Ludwig van Beethoven
Koncert pro klavír a orchestr č. 3 c moll, op. 37
Klavír byl Ludwigu van Beethovenovi nástrojem nejdůvěrnějším. Od mládí jej výtečně ovládal a improvizoval na něm s lehkostí, ohromující jeho současníky. Komponoval u něj též své první skladby, ke kterým patřily vedle raných písní také skladby určené sólovému klavíru, jako například cyklus devíti Variací na pochod c moll Ernsta Christopha Dresslera z roku 1782, pozoruhodně virtuózní dílo teprve jedenáctiletého skladatele, který krátce předtím začal studovat klavír a kompozici u Christiana Gottloba Neefa, dirigenta opery v Bonnu a později i tamního dvorního varhaníka. Byl to právě Neefe, kdo nejen zprostředkoval vydání těchto variací tiskem již v roce 1783, ale navíc ve stejné době publikoval v Cramerově Magazin der Musik pochvalnou zmínku o pozoruhodném pianistickém talentu svého mladého žáka, který se „jistě stane druhým Mozartem, bude-li pokračovat tak slibně, jak začal.“
Během následujícího desetiletí se Beethoven zarputile vyrovnával s vědomým vlivem Wolfganga Amadea Mozarta (dlouho se dokonce intenzivně zabýval myšlenkou stát se jeho žákem) a postupně přecházel z fáze vědomého napodobování Mozartova stylu do fáze jeho osvojení. Na konci roku 1792 odešel Beethoven do Vídně studovat kontrapunkt k Josefu Haydnovi, aby podle svědectví svého velkého podporovatele hraběte Waldsteina přijal „Mozartova ducha z Haydnových rukou.“ Již v roce 1796 byl svými současníky označován za „hudebního génia“ a o čtyři roky později uspořádal ve vídeňském Dvorním divadle první koncert složený výhradně z vlastních skladeb. Tou dobou se u něj ale již začínaly projevovat první příznaky počínající hluchoty, která se postupně zhoršovala.
Čtyři ze svých pěti dokončených klavírních koncertů Beethoven sám premiéroval. První dva mohli v jeho podání slyšet dokonce i Pražané, kterým je představil během svého druhého pražského pobytu na podzim roku 1798. Nejranější z nich v tónině B dur nese opusové číslo 19, vzhledem k opožděnému vydání však dostal pořadové číslo 2, patřící ve skutečnosti mnohem zralejšímu Klavírnímu koncertu C dur op. 15. Zatímco opus 19 a částečně i opus 15 vycházejí ještě z Beethovenova improvizačního mistrovství a jeho obdivu pro Mozartovy pozdní klavírní koncerty a jejich autor v nich ještě usiluje o úspěch u dobového publika včetně svých aristokratických mecenášů, ve Třetím klavírním koncertu již na své okolí nebral ohledy a psal jej zcela podle svého. Zřetelně jsou v něm poznat vlivy studia kontrapunktu, který pomohl Beethovenovi zkrotit jeho nespoutaný talent do propracovanějších na sobě nezávislých hlasů a pevnějších forem. Novými prvky, typickými pro Beethovenovu zralou tvorbu je výrazná dramatičnost silně kontrastních hudebních myšlenek, prudké protiklady vášnivé intenzity s niterným lyrismem, „heroický styl“ a symfonické zpracování orchestrálního partu.
Stejně jako oba předcházející, vznikal i Třetí klavírní koncert po dlouhou dobu. První nápady k němu si Beethoven zapsal patrně již v roce 1796. Pak jej ale na několik let odložil a ke skladbě se vrátil až roku 1802 a dokončil jei začátkem následujícího roku. Na premiéře, která se uskutečnila 5. dubna 1803 ve Vídni, provedl sám sólový part (který nestačil ještě celý zapsat do not a tak jej podle svědectví svého obraceče částečně improvizoval).
Z této doby pocházejí také první negativní recenze Beethovenových děl od kritiků, kteří obdivovali jeho ranou tvorbu, zatímco jeho nová díla jim přišla „nesrozumitelná, obtížná, strohá a temná“, ba přímo „bizarní“ a „ošklivá“. Jedním z tehdy experimentálních rysů, usilujících vědomě o šokování dobového publika (dnes však pro běžného posluchače již těžko postižitelných) bylo tonální zakotvení prostředního Larga v E dur, stojící v příkrém kontrastu k c moll, které je výchozí tóninou obou krajních vět.