Smetanova Litomyšl • Tomáš Netopil, Alisa Weilerstein

Fenoménem vídeňského valčíku se nechal inspirovat také Maurice Ravel (1875–1937). První zárodky skladby, která původně nesla přímočarý název Wien (Vídeň), vznikly už roku 1907. Ravel sám rakouskou metropoli nikdy nenavštívil, měl však pocit, že ji zná skrze hudbu a její skladatele – od Schuberta až po rodinu Straussů. Skladbu zamýšlel jako symfonický obraz okázalého vídeňského plesu 19. století a k partituře připojil poznámku: „Zpočátku se scéna rýsuje jen v jakési vířící mlze… Záře lustrů se rozhoří do plného lesku. Císařský balet kolem roku 1855.“ S vypuknutím první světové války však práci odložil a vrátil se k ní znovu až na podnět Sergeje Ďagileva, zakladatele legendárního souboru Les Ballets russes, který si u něj objednal novou baletní hudbu. Dílo nakonec dostalo název La Valse a na jaře 1920 je Ravel předložil Ďagilevovi ve verzi pro dva klavíry. Slavný impresário skladbu sice obdivoval, ale jako balet ji odmítl. Ravel přesto partituru instrumentoval a prosincová premiéra téhož roku mu přinesla fenomenální úspěch. La Valse není nostalgická miniatura, ale rafinovaně vystavěná hudební vize – valčíkový svět se během skladby rozsvítí do oslnivého lesku a v závěru se rozpadá v tajemném víru. Ačkoliv se Ravel bránil programnímu výkladu finále, mnozí v něm slyšeli symbolický konec idylické předválečné éry.

Krabice od rýžových cereálií – toť úplně první violoncello dvou a půl leté Alice Weilerstein. Malá Alice chytla plané neštovice zrovna v době, kdy její hudební rodiče (matka klavíristka, otec houslista) cestovali po světových turné, a tak jí zábavu vymýšlela babička. Největším hitem byl set hudebních nástrojů z krabic od cereálií – Alici však zajímalo pouze violoncello. Bohužel však nehrálo. Po dvou letech se rodiče konečně nechali přesvědčit a malé Alici pořídili skutečný nástroj. O šest měsíců později už na něj veřejně vystoupila. Ve třinácti letech účinkovala s Clevelandským orchestrem, v patnácti se jí poprvé otevřely brány Carnegie Hall. Světem hudebních institucí a jednostrannou hudební orientací se však nechtěla nechat strhnout, a proto se po absolvování Youth Artist Program na hudebním institutu v Clevelandu vydala na Columbijskou univerzitu studovat ruskou historii. (Oba rodiče mají ruské kořeny.) Několikahodinové denní cvičení na violoncello však bylo součástí studijního plánu – vždyť zároveň už také intenzivně koncertovala!

Popularitu této americké violoncellistky pak pozvedlo koncertní vystoupení v Bílém domě, kde byla v roce 2008 přijata prezidentskou rodinou, uměleckou prestiž zase získání stipendia od MacArthurovy nadace (2011) či cena časopisu BBC Music Magazine „Nahrávka roku 2013“ (violoncellové koncerty Edwarda Elgara a Elliotta Cartera s Danielem Barneboimem a Staatskapelle Berlin). V té době už běžně koncertovala s nejvýznamnějšími orchestry USA, Evropy i Asie. Pravidelně účinkovala (a stále účinkuje) také na samostatných recitálech, při kterých proslula především interpretací šesti suit Johanna Sebastiana Bacha. Celý cyklus také natočila na CD (nominace na cenu časopisu Gramophone) a v průběhu pandemie pořídila domácí živé nahrávky pod hlavičkou projektu „36 Days of Bach“ (tedy každý den jednu část suity). Protože je však také velkou zastánkyní soudobé hudby, vytvořila multimediální projekt s názvem „Fragments“, který již zmíněných 36 částí Bachových suit dává dohromady s 27 nově zkomponovanými skladbami. To vše za scénického doprovodu v režii slavné divadelní a operní režisérky Elkhanah Pulitzer. Projekt, který má za cíl „najít nové způsoby, jak propojit diváky s interpretem“, už slyšela například Carnegie Hall nebo Kennedy Center ve Washingtonu D.C. Tím však její přínos soudobé violoncellové literatuře nekončí: současní skladatelé pro Weilerstein píší i další díla, jimž vévodí sólové koncerty Joany Tower, Matthiase Pintschera, Pascala Dusapina a Richarda Blackforda. 

Weilerstein s Českou filharmonií váže dlouhodobá spolupráce, která započala již v roce 2013 na Dvořákově Praze, kde zazněl Dvořákův violoncellový koncert. O rok později vyšlo CD s touto skladbou a dostalo se mu velice pochvalných recenzí. „V Bělohlávkovi a České filharmonii si [Weilerstein] vybrala ideální partnery,“ komentoval Hugh Cunning ze Sunday Times. I Weilerstein má na tuto spolupráci ty nejlepší vzpomínky: „Moc se mi líbil zvuk orchestru – takovou lyričnost a něhu člověk v interpretacích Dvořáka tak často neslyší.“ Možná proto poté Weilerstein do Prahy přijela ještě několikrát a s Českou filharmonií účinkovala i v Carnegie Hall, při turné orchestru v roce 2018. Do Rudolfina taktéž už zavítali její mladší bratr, dirigent Joshua Weilerstein, a manžel, venezuelský dirigent Rafael Payare.

Tomáš Netopil zastával do sezony 2023/2024 funkci hlavního hostujícího dirigenta České filharmonie, s níž pravidelně připravoval koncertní programy v Rudolfinu a na zájezdech. Sezona 2022/2023 byla jeho desátou a poslední ve funkci generálního hudebního ředitele Divadla a filharmonie Aalto v německém Essenu. Od sezony 2025/2026 se ujme postu šéfdirigenta Symfonického orchestru hl. m. Prahy FOK.

V létě roku 2018 založil Tomáš Netopil v Kroměříži mezinárodní Letní hudební akademii, kde mají studenti možnost pracovat pod vedením výjimečných umělců a setkat se s významnými českými i zahraničními hudebníky. V létě 2021 se akademie propojila s mezinárodním hudebním festivalem Dvořákova Praha a vznikla Mladá filharmonie Dvořákovy Prahy složená ze studentů konzervatoří a hudebních škol vedených hráči České filharmonie. 

Jak dokládá i jeho angažmá v Essenu, Tomáš Netopil je vyhledávaným operním dirigentem. V letech 2008–2012 působil na postu hudebního ředitele Opery Národního divadla Praha. Mezi významné operní spolupráce Tomáše Netopila se řadí jeho účinkování v Saské státní opeře v Drážďanech (La clemenza di Tito, Rusalka, Příhody lišky Bystroušky, Židovka, Prodaná nevěsta a Doktor Faust), ve Vídeňské státní opeře (naposledy uvedení Idomenea, Čarostřelce a nového nastudování Leonory) a v Nizozemské opeře (Její pastorkyňa). Na koncertním pódiu se Netopil v nedávných sezonách postavil do čela Orchestru curyšské Tonhalle a spolupracoval s Orchestre de Paris, London Philharmonic Orchestra, Filharmonickým orchestrem Nizozemského rozhlasu, Orchestre National de Montpellier nebo Concentus Musicus Wien.

Netopilova diskografie u labelu Supraphon zahrnuje Janáčkovu Glagolskou mši (první nahrávka původní verze z roku 1927), Dvořákovy kompletní skladby pro violoncello, Ariadnu a Dvojkoncert Bohuslava Martinů a Smetanovu Mou vlast. Za svého působení v Essenu s místním orchestrem natočil Sukova Asraela a Mahlerovy symfonie č. 6 a 9.

Tomáš Netopil se narodil v Přerově, vystudoval hru na housle na kroměřížské konzervatoři a dirigování na Akademii múzických umění v Praze. Ve studiu dirigování pak pokračoval na Královské akademii ve Stockholmu u profesora Jormy Panuly. V roce 2002 zvítězil v dirigentské soutěži Sira Georga Soltiho ve Frankfurtu nad Mohanem. Ve volném čase rád pilotuje malá letadla.