Český spolek pro komorní hudbu • Kalliopé Trio Prague

Ve svém standardním obsazení klavír, housle a violoncello představuje klavírní trio ideální zvukovou kombinaci pro mnohem větší sepětí klavíru a smyčcových nástrojů, než jak je tomu v klavírním kvartetu či kvintetu. Bylo-li klavírní trio ve svém původním žánrovém vymezení spíše „odlehčenou“ hudbou pro domácí a salonní muzicírování dam, začalo v průběhu 19. století dosahovat stále větší náročnosti a otevíralo též prostor pro experimenty a inovace. V dnešním programu uslyšíme tři klavírní tria spíše tradičního „střihu“, v každém se zároveň odráží životní i tvůrčí situace jejich autora. Všechna navíc unikátně spojuje tónina d moll.
Přestože Louise Farrenc (1804–1875) byla svými současníky vnímána především jako klavíristka, komponování pro ni bylo zásadní součástí její hudební cesty. Psala symfonie a orchestrální předehry (jejichž velkým fanouškem byl Hector Berlioz), ale známější byla její komorní hudba – pařížští kritici vysoce ocenili především její dva klavírní kvintety. Kompozici studovala soukromě u českého skladatele Antonína Rejchy, neboť pařížská konzervatoř, přestože byla už od svého založení otevřená i pro ženy, umožňovala studium kompozice pouze mužům. Louise se provdala za flétnistu a hudebního vydavatele Aristida Farrence, který ji v hudební činnosti podporoval a vystupoval s ní na koncertech. Stala se první profesorkou klavíru na pařížské konzervatoři a vyučovala zde třicet let (během nich ovšem bojovala s úřady za zrovnoprávnění platů s mužskými kolegy). Komorní tvorba Louise Farrenc, sestávající mj. z dvou klavírních trií pro standardní obsazení a z dvou trií s dechovými nástroji, významně přispěla k rozkvětu domácí produkce komorní hudby.

Z doby počátků jejího působení na pařížské konzervatoři v roce 1844 pochází Klavírní trio č. 2 d moll pro klavír, housle a violoncello, op. 34, věnované kolegyni z konzervatoře, klavíristce Thérèse Wartel, rozené Adrien (1814–1865). Skladba je celkově spíše klasického ražení, což se odráží například v doprovodné funkci violoncella nebo třívětosti cyklu. První věta začíná pomalou částí Andante v D dur, kterou nahradí temnější, ale rychlé Allegro v d moll. Nejoriginálnější je druhá, variační věta. Prosté téma variací nastupuje po klidném akordickém úvodu a představuje se v různých obměnách, přičemž v druhé variaci zaznívá čistě v duu smyčcových nástrojů bez klavíru. Finální větu hodnotila dobová kritika jako „dramatické a horkokrevné finále“, její odlehčený charakter a úsporný rozměr však opět poukazují spíše ke klasické tradici.

Slovutným ředitelem pařížské konzervatoře byl Gabriel Fauré (1845–1924), než v roce 1920 jako pětasedmdesátiletý odešel do penze. Stále více ho trápila hluchota, zhoršoval se zrak, přesto však v posledních letech svého života vytvořil několik zralých, soustředěných komorních děl. V srpnu 1922 začal ve svém oblíbeném Annecy-le-Vieux na úpatí hor pracovat na klavírním triu. Původně ho koncipoval pro klarinet, violoncello a klavír, ale brzy změnil nejvyšší part na houslový. Práce mu šla pomalu, ale navzdory povzdechům v dopisech manželce, že je neustále unavený, ve skladbě samotné únava slyšet není. Celé trio dokončil v únoru 1923 a v květnu pak poprvé zaznělo veřejně. Fauré se premiéry ze zdravotních důvodů nezúčastnil, a tak dílo poprvé slyšel až o rok později, v podání slavného tria Alfred Cortot – Jacques Thibaud – Pablo Casals. 

Trio d moll, op. 120, představuje svého autora jako mistra kompozičního řemesla a obránce osvědčených tradic. V letech po první světové válce, kdy se mladí skladatelé vymezovali proti starému řádu a bořili pořádky, se Fauré vydal opačnou cestou vysoce strukturované komorní hudby, v linii od Haydna po Schumanna. První věta pracuje s melancholickým hlavním tématem, opakujícím se ve formě ronda, a zpěvným vedlejším, obě se postupně propojují stejně jako komunikace všech tří nástrojů, a vše postupně graduje. Úlevně a elegantně působí věta druhá, v níž unisona houslí a violoncella přinášejí zvláštní intenzitu, a věta je právem nazývána „srdcem tria“. Kontrastně nastupuje energické finále, v hravém, tanečním charakteru. Věta je plná přeryvů, překvapivých změn a končí bujarým motivem, který větu přivede k radostnému, vrcholnému závěru.

Německý skladatel a dirigent Felix Mendelssohn Bartholdy (1809–1847) byl na rozdíl od své sestry Fanny plně podporován rodinou v profesionální hudební kariéře. Stejně jako Louise Farrenc usiloval o propojení tradice tzv. vídeňského klasicismu s romantickým výrazem, zároveň hojně čerpal inspiraci i ze starší hudby. Vliv na jeho tvorbu měla i jeho milovaná starší sestra Fanny, jejíž smrt v r. 1847 podnítila kompozici Smyčcového kvartetu f moll, op. 80. Kromě tohoto smyčcového kvartetu a Oktetu Es dur, op. 20, vynikají z Mendelssohnovy komorní tvorby i dvě klavírní tria.

První z nich – Trio d moll, op. 49 – odstartovalo tradici klavírních trií v této tónině. Skladba vznikla v roce 1839 a byla následně přepracována na základě rad přítele, dirigenta a skladatele Ferdinanda Hillera. Mendelssohn dílo sám prováděl jako klavírista a hrál zpaměti. Skladatel a hudební kritik Robert Schumann se o něm vyjádřil jako o „mistrovském triu současnosti“ a povýšil ho tak do kánonického repertoáru vedle děl Beethovenových a Schubertových. Toto dílo je v programu dnešního koncertu „nejromantičtější“. První věta začíná zpěvným elegickým tématem ve violoncellu, což bylo v úvodních větách trií té doby zcela neslýchané. V dalším průběhu věty jsou smyčce často vedeny souběžně a rozvíjejí energický dialog s klavírem. Ve druhé větě se Mendelssohn inspiruje svými Písněmi beze slov, nechává tedy jednotlivé nástroje „zpívat“ na pozadí plynulého doprovodu klavíru. Žertovný charakter scherza následuje ve třetí větě. Krátká staccata, úderná pizzicata a hbité stupnicové běhy zde připomínají Mendelssohnův „Rej skřítků“ ze Snu noci svatojánské. Ve finále vytváří skladatel prostor zejména pro virtuózní pasáže klavíru, které vyvažují kontrastní zpěvné části.

Kalliopé Trio Prague bylo založeno v roce 2011 na půdě pražské Akademie múzických umění. Všichni jeho členové jsou laureáty mezinárodních soutěží a mají za sebou řadu zkušeností ze sólového vystupování i z komorních ansámblů. Od svého založení soubor spolupracuje s Guarneri Trio Prague (Ivan Klánský, Čeněk Pavlík, Marek Jerie), pod jehož vedením se několikrát účastnil mistrovských kurzů v Bad Saulgau v Německu, a na pódiu se objevil také s osobnostmi, jako jsou Jiří Panocha, Leoš Čepický či Miroslav Petráš.

V roce 2014 Trio debutovalo na Mezinárodním hudebním festivalu Pražské jaro a zaznamenalo dva výrazné soutěžní úspěchy: 2. cenu na Mezinárodní soutěži Antonína Dvořáka a 1. cenu na Soutěži Nadace Bohuslava Martinů a rovněž získalo cenu Českého spolku pro komorní hudbu. K dalším soutěžním úspěchům patří 3. cena a ocenění za nejlepší provedení díla Wolfganga Amadea Mozarta na mezinárodní soutěži komorní hudby Johannese Brahmse v polském Gdaňsku 2015 a laureátský titul na soutěži Johannese Brahmse v rakouském Pörtschachu (2016).

V posledních několika sezonách se trio vedle komorních koncertů věnovalo i spolupráci s orchestry. S Karlovarským symfonickým orchestrem pod taktovkou Jana Kučery a Západočeským symfonickým orchestrem Mariánské Lázně s dirigentem Janem Mikolášem provedlo Trojkoncert C dur op. 56 Ludwiga van Beethovena.

V roce 2017 trio zakončilo studium komorní hry ve třídě Ivana Klánského a Leoše Čepického na pražské Akademii múzických umění absolventským koncertem v rámci festivalu Dny Bohuslava Martinů. Spolu s orchestrem AKS zde pod taktovkou dirigenta Leoše Svárovského uvedlo světovou premiéru Trojkoncertu pro housle, violoncello, klavír a symfonický orchestr „Boj o radost“ op. 50 Ondřeje Kukala, který dílo pro Kalliopé Trio Prague zkomponoval a jemu věnoval.