Česká filharmonie • Kirill Gerstein

Narodil se na území tehdejšího Sovětského svazu, studoval v USA, Španělsku a Maďarsku a nyní žije v Berlíně. Klavírista Kirill Gerstein, dnes americký občan, představuje jakýsi průsečík interpretačních tradic, které nasál v průběhu svého hráčského zrání a nechal se jimi inspirovat pro vytvoření vlastní hudební řeči. Stejně jako zeměpisně, pohybuje se také na rovině historické: jeho repertoár zahrnuje skladby tradičního kánonu i soudobou hudbu. Vyrostl však také na jazzu.

Právě jazz ho přivedl na Berklee College of Music, jejímž historicky nejmladším žákem se ve čtrnácti letech stal. Jako prostředník zde fungovala jazzová legenda Gary Burton, se kterým se Gerstein setkal Petrohradu. V Bostonu poté studoval několik let jazzový i klasický klavír, než se nakonec rozhodl pro kariéru klasického pianisty a vydal se na newyorskou Mannhattan School of Music. Po jejím absolvování si své interpretační obzory rozšířil ještě u Dmitrije Baškirova na Escuela Superior de Musica Reina Sofia v Madridu a u Ference Radose v Budapešti. V této době se začal objevovat na koncertních pódiích, k čemuž mu dopomohlo vítězství ve slavné Mezinárodní soutěži Arthura Rubinsteina v Tel Avivu. 

Vybudoval si pověst světového klavíristy, který je známý svou pokročilou technikou, promyšlenou interpretací a důkladným ctěním partitur. Jako sólista vystupuje s nejproslulejšími světovými tělesy, v sezoně 2023/24 například s orchestry lipského Gewandhausu a curyšského Tonnahle, Orchestre national de France, Bostonským symfonickým orchestrem či Orchestrta del Teatro alla Scala, v recitály pak dával mj. v Carnegie Hall či vídeňském Konzertahusu. 

Je znám svou interpretací soudobé hudby – dokonce i výdělek z ceny Gilmore Artist Award použil na objednávku nových děl. Spjat je zejména se skladatelem Thomasem Adèsem, který pro něj napsal klavírní koncert, jehož nahrávka s Bostonským symfonickým orchestrem byla v roce 2020 nominována na cenu Grammy a získala Gramophone Award. Další společná cena přišla roku 2021, International Classical Music Award, a to za nahrávku Adèsových sólových klavírních kompozic a skladeb pro dva klavíry, které natáčeli společně. 

Druhý klavírní koncert přímo věnovaný Gersteinovi napsal Thomas Larcher. Právě toto dílo měl Gerstein provést i v Praze s Českou filharmonií v roce 2021, ale kvůli koronavirovým omezením se program tohoto tehdy pouze streamovaného večera změnil na Schumannův klavírní koncert, který si v Rudolfinu zopakuje i dnes. S Českou filharmonií váže Gersteina dlouholetá spolupráce, jež započala v roce 2012 ještě pod vedením Jiřího Bělohlávka a pokračovala množstvím dalších pražských návštěv, evropským i americkým turné a nahrávkou Čajkovského klavírních koncertů.

Gersteinův předává své zkušenosti studentům klavíru na Vysoké škole Hannse Eislera v Berlíně a na Kronbergově akademii. Právě pod záštitou druhé zmíněné školy pak vznikl i cyklus online seminářů s názvem „Kirill Gerstein invites…“, v rámci nichž debatuje s významnými osobnostmi hudebního světa, včetně zmíněného Thomase Adèse, Kaiji Saariaho či Sira Antonia Pappana.

V sezoně 2023/2024 stály v centru pozornosti Semjona Byčkova poslední tři Dvořákovy symfonie, koncerty pro klavír, housle a violoncello a tři předehry: V přírodě, Karneval a Othello. Byčkov dirigoval Českou filharmonii nejen v pražském Rudolfinu – s dvořákovskými programy zavítal do Koreje a Japonska, kde hned třikrát vystoupili ve slavné Suntory Hall v Tokiu, na jaře během velkého evropského turné vedl orchestr ve Španělsku, Rakousku, Německu, Belgii a Francii. V prosinci vyvrcholí Rok české hudby 2024 třemi koncerty v Carnegie Hall v New Yorku. Zazní Dvořákův klavírní, houslový a violoncellový koncert, na programu budou i tři symfonické básně ze Smetanovy Mé vlasti, Mahlerova Symfonie č. 5 a Janáčkova Glagolská mše, v níž se k České filharmonii připojí Pražský filharmonický sbor.

Byčkovova inaugurační sezona s Českou filharmonií započala mezinárodním turné, které orchestr zavedlo od vystoupení doma v Praze až po koncerty v Londýně, New Yorku a ve Washingtonu. Mezi významné společné počiny patří dokončení Projektu Čajkovskij, kompletu 7 CD věnovaných Čajkovského symfonickému repertoáru, a série mezinárodních rezidencí. Během své první sezony v České filharmonii objednal Semjon Byčkov také 14 nových kompozic, které Česká filharmonie postupně premiéruje a jejichž uvádění se chopila i řada orchestrů v Evropě a Spojených státech.

Kromě hudby Antonína Dvořáka se Semjon Byčkov s Českou filharmonií zaměřil na hudbu Gustava Mahlera v rámci mahlerovského cyklu vydavatelství Pentatone. V roce 2022 byly vydány Symfonie č. 4 a Symfonie č. 5, o rok později následovala Symfonie č. 1 a Symfonie č. 2 „Vzkříšení“. Jedním z vrcholů uplynulé sezony bylo uvedení Mahlerovy Symfonie č. 3 v Praze a Baden-Badenu, v průběhu sezony 2024/2025 bude Semjon Byčkov dirigovat Mahlerovu Pátou symfonii v Praze, New Yorku a Torontu a Osmou symfonii v Praze.

Vedle uznání v oblasti interpretace tradičního repertoáru si Semjon Byčkov vybudoval silný a dlouhodobý vztah s mnoha vynikajícími soudobými skladateli, jako je například Luciano Berio, Henri Dutilleux a Mauricio Kagel. V nedávné době uvedl v premiéře díla Juliana Andersona, Bryce Dessnera, Detleva Glanerta, Thierryho Escaiche a Thomase Larchera nejen s Českou filharmonií, ale také s Královským orchestrem Concertgebouw, s Vídeňskými a Berlínskými filharmoniky, Newyorskou filharmonií, Mnichovskou filharmonií, Clevelandským orchestrem a Symfonickým orchestrem BBC.

Tak jako Česká filharmonie je i Semjon Byčkov pevně spjat s kulturou východoevropskou i západoevropskou. Narodil se v roce 1952 v Leningradě, v roce 1975 emigroval do Spojených států amerických a od poloviny osmdesátých let žije v Evropě. Od pěti let se Byčkovovi dostávalo mimořádného hudebního vzdělání. Nejprve se učil hrát na klavír, později byl vybrán ke studiu na Glinkově škole sborového zpěvu a ve třinácti letech absolvoval první lekce dirigování. V sedmnácti letech byl přijat na Leningradskou konzervatoř, kde studoval u legendárního pedagoga Ilji Musina. Tři roky nato zvítězil v Rachmaninově dirigentské soutěži. Protože mu byla odepřena cena spočívající v dirigování Leningradské filharmonie, Byčkov Sovětský svaz opustil.

Než se v roce 1989 vrátil do Petrohradu jako hlavní hostující dirigent Petrohradské filharmonie, získal věhlas ve Spojených státech jako hudební ředitel Grand Rapids Michigan Symphony Orchestra a Filharmonie Buffalo. Jeho mezinárodní kariéra, která začala ve Francii debutem v Lyonské opeře a na festivalu v Aix-en-Provence, začala strmě růst po řadě exponovaných záskoků, které vedly k pozvání k Newyorské filharmonii, Berlínským filharmonikům a Královskému orchestru Concertgebouw. V roce 1989 byl jmenován hudebním ředitelem Orchestre de Paris, v roce 1997 se stal šéfdirigentem Symfonického orchestru Západoněmeckého rozhlasu v Kolíně nad Rýnem a následujícího roku šéfdirigentem drážďanské Semperovy opery.

Byčkovův koncertní i operní repertoár je velmi široký. Diriguje na všech celosvětově uznávaných operních scénách – v La Scale, Pařížské národní opeře, drážďanské Semperově opeře, Vídeňské státní opeře, Metropolitní opeře v New Yorku, londýnské Královské opeře v Covent Garden a madridském Teatro Real. Jakožto hlavní hostující dirigent festivalu Maggio Musicale Fiorentino si vydobyl uznání svým pojetím Janáčkovy Její pastorkyně, Schubertova Fierrabrase, Pucciniho Bohémy, Šostakovičovy Lady Macbeth Mcenského újezdu a Musorgského Borise Godunova; všechna tato představení obdržela prestižní italskou cenu Premio Abbiati. K novým vídeňským inscenacím s Byčkovovou účastí patří Straussova Daphne, Wagnerův Lohengrin a Parsifal a Musorgského Chovanština, stejně jako obnovené premiéry Straussovy Elektry a Wagnerova Tristana a Isoldy. V Londýně Byčkov debutoval jako operní dirigent novým provedením Straussovy Elektry a v Královské opeře dirigoval rovněž nové inscenace Mozartovy opery Così fan tutte, Straussovy Ženy beze stínu a Wagnerova Tannhäusera. Návrat do Bayreuthu v létě 2024 přinese příležitost dirigovat novou produkci Wagnerova Tristana a Isoldy.

Díky tomu, že v sobě Byčkov spojuje vrozenou muzikálnost s precizností vštípenou ruskou hudební školou, se jeho koncertní vystoupení vždy těší velké pozornosti. V Británii zastává čestné funkce na Královské hudební akademii a u Symfonického orchestru BBC, s nímž každoročně vystupuje v cyklu BBC Proms, což v obou případech dokládá hloubku vzájemného vztahu. V Evropě Byčkov často vystupuje na turné s Královským orchestrem Concertgebouw a Mnichovskou filharmonií. Každoročně hostuje také u Vídeňských a Berlínských filharmoniků, orchestru lipského Gewandhausu, Orchestre National de France a orchestru Accademia Nazionale di Santa Cecilia. V USA koncertuje s Newyorskou filharmonií, Chicagským symfonickým orchestrem, Losangeleským symfonickým orchestrem, Filadelfským orchestrem a Clevelandským orchestrem. 

Byčkov spolupracoval na rozsáhlých nahrávacích projektech pro společnost Philips s Berlínskými filharmoniky, Symfonickým orchestrem Bavorského rozhlasu, Královským orchestrem Concertgebouw, orchestrem Philharmonia, Londýnskou filharmonií a Orchestre de Paris. V rámci třináctileté spolupráce se Symfonickým orchestrem Západoněmeckého rozhlasu v Kolíně nad Rýnem (1997–2010) pořídil řadu nahrávek děl Richarda Strausse (Elektra, Daphne, Život hrdiny, Metamorfózy, Alpská symfonie, Enšpíglova šibalství), Gustava Mahlera (Symfonie č. 3, Píseň o zemi), Dmitrije Šostakoviče (Symfonie č. 4, 7, 8, 10, 11), Sergeje Rachmaninova (Zvony, Symfonické tance, Symfonie č. 2), Giuseppe Verdiho (Requiem), kompletního cyklu Brahmsových symfonií a skladeb Detleva Glanerta a Yorka Höllera. Byčkovova nahrávka Čajkovského Evžena Oněgina se stala doporučeným titulem v pořadu „Building a Library“ stanice BBC Radio 3 (2020), jeho provedení Wagnerova Lohengrina bylo v anketě časopisu BBC Music Magazine vyhlášeno Nahrávkou roku 2010 a jeho verze Schmidtovy Symfonie č. 2 s Vídeňskými filharmoniky se stala v témže časopise Nahrávkou měsíce. O Projektu Čajkovskij vydaném v roce 2019 napsal časopis BBC Music Magazine: „Nejkrásnější orchestrální hru, jakou si lze představit, můžete slyšet na nahrávce Semjona Byčkova s Českou filharmonií z roku 2017, na níž nejmodernější záznam společnosti Decca zachycuje každý detail.“

V roce 2015 obdržel Semjon Byčkov titul Dirigent roku v mezinárodní soutěži International Opera Awards. V červenci 2022 získal čestný doktorát na londýnské Královské hudební akademii, v říjnu téhož roku byl oceněn jako Dirigent roku v mezinárodním žebříčku Musical America. 

Byčkov byl prvním hudebníkem, který otevřeně vyjádřil svůj postoj po vypuknutí války na Ukrajině. Na podporu Ukrajiny promluvil na demonstraci na pražském Václavském náměstí, jeho slova zazněla v rozhlase a televizi v České republice, Francii, Německu, Rakousku, Velké Británii a USA. K situaci se také vyjádřil v rubrice By Invitation časopisu The Economist a byl hostem pořadu World’s HARDtalk na BBC.

Gustav Mahler svá mistrovská díla nikdy neprosazoval snadno. Hned premiéra jeho První symfonie, uskutečněná 20. listopadu 1889 v Budapešti, kam v září předcházejícího roku nastoupil jako umělecký ředitel uherské Královské opery se setkala ze strany kritiků s poměrně velkou nevolí. Kompozici mimo jiné charakterizovali jako „nudné dílo plné disonancí a prodlev“, a ti, kteří Mahlera neradi viděli v čele budapešťské opery, si přisadili i k jeho uměleckému vedení divadla: „jeho hudba je právě tak zmatená jako jeho působení ve funkci šéfa opery“. Ovšemtak už to u výjimečných umělců, bohužel, bývá. Dnes patří Gustav Mahler k nejvýznamnějším skladatelům evropského pozdního romantismu přelomu 19. a 20. století. Svůj výjimečný a mnohostranný hudební talent, který se u něj začal projevovat již během studií na konzervatoři ve Vídni, zúročil nejen jako dirigent (kdy mimo jiné působil jako šéf operních domů v Budapešti, Hamburku, Dvorní opery ve Vídni a Metropolitní opery v New Yorku), postupem doby i jako úspěšný a oceňovaný skladatel.

Až na rané období, během kterého komponoval zejména skladby komorní (jež ale většinou později sám zničil), a jenž uzavřel kantátou Píseň žalobná, se zaměřil téměř výhradně na tvorbu písní a symfonií, ze kterých jich devět dokončil a poslední, desátá, zůstala kromě první věty víceméně pouze v náčrtcích. I když by se na první pohled mohlo zdát, že zmíněné žánry nemají vcelku nic společného, Mahler nejenže dokázal v impozantním cyklu nazvaném Píseň o zemi oba spojit, ale vzájemně je úspěšně propojoval takřka během celého svého tvůrčího života. Písním s orchestrálními doprovody propůjčoval velkorysý až symfonický tah a naopak zpěvná témata některých jeho symfonických vět buď písňové melodie připomínají, nebo z některých skladatelových písní čerpají či je dokonce citují.

Charakteristickým příkladem této provázanosti jsou hned Mahlerovy první čtyři symfonie, často označované jako „Wunderhorn-Symphonien“, výrazně ovlivněné sbírkou německé lidové poezie Des Knaben Wunderhorn (Chlapcův kouzelný roh). A to buď v symfoniích s vokální složkou (tedy v druhé, třetí a čtvrté) použitím citací celých písní, nebo alespoň citací jejich melodií jako v instrumentální symfonii první.

Symfonii č. 1 D dur,která tvoří druhou polovinu dnešního večera, začal Gustav Mahler komponovat roku 1884, kdy působil jako druhý kapelník v Královském divadle v Kasselu. Její první verzi ale dokončil až o celé čtyři roky později, již jako druhý kapelník Městského divadla v Lipsku, odkud záhy odešel do Budapešti – a to poprvé na post uměleckého šéfa. V té době, kdy už měl za sebou i roční angažmá v Královském německém Zemském divadle v Praze, kam nastoupil roku 1885, Mahler souběžně zahájil také práci na druhé symfonii.

Již zmíněnou první podobu symfonie, tvořenou pěti větami a neúspěšně premiérovanou v Budapešti, Mahler nazval Symfonická báseň ve dvou dílech. Pro další provedení v říjnu 1893 v Hamburku k ní ale – zřejmě pod dojmem četby románu Jeana Paula (byť s jeho dějem nemá nic společného) – připojil název Titan, hudební báseň v symfonické formě, v níž první díl pojmenoval Z časů mládí a druhý latinsky Commedia humana (Lidská komedie) jako připomínku románového cyklu Honoré de Balzaka. Inspiroval se ale při tom také díly všestranně nadaného umělce (zejména spisovatele) Ernsta Theodora Amadea Hofmanna a malířů Jacquese Callota či Moritze Schwinda. Poetickými názvy pak opatřil i jednotlivé věty, k nimž připojil rovněž podrobný program líčící peripetie lidského života se všemi jeho vzruchy, těžkostmi, vítězstvími i prohrami, jehož prostřednictvím chtěl Mahler posluchačům alespoň trochu cestu k dílu usnadnit. To se však nakonec zcela minulo účinkem, a tak v konečné verzi symfonie (z níž byla vypuštěna druhá věta, nazvaná pro hamburské provedení podle sbírky časopiseckých statí Mahlerova oblíbence Jeana Paula Blumine), uvedené 16. března 1896 v Berlíně, skladatel vysvětlující názvy jednotlivých vět, program i název Titan stáhl a provedl ještě řadu retuší. V partituře, určené k vydání tiskem o tři roky později, si však v označení vět neodpustil alespoň podrobné rozvedení pokynů k interpretaci.

I přesto, že berlínští posluchači tedy již žádný program do rukou nedostali, tematický základ jednotlivých částí je z poslechu díla velmi zřetelný. V první větě volně pojaté sonátové formy (Langsam, schleppend) Mahler cituje píseň Ging heutʼ morgen überʼs Feld (Když jsem šel ráno přes pole) z Písní potulného tovaryše, ve scherzové větě, Kräftig bewegt, doch nicht zu schnell,vychází z tanečního rytmu ländleru, třetí věta, Feierlich und gemessen, ohne zu schleppen, kombinuje tragiku, protkávající celé Mahlerovo dílo, se skladatelovým pověstným groteskním šklebem (smuteční pochod je tu variací na kánon Frère Jacques, v německé verzi známý jako Bruder Martin) a ve své střední části opět cituje část z Písní potulného tovaryše a věta finální Stürmisch bewegt opět psaná v sonátové formě, je (auto)portrétem „Titana“, bojujícího se světem i se sebou samým, kdy se prostřednictvím návratu tematického materiálu hrdina ohlíží za svým životem...

V Praze symfonie poprvé zazněla 3. března 1898 v provedení orchestru Nového německého divadla, řízeného samotným autorem.