Tušil Wolfgang Amadeus Mozart, když psal Koncert pro klavír a orchestr č. 25 C dur, K 503, že na jeho pojetí koncertantního díla nejsou posluchači připraveni a že si dílo bude klestit cestu na pódia celých 147 let? Skladbu uvedl autor ve Vídni den po dokončení, 5. prosince 1786, následující rok vystoupení zopakoval a zahrál ji též v Lipsku. Do koncertního sálu se ale poté vrátila až v roce 1934, kdy se sólového partu ujal Artur Schnabel a Vídeňské filharmoniky řídil George Szell. Trvalo ještě dalších deset let, než dílo zaujalo pevné místo v klavírním repertoáru a získalo zcela jiné hodnocení – dnes jej považujeme za jeden z Mozartových nejvelkolepějších počinů, jímž ukázal v tomto žánru směr nejen Beethovenovi, ale celému 19. století. Česká filharmonie natočila tento koncert v roce 1974 pro firmu Supraphon s legendárním mozartovským interpretem Ivanem Moravcem pod vedením Josefa Vlacha. 

Mozart se formou klavírního koncertu zabýval přibližně od svých dvaceti let, znal modelová díla zejména ve Vídni působícího Georga Christopha Wagenseila (1715–1777) a „londýnského“ Johanna Christiana Bacha (1735–1782). V pracovně úspěšných letech 1784–1786, kdy vzniklo celkem dvanáct klavírních koncertů, jež se řadí k autorovým vrcholným dílům, polemizuje se svými předchůdci na stránkách partitur a posouvá formu dál od zábavných, příjemně předvídatelných kusů pro vznešenou společnost. Často píše sobě na míru, všímá si více barev nástrojových skupin, v obsahu jde až do překvapivé hloubky, v jejíž „vodách“ plyne i náročný kontrapunkt. 

V Koncertu č. 25 pracuje skladatel vskutku nově a volí si k tomu heroicky vítěznou tóninu C dur, aby v ní zasvítily trubky s perkusemi (vynechává přitom své oblíbené klarinety). Předkládá dokonalou jednotu v rozmanitosti, na svou dobu je nadmíru symfonický a polyfonní. Slyšíme to zvláště v úvodní větě Allegro maestoso, kde jsme svědky mnoha výrazových kontrastů. V její střední části jako by autor předjímal melodii Marseillaisy, jež vznikla téměř šest let po dokončení díla v roce 1792. Ozvěnou křehce líbezných duetů Mozartových oper je následující pomalá věta, klavír tu vede procítěný dialog zvláště s dechovými nástroji. Závěrečné rondové Allegretto zahájí taneční téma ze skladatelovy opery Idomeneo. Ačkoliv se pod rouškou typicky strhující mozartovské energie skrývají závažné myšlenky, koncert graduje optimisticky. Nikoliv náhodou je pro mimořádnou vypracovanost stavěn vedle vůbec poslední skladatelovy Symfonie C dur č. 41 „Jupiter“, K 551 z roku 1788. 

„Během několika minut jsme zcela uchváceni intenzitou jeho intelektu a uměleckého výkonu,“ píše The Los Angeles Times o dnes již šestasedmdesátiletém klavíristovi Emanuelu Axovi. „Manny“, jak je někdy přezdíván, bývá označován za jednoho z nejupřímnějších a nejskromnějších umělců dnešní doby, přestože se již od roku 1974, kdy vyhrál první ročník Mezinárodní klavírní soutěže Arthura Rubinsteina v Tel Avivu, pohybuje na výsluní světové hudební scény. Má dokonce svůj fanklub „Manny Ax’s Manics“, jehož členové nosí na koncerty své modly trička s tímto názvem.

Emanuel Ax se narodil v Polsku, ale již v raném dětství se s rodiči přestěhoval do Kanady a posléze do New Yorku. Tam vystudoval Juilliard School, kde nyní sám vyučuje, a zažil svůj koncertní debut v rámci Young Concert Artists Series. Vítězství ve zmíněné Rubinsteinově soutěži spolu s cenou Michael Award of Young Concert Artists a Avery Fischer Prize ho doslova katapultovalo na koncertní pódia, na kterých dosáhl těch největších úspěchů jako sólista i jako komorní hráč.

Pro jeho kariéru bylo důležité také uzavření partnerství s vydavatelstvím Sony Classical, pro které exkluzivně natáčí již od roku 1987. Druhé a třetí album z řady Haydnových klavírních sonát dokonce získalo cenu Grammy. Tuto nejprestižnější cenu, kterou může CD získat, obdržel i za Beethovenovy a Brahmsovy sonáty pro violoncello a klavír, které natočil se svým dlouholetým uměleckým partnerem Yo-Yo Mou. S ním a Leonidem Kavakosem se také v poslední době pustili do ambiciózního projektu nahrávek všech klavírních trií a také symfonií Ludwiga van Beethovena v úpravě pro jejich obsazení. Z projektu „Beethoven for Three“, který propagují i živě na koncertních pódiích, mají zatím natočeny symfonie 1, 2, 4, 5 a 6 spolu se čtyřmi klavírními trii.

Kromě tradičního repertoáru (či jeho úprav) se však velice intenzivně věnuje také premiérování nových děl soudobých skladatelů. Jeho prsty tak poprvé prošly skladby například Krzysztofa Pendereckého či Johna Adamse; v říjnu 2023 pak premiéroval druhý klavírní koncert Anderse Hillborga, The MAX Concerto, který tento současný švédský skladatel napsal na objednávku Sanfranciského symfonického orchestru v čele s Esou-Pekkou Salonenem a v roce 2025 premiéroval Klavírní koncert Johna Williamse, který byl zkomponován přímo pro něj. 

Sezonu 2025/2026 zahájil s Filadelfským orchestrem v Carnegie Hall, čímž oslavili 50 let své vzájemné spolupráce. Na podzim absolvoval asijské turné, během kterého navštívil Tokio, Soul a Hongkong. Jako hostující umělec se představí s orchestry v Dallasu, St. Louis, Los Angeles, San Franciscu, Pittsburghu, Charlestonu, Madisonu, Naples či New Jersey. Rozsáhlé evropské turné, v jehož rámci zavítal i do Prahy, zahrnuje koncerty také v Mnichově, Berlíně, Římě a Turíně. Kromě vystupování s orchestrem je činný i v rámci recitálů, na nichž se představí v několika severoamerických městech. Emanuel Ax v současnosti žije v New Yorku se svou ženou, klavíristkou Yoko Nozaki.

Dalia Stasevska, nyní šéfdirigentka Symfonického orchestru finského města Lahti, umělecká ředitelka Mezinárodního festivalu Jeana Sibelia a hlavní hostující dirigentka Symfonického orchestru BBC, měla cestu k hudbě předurčenou rodiči už od útlého věku. Intenzivně se věnovala hře na housle, pak ale ve třinácti letech poprvé slyšela symfonický orchestr, jehož zvuk ji uchvátil. Brzy začala pročítat partitury a spolu s nahrávkami hrála houslové party – toužila být součástí orchestru. Fascinovala ji také opera, o které se nezdráhala mluvit ani ve škole: „Kamarádi poslouchali Spice Girls a Backstreet Boys, ale já jsem chtěla jen operu. Občas na mě bučeli, když jsem o ní mluvila, ale já jsem vždy odvětila: ,Ne! Jen si poslechněte tuhle úžasnou hudbu!‘ Věděla jsem, že je výjimečná, a proto mi nevadilo, že jsem jiná.”

Další významná událost v jejím hudebním vývoji se odehrála ve dvaceti letech – poprvé totiž viděla dirigovat ženu. Do té doby ji ani nenapadlo, že by se kromě houslí a kompozice mohla vydat i touto cestou. Přihlásila se na dirigentský mistrovský kurz Jormy Panuly a od té doby, jak říká, „už nikdy nepustila taktovku z ruky“. Po konzervatoři ve finském Tampere vystudovala housle, violu a dirigování na Sibeliově Akademii v Helsinkách. Nyní je známá nejen v severských zemích (narodila se sice na Ukrajině, od pěti let však žije ve Finsku), ale po celé Evropě i v USA. Pravidelně spolupracuje například s Newyorskou nebo Losangeleskou filharmonií, Sanfranciským symfonickým orchestrem, Nizozemským rozhlasovým orchestrem či Německým symfonickým orchestrem Berlín. Se Symfonickým orchestrem BBC podnikla na podzim 2022 turné do Japonska a už dvakrát se představila na zahajovacím koncertě BBC Proms. Nedávno také vyšlo jejich společné debutové album „Dalia’s Mixtape“, které odhaluje dirigentčinu fascinaci soudobou hudbou. 

Té se věnuje velice intenzivně, a to hlavně se „svým“ Symfonickým orchestrem Lahti. Běžně uvádí díla autorů, jako jsou Missy Mazzoli, Thomas Adès, Kaija Saariaho či Outi Tarkiainen. Minulou sezonu u České filharmonie zaskočila za dirigenta Franze Welsera-Mösta a s velkým úspěchem uvedla díla mj. Jeana Sibelia. Dnešním Open Air koncertem naváže na svou nabitou sezonu, kterou strávila mj. s Orchestre de Paris, L’Orchestra dellʼAccademia Nazionale di Santa Cecilia, Filharmonií Oslo, Symfonickým orchestrem Švédského rozhlasu či Sanfranciským symfonickým orchestrem.