listopadu 2014. „Publikum nás přivítalo s velkou poctou. Uvědomovali jsme si, že je to historický moment. Připadali jsme si jako andělé…“ Vzpomínali na tento večer romští zpěváci z dětského sboru Čhavorenge, vedeného Idou Kelarovou, kteří v Rudolfinu vystoupili poprvé. Ke 40 dětem z několika desítek českých a slovenských sociálně vyloučených lokalit se při té příležitosti přidalo na 120 dalších neromských zpěváků a vzájemné porozumění bylo toho večera bez hranic. Spolu s Čhavorenge tehdy vystoupily sbory: Corale ze Žamberku, Vox coloris z Ústí nad Labem, Barbastella z Hodonína a členové pražského Kühnova dětského sboru. V šestici romských písní (tradičních i původních z tvorby skladatele Desideria Duždy) a v závěrečném Gaudeamus igitur doprovázela zpěváky Česká studentská filharmonie pod taktovkou Marka Ivanoviće, která ten večer přednesla ještě Beethovenovu předehru Egmont, Janáčkovu symfonickou rapsodii Taras Bulba a Smetanovu symfonickou báseň Z českých luhů a hájů. Koncert vysílal v přímém přenosu Český rozhlas D dur. Česká filharmonie chtěla tímto koncertem podpořit setkávání lidí, kteří k sobě obvykle nemají blízko, a tím napomoci překonávání bariér, předsudků, nezájmu nebo jen nedostatku příležitostí skutečně se potkat.

    Přímým navázáním byl pak v Rudolfinu 17. listopad 2015. Tehdy se při příležitosti studentského svátku představili mladí lidé, kteří se věnují hudbě mimo obvyklé hudebně vzdělávací instituce. Vedle sebe – a v závěru koncertu i společně – tak vystoupil Letní orchestr mladých, postavený na zájmu, aktivitě a nadšení studentů, kteří se scházejí každé léto, aby spolu hráli Schuberta, Smetanu, Dvořáka či Martinů. Dále Orchestr Trmi©kus (a jeho sólisté) ze Základní škole v Trmicích u Ústí nad Labem, školy pověstné naplňováním ideálu inkluzivního vzdělání a oceněné v prosinci 2015 cenou Roma Spirit. Do třetice to byl Orchestr Nadačního fondu Harmonie, který vnáší do České republiky myšlenky venezuelského projektu El Sistema a spolu s ním věří, že je možné měnit životy dětí hudbou. Dětem bez rozdílu umožňuje navštěvovat výuku hudebního nástroje, budovat orchestr a stát se nepostradatelnou součástí společenství, kde má každý své místo. V orchestru hrály nejen děti z dětského domova v Klánovicích, ale i malí muzikanti, jejichž rodiče přišli do ČR třeba z Nigérie, Kuby, Ukrajiny či Vietnamu.

    Zatím naposledy se studentský svátek slavil v Rudolfinu 17. listopadu 2017, jmenoval se Studenti sametu, a společně jej pořádala – pod záštitou České komise pro UNESCO a ve spolupráci se Studentskou komorou Rady vysokých škol – Česká filharmonie a Unie českých pěveckých sborů jako vyvrcholení festivalu Festa academica. V první části večera se představila čtyři akademická sborová tělesa, ve druhé půli zaznělo v jejich podání Dvořákovo Te Deum.

    Během koncertu promluvili novinářka a signatářka Charty 77 Petruška Šustrová a Petr Pithart. Ten hovořil o nebezpečí sociálních bublin, ve kterých se čím dál víc nacházíme, v nichž se utvrzujeme a z nichž se nám nechce ven, protože jsme v nich takříkajíc mezi svými.

    „Myslím, že tady pomalu končí legrace,“ varoval tehdy Pithart. „V některých bublinách se lidé cítí nejen mezi svými, ale i ve stavu jakéhosi obklíčení. Obklíčení nepochopením, naivitou, nepoučeností. Je to stav jakoby před nějakou občanskou bitkou. Co chybí? Aby vzal někdo do ruky kámen. Situace izolovaných ostrovů s mentalitou obklíčených nemá, alespoň já ho neumím označit, konkrétního viníka, na kterého by bylo lze ukázat prstem. Leda nezvládnutou globalizaci. Ta ze své neúprosné logiky zvětšuje rozdíly, hlavně rozdíly mezi celými oblastmi země, regiony uvnitř státu, mezi kapsami bídy a bohatstvím přetékajícími centry. Někteří lidé se jednoho dne ocitli ve správný čas na správném místě, aniž se o to leckdy bůhvíjak zasloužili, zatímco jiní – aniž za to mohou, aniž udělali něco špatně – zůstávají trčet na místě, které není to správné, v čase, který není ten pravý. Nejsou hloupější, nejsou ani neschopnější. Globalizace sází na ta políčka, kde se dají čekat největší zisky. Jiná hlediska nemá. Slovo odpovědnost nadnárodní korporace neznají. Ani nemohou znát. Jsou všude a nikde. Jsou kdekoliv, kde je to pro ně výhodné. Nevíme, jestli lze globalizaci zvládnout, zkrotit. (…)

    Ale já jsem nepřišel brojit proti globalizaci. Přišel jsem oslovit vás, mladé lidi s ušlechtilými zájmy, abyste nad tím vším, co se v poslední době vyjevilo, začali přemýšlet možná jinak než dosud. Bubliny jsou velký malér. Činí všechny, kteří v nich vězíme, slepými a hluchými. Vytvářejí ostrovy s mentalitou výlučných a jindy zase ohrožených obležení. Já jsem vás přišel varovat, možná že zbytečně, před nebezpečím příliš silného upnutí se na tyto sítě. To, co neblahého způsobuje globalizace, sítě jen zhoršují. Myslím si ale, že vy, kteří zpíváte ve sborech, patříte mezi ty vnímavé i k jiným podnětům než k těm, které k vám přicházejí samovolně z logiky těchto způsobů komunikace. Vy určitě máte na to zajímat se o ty, kterým nerozumíme, a to je to, co musíme dělat. Jinak to příště bude všechno ještě horší. Ne poučovat je, ale snažit se je pochopit a myslet a jednat podle toho."

Účinkující

Robert Kružík / dirigent  

Robert Kružík (1990) patří k nejmladší generaci našich dirigentů. Už čtyři roky je stálým dirigentem Janáčkovy opery Národního divadla Brno a tři roky působil také v Národním divadle moravskoslezském v Ostravě. Od sezóny 2018/2019 je stálým hostem Filharmonie Brno.

S brněnskou operou spolupracoval jako asistent dirigenta na inscenacích oper Maria di Rohan Gaetana Donizettiho, na Bizetově Carmen, Smetanově Hubičce, Dvořákově Čertovi a Káče či Martinů Hrách o Marii. Sám nastudoval a řídil Rossiniho operu Hrabě Ory, Čajkovského Pikovou dámu a Smetanovu Libuši, která zazněla k 100. výročí založení Československé republiky. V právě probíhající sezóně nově studuje Straussova Růžového kavalíra, který bude mít premiéru 29. 11. 2019. V ostravské opeře dirigoval Martinů Tři přání aneb Vrtkavosti života, Smetanovo Tajemství a Prodanou nevěstu, Mozartovu operu La clemenza di Tito, Verdiho Otella, Prokofjevův balet Popelka či Verdiho operu La traviata, kterousám nastudoval.

Mimo operní jeviště spolupracuje Robert Kružík s mnoha českými orchestry, jako jsou Filharmonie Brno, PKF – Prague Philharmonia, Janáčkova filharmonie Ostrava, Pražský komorní orchestr, Moravská filharmonie Olomouc, Jihočeská komorní filharmonie, Czech Virtuosi a Ensemble Opera Diversa. Spolupracoval s předními sólisty, jako jsou houslisté Esther Yoo, Václav Hudeček, cellisté Tomáš Jamník, Raphael Wallfisch, pěvci Roman Janál, Jiří Sulženko, Soňa Červená atd. Jako dirigent vystoupil např. na festivalu Mladá Praha, na Svatováclavském hudebním festivalu v Ostravě a ve významných koncertních sálech a divadlech ČR.

Robert Kružík je rodák z Brna a začínal jako violoncellista. Absolvoval brněnskou Konzervatoř, kde se kromě hry na violoncello (u Miroslava Zichy) věnoval rovněž dirigování (u Stanislava Kummera). Ve studiu pokračoval na pražské AMU, kde byli jeho pedagogy Leoš Svárovský, Charles Olivieri-Munroe a Lubomír Mátl v dirigování a Miroslav Petráš ve hře na violoncello. V akademickém roce 2012/2013 studoval na Zürcher Hochschule der Künste ve Švýcarsku, kde se zaměřil na oba obory. S úspěchem se zúčastnil řady violoncellových soutěží, jako jsou Pražské jaro, Soutěž Nadace Bohuslava Martinů, Mezinárodní soutěž Leoše Janáčka v Brně aj. Své znalosti a zkušenosti rozšiřoval na mistrovských kurzech – ve hře na violoncello u Jiřího Bárty, Michaely Fukačové a Raphaela Wallfische, v dirigování pak u Norberta Baxy, Johannesa Schlaefliho a Davida Zinmana.

Česká studentská filharmonie  

Orchestr je složený z hráčů České filharmonie, Orchestrální akademie ČF a z dalších mladých hudebníků. Od sezóny 2013/2014 pravidelně spoluúčinkuje na koncertech filharmonického vzdělávacího cyklu Čtyři kroky do nového světa (pod taktovkou Marka Ivanoviće), při koncertech Tučňáci v Rudolfinu (za řízení Vojtěcha Jouzy) a Kdo se bojí filharmonie (pod vedením Ondřeje Vrabce). V listopadu 2014 bylo těleso součástí Koncertu ke Dni studentstva, v dubnu 2019 vystoupila Česká studentská filharmonie spolu s Idou Kelarovou a dětským pěveckým sborem Čhavorenge při koncertech Šun Devloro, které byly hudební oslavou Mezinárodního dne Romů.

Dnešní koncert je zvláštní tím, že do České studentské filharmonie byli přizváni nejen stávající členové Orchestrální akademie ČF (těch je dohromady 22), ale také její absolventi (mezi roky 2014–2019 to bylo 60 hudebníků). Ne všichni mohli dnes vystoupit, protože jim to angažmá – tuzemské, často i zahraniční – neumožňuje, ale máme radost, že mnoho z nich do orchestru při dnešním slavnostním večeru přece jen usedne.

Myšlenku Orchestrální akademie, zaměřenou na kvalitní hudební vzdělávání nové generace orchestrálních hudebníků, podpořil při svém návratu do čela České filharmonie šéfdirigent Jiří Bělohlávek. První mladí hudebníci se tak stali filharmonickými „akademiky“ od sezóny 2012/2013. Program se zaměřuje zejména na oblast orchestrální hry v rámci koncertní a zájezdové činnosti České filharmonie, ale prostřednictvím koncertů Českého spolku pro komorní hudbu a edukačních programů pořádaných ČF umožňuje účastníkům akademie také další umělecký rozvoj. Mnozí absolventi Orchestrální akademie už se také stali členy České filharmonie.

Skladby

Josef Suk — Meditace na staročeský chorál „Svatý Václave“ op. 35a

„Je člověku hořko, jak celá životní práce všech lidí pojednou stává se ničím, jak člověk nemůže ani okamžik spoléhati se na ten kousek klidu a štěstí, které by si zasloužil po trpké životní práci,“ píše skladatel JOSEF SUK (1874–1935) svému příteli a spoluhráči z Českého kvarteta Karlu Hoffmannovi. Sukovy řádky jsou datovány 16. srpna 1914, tedy necelé tři týdny po vypuknutí první světové války. A shodou okolností v den, kdy v srbském pohoří Cer padly první tisíce vojáků z území Rakousko-Uherska, kteří byli nedlouho předtím mobilizováni.

Narukovat muselo mnoho mužů také ze Sukova okolí v Křečovicích u Benešova a čtyřicetiletý skladatel žil ve stálém napětí, jestli nebude odveden také. Měl sice úředně potvrzeno, že je „ku zbrani neschopen“, ale zároveň byl – jako každý muž do 42 let – evidován jako „sloužící domobranec“. Až příliš dobře si také uvědomoval, že v nastalé době „mění se ustanovení dle potřeby“ a – jak už jsme četli výše – že všechno to, pro co lidé dosud žili a o co usilovali, se tváří v tvář válce stává bezvýznamným. Koho by zajímalo, že by byl odveden člen světoznámého komorního souboru, který více než dvě desetiletí usiluje o vrcholnou uměleckou úroveň?

Na nejvyšší míru rozčilený a strachující se skladatel tedy hledá cestu, jak hodnotu vlastní umělecké práce prokázat, jak ji nabídnout lidem ve válkou vykloubené době a jak se zachránit před frontou. „Udělat něco, co uklidňuje a zároveň je dobrým skutkem.“ Navrhuje proto spoluhráčům řadu koncertů po českých zemích, které by České kvarteto bezplatně hrálo ve prospěch Červeného kříže či rodin vojínů. „Co by to znamenalo, dobře víš,“ píše Hoffmannovi, „pro nás všechny v dnešní době, ale v první řadě pro mne – a též pro budoucnost pro všechny – Benešov, kam patřím, není Prahou, a volán mohu býti co nejdříve, proto rychle!“

První takový koncert Českého kvarteta se odehrál 27. září 1914 v pražském Rudolfinu a zazněla na něm ve světové premiéře nová Sukova kompozice: Meditace na staročeský chorál Svatý Václave op. 35a vycházející z církevního hymnu, jehož kořeny sahají patrně až do 12. století. Modlitba k legendárnímu patronovi českého národa a symbolu české státnosti byla jasným a srozumitelným sdělením, které bylo okamžitě rozpoznáno, a tak skladba „rozpoutala neutuchající bouři pochvaly“. Do všeobecné nejistoty, nervozity a vojenského řinčení díky ní zazněl hlas, se kterým bylo možné souznít. České kvarteto pak skladbu během válečné doby používalo také jako protiváhu rakouské hymny, která byla vyžadována (a dodejme pro pořádek, že Suk ani jeho kolegové nebyli do války povoláni).

Svatováclavský chorál se ve skladbě ozývá nejprve se smutkem a jímavě, ale Suk v něm zanedlouho odkrývá i vzrušenost a vzdor. Ta část písně, která zhudebňuje slova „nedej zahynouti nám ni budoucím“, pak zaznívá v plné síle, skladatel ji opakuje stále znovu a znovu. A na konci Meditace zasvítí i tichá naděje. V orchestrální verzi zazněla Sukova Meditace poprvé v podání České filharmonie pod taktovkou Viléma Zemánka přesně před 105 lety – 22. listopadu 1914.

Ludwig van Beethoven — Symfonie č. 5 c moll op. 67 „Osudová“

Když se LUDWIG VAN BEETHOVEN (1770–1827) narodil, symfonie jako forma už existovala, ale prakticky nebyla možnost, aby si symfonickou hudbu poslechl někdo jiný než šlechtici nebo panovníci, na jejichž dvorech se pro úzké publikum hrála. Symfonie si nesla určité žánrové charakteristiky, především slavnostnost a reprezentativnost, což vznikajícím dílům zajišťovalo pozornost a význam. Kolem roku 1800, kdy se Beethoven na symfonické pole aktivně vydává, jsme už v jiné situaci. Symfonie se provádějí i pro veřejnost, ovšem většinou jen jako části poměrně rozsáhlých a různorodých koncertů, takzvaných akademií. Kromě symfonií na nich zněly předehry, komorní díla, sólová vystoupení, operní árie. Hlavními postavami byli virtuosové – instrumentalisté nebo zpěváci. Symfonie byly vnímány jako jakési „uvedení do hry“.

A pak přichází Beethoven. V jeho devíti symfoniích, které vznikaly v necelých třiceti letech (1798–1824), se odehrál ohromný přerod formy i obsahu. Beethoven mohl navazovat na to, co před ním vykonali Haydn a Mozart, kterým se podařilo žít ve svobodnějším postavení než jiným skladatelům. Lapidárně řečeno: už byli méně sluhy a nájemnými tvůrci zábavy a stali se nezávislými tvůrčími umělci. Je zajímavé, jak to proměnilo samotnou symfonickou hudbu. Její velikost a slavnostnost zůstala, nevázala už se však k moci monarchů, ale spíš k triumfu osobní svobody skladatelů. Díky tomu se hudba stala mnohem komplexnější a obtížnější, takže třeba pozdní Mozartovy symfonie připadaly mnoha posluchačům těžko proniknutelné až bizarní.

Beethoven jde ještě dál. Do svojí hudby silně promítá osobní, sociální i etické úvahy. Jako nikdo předtím dovedl Beethoven symfonickou hudbu propojit s myslitelskou prací. Ne náhodou se říká, že velikost a síla jeho hudby oslavuje odvahu a nepřemožitelnost lidského ducha. Završením je Devátá symfonie, ve které nechává do hudby vstoupit vedle hudebních nástrojů také lidské hlasy sólistů a velkého sboru, kteří zpívají slova Schillerovy Ódy na radost. Po Beethovenově smrti se objevovaly názory, že symfonie už se nemá kam vyvíjet a že její podoba je završena.

První Beethovenovy myšlenky, směřující k Symfonii č. 5 c moll „Osudové“, najdeme v náčrtcích na podzim 1803. Skladatel tehdy zvažoval cestu do Paříže a plánovanou symfonii tam chtěl provést. Když z cesty sešlo, vytvoření symfonie už nebylo tak naléhavé. Nakonec ji Beethoven dokončil až v roce 1808, což je pro jeho způsob tvoření charakteristické zase z jiného úhlu pohledu. Dílo totiž nepřestal promýšlet, nechal ho v sobě zrát, a zároveň měl neuvěřitelnou vůli vytvářet nové a nové verze, které – dokud nebyl spokojen – zavrhoval. Beethovenových náčrtků k Osudové se dochovalo enormní množství. Určitá místa skladatel podstatně přepracovával nesčetněkrát, než dosáhl tvaru, se kterým byl spokojen.

Je také pravda, že Beethoven vždy promýšlel hned několik velkých skladeb najednou, takže ho od Páté symfonie odváděly jiné skladatelské úkoly. Motivy Osudové tak nacházíme vedle Čtvrtého klavírního koncertu, Houslového koncertu, opery Fidelio nebo Šesté symfonie. A do toho přicházela ještě díla na zakázku, které sám Beethoven označoval za „chlebařinu“, třeba mše k oslavám jmenin manželky knížete Esterházyho.

Osudová symfonie měla premiéru 22. prosince 1808 ve Vídni. Koncert trval neuvěřitelné 4 hodiny – od půl sedmé do půl jedenácté večer. Pod Beethovenovou taktovkou totiž poprvé zaznělo několik jeho dalších skladeb: zmiňovaný Čtvrtý klavírní koncert a 6. symfonie, ale také 3 části ze Mše C dur, árie Ah, perfido a Chorální fantazie. A k tomu ještě Beethovenova klavírní improvizace! Koncert měl obtížně představitelnou úroveň, protože mu předcházela jedna jediná (!) zkouška a publikum i účinkující byli po čtyřhodinovém maratónu naprosto vyčerpaní. O měsíc později měla Osudová druhé provedení, tentokrát v Lipsku. Tam se dostavil jednoznačný úspěch.

V roce 1809 vyšla symfonie tiskem. Beethoven ji věnoval dvěma svým šlechtickým mecenášům: hraběti Razumovskému a Lobkovicovi. Mimochodem název Osudová není od Beethovena. Kdo ho ale vymyslel, se neví. Každopádně se okamžitě uchytil a už během 19. století tak dokonale vžil, že symfonii zůstane už navěky. (Ostatně ani výklad prvních taktů Osudové výrokem „tak tluče osud na dveře“ nejspíš Beethoven nikdy neřekl.)

Popisovat význam této hudby a to, co s člověkem může udělat, se pokoušely stovky lidí. Jedním z prvních byl německý spisovatel a hudební kritik E. T. A. Hoffmanna, který psal v roce 1813 o Osudové jako o „nepopsatelně hluboké, skvostné symfonii v tónině c moll“. A pokračoval: „Jak tato nádherná kompozice, jejíž vrcholy se tyčí výš a výš, vede posluchače silně do duchovního světa nekonečna! Je jasné, že mnoho lidí bude mít pocit, že skladba je prostě jen důmyslnou rapsodií, ale duše každého hloubavějšího člověka bude určitě rozrušena a dojata – hluboce a důvěrně – pocitem, že není nic jiného než ona nevýslovná ohromná touha, a až do posledního akordu – a skutečně, dokonce i v momentech, které následují po nich – člověk nebude schopen vystoupit z tohoto zázračného světa ducha, kde ho bolest a radost objímají v podobě zvuků…“

Antonín Dvořák — Můj domov op. 62 – předehra

Požár Národního divadla 12. srpna 1881, pouhé dva měsíce po jeho slavnostním otevření, znamenal šok pro celou českou společnost. Velká vlna solidarity se projevila zejména v nové celonárodní sbírce na obnovu „zlaté kapličky“, která přinesla během 47 dnů jeden milion zlatých. Pomáhala města, významně přispěl stát i císař, ale nezaháleli ani samotní umělci. Bedřich Smetana cestoval po českých zemích a pořádal benefiční koncerty, a ANTONÍNU DVOŘÁKOVI (1841–1904) v té době přichází objednávka na jevištní hudbu ke hře Františka Ferdinanda Šamberka Josef Kajetán Tyl, oslavující život českého spisovatele a jednoho z původců myšlenky Národního divadla.

F. F. Šamberk byl herec, režisér a autor mnoha divadelních her, jehož na „prkna, která znamenají svět“ svého času uváděl sám Tyl. Šamberkova hra byla silně vlastenecká, čemuž měla odpovídat i Dvořákova scénická hudba. Spisovatel si vyžádal, aby v každém dějství zazněla hudba odvozená z písně Kde domov můj. Dvořák tak na přelomu let 1881/1882 zkomponoval několik scénických melodramů, meziaktní hudbu a předehru. Ta jediná byla později samostatně uveřejněna a příležitostně se objevuje na koncertních pódiích.

Předehra Můj domov op. 62ukazuje, jakou měrou její autor vyhlížel – ku prospěchu věci – za domácí vlastenecké hranice. „Kdyby mně bylo dáno napsat takové dílo jako Akademická, děkoval bych za to Pánu Bohu,“ píše v souvislosti s komponováním „tylovské“ předehry Fritzi Simrockovi, svému berlínskému nakladateli. Dvořák má na mysli Akademickou slavnostní předehru svého skladatelského přítele Johannesa Brahmse, komponovanou pro univerzitu v polské Vratislavi a poprvé uvedenou tamtéž v lednu 1881. Brahms ve svojí skladbě zkombinoval několik středověkých studentských písní, které vrcholí slavnou studentskou hymnou Gaudeamus igitur. A právě v tom byl Dvořákovi formální inspirací. Proto v předehře Můj domov použil nejen budoucí českou hymnu, ale jako její veselejší protiváhu – a vlastně i jako svéráznou odpověď na otázku položenou v písni Kde domov můj – lidovou píseň Na tom našem dvoře. Dvořákova nová hudba zazněla při Šamberkově hře poprvé 3. února 1882, hrál orchestr Prozatímního divadla s dirigentem Adolfem Čechem. Skladatel byl nepochybně rád, že o předehru projevil zájem jeho berlínský nakladatel, ve svém českém domově ale musel obhajovat, proč vyšlo dílo u Simrocka s německým titulem Mein Heim. „Titul německý jsem volil proto, že se mi zdál být nejpřípadnější, a pan Fr. Kolár mezi hovorem jednou u Fleků mi to poradil, s čímž jsem ovšem souhlasil, poněvadž by to dílo jinak Simrock byl neuveřejnil. Ostatní hudba melodramatická vyšla u Starého v Praze v úpravě pro 4 ruce.“ První významné nedivadelní provedení Mého domova se odehrálo v prosinci 1884, když v Praze hostovala Meiningenská dvorní kapela se slavným dirigentem Hansem von Bülow. Na závěr koncertu hráli němečtí hudebníci Dvořákovu „českou“ předehru přímo pod skladatelovou taktovkou.

Leoš Janáček — Sinfonietta

Janáček jako skladatel na svůj první výraznější úspěch čekal dvaašedesát let – jen těžko najdeme v dějinách hudby obdobný příklad tak pozdní skladatelské realizace. Ale na rozdíl od Smetany si o Janáčkových pozdních skladbách nikdo pochybovat nedovolil. Velká válka znamenala konec starého světa s jeho vytříbenou kulturou elit. Svět se změnil. A tuto změnu reflektovala i umění, včetně hudby. Zatímco většina skladatelů (často i mnohem mladších než Janáček) nebyla ochotna nebo schopna přizpůsobit svou tvorbu duchu nové doby, Janáček rozkvetl jako růže z Jericha.

Stal se chloubou mladé Československé republiky a během necelého desetiletí vychrlil svá vrcholná díla – Taras Bulba, Sinfonietta, Zápisník zmizelého, oba smyčcové kvartety, Glagolská mše, Concertino pro klavír a komorní soubor, Capriccio pro klavír levou rukou a komorní soubor – to není pouhý výčet skladeb, nýbrž světový koncertní repertoár 20. století. Po úspěchu dlouho odmítané opery Její pastorkyňa pak během pouhých sedmi let napsal další čtyři opery – Káťu Kabanovou, Příhody lišky Bystroušky, Věc Makropulos a Z mrtvého domu –, jež se všechny staly součástí repertoáru světových scén. Janáček je dodnes v zahraničí nejhranějším českým operním skladatelem.

„Přicházím s mladým duchem naší republiky, mladou hudbou, nejsem ten, který se rád dívá dozadu, nýbrž ten, který raději hledí dopředu,“ řekl Janáček v Anglii v dubnu 1926, tedy v době, kdy komponoval Sinfoniettu. A Sinfonietta vskutku v sobě dokonale spojovala vše, pro co měl prvorepublikový občan pracovat: Pro slávu národa, pro nový rozvoj Sokolstva, pro bezpečnost republiky. Boleslav Vomáčka po pražské premiéře, popisoval v Lidových novinách vznik Sinfonietty na základě informací přímo od skladatele: Janáček si prý šel v Písku s nedůvěrou poslechnout fanfáry, „jakých dosud neslyšel“, vytrubované vojáky v „historických krojích“. Tento zážitek pak znovuoživily Lidové noviny, jež ho poprosily, aby „napsal pro ně k sokolským slavnostem ‚nějaké noty‘“. Janáček přemýšlel jenom chvíli, „až mu hlavou bleskla myšlenka: Sokolové – červené košile – tož fanfáry! A naskicoval hned několik fanfár. Z těch však pojednou v jeho hlavě počala rozrůstati hudba, věta po větě, až v krátké době asi tří týdnů ležela před mistrem hotová partitura Sinfonietty.“ Z příležitostného námětu tak vzniklo velké dílo, nesmírné obohacení naší symfonické tvorby.