Julius Eastman • Crazy Nigger

Jako interpret nevšední emocionální síly a hloubky si Ivo Kahánek získal pověst jednoho z nejpůsobivějších umělců své generace. Svůj dar okamžitě navázat citovou vazbu s publikem dokáže náležitě zužitkovat ve skladbách od baroka po modernu, s těžištěm v romantickém repertoáru, za jehož interpretaci také sklízí největší uznání (Diapason d’Or nebo nahrávka měsíce BBC Music Magazine). V roce 2004 se stal absolutním vítězem mezinárodní hudební soutěže Pražské jaro, v srpnu 2007 debutoval v londýnské Royal Albert Hall. Spolupracoval mj. s Berlínskými filharmoniky (sir Simon Rattle), Mahler Chamber Orchestra nebo Vídeňskými symfoniky; pravidelně vystupuje s Českou filharmonií. V roce 2018 se stal držitelem ceny Classic Prague Award za sólistický výkon roku. Je absolventem Janáčkovy konzervatoře v Ostravě a Hudební akademii múzických umění v Praze. Má za sebou také studijní stáž na londýnské Guildhall School of Music and Drama a mistrovské kurzy pod vedením K.-H. Kämmerlinga, Ch. Zachariase nebo A. de Larrocha.

Eliška Tkadlčíková studuje klavír na pražské HAMU ve třídě Ivo Kahánka a současně je studentkou Konzervatoře P. J. Vejvanovského v Kroměříži pod vedením Karla Košárka. Pravidelně se účastní klavírních soutěží, mistrovských klavírních kurzů, koncertuje a doprovází sólisty a sbory.

Mezi největší úspěchy za poslední roky patří 1. cena v ústředním kole soutěže ZUŠ 2017, 1. cena a titul absolutního vítěze na Prague Junior Note 2017, Laureát Mladého klavíru Pražské konzervatoře 2017, 1. cena v mezinárodní soutěži Broumovská klávesa 2018. Titul laureáta získala rovněž na Mezinárodní smetanovské klavírní soutěži v Plzni 2018, rozhlasové soutěži Concertino Praga 2019, Mezinárodní klavírní soutěži Petera Toperczera Košice 2019, Soutěži Nadace Bohuslava Martinů 2019 ad. Za hudební úspěchy získala ocenění Zlínského kraje a již několikrát jí byla udělena cena Talent Olomouckého kraje. V roce 2020 byla vybrána do mezinárodní televizní soutěže Virtuosos V4+ v Budapešti jako jeden ze čtyř zástupců České republiky a v roce 2021 získala první cenu na soutěži International Moscow Music Competition.

Jako sólistka se představila ve spolupráci se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu, Moravskou filharmonií Olomouc, Vojenskou hudbou Olomouc nebo s maďarským orchestrem Budafok Dohnanyi. Vystoupila například na festivalech Za poklady Broumovska, Jihočeský festival Concertino Praga, Musica Holešov, Festival Karla Ditterse z Dittersdorfu.

Zúčastnila se mezinárodních mistrovských interpretačních kurzů u T. Ungara, A. Jasińkiho, L. Vondráčka, M. Kasíka a P. Banasika. V květnu 2021 byla vybrána na masterclass Garricka Ohlssona v rámci Pražského jara a v září 2021 si zahrála na masterclassu Borise Gilburga na festivalu Dvořákova Praha.

Dvaadvacetiletá klavíristka Anna Gaálová začala hrát na klavír v pěti letech, první roky byla pod vedením pedagožky Jany Horákové na ZUŠ Děčín. Již v tomto období získala řadu ocenění z národních a mezinárodních soutěží. Mezi ně patří například soutěž Prague Junior Note, Amadeus Brno a Broumovská klávesa. Studium na ZUŠ Děčín ukončila 3. místem na Mezinárodní smetanovské klavírní soutěži v Plzni.

Mezi lety 2014 a 2020 studovala na Pražské konzervatoři pod vedením Milana Langera. Již v prvním ročníku získala první místa ze soutěží Broumovská klávesa a Pro Bohemia Ostrava. Zároveň se opakovaně stala laureátkou soutěžní přehlídky Mladý klavír. V roce 2017 získala 1. cenu v kategorii do 22 let na Brněnské klavírní soutěži. V prosinci 2019 vystoupila jako sólistka se Symfonickým orchestrem Pražské konzervatoře na koncertě ke 100. výročí narození Gideona Kleina, kde předvedla 4. klavírní koncert Ludwiga van Beethovena.
Pravidelně se účastnila mezinárodních klavírních kurzů na Pražské konzervatoři (Avedis Kouyoumdjian, Ivo Kahánek) a v norském Bergenu (Leif Ove Andsnes, Christian Ihle Hadland, Havard Gimse).

Momentálně studuje druhým rokem na hudební fakultě Akademie múzických umění ve třídě Iva Kahánka. V dubnu 2021 byla jednou ze sólistek cyklu Janáčkovy filharmonie „Mladí sólisté“, kde si zahrála 1. klavírní koncert Sergeje Prokofjeva.

Mezi její největší soutěžní úspěchy patří 3. cena a ocenění za nejlepší interpretaci skladby Pancha Vladigerova na soutěži Pancho Vladigerov Piano Competition v Bulharsku.

Pavol Praženica hraje na klavír od pěti let. V letech 2017–2021 studoval na Gymnáziu a Hudební škole hl. m. Prahy pod vedením Libuše Tiché, zároveň se zde od roku 2015 věnoval sólovému zpěvu jako vedlejšímu oboru ve třídě Jaroslava Mrázka. V současnosti studuje hudební fakultu Akademie múzických umění ve třídě Ivo Kahánka. Kromě toho navštěvuje tamtéž třídu talentovaných dětí a studentů pod vedením Aleny Vlasákové a externě formou konzultačních hodin pravidelně spolupracuje s Ivanem Gajanem.

Mezi jeho výrazné soutěžní úspěchy patří mj. titul absolutního vítěze soutěže Prague Junior Note v roce 2015, 1. cena spolu se speciálním oceněním za provedení Mozartovy Sonáty F dur na mezinárodní soutěži Virtuosi per musica di pianoforte v Ústí nad Labem roku 2016, 2. cena na prestižní mezinárodní soutěži Young Pianist of the North v Newcastlu ve Velké Británii, cena pro nejúspěšnějšího účastníka soutěžní přehlídky Mladý klavír Pražské konzervatoře v roce 2017, 1. cena spolu s cenou pro nejúspěšnějšího slovenského účastníka na mezinárodní soutěži Piano talents for Europe ve slovenském Dolném Kubíně roku 2018, 3. cena na prestižní mezinárodní soutěži ,,International piano competition 2018“ v Nizozemském Enschede, 2. cena na mezinárodní soutěži Broumovská klávesa v roce 2019 či absolutní vítězství na celostátní soutěži konzervatoří a hudebních gymnázií v listopadu 2019. Dále absolvoval mistrovské kurzy pod vedením Shai Wosnera, Benedetta Lupa, Tima Hurtona, Michela Beroffa, Ivo Kahánka a dalších.

Jako sólista spolupracoval mj. s Československým komorním orchestrem Praha, Státním komorním orchestrem Žilina, Symfonickým orchestrem hl. m. Prahy FOK, Janáčkovou filharmoníí Ostrava či Orchestrem Národního divadla v Praze pod vedením Simona Chalka, Thomasa Le Duc-Moreau, Jana Kučery, Václava Blahunka a Mikhaila Gertsa.

Pavol Praženica je spolu s Natálií Toperczerovou a Davidem Pěruškou členem klavírního tria Vyšehrad, se kterým získal v září 2021 3. cenu na prestižní mezinárodní rozhlasové soutěži Concertino Praga. V roce 2018 získal cenu za klavírní spolupráci na Mezinárodní pěvecké soutěži Rudolfa Petráka v Žilině.

Zapomenutý génius, enfant terrible, aktivista či buřič. To je jen výběr z řady charakteristik, jež by se daly připsat americkému skladateli Juliu Eastmanovi. A kromě toho také černoch a gay. Dvě slova, která, samostatně vyřčená, pokoušejí tenkou hranici korektnosti. Zároveň však slova, která bez příkras a okolků nejlépe vystihují podstatu Eastmanova bytí. Ostatně on sám tyto výrazy hrdě používal, mimo jiné také v názvech svých skladeb.

Představa, že byl Eastman zneuznaným a utlačovaným černošským umělcem však není zcela správná, a to i přesto, že jeho životní příběh se v mnohém blíží spíše rockovým hvězdám než hudebním skladatelům. Narodil se v roce 1940 do stejné generace jako slavní představitelé tzv. americké minimalistické školy Steve Reich, Philip Glass či Terry Riley. Od dětství zpíval v chlapeckém kostelním sboru, klasické hudební vzdělání získal na prestižním Curtisově hudebním institutu ve Filadelfii a později působil jako stipendista na Univerzitě v Buffalu. Byl také jedním z prvních členů S.E.M. Ensemble, souboru specializovaného na provozování nové hudby, který založil český skladatel Petr Kotík. Coby interpret měl Julius Eastman dveře otevřené a v 70. letech se prosadil jako úspěšný pianista, vokalista a tanečník; spolupracoval mimo jiné na projektech vedených Pierrem Boulezem nebo Zubinem Mehtou. Když v roce 1975 S.E.M. Ensemble uvedl aleatorní skladbu Songbooks Johna Cage, Eastmanovo vystoupení, v němž nechyběla nahota a náznaky homoerotiky, vyvolalo skandál a pobouřilo zejména samotného autora. Také v důsledku těchto událostí Eastman opustil Buffalo a usadil se v New Yorku, kde pokračoval jako interpret a hrál mimo jiné v jazzovém ansámblu. Při různých příležitostech uváděl i své vlastní skladby, které však zůstávaly známé spíše užšímu okruhu jeho přátel a příznivců, dlouhodobou pozornost širšího publika si získat nedovedly a žádná z nich nikdy nebyla vydána. U Eastmana se začaly projevovat pocity nepochopení a nedoceněnosti. Svou roli sehrál patrně také vnitřní konflikt člověka, který se sice identifikoval s utlačovanou černošskou komunitou, ale ve skutečnosti vedl spíše život privilegované bělošské většiny. To vše jej v průběhu 80. let dovedlo k závislosti na alkoholu a drogách, v jejímž důsledku postupně přišel o všechny pracovní závazky, stabilní zdroje příjmů a nakonec i o střechu nad hlavou. Při vystěhování se navíc ztratila řada Eastmanových rukopisů, což později výrazně zkomplikovalo pátrání po jeho pozůstalosti. Pokusy o návrat k normálnímu životu se nepovedly a v květnu 1990 bezdomovec Eastman zemřel na zástavu srdce; jeho přátelé a kolegové se o tom dozvěděli až po osmi měsících.

„Snažím se, abych vším, čím doopravdy jsem, byl naplno – černochem, muzikantem, homosexuálem,“ uvedl Eastman v jednom z rozhovorů na konci 70. let. Právě v tomto období a v duchu své životní filozofie složil své nejkontroverznější, zároveň však zřejmě i nejlepší skladby, které vycházely z hloubky jeho duše. Šokující názvy – Crazy Nigger, Dirty Nigger, Evil Nigger, Nigger Faggot, Gay Guerrilla – Eastman nevolil bez rozmyslu. Jeho cílem bylo vyzdvihovat témata rasismu či homofobie. A existuje snad spolehlivější prostředek, jak vyvolat diskusi, než kontroverze? Eastmanovi se to podařilo. V lednu 1980 byla tři z těchto děl provedena na Severozápadní univerzitě v Chicagu. V souvislosti s protirasistickými protesty probíhajícími na tamější univerzitní půdě bylo rozhodnuto, že názvy skladeb nebudou otištěny v programu. Eastman je tedy vysvětlil v úvodu koncertu, jehož záznam byl zveřejněn v roce 2005. Slovo nigger vnímal jako svého druhu návrat ke kořenům. Odkazoval se k prvním černochům na americké půdě, poukazoval na jejich význam v budování americké ekonomiky. Nigger má mnoho podob a ze všeho nejvíc je zkrátka ztělesněním černošské identity: „Existuje 99 jmen Alláha a stejně tak existuje 52 niggers. A dva z nich dnes hrajeme.“ Na liberalizující se americkou společnost sklonku 70. let to však stále bylo „trochu moc“.

Boj za rovnoprávnost se v posledních letech přetavil do boje za korektnost. Americká skladatelka a Eastmanova spolupracovnice Mary Jane Leach začala koncem 90. let pátrat po jeho notové pozůstalosti. Její snažení vyvrcholilo v roce 2005 vůbec první komerčně vydanou nahrávkou Eastmanovy hudby a také zpřístupněním jeho rukopisů. Julius Eastman však vyvolává kontroverze dnes možná ještě více než ve své době. Přesvědčila se o tom v roce 2019 sama Mary Jane Leach. Během přednášky o Eastmanově díle, která se uskutečnila v rámci festivalu OBEY v kanadském Halifaxu, použila celé názvy skladeb zmiňovaných výše. Na to si následně stěžovali představitelé platformy We are missing, jež pomáhá komunitě LGBT, černošských a znevýhodněných občanů. Ze strany pořadatelů celý incident vyústil až ve zrušení koncertu, na němž Leach měla uvést své vlastní skladby. To vše se odehrálo během několika hodin. Málokoho pak překvapí, že autocenzuru a uvádění názvů skladeb v podobě Crazy N****r nebo N****r F****t volí i dnes celá řada akademiků, novinářů i správců sociálních sítí.

Je však Julius Eastman něčím výjimečný, krom toho, že názvy svých skladeb pobuřuje veřejnost ještě 30 let po smrti? Jedním z Eastmanových ikonických děl se stala tzv. Nigger Series z let 1979 a 1980. Téměř hodinu trvající skladba Crazy Nigger je pak nejdelší částí této série. Stejně jako dnes večer, je nejčastěji hrána na 4 klavíry, což vychází mimo jiné z praktických důvodů a bohatých zvukových možností klavíru. Sám Eastman však připouštěl i další varianty obsazení; v případě, že by skladbu hrály melodické nástroje, doporučoval počet 10–18 nástrojů stejné sekce. Eastmanův hudební jazyk vycházel z minimalismu a jeho tvorba byla ve své době vnímána jako jakási exotická a emočně vypjatější odnož tohoto stylu, jenž americké hudbě 70. let dominoval. Znovuobjevení Eastmanovy hudby a odstup několika desítek let však staví jeho díla do poněkud jiného světla. Podle některých muzikologů Eastman předběhl dobu a psal post-minimalistickou hudbu dávno předtím, než minimalismus dosáhnul svého vrcholu. Skladatel sám svůj styl nejčastěji charakterizoval výrazem „organická hudba“. Jejím základním kompozičním principem je metoda, kdy každá nová část skladby obsahuje materiál části předchozí, něco k němu přidává a něco naopak vypouští. Tím se skladba postupně proměňuje, a to zejména vertikálně přidáváním dalších rytmických nebo barevných vrstev a prvků, spíše než horizontálně, jako je tomu třeba v případně známé Reichovy metody fázového posunu. Eastmanova hudba je často inspirována také z pop music a mimořádně důležitá je improvizace, k níž měl jako jazzový hráč blízko. Jeho partitury nejsou doslovné, pro interprety jsou jen návodem k tomu, jak danou skladbu hrát. Také proto je každé provedení Eastmanových skladeb neopakovatelný originál.