Český spolek pro komorní hudbu • Talichovo kvarteto

Smyčcový kvartet č. 1 e moll „Z mého života“ (28')

Bedřich Smetana

Smyčcový kvartet č. 1 e moll nazvaný „Z mého života“ zkomponoval Bedřich Smetana na sklonku roku 1876, dva roky poté, co ztratil sluch. Jak už naznačuje podtitul díla, nese autobiografické rysy, je považován za skladatelovu životní zpověď a umělecké vyznání. Intimní podtext mělo už Smetanovo Klavírní trio g moll, op. 15 z roku 1855, které zkomponoval po smrti prvorozené dcerky Bedřišky. Smetana byl svým založením programní skladatel a dramatik a tyto vlastnosti daly tvar i jeho prvnímu smyčcovému kvartetu. Premiéru mělo uskutečnit 19. února 1877 Bennewitzovo kvarteto. Jeho členům se však zdál sloh díla příliš symfonický a odmítli skladbu nastudovat. Veřejně tak kvartet zazněl až 29. března 1879 na koncertě spolku Umělecká beseda, interprety byli Ferdinand Lachner, Jan Pelikán, Josef Kerhan a Alois Neruda. Předtím se však o seznámení se Smetanovou skladbou v užším kruhu postaral skladatelův přítel Josef Srb Debrnov, který pořádal hudební odpoledne ve svém bytě. Pro zájemce tak skladba zazněla někdy v polovině dubna 1878. Smetana Srbovi při té příležitosti napsal, že co se týče stylu jeho kvarteta, přenechává úsudek jiným. Je si vědom, že jeho dílo odporuje obvyklému kvartetnímu stylu, neměl však „úmysl, napsat nějaké quartetto dle receptu a dle usu forem obvyklých, v kterých jsem se již co mladý učen hudební theorie napracoval dosti. [...] U mě se forma každé komposice dá sama sebou dle předmětu.“ Ustálené formy posloužily Smetanovi jako východisko a jejich zákonitosti transformoval podle vlastní potřeby.

Autobiografické pozadí díla je zřejmé, skladatel je ostatně sám sdělil. První věta vyjadřuje vrozenou náklonnost k umění, romantickou nadvládu a „toužení po něčem, co jsem nemohl vyslovit“, a také předtuchu budoucího neštěstí. Polka druhé věty je reminiscencí mládí, její střední část „jest ona, která dle uznání hráčů quartetta naprosto k provedení není,“ svěřil Smetana. „Čistota akordů se prý nedá docílit; upomínám, že maluji v tónech touto větou moje upomínky z kruhů aristokratických, v kterých jsem dlouhá léta žil.“ Třetí věta „upomíná mně blahost první mé lásky k dívce, která později se stala mojí věrnu ženou,“ tedy ke Kateřině Kolářové. Finální věta líčí „poznání způsobu živlu národní hudby, radost nad výsledkem této cesty“ a vede ke zlomu, ke katastrofě hluchoty, ohlášené neodbytně znějícím tónem tříčárkovaného e. „Toť as byl účel této skladby, která jest takořka jen soukromá, a proto úmyslně psana pro 4 nástroje, které jakožto v přátelském úzkým kruhu mají o tom hovořiti mezi sebou.“

Smyčcový kvartet č. 2 (41')

Sergej Tanějev

Sergej Ivanovič Tanějev se narodil v rodině s uměleckým zázemím; jeho otec úředník měl řadu přátel mezi hudebníky a sám hrál na housle a na klavír. Desetiletý Tanějev byl přijat na moskevskou konzervatoř, kde byli jeho učiteli mimo jiné Nikolaj Rubinstein a Petr Iljič Čajkovskij. Roku 1895 podniklo mladé České kvarteto, založené roku 1892 na Pražské konzervatoři, první zájezd do Ruska. „Hráli jsme po celém evropském Rusku,“ vzpomínal o půl století později primárius souboru Karel Hoffmann. Připomněl také houslistu Jana Hřímalého, který působil na konzervatoři v Moskvě. Jemu věnoval Sergej Tanějev, který byl rovněž profesorem moskevské konzervatoře, Smyčcový kvartet č. 2 C dur, op. 5, zkomponovaný v roce zmíněného ruského turné Českého kvarteta. Soubor měl tehdy v repertoáru Tanějevův Smyčcový kvartet č. 1 b moll, op. 4, a Hřímalý zprostředkoval seznámení českých kvartetistů s jeho autorem. Tanějev, který byl také uznávaný klavírista, několikrát navštívil Prahu a se členy Českého kvarteta vícekrát vystoupil na koncertech Českého komorního spolku, ale také ve Vídni, v Berlíně, v Lipsku a jinde. Tanějev z vlastního zájmu studoval díla renesančních a barokních skladatelů, dokonale ovládl techniku kontrapunktu a byl nazýván ruským Maxem Regerem, „není to však automatický mechanism kontrapunktické mathematiky, jak se s ním setkáváme u Regera téměř výhradně, nýbrž vedle toho i síla výrazu, bohatství myšlenkové, vřelost i barvitost“, psal časopis Dalibor roku 1909 po jeho tehdejší návštěvě Prahy. Dokladem je i dnes uváděná skladba s rozlehlou fugou závěrečné věty.

Smyčcový kvintet č. 3 Es dur, op. 97 (33')

Antonín Dvořák

Smyčcový kvintet Es dur, op. 97, Antonína Dvořáka vznikl mezi 26. červnem a 1. srpnem 1893 ve Spojených státech jako jakási relaxace po dokončení Symfonie e moll, op. 95, „Z Nového světa“; bezprostředně předcházel Smyčcový kvartet F dur, op. 96. Léto roku 1893 trávil Dvořák v osadě Spillville (Iowa), v níž žili čeští vystěhovalci, kteří skladatele upomínali na domov. Osadu tehdy navštívili Irokézové a ohlas jejich tanečních vystoupení doprovázených bubínky lze zaslechnout především v rytmickém doprovodu druhé věty kvintetu. Premiéra díla se uskutečnila na Dvořákově večeru 12. ledna 1894 v New Yorku v provedení Kneislova kvarteta, které tvořili členové Bostonského symfonického orchestru. „Slyšel jsem je již několikrát a mohu říci, že s těmi nejlepšími kvartety v Evropě konkurovat mohou,“ psal Dvořák v prosinci 1893 příteli Antonínu Rusovi do Písku. Všichni členové souboru pocházeli z Evropy: primárius Franz Kneisel se narodil v Bukurešti, violista Louis Svećenski v chorvatském Osijeku, druhý houslista Otto Roth pocházel z Rakouska a violoncellista Alwin Schroeder z Německa; part druhé violy hrál v kvintetu Max Zach, původem z Haliče. Česká premiéra Smyčcového kvintetu Es dur se konala téhož roku, 10. října 1894 v Praze v provedení Českého kvarteta s Ferdinandem Lachnerem. 

Působivost díla spočívá především v už zmíněné rytmické složce, ale také harmonii ozvláštňuje Dvořák novými kombinacemi, oproti dřívější periodě uvádí často melodii v prosté podobě jako samostatný hlas. V první větě v sonátové formě pracuje se třemi tématy, ve Scherzu s kontrastním středním dílem upoutá už zmíněný „bubínkový rytmus“. Téma třetí variační věty Dvořák původně zkomponoval pro zamýšlenou novou americkou hymnu, k jejíž realizaci však nedošlo. Rozjásané závěrečné rondo s efektní codou plně vyvažuje zasněné úseky předchozích vět.

Talichovo kvarteto

Již mnoho desetiletí se Talichovo kvarteto pohybuje na vrcholu české interpretační kvartetní školy a jeho vynikající mezinárodní renomé jej staví na špičku tohoto oboru. Soubor založil v roce 1964 Jan Talich starší během studií na pražské konzervatoři a do vínku mu dal název po svém strýci Václavu Hugo Talichovi, význačném dirigentovi České filharmonie. Talichovo kvarteto prošlo v 90. letech postupnou generační obměnou, která omladila sestavu hudebníků, aniž by slevila na uměleckých požadavcích a interpretační tradici souboru. Současný primarius Jan Talich mladší je synem zakladatele kvarteta.

Talichovo kvarteto je soustavně zváno na prestižní hudební festivaly, jako například Pablo Casals Festival v Prades, Pražské jaro, Festival Europalia, Printemps des Arts v Monte Carlu, mezinárodní kvartetní festival Ottawa, Malta Arts festival či finský Kuhmo Festival. Soubor je zván na světová podia, jako jsou Carnegie Hall v New Yorku, le Théâtre des Champs-Elysées a Salle Gaveau v Paříži, londýnská Wigmore Hall či amsterdamská Concertgebouw.

Z bohaté diskografie Talichova kvarteta je zejména ceněna nahrávka kompletních smyčcových kvartetů Felixe Mendelssohna-Bartholdyho ve vydavatelství Calliope z let 2001–2004. Další studiové nahrávky zahrnují Dvořákův „Americký“ kvartet i violový kvintet (2003) a oba smyčcové kvartety Bedřicha Smetany (2003). Vydán byl rovněž živý záznam Schubertova kvartetu „Smrt a dívka“ společně s Dvořákovým klavírním kvintetem. CD s oběma Janáčkovými kvartety bylo časopisem Gramophone nominováno na titul Nejlepší komorní nahrávka roku 2006 jako jediný kvartetní titul ve své kategorii.

Magazín Forbes vyzdvihl CD Talichovců s kvartety Janáčka a Schulhoffa jako druhou nejlepší nahrávku klasické hudby roku 2014. Rovněž časopis BBC Music Magazine udělil v roce 2015 pět hvězdiček jejich nahrávce Dvořákových kvartetů op. 51 „Slovanský“ a op. 61. V poslední době soubor nahrál díla Smetany, Dvořáka, Kalivody, Fibicha, Schuberta, Brahmse, Debussyho, Ravela, Šostakoviče a také nové CD s hudbou Antonína Dvořáka (Smyčcový kvartet „Americký“, Valčíky).

Lawrence Dutton

viola

Lawrence Dutton, violista Emerson String Quartetu, devítinásobného držitele ceny Grammy, spolupracoval s mnoha významnými světovými umělci, jako jsou Isaac Stern, Mstislav Rostropovič, sir Paul McCartney, Renée Fleming či Rudolf Firkušný. Hostoval také v mnoha komorních souborech, například v Juilliard a Guarneri Quartets, Beaux Arts Triu či Kalichstein-Laredo-Robinson Triu. Od roku 2001 je uměleckým poradcem Hoch Chamber Music Series, který uvádí koncerty na Concordia College v Bronxville ve státě New York. Podílel se na třech albech s držitelem ceny Grammy, jazzovým basistou Johnem Patituccim; s Beaux Arts Trio nahrál Šostakovičův Klavírní kvintet, op. 57, a Faurého Klavírní kvartet g moll, op. 45. Jeho nahrávka z Aspen Music Festivalu s Janem DeGaetanim pro Bridge records byla nominována na cenu Grammy. 

Jako sólista vystupoval s mnoha americkými a evropskými orchestry, mimo jiné v Německu, Belgii, New Yorku nebo New Jersey, a hostoval na hudebních festivalech v Aspenu, Santa Fe, La Jolle, na festivalu Great Lakes, Great Mountains v Koreji či na festivalu komorní hudby v Římě. Se zesnulým Isaacem Sternem spolupracoval na Mezinárodních setkáních komorní hudby v Carnegie Hall a v Jeruzalémě. 

V současnosti vyučuje violu a komorní hru jako „distinguished professor“ na Stony Brook University a na Robert McDuffie School for Strings na Mercer University v Georgii (titul „distinguished artist“). Svá vlastní studia kdysi započal pod vedením Margaret Pardee (housle) a Francise Tursiho (viola) na Eastman School a dále pokračoval na Juilliard School, kde studoval u Lillian Fuchsové. Později obdržel čestné doktoráty od Middlebury College ve Vermontu, The College of Wooster v Ohiu, Bard College v New Yorku, The Hartt School of Music v Connecticutu a nedávno také od své domovské Juilliard School. 

V roce 2015 byla Lawrenci Duttonovi (stejně jako ostatním členům Emersonova kvarteta) udělena cena Richard J. Bogomolny National Service Award od Chamber Music America, která následovala po předchozí Avery Fisher Award. V roce 2010 byli také uvedeni do Síně slávy americké klasické hudby. 

Lawrence Dutton používá struny Thomastik Spirocore a hraje na nástroj Samuela Zygmuntowicze z roku 2003.