Česká filharmonie • Kirill Gerstein

Všestranný klavírista Kirill Gerstein rychle vystoupal mezi hvězdy klasického nebe. Jazzová průprava a praxe, jíž se věnoval od útlého věku, tvoří důležitou součást jeho interpretačního stylu. 

Kirill Gerstein je šestým laureátem prestižní ceny Gilmore Artist Award. Od roku 2010, kdy cenu obdržel, ji sdílí s ostatními prostřednictvím objednávek mezižánrových skladeb u umělců, jako jsou Timo Andres, Chick Corea, Alexander Goehr, Oliver Knussen či Brad Mehldau. Kirill Gerstein získal rovněž první cenu na klavírní soutěži Artura Rubinštejna v Tel Avivu v roce 2001, Gilmore Young Artist Award v roce 2002 a Avery Fisher Grant roku 2010. 

Vedle České filharmonie a Semjona Byčkova vystupuje Gerstein v sezoně 2018/2019 s London Symphony Orchestra a sirem Markem Elderem a v Číně se symfonickými orchestry ze Šanghaje a Kantonu. Koncertuje s Rotterdamskou filharmonií, Orchestre Philharmonique de Radio France, orchestrem NDR Elbphilharmonie, drážďanskou Staatskapelle, Dánským národním symfonickým orchestrem, Helsinskou filharmonií, Cleveland Orchestra, Cincinnati Symphony a s Orquestra Sinfônica do Estado de São Paulo. V březnu 2019 bude premiérovat nový klavírní koncert Thomase Adèse s Bostonským symfonickým orchestrem za řízení autora, a to v Bostonu a newyorské Carnegie Hall. V Londýně, Stuttgartu, Lisabonu, Singapuru, Melbourne a Kodani vystoupí v recitálech, v Lucernu ho čeká komorní program s Hagen Quartet, Veronikou Eberle a Clemensem Hagenem a s hercem Brunem Ganzem připravuje recitály pro Německo a Rakousko. 

U vydavatelství LAWO Classic vyšel na podzim 2018 Skrjabinův Prométheus: Báseň ohně v podání Kirilla Gersteina, Osloské filharmonie a Vasilije Petrenka. Dalšími nahrávkami, s nimiž se Gerstein pochlubí v této sezoně, jsou Busoniho Klavírní koncert vydaný na jaře 2019 labelem myrios classic a v létě pak u vydavatelství DECCA vyjdou v rámci Čajkovského projektu s Českou filharmonií a Semjonem Byčkovem Čajkovského Klavírní koncerty č. 1–3. 

Kirill Gerstein se narodil v roce 1979 ve Voroněži v jihozápadním Rusku. Studoval hru na klavír ve speciální škole pro nadané děti a během studia klasické hudby se ještě sám pokoušel o jazz – studijním materiálem mu byla rozsáhlá rodičovská sbírka nahrávek. Poté, co slyšel na jednom sovětském festivalu vibrafonistu Garyho Burtona, se Gerstein vypravil ve 14 letech do USA a začal studovat na Berklee College of Music v Bostonu jako vůbec nejmladší student v historii školy. Během studia absolvoval jeden letní univerzitní program v Tanglewoodu a školu dokončil po třech letech. Poté studoval na Manhattan School of Music v New Yorku u Solomona Mikowského a ve dvaceti letech získal bakalářský i magisterský titul. Ve studiích pokračoval v Madridu u Dmitrije Baškirova a v Budapešti u Ference Radose. Od roku 2003 je Kirill Gerstein americkým občanem. 

Jako velmi zaujatý pedagog vyučoval Gerstein v letech 2007–2017 na Musikhochschule ve Stuttgartu. Od podzimu 2018 je pedagogem v nově založeném studijním programu sira Andráse Schiffa pro mladé výkonné umělce, v rámci akademie v německém Kronbergu.

V sezoně 2023/2024 postavil šéfdirigent a hudební ředitel Semjon Byčkov s českými filharmoniky u příležitosti Roku české hudby 2024 do popředí hudbu Antonína Dvořáka. Se třemi dvořákovskými programy, které nejprve zahrají v Praze, vyjedou Byčkov a orchestr do Jižní Koreje, Japonska, Španělska, Rakouska, Německa, Belgie a Spojených států a také natočí poslední tři symfonie pro vydavatelství Pentatone.

Semjon Byčkov začal působit v čele České filharmonie v roce 2018 koncerty v Praze, Londýně, New Yorku a Washingtonu konanými ke 100. výročí nezávislosti Československa. Po vyvrcholení Čajkovského projektu se Byčkov a orchestr začali soustředit na Mahlera. První nahrávky nového mahlerovského cyklu vydal Pentatone v roce 2022, přičemž Symfonii č. 5 označil The Sunday Times titulem Best Classical Album.

Byčkovův repertoár zahrnuje hudbu čtyř století. Jeho vyhledávaná vystoupení jsou jedinečnou kombinací vrozené muzikálnosti a vlivu přísné ruské pedagogiky. Kromě toho, že hostuje u významných světových orchestrů a v operních domech, je Byčkov držitelem čestných titulů u londýnských BBC Symphony Orchestra – s nímž se každoročně objevuje na BBC Proms – a Royal Academy of Music, která mu nedávno udělila čestný doktorát. Byčkov byl dvakrát vyhlášen „Dirigentem roku“ – v roce 2015 v rámci International Opera Awards a v roce 2022 serverem Musical America.

Od roku 1986 vydal Byčkov řadu nahrávek pro vydavatelství Philips s Berlínskými filharmoniky, Symfonickým orchestrem Bavorského rozhlasu, Královským orchestrem Concertgebouw, Philharmonia Orchestra a London Philharmonic. Následná série nahrávek se Symfonickým orchestrem Západoněmeckého rozhlasu Kolín nad Rýnem zahrnuje Brahmse, Mahlera, Rachmaninova, Šostakoviče, Strausse, Verdiho, Glanerta a Höllera. Byčkovova nahrávka Čajkovského Evžena Oněgina z roku 1993 s Orchestre de Paris stále získává ocenění, naposledy Gramophone Collection 2021, Wagnerův Lohengrin byl podle BBC Music Magazine nahrávkou roku (2010) a Schmidtova Symfonie č. 2 s Vídeňskými filharmoniky byla nahrávkou měsíce BBC Music Magazine (2018).

Stejně jako Česká filharmonie stojí Byčkov jednou nohou pevně v kultuře Východu a druhou na Západě. Narodil se v roce 1952 v Leningradě (dnes Petrohrad) a studoval na Leningradské konzervatoři u legendárního Ilji Musina. Jako dvacetiletý zvítězil v Rachmaninově dirigentské soutěži. Poté, co mu byla odepřena výhra – možnost dirigovat Leningradskou filharmonii – Byčkov ze Sovětského svazu odešel. V roce 1975 emigroval do Spojených států amerických a od poloviny 80. let žije v Evropě. V roce 1989, ve stejném roce, kdy byl jmenován hudebním ředitelem Orchestre de Paris, se Byčkov vrátil do bývalého Sovětského svazu jako hlavní hostující dirigent Petrohradské filharmonie. Byl jmenován šéfdirigentem Symfonického orchestru Západoněmeckého rozhlasu (1997) a šéfdirigentem Drážďanské Semperoper (1998).

Gustav Mahler svá mistrovská díla nikdy neprosazoval snadno. Hned premiéra jeho První symfonie, uskutečněná 20. listopadu 1889 v Budapešti, kam v září předcházejícího roku nastoupil jako umělecký ředitel uherské Královské opery se setkala ze strany kritiků s poměrně velkou nevolí. Kompozici mimo jiné charakterizovali jako „nudné dílo plné disonancí a prodlev“, a ti, kteří Mahlera neradi viděli v čele budapešťské opery, si přisadili i k jeho uměleckému vedení divadla: „jeho hudba je právě tak zmatená jako jeho působení ve funkci šéfa opery“. Ovšemtak už to u výjimečných umělců, bohužel, bývá. Dnes patří Gustav Mahler k nejvýznamnějším skladatelům evropského pozdního romantismu přelomu 19. a 20. století. Svůj výjimečný a mnohostranný hudební talent, který se u něj začal projevovat již během studií na konzervatoři ve Vídni, zúročil nejen jako dirigent (kdy mimo jiné působil jako šéf operních domů v Budapešti, Hamburku, Dvorní opery ve Vídni a Metropolitní opery v New Yorku), postupem doby i jako úspěšný a oceňovaný skladatel.

Až na rané období, během kterého komponoval zejména skladby komorní (jež ale většinou později sám zničil), a jenž uzavřel kantátou Píseň žalobná, se zaměřil téměř výhradně na tvorbu písní a symfonií, ze kterých jich devět dokončil a poslední, desátá, zůstala kromě první věty víceméně pouze v náčrtcích. I když by se na první pohled mohlo zdát, že zmíněné žánry nemají vcelku nic společného, Mahler nejenže dokázal v impozantním cyklu nazvaném Píseň o zemi oba spojit, ale vzájemně je úspěšně propojoval takřka během celého svého tvůrčího života. Písním s orchestrálními doprovody propůjčoval velkorysý až symfonický tah a naopak zpěvná témata některých jeho symfonických vět buď písňové melodie připomínají, nebo z některých skladatelových písní čerpají či je dokonce citují.

Charakteristickým příkladem této provázanosti jsou hned Mahlerovy první čtyři symfonie, často označované jako „Wunderhorn-Symphonien“, výrazně ovlivněné sbírkou německé lidové poezie Des Knaben Wunderhorn (Chlapcův kouzelný roh). A to buď v symfoniích s vokální složkou (tedy v druhé, třetí a čtvrté) použitím citací celých písní, nebo alespoň citací jejich melodií jako v instrumentální symfonii první.

Symfonii č. 1 D dur,která tvoří druhou polovinu dnešního večera, začal Gustav Mahler komponovat roku 1884, kdy působil jako druhý kapelník v Královském divadle v Kasselu. Její první verzi ale dokončil až o celé čtyři roky později, již jako druhý kapelník Městského divadla v Lipsku, odkud záhy odešel do Budapešti – a to poprvé na post uměleckého šéfa. V té době, kdy už měl za sebou i roční angažmá v Královském německém Zemském divadle v Praze, kam nastoupil roku 1885, Mahler souběžně zahájil také práci na druhé symfonii.

Již zmíněnou první podobu symfonie, tvořenou pěti větami a neúspěšně premiérovanou v Budapešti, Mahler nazval Symfonická báseň ve dvou dílech. Pro další provedení v říjnu 1893 v Hamburku k ní ale – zřejmě pod dojmem četby románu Jeana Paula (byť s jeho dějem nemá nic společného) – připojil název Titan, hudební báseň v symfonické formě, v níž první díl pojmenoval Z časů mládí a druhý latinsky Commedia humana (Lidská komedie) jako připomínku románového cyklu Honoré de Balzaka. Inspiroval se ale při tom také díly všestranně nadaného umělce (zejména spisovatele) Ernsta Theodora Amadea Hofmanna a malířů Jacquese Callota či Moritze Schwinda. Poetickými názvy pak opatřil i jednotlivé věty, k nimž připojil rovněž podrobný program líčící peripetie lidského života se všemi jeho vzruchy, těžkostmi, vítězstvími i prohrami, jehož prostřednictvím chtěl Mahler posluchačům alespoň trochu cestu k dílu usnadnit. To se však nakonec zcela minulo účinkem, a tak v konečné verzi symfonie (z níž byla vypuštěna druhá věta, nazvaná pro hamburské provedení podle sbírky časopiseckých statí Mahlerova oblíbence Jeana Paula Blumine), uvedené 16. března 1896 v Berlíně, skladatel vysvětlující názvy jednotlivých vět, program i název Titan stáhl a provedl ještě řadu retuší. V partituře, určené k vydání tiskem o tři roky později, si však v označení vět neodpustil alespoň podrobné rozvedení pokynů k interpretaci.

I přesto, že berlínští posluchači tedy již žádný program do rukou nedostali, tematický základ jednotlivých částí je z poslechu díla velmi zřetelný. V první větě volně pojaté sonátové formy (Langsam, schleppend) Mahler cituje píseň Ging heutʼ morgen überʼs Feld (Když jsem šel ráno přes pole) z Písní potulného tovaryše, ve scherzové větě, Kräftig bewegt, doch nicht zu schnell,vychází z tanečního rytmu ländleru, třetí věta, Feierlich und gemessen, ohne zu schleppen, kombinuje tragiku, protkávající celé Mahlerovo dílo, se skladatelovým pověstným groteskním šklebem (smuteční pochod je tu variací na kánon Frère Jacques, v německé verzi známý jako Bruder Martin) a ve své střední části opět cituje část z Písní potulného tovaryše a věta finální Stürmisch bewegt opět psaná v sonátové formě, je (auto)portrétem „Titana“, bojujícího se světem i se sebou samým, kdy se prostřednictvím návratu tematického materiálu hrdina ohlíží za svým životem...

V Praze symfonie poprvé zazněla 3. března 1898 v provedení orchestru Nového německého divadla, řízeného samotným autorem.