Vítejte v Itálii, kolébce mnoha uměleckých stylů. Dnes večer zavítáme do Florencie, Mantovy, Modeny, Benátek, Cremony a dokonce i na jih, do Neapole. Na konci 16. a počátku 17. století zde zažilo hudební umění velký přerod z komplikovaného renesančního vícehlasu v jednoduchý jednohlas s akordickým doprovodem. Centrem nové hudební tvorby byla Florencie. Členové uměleckého spolku „florentská camerata“ chtěli plastičtěji vystihnout všechny afekty zpívaného textu. Výsledkem jejich snažení je raně barokní monodie, jednohlas podtržený instrumentálním basem a harmonií. Hudbu ovládly jak jemné nuance ozdob a detailů, tak zároveň velké vášně, od milostných až po válečné.
Nejznámějším představitelem florentské cameraty byl zpěvák, loutnista, violista, harfenista a skladatel Giulio Caccini (1551–1618). Narodil se v Římě, kde se vyučil hudbě a odkud ho zlákal Cosimo I. Medicejský do Florencie. Díky své pěvecké praxi se Caccini stal určujícím tvůrcem recitativního stylu, který byl svým deklamativním charakterem blízký mluvené řeči. V letech 1602 vyšel první díl jeho sbírky Le nuove musiche a stal se inspirativním zdrojem pro mnoho následovníků v Itálii i jinde v Evropě. Ze sbírky pocházejí i oba sólové madrigaly dnešního koncertu.
Pokud jsou do programu složeného z raně barokních skladeb zařazeny hned tři ženy-skladatelky, pak už nemůže jít o náhodu. První dvě jsou Cacciniho dcery, výborné zpěvačky, které spolu s otcem, matkou a bratrem Pompeem tvořily vokální ansámbl, jehož vystoupení je zaznamenáno dvakrát i v Paříži. Zároveň dostaly kvalitní hudební i všeobecné vzdělání. Starší ze sester byla zpěvačka, loutnistka a básnířka Francesca Caccini (1587–1641). Medicejský dvůr si jejího umění natolik považoval, že ji v roce 1614 zaplatil ze všech hudebníků nejlépe. Vedle pěveckých povinností ještě zvládla učit a komponovat. V duchu florentské cameraty napsala několik oper a vydala sbírku sólových písní. Ve stejném oboru působila i o čtyři roky mladší Settimia Caccini (1591 – ca. 1638), která ovšem nevydala žádnou sbírku tiskem a její skladby jsou roztroušeny v jiných rukopisných pramenech. Byla žádanou zpěvačkou, jsou doložena její angažmá v operních představeních nejen ve Florencii.
Settimia zpívala také v Mantově v rané opeře l´Arianna Claudia Monteverdiho (1567–1643). Tento rodák z Cremony, pokračovatel myšlenek florentské cameraty a tvůrce nové podoby madrigalu, byl nejprve kapelníkem rodu Gonzagů v Mantově a v roce 1613 obsadil prestižní kapelnické místo v chrámu sv. Marka v Benátkách. Vedle slavné řady madrigalových sbírek vydal další sbírky světské i duchovní hudby, mezi nimi i Scherzi musicali pro jeden nebo dva hlasy a basso continuo, dva díly z let 1607 a 1632. Skladby, které dnes večer uslyšíte, pocházejí právě odsud. Oproti Monteverdiho madrigalům má tato sbírka jemnější, intimnější, ale i žertovnější (scherzo = žert) charakter.
Monteverdi spolupracoval s benátským básníkem a libretistou Giuliem Strozzim, jehož adoptivní dcera Barbara Strozzi (1619–1677) byla už v útlém mládí vyhledávanou zpěvačkou. Skladby třetí autorky dnešního programu jsou plné neobvyklých melodických a harmonických nápadů a oceňovali je nejvýznamnější hudebníci té doby. Vydala několik světských pěveckých sbírek, v nichž často zhudebnila své vlastní texty.
Stejně jako Monteverdi pocházel i Tarquinio Merula (1595–1665) z Cremony a až na pár přestávek působil celoživotně jako kapelník v cremonském dómu. Napsal řadu fascinujících instrumentálních skladeb, které přispěly k emancipaci instrumentální hudby. Je také tvůrcem dlouhé řady vokálních děl – canzon, madrigalů a chrámových kompozic. Canzonetta spirituale sopra la Nanna je jemnou vánoční ukolébavkou, která nám připomene blížící se betlémské události.
Autorem dvou sólových čísel pro harfu a theorbu je Bellerofonte Castaldi (1581–1649). Skladatel, zpěvák a virtuos na theorbu žil v Benátkách, Modeně a Římě, byl cestovatelem a dobrodruhem a psal kontroverzní, satirické básně. Zkonstruoval nový druh teorby, malé „tiorbino“. V roce 1622 vyšla jeho jediná dochovaná sbírka instrumentálních skladeb.
Jediným zástupcem jihoitalské hudby je Ascanio Mayone (ca. 1565–1627). Byl varhaníkem v neapolském kostele Santissima Annunziata Maggiore a také na místním dvoře španělského vicekrále, díky němuž navštívil i Španělsko a Portugalsko. Vydal sbírku madrigalů, dochovaly se některé chrámové kompozice, ale především skládal pro cembalo a varhany a několik skladeb věnoval harfě.
