Ludwig van Beethoven komponoval klavírní tria v průběhu celé své tvůrčí dráhy. Toto propojení houslí, violy a klavíru – stejně jako smyčcové kvarteto – lákalo mnohé umělce k důvěrným skladatelským výpovědím a stávalo se měřítkem jejich kompozičních schopností. Přitom zde tvůrci mohli uplatnit všechny přednosti takového uskupení, zejména ušlechtilost výsledného zvuku, virtuozitu a brilanci klavírního partu a velmi široké množství výrazových nuancí. Zároveň se komorní zvuk osvědčoval v prostředí šlechtických salonů v rámci soukromých hudebních produkcí. V období klasicismu se současně postupně proměňovala někdejší barokní triová sonáta do nové, moderní podoby. Zůstaly oba melodické nástroje a continuo bylo nahrazeno kladívkovým klavírem, který umožňoval podstatně širší škálu výrazu i dynamického odstínění. Skladby pro klasické klavírní trio psali Haydn, Mozart i další jejich současníci a samozřejmě je nemohl opomíjet ani Beethoven. Už pod opusem č. 1 z let 1793–1794 nacházíme úvodní trojici autorových klavírních trií. Kompozice tohoto druhu pak psal (osm klavírních trií, jedno jednověté trio a několik variačních triových cyklů) až do roku 1811, kdy vytvořil slavné „Arcivévodské“ trio.
Nicméně toto časové určení problematizují nejasné okolnosti kolem vzniku bizarního Klavírního tria G dur, uváděného také pod názvem „Kakadu variace“. Variace byly vydány tiskem až v roce 1824 pod opusem 121a jako poslední z jeho trií, ale v literatuře jsou navzdory tomuto pozdnímu datu vydání často citovány jako rané Beethovenovo dílo, zkomponované někdy kolem roku 1803 a poté další dvě desetiletí nepublikované. Ačkoli první úplný autograf pochází z roku 1816, v korespondenci od bratra Karla jsou tyto Variace zmiňovány právě roku 1803 a sám skladatel je později zařadil „mezi mými ranými díly“. Ovšem ani tato fakta nemusí být zcela relevantní: přední beethovenovský znalec Lewis Lockwood tvrdí, že Variace Kakadu mají složitější genezi. Přichází s názorem, že autograf z roku 1816 odráží podstatné přepracování dřívější podoby a že Beethoven provedl další revizi až před vydáním díla v roce 1824. Lockwood dovozuje, že podstatná část skladby je typická pro Beethovenův raný styl, závěrečná variace ale vykazuje vyzrálost a hloubku, která je charakteristická pro autorovo pozdní období. Dílo je tedy podle něho aktem nostalgie, ve kterém starý skladatel, pohlcený aktuálně svými hudebními projekty největší obtížnosti a hloubky, jako jsou Missa solemnis, Devátá symfonie či Diabelliho variace, se ohlíží zpět nad jednoduchým dílem z mládí. Uzavřeme tedy složitou genezi konstatováním, že 10 variací G dur pro klavírní trio na téma popěvku „Ich bin der Schneider Kakadu“ od autora Wenzela Müllera, připomíná, že Beethoven si i v závěru života uchoval nejen pružnou techniku, ale i humor.
