Český spolek pro komorní hudbu • Markéta Cukrová

Mezzosopranistka Markéta Cukrová je ojedinělým úkazem na české scéně vokální hudby. Pro neobyčejnou všestrannost a cit pro styl je vyhledávanou interpretkou hudby od středověku po 20. století. Dlouhodobé úspěchy ve stylové interpretaci jí vynesly spolupráci s renomovanými soubory a orchestry (La Risonanza, Mala Punica, Les Muffatti, Collegium Marianum, Ensemble Tourbillon, Collegium Vocale Gent, Collegium 1704, Musica Florea, Ensemble Inégal, Orkiestra Historyczna, Česká Filharmonie, Symfonický orchestr hlavního města Prahy FOK, Vlámská filharmonie), s nimiž se podílela na více než dvaceti nahrávkách.

Zájmu evropské odborné veřejnosti se těší snímek 8 italských árií J. D. Zelenky s Ensemble Tourbillon a Stabat Mater J. J. Ryby s orchestrem L’armonia terrena, který obdržel ocenění Diapason D’Or 2017. V roce 2018 vyšlo CD s Moravskými dvojzpěvy Antonína Dvořáka za doprovodu skladatelova vlastního klavíru (Šaturová, Spurný). Z dalších aktivit má Markéta Cukrová na svém kontě dramaturgii úspěšné přehlídky Baroko 2015 v regionech Západočeského kraje v rámci projektu Plzeň 2015 Evropské hlavní město kultury.

Věnuje se rovněž pedagogické činnosti ve formě kurzů a lekcí zaměřených na techniku zpěvu a interpretaci vokální hudby. Je překladatelkou knihy rozhovorů o technice a výuce zpěvu proslulé pedagožky Margreet Honig, která vyšla pod názvem Skutečný zpěv péčí organizace Zámek Liteň.

Vedle rozsáhlé koncertní činnosti se Markéta Cukrová věnuje i divadlu. Za roli Dardana v Handelově opeře Amadigi di Gaula na Handelfestspiele v německém Göttingenu si vysloužila nadšené kritiky a pozvání festivalu k samostatnému recitálu. Následovala hostování na scénách Národních divadel v Košicích (Handel: Alcina), Brně (Martinů: Hry o Marii, Purcell: Dido a Aeneas, Saariaho: Láska na dálku, Rossini: Hrabě Ory, Offenbach: Hoffmannovy povídky, Ivanovič: Monument), Praze (Monteverdi: Orfeo, Handel: Rinaldo, Martinů: Julietta) a Ostravě (Britten: Zneuctění Lukrécie, Gluck: Ifigenie v Aulidě, Martinů: Julietta). V uplynulých letech byla nominována do úzkého výběru na cenu Thálie za roli Poutníka v inscenaci opery Láska na dálku, cenu Jantar pro umělce Moravskoslezského kraje za roli Biancy v inscenaci Zneuctění Lukrécie a cenu Classic Prague Awards za koncertní výkon.

Kateřina Ghannudi studovala hru na harfu u Jany Střížkové v Praze a u Loredany Gintoli ve Veroně. S touhou oživit tradici lidového harfenictví v Čechách začala hrát roku 2001 na repliku nechanické harfy z 19. století a zároveň hudbu starší i současnou na harfu gotickou a keltskou. Svá harfová studia zatím završila absolutoriem programu Hra na trojřadou barokní harfu na Conservatorio di Musica E. F. Dall’Abaco. Vedle sólového vystupování doma i v zahraničí je Kateřina Ghannudi členkou německého orchestru La Folia Barockorchester, jako harfenice i jako zpěvačka spolupracuje se soubory Quintana, Anonima Frottolisti, In Cordis a jako hráčka bassa continua s Collegium 1704, Czech Ensemble Baroque a Collegium Marianum. Její snaha o poznání jiných kultur (Mgr. v oboru kulturologie na FFUK v Praze) ji v minulosti přivedla také ke spolupráci se soubory zabývajícími se worldmusic. Věnuje se také pedagogické činnosti v Accademia Resonars v italském Assisi a pořádá semináře o hře na historické harfy.

Jan Krejča se nejprve věnoval hře na renesanční loutnu a poté svůj zájem rozšířil i o teorbu a barokní kytaru. Zejména jako vyhledávaný hráč bassa continua spolupracuje s mnoha špičkovými domácími i zahraničními soubory (Collegium 1704, Collegium Marianum, Ensemble Inégal, Capella Cracoviensis, Capella Anna, Les Traversee Baroque aj.) a sólisty Janou Semerádovou, Hanou Blažíkovou, Tomášem Králem, Sergiem Azzolinim, Judith Pacquier, Lenkou Koubkovou, Danielem Deuterem, Annou Fusek, Magdalenou Koženou aj. Pravidelně koncertuje na festivalech jako je Pražské Jaro, Pražský podzim, Concentus Moraviae, Svatováclavské slavnosti, Haydnova Lukavice, Letní slavnosti staré hudby. Vystupuje v Českém rozhlase a České televizi a účinkuje na desítkách nahrávek pro vydavatelství Accent, Arta records, Supraphon, Rosa aj. Vydal vlastní sólové album virtuózní italské hudby pro teorbu Intavolatura di Tiorba.

Vítejte v Itálii, kolébce mnoha uměleckých stylů. Dnes večer zavítáme do Florencie, Mantovy, Modeny, Benátek, Cremony a dokonce i na jih, do Neapole. Na konci 16. a počátku 17. století zde zažilo hudební umění velký přerod z komplikovaného renesančního vícehlasu v jednoduchý jednohlas s akordickým doprovodem. Centrem nové hudební tvorby byla Florencie. Členové uměleckého spolku „florentská camerata“ chtěli plastičtěji vystihnout všechny afekty zpívaného textu. Výsledkem jejich snažení je raně barokní monodie, jednohlas podtržený instrumentálním basem a harmonií. Hudbu ovládly jak jemné nuance ozdob a detailů, tak zároveň velké vášně, od milostných až po válečné.

Nejznámějším představitelem florentské cameraty byl zpěvák, loutnista, violista, harfenista a skladatel Giulio Caccini (1551–1618). Narodil se v Římě, kde se vyučil hudbě a odkud ho zlákal Cosimo I. Medicejský do Florencie. Díky své pěvecké praxi se Caccini stal určujícím tvůrcem recitativního stylu, který byl svým deklamativním charakterem blízký mluvené řeči. V letech 1602 vyšel první díl jeho sbírky Le nuove musiche a stal se inspirativním zdrojem pro mnoho následovníků v Itálii i jinde v Evropě. Ze sbírky pocházejí i oba sólové madrigaly dnešního koncertu.

Pokud jsou do programu složeného z raně barokních skladeb zařazeny hned tři ženy-skladatelky, pak už nemůže jít o náhodu. První dvě jsou Cacciniho dcery, výborné zpěvačky, které spolu s otcem, matkou a bratrem Pompeem tvořily vokální ansámbl, jehož vystoupení je zaznamenáno dvakrát i v Paříži. Zároveň dostaly kvalitní hudební i všeobecné vzdělání. Starší ze sester byla zpěvačka, loutnistka a básnířka Francesca Caccini (1587–1641). Medicejský dvůr si jejího umění natolik považoval, že ji v roce 1614 zaplatil ze všech hudebníků nejlépe. Vedle pěveckých povinností ještě zvládla učit a komponovat. V duchu florentské cameraty napsala několik oper a vydala sbírku sólových písní. Ve stejném oboru působila i o čtyři roky mladší Settimia Caccini (1591 – ca. 1638), která ovšem nevydala žádnou sbírku tiskem a její skladby jsou roztroušeny v jiných rukopisných pramenech. Byla žádanou zpěvačkou, jsou doložena její angažmá v operních představeních nejen ve Florencii.

Settimia zpívala také v Mantově v rané opeře l´Arianna Claudia Monteverdiho (1567–1643). Tento rodák z Cremony, pokračovatel myšlenek florentské cameraty a tvůrce nové podoby madrigalu, byl nejprve kapelníkem rodu Gonzagů v Mantově a v roce 1613 obsadil prestižní kapelnické místo v chrámu sv. Marka v Benátkách. Vedle slavné řady madrigalových sbírek vydal další sbírky světské i duchovní hudby, mezi nimi i Scherzi musicali pro jeden nebo dva hlasy a basso continuo, dva díly z let 1607 a 1632. Skladby, které dnes večer uslyšíte, pocházejí právě odsud. Oproti Monteverdiho madrigalům má tato sbírka jemnější, intimnější, ale i žertovnější (scherzo = žert) charakter.

Monteverdi spolupracoval s benátským básníkem a libretistou Giuliem Strozzim, jehož adoptivní dcera Barbara Strozzi (1619–1677) byla už v útlém mládí vyhledávanou zpěvačkou. Skladby třetí autorky dnešního programu jsou plné neobvyklých melodických a harmonických nápadů a oceňovali je nejvýznamnější hudebníci té doby. Vydala několik světských pěveckých sbírek, v nichž často zhudebnila své vlastní texty.

Stejně jako Monteverdi pocházel i Tarquinio Merula (1595–1665) z Cremony a až na pár přestávek působil celoživotně jako kapelník v cremonském dómu. Napsal řadu fascinujících instrumentálních skladeb, které přispěly k emancipaci instrumentální hudby. Je také tvůrcem dlouhé řady vokálních děl – canzon, madrigalů a chrámových kompozic. Canzonetta spirituale sopra la Nanna je jemnou vánoční ukolébavkou, která nám připomene blížící se betlémské události.

Autorem dvou sólových čísel pro harfu a theorbu je Bellerofonte Castaldi (1581–1649). Skladatel, zpěvák a virtuos na theorbu žil v Benátkách, Modeně a Římě, byl cestovatelem a dobrodruhem a psal kontroverzní, satirické básně. Zkonstruoval nový druh teorby, malé „tiorbino“. V roce 1622 vyšla jeho jediná dochovaná sbírka instrumentálních skladeb.

Jediným zástupcem jihoitalské hudby je Ascanio Mayone (ca. 1565–1627). Byl varhaníkem v neapolském kostele Santissima Annunziata Maggiore a také na místním dvoře španělského vicekrále, díky němuž navštívil i Španělsko a Portugalsko. Vydal sbírku madrigalů, dochovaly se některé chrámové kompozice, ale především skládal pro cembalo a varhany a několik skladeb věnoval harfě.