Fotografie ilustrujicí stránku  Česká filharmonie Katia a Marielle Labèque

Katia a Marielle Labèque • Česká filharmonie


Česká filharmonie

Koncert z řady B
Délka programu 2 hod

Program

Bohuslav Martinů
Dvojkoncert pro dva smyčcové orchestry, klavír a tympány H 271

Bohuslav Martinů
Koncert pro dva klavíry a orchestr H 292 

Henri Dutilleux
Symfonie č. 2 „Le Double“ 

 

Účinkující

Katia a Marielle Labèque
klavíry

Ivo Kahánek
klavír

Michael Kroutil
tympány

Semjon Byčkov
dirigent

Česká filharmonie

Fotografie ilustrujicí událost Katia a Marielle Labèque Česká filharmonie

Rudolfinum — Dvořákova síň

22. 1. 2020  středa 19.30
Nelze objednat online
23. 1. 2020  čtvrtek 19.30
Nelze objednat online
24. 1. 2020  pátek 19.30
Nelze objednat online

Zákaznický servis České filharmonie

Tel.:  ++420 778 532 539

E-mail: info@ceskafilharmonie.cz

Zákaznický servis je pro vás k dispozici v pracovní dny od 9.00 do 18.00 hod. V červenci a srpnu do 15.00 hod.

Zákaznický servis České filharmonie

Tel.:  ++420 778 532 539

E-mail: info@ceskafilharmonie.cz

Zákaznický servis je pro vás k dispozici v pracovní dny od 9.00 do 18.00 hod. V červenci a srpnu do 15.00 hod.

Preludium - 18:30 Sukova síň

Double aneb spřízněni (nejen) volbou: takto by se daly charakterizovat spojnice i paralely mezi díly dnešního večera. Také však do jisté míry mezi životními osudy a uměleckým krédem jejich autorů, proto ono nejen v závorce. Double lze přeložit podle souvislostí slovem dvojitý, dvojnásobek, ba dokonce i dvojník; v hudební terminologii značí variace užívaných v období baroka a odkazuje také v názvu skladeb na vztah díla ke concertu grossu. Všechny tyto významy slova double rozehrávají oba skladatelé v dílech uvedených tento večer.

Koncert 24. ledna bude vysílán živě na Mezzo Live HD

Účinkující

Ivo Kahánek  klavír
Ivo Kahánek

Jako interpret nevšední emocionální síly a hloubky si Ivo Kahánek získal pověst jednoho z nejpůsobivějších umělců své generace. Svůj dar okamžitě navázat citovou vazbu s publikem dokáže náležitě zužitkovat ve skladbách od baroka po modernu, s těžištěm v romantickém repertoáru. V cizině je rovněž pokládán za specialistu na interpretaci české hudby.

V roce 2004 se stal absolutním vítězem mezinárodní hudební soutěže Pražské jaro a již předtím získal ocenění v mnoha významných kláních u nás i v cizině (Maria Canals Piano Competition v Barceloně, Vendome Prize ve Vídni, Stiftung Tomassoni Wettbewerb v Kolíně nad Rýnem, Mezinárodní soutěž Fryderyka Chopina v Mariánských Lázních, Concertino Praga aj.).

Po úspěšných debutech na festivalu Beethovenfest v Bonnu a na Pražském jaru obdržel pozvání od Symfonického orchestru BBC k vystoupení na festivalu BBC Proms v londýnské Royal Albert Hall. Tam v srpnu 2007 pod taktovkou Jiřího Bělohlávka provedl Klavírní koncert č. 4 „Inkantace“ Bohuslava Martinů, živě přenášený televizí a rádiem BBC i českou stanicí Vltava. Tento kritikou oceněný debut nabízí německé vydavatelství Deutsche Grammophon jako digitální download.

Není divu, že si Ivo Kahánka vybral sir Simon Rattle ke dvěma vystoupením s Berlínskou filharmonií v listopadu 2014. Následoval nadšený ohlas odborné kritiky i široké veřejnosti. Mladý klavírista se stal po Rudolfu Firkušném teprve druhým českým pianistou v historii, jenž vystoupil s tímto světoznámým tělesem. Kromě toho Ivo Kahánek pravidelně spolupracuje s Českou filharmonií a má za sebou úspěšná vystoupení s Mahlerovým komorním orchestrem, Vídeňskými symfoniky, glasgowským Skotským symfonickým orchestrem BBC, Essenskými filharmoniky, Orchestrem WDR Kolín nad Rýnem, Curyšským komorním orchestrem, Symfonickým orchestrem Hl. m. Prahy FOK, Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu, Pražskou komorní filharmonií, Filharmonií Brno a mnoha jinými tělesy. Z dalších významných umělců, s nimiž spolupracoval, jmenujme alespoň dirigenty Semjona Byčkova, Jakuba Hrůšu, Andrése Orozco-Estradu, Rafaela Payareho, Pinchase Steinberga, Vladimira Aškenazyho, Tomáše Netopila, Andreje Borejka, Libora Peška či Zdeňka Mácala, houslistu Daniela Hopea, violoncellistku Alissu Weilerstein, violistu Paula Neubauera, Pavel Haas Quartet, Tetzlaff Quartet, sopranistku Martinu Jankovou či tenoristu Pavla Černocha. V roce 2018 se stal držitelem ceny Classic Prague Award za sólistický výkon roku.

V roce 2020 ho čekají mj. koncertní cesty do USA, Velké Británie, Německa, Rakouska, Polska, na Slovensko aj., kde se představí jako sólista v klavírních koncertech Petra Iljiče Čajkovského, Antonína Dvořáka, Bohuslava Martinů či Bély Bartóka za doprovodu České filharmonie, Essenských filharmoniků, Filharmonie Monte Carlo, Symfonického orchestru Hl. m. Prahy FOK, Symfonického orchestru Českého rozhlasu aj., a samozřejmě také na mnoha recitálech (Berlín, Londýn, Džidda, Bratislava, Praha aj.). Vystoupí také na mezinárodních festivalech BBC Proms (Londýn), Dvořákova Praha, Smetanova Litomyšl nebo v abonentních cyklech České filharmonie, Komorní filharmonie Pardubice, Košické filharmonie a dalších.

Ivo Kahánek podepsal v roce 2007 exkluzivní smlouvu s vydavatelstvím Supraphon Music a od té doby nahrál celkem třináct CD s díly Fryderyka Chopina, Antonína Dvořáka, Leoše Janáčka, Bohuslava Martinů, Gideona Kleina, Miloslava Kabeláče, Jeana Francaixe, Jacquesa Iberta aj. Za nahrávku Martinů Písní s Martinou Jankovou a Tomášem Králem získal prestižní ocenění Diapason d’Or a výběry měsíce v časopisech Opernwelt a Opera News. Jeho nejnovější album klavírních koncertů Antonína Dvořáka a Bohuslava Martinů s Bamberskými symfoniky pod taktovkou Jakuba Hrůši bylo vybráno jako CD měsíce BBC Music Magazine, Choix de Classique HD, Nahrávka týdne BBC Radio 3 a byla také nominováno na prestižní ocenění ICMA a BBC Music Magazine Award. Kromě toho pravidelně natáčí pro Český rozhlas a Českou televizi.

Ivo Kahánek je absolventem Janáčkovy konzervatoře v Ostravě ve třídě Marty Toaderové a Akademie múzických umění v Praze ve třídě Ivana Klánského. Má za sebou také studijní stáž na prestižní londýnské Guildhall School of Music and Drama u Ronana OʼHory a mistrovské kurzy pod vedením Karl-Heinze Kämmerlinga, Christiana Zachariase, Alicie de Larrocha, Imogen Cooper, Petera Frankla a dalších osobností.

Michael Kroutil  tympány
Michael Kroutil

Michael Kroutil se narodil roku 1982. V letech 1999–2001 studoval nejprve na Konzervatoři Jaroslava Ježka v Praze, poté přestoupil na Pražskou konzervatoř. Od roku 2003 začal navštěvovat soukromé hodiny u někdejšího tympanisty lipského Gewandhausorchestru Karla Mehliga a o rok později docházel k prvnímu tympanistovi téhož orchestru Marku Stefulovi. V saském Lipsku poté v letech 2005–2007 studoval na Hochschule für Musik und Theater obory tympány a bicí nástroje. Od roku 2011 se dále vzdělával na Zürcher Hochschule der Künste, kde jej pedagogicky vedl první tympanista Berlínských filharmoniků Rainer Seegers.

Seznam jeho dosavadní orchestrální praxe zahrnuje významná německá a česká tělesa jako Gewandhausorchester Leipzig, Leipziger Kammerorchester, Mendelssohn Kammerorchester Leipzig, Südwestdeutsche Philharmonie Konstanz, Thüringer Symphoniker, Westsächsisches Synphonieorchester, Deutsche Philharmonie, Pražská komorní filharmonie, Symfonický orchestr Českého rozhlasu, Komorní orchestr Národního divadla v Praze nebo Komorní filharmonie Pardubice. Pravidelně spolupracuje rovněž s Tokijským filharmonickým orchestrem.

V letech 2006 a 2007 se účastnil projektů Gewandhausorchesteru s nahrávkami pro EuroArts. Od roku 2007 působí jako první tympanista České filharmonie a je rovněž členem mezinárodního orchestru Solistes Européens Luxembourg.

Katia a Marielle Labèque   klavíry
Katia a Marielle Labèque

„V současnosti před publikem nejlepší klavírní duo“

New York Times

 

„Sestry Labèque jsou ohromné. Skvělé hráčky a velké umělkyně. A jsou velkými propagátorkami hudby – nejen moderní, ale prostě hudby. Je báječné s nimi pracovat.“

Philip Glass

 

„Ať už je to Mozart nebo Stravinskij, jejich hudební předivo vždy působí, jako by bylo poprvé tkané… Ale iluzi improvizace vytváří jen genialita jejich provedení. Ve všech jejich nahrávkách je přítomna klamavá sprezzatura, zrozená odhozením přípravy a soustředěním se na poslouchání se navzájem.“

The Times

 

Sestry Katia a Marielle Labèque vystupují jako klavírní duo, které vzbuzuje obdiv a uznání především díky vynikající souhře a výjimečné energii. Hrají již od raného věku a poté, co na sebe upoutaly pozornost provedením Gershwinovy Rapsodie v modrém (jedna z prvních zlatých desek klasické hudby), koncertují po celém světě a jejich věhlas strmě stoupá.

Jsou pravidelně zvány k hostování u prestižních orchestrů, jako jsou Berlínští filharmonici, Symfonický orchestr Bavorského rozhlasu, Bostonský, Chicagský a Clevelandský symfonický orchestr, lipský Gewandhausorchestr, Londýnští symfonikové, Londýnská filharmonie, Losangeleská filharmonie, orchestr milánské La Scaly, Philadelphia Orchestra, drážďanská Staatskapelle, Royal Concertgebouw Amsterdam a Vídeňští filharmonici. Hrály pod taktovkou Mariny Alsopové, Alaina Altinoglu, Semjona Byčkova, sira Colina Davise, Gustava Dudamela, Gustava Gimena, Mirgy Gražinytė-Tyla, Pietara Inkinena, Louise Langrée, Zubina Mehty, Juanja Meny, Andrése Orozco-Estrady, Seiji Ozawy, Antonia Pappana, Matthiase Pintschera, Georgese Prêtra, sira Simona Rattlea, Santtu-Matiase Rouvaliho, Esa-Pekky Salonena, Leonarda Slatkina, Michala Tilsona Thomase a Jappa van Zwedena.

Vystupují také se soubory barokní hudby, jako jsou The English Baroque Soloists se sirem Johnem Eliotem Gardinerem, Il Giardino Armonico s Giovanni Antoninim, Musica Antica s Reinhardem Goebelem, Venice Baroque s Andreou Marconem, il Pomo d’Oro s Maximem Emeljanyčevem a Orchestr doby osvícenství se sirem Simonem Rattlem.

Katia a Marielle měly příležitost spolupracovat s mnoha soudobými skladateli včetně Thomase Adèse, Louise Andriessena, Luciana Beria, Pierra Bouleze, Bryce Dessnera, Philippa Glasse, Osvalda Golijova, György Ligetiho, Nico Muhlyho a Oliviera Messiaena. V Sále Walta Disneyho v Los Angeles uvedly světovou premiéru Glassova nového Dvojkoncertu spolu s Losangeleskou filharmonií a dirigentem Gustavem Dudamelem. Na jaře 2017 premiérovaly v Royal Festival Hall s Londýnskou filharmonií pod vedením Johna Storgardse nový koncert, který pro ně napsal Bryce Dessner a v červnu 2020 je v newyorském Lincolnově centru čeká s Newyorskou filharmonií a Jaapem van Zwedenem světová premiéra nového koncertu Nica Muhlyho.

Sestry Labèqueovy pravidelně hrají na festivalech a ve věhlasných koncertních síních po celém světě včetně vídeňského Musikvereinu, hamburské Musikhalle, sálu Mnichovské filharmonie, Carnegie Hall v New Yorku, Royal Festival Hall v Londýně, milánské La Scaly, sálu Berlínské filharmonie, Lucernského festivalu, BBC Proms, festivalů v Ravinii, Tanglewoodu a Salcburku. S Berlínskými filharmoniky pod vedením Sira Simona Rattlea vystoupily před více než 33 tisíci posluchači v rámci galakoncertu na Waldbühne v Berlíně, který byl také zaznamenán na DVD (EuroArts). Rekordní počet posluchačů – přes 100 tisíc – přišlo na slavný Sommernachtskonzert ve vídeňském Schönbrunnu, více než 1,5 milionů lidí ho sledovalo po celém světě na televizních obrazovkách (nyní firma Sony vydala CD i DVD).

Jejich vlastní label KML Recordings vydal CD box „Sisters“. Předchozí tituly obsahují Gershwinovu a Bernsteinovu hudbu a projekt Minimalist Dream House věnovaný půlstoletí minimalismu. Pro Euroarts nahrály DVD „Cesta Labèquových, dopis Katie a Marielle od Alessandra Baricca“ v produkci El Desea (Pedro a Augustin Almodóvar) a v režii Félixe Cábeze. Nakladatelství Buchet-Chastel vydalo jejich biografii „Život o čtyřech rukách“ od Renauda Macharta.

Label KML Recordings spojil síly s Deutsche Grammophon, poprvé při nahrávce Stravinského Svěcení jara a Debussyho Starověkých epigrafů, dále v titulech „Love Stories“ s hudbou Leonarda Bernsteina a Davida Chalmina, „Amoria“ – cesta k jejich baskickým kořenům pokrývající pět století hudby a „Moondog“, pocta Luisu Thomasu Hardinovi, jednomu z opravdových géniů své doby. Jejich nejnovějším počinem je album „El Chan“ se skladbami Bryce Dessnera, které obsahuje mj. i jeho Koncert pro dva klavíry a orchestr, jenž sestry nahrály společně s Orchestre de Paris pod vedením Matthiase Pintschera. Obal alba vytvořil filmový režisér Alejandro Gonzales Iñarritú, kterému je album dedikováno.

V současné sezoně vystupují s Newyorskou filharmonií, s Cameratou Salzburg, v hamburské Elbphilharmonie s Thomem Yorke, s Royal Concertgebouw Orchestra a Semjonem Byčkovem, na Velikonočním festivalu v Salcburku s drážďanskou Staatskapelle a Andresem Orozco-Estradou, s Chicago Symphony, Los Angeles Philharmonic, San Francisco Symphony a s Berlínskými filharmoniky. Navrátí se i k Newyorské filharmonii, Clevelandskému orchestru, Cincinnati Symphony a vystoupí v amfiteátru Hollywood Bowl. Na pozvání sálu Pařížské filharmonie zazněly projekty „Amoria“, „Invocations“ a nové skladby pro dvě kytary a dva klavíry. Ty zahrály s Davidem Chalminem a Bryce Dessnerem, včetně díla Nebojte se světla, které pro ně napsal Thom Yorke, jenž s nimi jako zvláštní host také vystoupil.

Semjon Byčkov  dirigent
Semjon Byčkov

Ve druhé sezoně působení Semjona Byčkova na pozici šéfdirigenta a hudebního ředitele České filharmonie vyvrcholil Projekt Čajkovskij, zahájený v roce 2015 ještě před tím, než Byčkov k orchestru nastoupil. U společnosti Decca Classics vyšly Čajkovského symfonie, tři klavírní koncerty, Romeo a Julie, Serenáda pro smyčce a Francesca da Rimini. Kromě toho Byčkov Čajkovského díla provedl v rámci rezidencí v Praze, Tokiu, ve Vídni a Paříži a poprvé společně s orchestrem vystoupil na BBC Proms v Londýně. Mezi vrcholy sezony v Praze patřilo první Byčkovovo provedení Smetanovy Mé vlasti v čele České filharmonie.

V sezoně 2020/2021 se pozornost přesune z Čajkovského na Mahlera, provedení jeho symfonií je naplánováno jak na domácích pódiích, tak v zahraničí. Do středu pozornosti se dostane také nová hudba, Byčkov s Českou filharmonií zahrají světové premiéry děl Bryce Dessnera, Detleva Glanerta a Thomase Larchera, třech ze čtrnácti skladatelů (devět Čechů a pět cizinců), kteří napsali nové skladby na objednávku Semjona Byčkova iniciovanou na začátku jeho působení u orchestru. Po premiérách v Praze Byčkov s Českou filharmonií představí Dessnerovu symfonii a Larcherův klavírní koncert, zkomponovaný pro Kirilla Gersteina, ve Vídni, Paříži, Bruselu, Amsterdamu a Londýně.

Byčkov si získal uznání interpretacemi skladeb kmenového repertoáru, ale úzce spolupracuje i s řadou výjimečných soudobých skladatelů včetně Luciana Beria, Henriho Dutilleuxe a Maurizia Kagela. V posledních letech navázal spolupráci rovněž s Reném Staarem, Thomasem Larcherem, Richardem Dubugnonem, Detlevem Glanertem a Julianem Andersonem. Premiéry jejich skladeb provedl v čele Vídeňské filharmonie, Newyorské filharmonie, Královského orchestru Concertgebow a Symfonického orchestru BBC v rámci BBC Proms.

Tak jako Česká filharmonie, i Semjon Byčkov je pevně spjat s kulturou východoevropskou i západoevropskou. Narodil se v roce 1952 v Leningradu, v roce 1975 emigroval do Spojených států amerických a od poloviny osmdesátých let žije v Evropě. Od pěti let se Byčkovovi dostávalo mimořádného hudebního vzdělání. Coby student hry na klavír získal místo na Glinkově škole sborového zpěvu, kde také jako třináctiletý absolvoval první hodinu dirigování. V 17 letech byl přijat na leningradskou konzervatoř, kde studoval u legendárního Ilji Musina. Tři roky nato zvítězil v Rachmaninově dirigentské soutěži. Poté, co mu byla odepřena výhra – možnost dirigovat Leningradskou filharmonii – Byčkov ze Sovětského svazu odešel.

Když se Semjon Byčkov roce 1989 do Petrohradu vrátil na pozici hlavního hostujícího dirigenta Petrohradské filharmonie, měl už za sebou úspěchy v USA, kde zastával funkci hudebního ředitele Grand Rapids Symphony Orchestra a orchestru Buffalo Philharmonic. Jeho mezinárodní kariéra začala ve Francii vystoupeními v Lyonské opeře a na festivalu v Aix-en-Provence. Poté, co na záskok dostal možnost dirigovat Newyorskou filharmonii, Berlínskou filharmonii a Královský orchestr Concertgebouw, začala jeho hvězda strmě stoupat. V roce 1989 byl jmenován hudebním ředitelem Orchestre de Paris, v roce 1997 šéfdirigentem Symfonického orchestru Západoněmeckého rozhlasu v Kolíně nad Rýnem a rok nato šéfdirigentem drážďanské Semperovy opery.

Byčkov má široký koncertní i operní repertoár. Diriguje na všech celosvětově významných operních scénách – v La Scale, Opéra National de Paris, drážďanské Semperově opeře, Vídeňské státní opeře, Metropolitní opeře v New Yorku, londýnské Královské opeře v Covent Garden a madridském Teatro Real. Jakožto hlavní hostující dirigent festivalu Maggio Musicale Fiorentino si vydobyl uznání svým pojetím Janáčkovy Její pastorkyně, Schubertova Fierrabrase, Pucciniho Bohémy, Šostakovičovy Lady Macbeth Mcenského újezdu a Musorgského Borise Godunova, všechna tato představení obdržela prestižní italskou cenu Premio Abbiati. K novým vídeňským inscenacím s Byčkovovou účastí patří Straussův Růžový kavalír a Daphne, Wagnerův Lohengrin a Musorgského Chovanština. V Londýně Byčkov debutoval novým provedením Straussovy Elektry a v Královské opeře dirigoval rovněž nové inscenace Mozartovy opery Così fan tutte, Straussových Žen beze stínu a Wagnerova Tannhäusera. Nedávno na festivalu v rakouském Bayreuthu řídil Wagnerova Parsifala a ve Vídeňské státní opeře Straussovu Elektru.

Díky tomu, že v sobě Byčkov spojuje vrozenou muzikálnost s precizností vštípenou ruskou hudební školou, se jeho koncertní vystoupení vždy těší velké pozornosti. V Británii kromě pravidelného vystupování s Londýnským symfonickým orchestrem zastává také čestné funkce u Symfonického orchestru BBC, s nímž každoročně vystupuje v cyklu BBC Proms, a na Královské hudební akademii, což v obou případech dokládá hloubku vzájemného vztahu. V Evropě Byčkov často vystupuje na turné s Královským orchestrem Concertgebouw a Mnichovskou filharmonií. Každoročně hostuje také u Vídeňské filharmonie, Berlínské filharmonie, lipského Gewandhausorchestru, Orchestre National de France a orchestru Accademia Nazionale di Santa Cecilia. V USA koncertuje s Newyorskou filharmonií, orchestry Chicago Symphony a Los Angeles Symphony, Philadelphia Orchestra a Cleveland Orchestra. Kromě celé řady koncertů a nahrávání s Českou filharmonií má Byčkov v této sezoně v plánu koncerty s Královským orchestrem Concertgebouw, Mnichovskou a Berlínskou filharmonií, lipským Gewandhausorchestrem a s Accademií Nazionale di Santa Cecilia.

Byčkov spolupracoval na rozsáhlých nahrávacích projektech pro společnost Philips s Berlínskou filharmonií, Symfonickým orchestrem Bavorského rozhlasu, orchestrem Concertgebouw, orchestrem Philharmonia, Londýnskou filharmonií a Orchestrem de Paris. V rámci třináctileté spolupráce se Symfonickým orchestrem Západoněmeckého rozhlasu v Kolíně nad Rýnem (1997–2010) pořídil řadu nahrávek děl Richarda Strausse (Elektra, Daphne, Život hrdiny, Metamorfózy, Alpská symfonie, Enšpíglova šibalství), Gustava Mahlera (Symfonie č. 3, Píseň o zemi), Dmitrije Šostakoviče (symfonie č. 4, 7, 8, 10, 11), Sergeje Rachmaninova (Zvony, Symfonické tance, Symfonie č. 2), Giuseppe Verdiho (Requiem), kompletního cyklu Brahmsových symfonií, skladeb Detleva Glanerta a Yorka Höllera. Byčkovovo provedení Wagnerova Lohengrina bylo v anketě časopisu BBC Music Magazine vyhlášeno Nahrávkou roku 2010 a jeho verze Schmidtovy Symfonie č. 2 s Vídeňskou filharmonií se stala v témž časopise Nahrávkou měsíce. Program Building a Library stanice BBC Radio 3 vybral jeho nahrávku Symfonie d moll Césara Francka jako doporučený titul. V roce 2015 získal Semjon Byčkov v mezinárodní soutěži International Opera Awards titul Dirigent roku.

Skladby

Bohuslav Martinů
Dvojkoncert pro dva smyčcové orchestry, klavír a tympány H. 271

Bohuslav Martinů ve Dvojkoncertu pro dva smyčcové orchestry, klavír a tympány, H 271 (na titulním listu autografní partitury čteme „Double concert pour cordes, piano et timbales“) a Koncertu pro dva klavíry a orchestr, H 292 (v korespondenci skladatelem označován také jako „Double piano concerto“) čerpá inspiraci z dvojitosti, dvojnásobku a možností, které z nich vyplývají, a z barokní formy concerto grosso. Skladatel ve vzpomínce přiblížil své pojetí „double“ takto: „Práce na Koncertu pro dva klavíry se mi dařila. Abych řekl pravdu, jsem typ concerta grossa. Povrchní popis této formy naleznete skoro ve všech učebnicích, snad kromě toho, že se zde soli a orchestr střídají. [...] Tam, kde forma symfonie nechává, vlastně vyžaduje uplatnění emocionálních elementů, [...] tam vám forma concerta grossa dovoluje striktní pořádek, omezení, vyrovnání emocionálních prvků, omezení i adekvátní vyrovnání gradace i dynamiky, zcela jinou a přísnou strukturu tematického uspořádání, zkrátka jiný svět. [...] Koncert pro dva klavíry je ,ideal typeʻ pro tuto formu.“ Autorovo vyznání lze vztáhnout obecně ke všem jeho koncertantním skladbám tohoto typu, a Dvojkoncert pro dva smyčcové orchestry, klavír a tympány patří nepochybně k nejzdařilejším.

„Vybuchnu, dusí mě to, pláču“, prohlásil Arthur Honegger v slzách objímaje Bohuslava Martinů na světové premiéře Dvojkoncertu v Basileji 9. února 1940. Krom uchvácení kompozicí hrály roli jistě i pohnuté okolnosti vzniku díla; soucítění s tragédií, která postihla Československo a jeho obyvatele, jejíž plíživý příchod se zdál (a zdá se nám stále) být skladatelem tušen a vepsán do díla. Martinů začal Dvojkoncert komponovat v srpnu roku 1938 a skladbu dokončil 29. září 1938, v den Mnichovské dohody, kdy došlo k rozbití Československa. Psal jej pro Paula Sachera a jeho Basilejský komorní orchestr. Možnostem tohoto orchestru přizpůsobil skladatel obsazení skladby. Sacherovi, u kterého Martinů pobýval, když Dvojkoncert dokončil, připsal i dedikaci a jadrně v ní přiblížil okolnosti vzniku: „Mému drahému příteli Paulu Sacherovi v upomínku na pobyt pokojný i úzkostný na Schönenbergu mezi srnami a hrozbou války.“ Úzkost a hrozba války jsou pochopitelné, ale co ony srny? Skladatelova žena Charlotte vzpomínala, jak spolu během pobytu u Sachera „schovaní za stromy a potichu, s rozzářeným zrakem“ často pozorovali srny a jejich „půvabné pohyby“. To byl onen prožitek pokojnosti v horské krajině Švýcarska – a zároveň symbol jeho křehkosti – na pozadí úzkosti z blížící se katastrofy. Paní Martinů ještě ke vzpomínce na manželovu kompozici tajemně dodala, že ve Dvojkoncertu „uprostřed třetí věty přicupitají srny“. Kde přesně ono místo je, budiž otevřeno fantazii.

Bohuslav Martinů
Koncert pro dva klavíry a orchestr H 292

Koncert pro dva klavíry a orchestr si u Martinů objednali manželé Pierre Luboschutz a Genia Nemenoffová, kteří spolu tvořili klavírní duo. Martinů je poznal v roce 1942 ve Spojených státech amerických během letního symfonického festivalu v Tanglewoodu, kde vyučoval skladbu. Koncert složil v prvních dvou měsících roku 1943 a dedikoval jej oběma manželům. V programu světové premiéry 5. listopadu 1943 ve Filadelfii (Philadelphia Orchestra dirigoval Eugen Ormandy, sólisty byli dedikanti skladby), uvedl Martinů, že „v tomto Koncertu [...] poprvé užil dvou klavírů v ryze sólovém smyslu, s orchestrem, který tvoří doprovod. Forma je volná; tíhne spíše ke concertu grossu. Vyžaduje virtuozitu, skvělou klavírní techniku, a témbr dvou stejných nástrojů vyvolává nové barvy a nové zvukové kombinace.“ Tím se vymezil i vůči svým předchozím koncertantním kompozicím, ve kterých dvou klavírů užívá rovněž i v sólových epizodách: Concerto grosso, H 263 (1937) a Tre ricercari, H 267 (1938). Ohromující úspěch s tímto Koncertem zažilo od poloviny 50. let belgické (opět manželské) klavírní duo, Janine Reding-Piette a Henry Piette. Byli dílem „elektrizováni“ a požádali Martinů, aby pro ně napsal druhý koncert pro dva klavíry a orchestr. Přes údajný souhlas skladatele k tomu nakonec nedošlo kvůli jeho zhoršujícímu se zdraví. V nadšení se jeden kritik po provedení díla rozohnil: „Tento koncert bude jako tour de France, udělá tour du monde.“ Zdá se, že Koncert pro dva klavíry a orchestr je „ideal type“ nejen pro formu concerta grossa, jak poznamenal autor, nýbrž také pro úzce rodinně spjatá klavírní dua, což je případ i dnešního provedení.

Henri Dutilleux
Symfonie č. 2 „Le Double“

Jak jsme naznačili v úvodu, lze mezi Dutilleuxem a Martinů nalézt několik spojnic a paralel. Dutilleux studoval na Pařížské konzervatoři v letech 1933–1938, tedy v době, kdy v Paříži pobýval i Martinů. Také on byl okouzlen Debussym a nadšeně poznával díla Igora Stravinského a Alberta Roussela (stejně jako Martinů samostudiem). Jeho velkým přítelem byl jeden z nejbližších přátel Martinů, Marcel Mihalovici, a právě ten jej patrně seznámil i s kompozicemi Martinů. I Dutilleux byl v době ohrožení nacismem a během 2. světové války politicky aktivním umělcem – působil v hudební složce organizace Front National, sympatizující s odbojovým hnutím. Také on komponoval díla pro Paula Sachera a jeho orchestr a dedikoval mu je (Mystère de l’Instant, 1989, pro cembalo, smyčcový orchestr a bicí nástroje) – mimochodem, ke komponování tohoto díla přistupoval s rozechvěním, neboť znal a vysoce hodnotil právě Sacherovi věnovaný Dvojkoncert Martinů a chtěl se mu svou kompozicí vyrovnat.

Dutilleux je autorem dvou symfonií. Symfonie č. 2 „Le double“ byla jedním ze čtrnácti děl objednaných hudební nadací dirigenta Sergeje Kusevického (Koussevitzky Music Foundation) k oslavám 75. výročí (1956) Bostonského symfonického orchestru (BSO) a je věnována Kusevickému a jeho ženě Natalii. Zadáváním a výběrem skladeb byl pověřen tehdejší šéfdirigent BSO Charles Munch. (Martinů, Munchův velký přítel, v rámci širšího rámce oslav výročí zkomponoval dvě díla: Symfonii č. 6Symfonické fantazie, H 343, a Paraboly, H 367.) Světová premiéra Dutilleuxovy Symfonie č. 2 se uskutečnila 11. prosince 1959 v New Yorku, BSO řídil Charles Munch.

Symfonii č. 2 Dutilleux rozdělil hráče na velký orchestr a malý orchestr 12 sólistů, v němž jsou reprezentovány všechny nástrojové skupiny (dřeva – hoboj, klarinet, fagot; žestě – trubka a trombon; smyčce – 2 housle, viola a violoncello; drnkací nástroje – cembalo; bicí nástroje – tympány a celesta). Dle autorových slov vzniklo dílo v období „vytržení, [...] je to vlastně krajně vypjaté dílo, a možná i jaksi úzkostné“. Ačkoliv skladba byla objednána v roce 1954 a vznikala v letech 1955–1959, skici k ní prozrazují chvatné a úporné hledání tvaru a témbru – obsazení a počet hráčů malého orchestru se dvakrát změnil (např. kytaru nahradilo cembalo). Také s názvem díla nebyl skladatel spokojen: zpočátku jej zval „Koncertem pro velký a malý orchestr“ a potom „Koncertem pro dva orchestry“. Dutilleux byl perfekcionistou a dílo několikrát revidoval (např. učinil zásahy do instrumentace týkající se cembala, jehož užití označil za jistý druh „nostalgie“ po 18. století). Dutilleux se k formě skladby a obsazení vyjádřil, že ačkoliv rozdělení na skupinu 12 sólistů umístěných v půlkruhu před dirigentem a zbytek orchestru může snad evokovat tradiční concerto grosso, jeho snahou vlastně bylo uniknout z této formy, „jejíž prefabrikovaný rozsah se zdá být neslučitelný se současným [hudebním] jazykem. Snažil jsem se vyhnout kamenu úrazu poněkud zastaralé formy.“ Hráči malého orchestru jako takoví nemají jednotlivá sóla; to celek, který dohromady tvoří, představuje sólový prvek skladby. Malý orchestr s velkým rozmlouvá, ale je s ním také kombinován a konfrontován, překrývá jej a vytváří tak mnoho příležitostí k hojnému využití polyrytmiky a polytonality. Každá z vět symfonie je monotematická a tíhne k variacím. „Jistý charakter zvuku vydaný velkým orchestrem najde svůj ekvivalent v komorním orchestru po způsobu zrcadlení, nebo zase jeden z orchestrů náhle ustoupí a dá místo vibracím toho druhého.“ Malý orchestr je svým způsobem odrazem velkého orchestru. Jeho jakýmsi dvojníkem („le double“).

Tak copak vás zajímá?
Zavřít
Zavřít
Tak copak vás zajímá?