Smetana’s Litomyšl National Festival • Stabat Mater

Simona Houda-Šaturová is a sought-after performer of Mozart (“She sings Konstanze with such amazing coloraturas, deeply felt pianos and stylistic perfection that take the breath away,” Der neue Merker) and bel canto roles, as well as an internationally renowned concert artist. The highlights of recent years include her performances with the Wiener and Münchner Philharmonikers, the Tokyo and Boston Symphony Orchestras, the Lucerne Festival Orchestra, and a tour with the Bamberger Symphoniker, conducted by Jakub Hrůša. She has also sung in productions of the Mozart–Da Ponte trilogy at the Théâtre Royal de la Monnaie in Brussels, portraying Donna Anna (Don Giovanni) and debuting as Countess Almaviva (Le nozze di Figaro). 

Her extensive discography includes recordings for Supraphon, Sony BMG and other labels. She lent her voice to the actress performing the prima donna Caterina Gabrielli in the film Il Boemo.

Simona Houda-Šaturová studied at the Bratislava Conservatory, and further honed her skills with Ileana Cotrubas and Margreet Honig. She has received the Charlotte and Walter Hamel-Stiftung Preis, the Czech Thalia Prize and other coveted accolades.

The mezzo-soprano Václava Krejčí Housková studied at the České Budějovice Conservatory (with Dagmar Volfová) and the Academy of Performing Arts in Prague (with Jiřina Přívratská) and attended masterclasses under the tutelage of Margaret Honig. In 2010, she was engaged at the Moravian Theatre in Olomouc, in 2014, she made her debut at the National Theatre in Prague, and since 2015 she has been a soloist of the National Theatre in Brno. She has received two nominations for the coveted Czech Thalia Prize for her portrayals of the roles of Smeton (Anna Bolena, National Moravian-Silesian Theatre in Ostrava, 2014) and Carmen (J. K. Tyl Theatre in Pilsen, 2020). Her recording of Leoš Janáček’s Diary of One Who Disappeared with the tenor Nicky Spence and the pianist Julius Drake earned the prestigious BBC Music Magazine Award and Gramophone Classical Music Award. Václava Krejčí Housková has worked with renowned orchestras and has performed at major international events (Edinburgh International Festival, Prague Spring, Smetana Litomyšl, Prague Proms etc.).

Prague audiences have primarily heard and seen the tenor Richard Samek at the National Theatre, where he has portrayed the Prince (Rusalka), Don Ottavio (Don Giovanni), Tamino (Die Zauberflöte) and Alfredo (La traviata). He has also dazzled in Classical and Romantic roles (as well as the 20th-century repertoire) in Plzeň, Brno and Ostrava, as well as abroad, including in Germany (four years ago, he appeared at the prestigious Semperoper) and France.

His performances are captured on recordings of Johann Strauss’s operettas, and operas by Bedřich Smetana (with the BBC Symphony Orchestra, conducted by Jiří Bělohlávek) and Zdeněk Fibich. His discography includes an acclaimed recording of Gustav Mahler’s Das Lied von der Erde, made with the mezzo-soprano Dagmar Pecková.

Moreover, Richard Samek is a sought-after concert soloist, frequently performing with the Czech and Brno Philharmonics (appearing at major Czech festivals too). He has also closely collaborated with the Orchestra dell’Academia Nazionale di Santa Cecilia, with whom in the current season he will give a concert of Antonín Dvořák’s cantata The Spectre’s Bride.

Jozef Benci is a distinguished opera and oratorio performer. A graduate of the Academy of Performing Arts in Bratislava and the Janáček Academy of Music and Performing Arts in Brno, he is a soloist of the Slovak National Theatre and Prague’s National Theatre, and has frequently been invited to appear with the Czech and Slovak Philharmonics. Milestones in his career include victory at the prestigious George Enescu International Competition in Bucharest (2001) and an acclaimed performance of a concert version of Bedřich Smetana’s opera The Bartered Bride (the role of Kecal) with the BBC Symphony Orchestra, conducted by Jiří Bělohlávek, at the Barbican Centre in London, a recording of which advanced to the final of the Grammy Awards, as well as collaboration with the celebrated soprano Edita Gruberová.

Besides being an accomplished performer of Classical and Romantic opera roles, he is a sought-after concert soloist. His repertoire includes Janáček (Glagolitic Mass, which he recorded with the Prague Radio Symphony Orchestra and Tomáš Netopil), Verdi (performances with the conductor Nello Santi) and Dvořák (this July, he sang in his Stabat Mater opposite the Czech Philharmonic; and at this year’s Dvořák Prague festival he dazzled in his Te Deum).

Lukáš Vasilek studied conducting and musicology. Since 2007, he has been the chief choirmaster of the Prague Philharmonic Choir (PPC). Most of his artistic work with the choir consists of rehearsing and performing the a cappella repertoire and preparing the choir to perform in large-scale cantatas, oratorios, and operatic projects, during which he collaborates with world-famous conductors and orchestras (such as the Berlin Philharmonic, the Czech Philharmonic, the Israel Philharmonic, and the Saint Petersburg Philharmonic).

Besides leading the PPC, he also engages in other artistic activities, especially in collaboration with the vocal ensemble Martinů Voices, which he founded in 2010. As a conductor or choirmaster, his name appears on a large number of recordings that the PPC have made for important international labels (Decca Classics, Supraphon); in recent years, he has been devoting himself systematically to the recording of Bohuslav Martinů’s choral music. His recordings have received extraordinary acclaim abroad and have earned honours including awards from the prestigious journals Gramophone, BBC Music Magazine, and Diapason.

The Prague Philharmonic Choir (PPC), founded in 1935 by the choirmaster Jan Kühn, is the oldest professional mixed choir in the Czech Republic. Their current choirmaster and artistic director is Lukáš Vasilek, and the second choirmaster is Lukáš Kozubík.

The choir has earned the highest acclaim in the oratorio and cantata repertoire, performing with the world’s most famous orchestras. In this country, they collaborate regularly with the Czech Philharmonic and the Prague Philharmonia. They also perform opera as the choir-in-residence of the opera festival in Bregenz, Austria.

This season, they will appear at four choral concerts of their own, with programmes focusing mainly on difficult, lesser-known works of the choral repertoire. Again this year they will be devoting themselves to educational projects: for voice students, they are organising the Academy of Choral Singing, and for young children there is a cycle of educational concerts.

The choir has been honoured with the 2018 Classic Prague Award and the 2022 Antonín Dvořák Prize.

Since the 2018/2019 season, Tomáš Netopil has been the Principal Guest Conductor of the Czech Philharmonic, with which he regularly prepares concert programmes at the Rudolfinum and on tours. The 2022/2023 season was his tenth and final as General Music Director of the Aalto Theater and Philharmonic in Essen, Germany. From the 2025/2026 season, he will take up the post of chief conductor of the Prague Symphony Orchestra. 

In 2018, Tomáš Netopil created the International Summer Music Academy in Kroměříž, offering students exceptional artistic instruction and the chance to meet and work with major international musicians. In the summer of 2021, in association with the Dvořákova Praha Festival, the Academy established the Dvořák Prague Youth Philharmonic with musicians from conservatories and music academies, coached by principal players of the Czech Philharmonic.

As evidenced by his engagement in Essen, Tomáš Netopil is a sought-after opera conductor. From 2008 to 2012, he was the music director of the Opera of the National Theatre in Prague. Operatic highlights beyond Essen include the Sächsische Staatsoper Dresden (La clemenza di Tito, Rusalka, The Cunning Little Vixen, La Juive, The Bartered Bride, and Busoni’s Doktor Faust), the Vienna Staatsoper (his most recent successes include Idomeneo, Der Freischütz, and a new production of Leonore), and the Netherlands Opera (Jenůfa). His concert highlights of recent seasons have included the Tonhalle-Orchester Zürich as well as engagements with the Orchestre de Paris, the London Philharmonic Orchestra, the Netherlands Radio Philharmonic Orchestra at the Amsterdam Concertgebouw, the Orchestra Sinfonica della Rai, the Orchestre National de Montpellier, and Concentus Musicus Wien.

Tomáš Netopil’s discography for Supraphon includes Janáček’s Glagolitic Mass (the first-ever recording of the original 1927 version), Dvořák’s complete cello works, Martinů’s Ariane and Double Concerto, and Smetana’s Má vlast with the Prague Symphony Orchestra. During his tenure in Essen, he has recorded Suk’s Asrael and Mahler’s Symphonies Nos. 6 and 9.

He studied violin and conducting in his native Czech Republic and at the Royal College of Music in Stockholm under the guidance of Professor Jorma Panula. In 2002 he won the inaugural Sir Georg Solti Conductors Competition at the Alte Oper Frankfurt. In his spare time, he likes to fly small planes.

V únoru 1876 rozvrhl Antonín Dvořák kompozici Stabat mater na text středověké sekvence, jímavého obrazu truchlící Panny Marie pod křížem. Autorství latinské předlohy se připisovalo františkánskému mnichu Jacoponu da Todi (?1230–1306), dnešní mínění medievalistů o původci sekvence však není jednotné. Za impuls k Dvořákovu zhudebnění bývá považováno úmrtí jeho dvoudenní dcerky Josefy v srpnu 1875, časový odstup od této události k započetí práce je ovšem příliš velký. Spíše sehrála roli Dvořákova varhanická funkce v kostele sv. Vojtěcha, při níž přišel do styku s duchovními skladbami starší doby i současníků a pocítil potřebu přispět k tomuto oboru vlastním dílem. Na konečné vypracování skladby, která po první pracovní fázi zůstala ležet, však měla rozhodně vliv tragédie Dvořákových v létě 1877, kdy jim během dvou měsíců zemřely další dvě děti.

Kantáta Stabat mater byla dokončena v listopadu 1877. Dvořák rozdělil text do deseti oddílů, na nichž se podílejí čtyři sólové hlasy jako ansámbly či (s výjimkou sopránu) v samostatných úsecích, dále sbor a orchestr doplněný o varhany. Žal nad ztrátou dítěte a lidským utrpením se v Dvořákově skladbě proměňuje ve smíření a víru. Východiskem pojetí byla díla hudebního baroku, nejedná se zde však o monumentální fresku, kompozice je prodchnuta prostým citem hluboce věřícího člověka. Atmosféru navozuje instrumentální úvod s chromatickými lkavými tóny, z pianissima nastupují první slova sboru, kvartet druhého čísla vyjadřuje soucit s žalující matkou, následuje smuteční pochod, krásné propojení basového sóla se sborem; osobitým způsobem zpracovává Dvořák všechny strofy, každý úsek až po závěrečnou fugu má uzavřenou formu a výpověď.

První provedení tohoto díla se uskutečnilo v rámci cyklu tzv. „Concert spirituel“ 23. prosince 1880 na Žofíně. Pořadatelem byla Jednota hudebních umělců, roku 1803 založený česko-německý penzijní spolek, který uváděl dvakrát ročně velká vokálně-instrumentální díla. Na provedení se podílel spojený sbor a orchestr českého Prozatímního i německého Stavovského divadla, chovanci operní školy Jana Ludevíta Lukese, žáci konzervatoře a další účinkující. Řídil Adolf Čech, sólisty byli Eleonora z Ehrenbergů, Betty Fibichová, Antonín Vávra a Karel Čech. Kritik Národních listůpři té příležitosti zauvažoval o Dvořákově tvůrčí mentalitě a vyslovil téměř proroctví: „Včera provedeno bylo v koncertní síni Žofínského ostrova velké dílo předního skladatele našeho Stabat mater od Antonína Dvořáka, nejzralejší a bez odporu nejznamenitější ze všech jeho prací vokálních. Jest to úkaz pozoruhodný, že Dvořák, tento instrumentální skladatel ve vlastním slova smyslu, poprvé sobě proklestil cestu k srdci a mysli obecenstva prací vokální: velkolepě stavěným hymnem na slova z Hálkových Dědiců Bílé hory, potom teprve přišly práce symfonické a skladby komorní; do ciziny též poprvé vnikl vítězně skladbou vokální, rozkošnými Moravskými dvojzpěvy. [...] Tento úkaz nezdá se mi býti pouhou náhodou, nýbrž spíše zjevem, spočívajícím v nejhlubším jádru umělecké povahy této obdivuhodné síly tvůrčí, i možno dle všeho předvídati, že Dvořák, vládnoucí tou dobou suverénně formami instrumentálními, sáhne hlouběji šťastnou rukou v nezměrné bohatství svého umění a vynese na povrch příští dobou ryzí zlato nových, krásnějších forem vokální hudby, spojení poetického slova s tvarem hudebním, ku kterémuž vznešenému cíli veškero moderní umění spěje. Krásné spojení živlů z říše básnictví a hudby ve formě zpěvohry, ať světské či duchovní (forma moderního oratoria), jest přec jen pro vynikajícího skladatele naší doby nejvyšším vrcholem umění.“

Recenzent se rovněž vyslovil k problému duchovní tvorby v nové době: „Moderní hudba má po ruce jiný výraz pro hluboká slova Stabat mater než hudba dob minulých a Dvořák podal vše samostatně, originelně; mnoho bude vytýkáno z různých stran novým těm tvarům hudebním, však v jednom zajisté všichni hlasové budou souhlasiti: že jest to výraz ducha neobyčejného, velkého. Slyším již, jak jedni říkají, že sloh ten jest málo duchovní, či církevní, druzí, že tam převládá výraz zpěvoherní atd. O věci té dá se vésti hádka s tím větším úspěchem, že méně dosud jest objasněno, v čem vlastně onen sloh ryze církevní vězí! Či by to snad měl býti sloh ‚a capella‘? Bůh zachraň; neboť pak by nebyl v oboru tom pokrok vůbec možným.“ (značka -ý, Národní listy, 24. 12. 1880).

Podobnou úvahu připojil k pozitivnímu posudku novinky také kritik německého listu: „Jednota hudebních umělců se v posledních letech snažila dodat svým duchovním koncertům zvláštní dráždivost přijetím zde ještě neslyšených hudebních děl. Po zdařilých produkcích Brahmsova Německého rekviem, Bachových pašijí a Vánočního oratoria jsme ve čtvrtek slyšeli nové dílo domácího, nyní již v celém hudebním světě proslulého skladatele, Stabat mater Antonína Dvořáka. [...]  Lze diskutovat o tom, zda je daný text vhodný pro téměř dvouhodinovou skladbu vybavenou všemi prostředky moderního orchestru; tím větší zásluha musí být přiznána Dvořákovi, že nedochází k pocitu monotónnosti a bez ohledu na jednotvárnou náladu posluchačova pozornost neochabne. [...] Celek podává nové, skvělé svědectví o bohatství Dvořákovy hudební fantazie, jeho zručnosti v pojednání velkých forem a v instrumentaci.“ (značka K., Prager Tagblatt, 27. 12. 1880)

Za hranicemi Čech bylo Stabat mater uvedeno poprvé roku 1882 v Budapešti a 10. března 1883 následovalo provedení v Londýně v St. Jamesʼ Hall pod taktovkou Josepha Barnbyho. Dvořákovo jméno už bylo v Anglii známé, uvedení Stabat mater však znamenalo triumf, po němž následovaly objednávky na další vokálně-instrumentální díla.

Dvořákovo Stabat mater bylo často uváděno po celé vlasti v rámci slavnostních příležitostí. Tak například při slavnostním koncertu v rámci Sjezdu českoslovanského pěvectva 17. května 1891, kdy se na jeho provedení v Národním divadle v Praze podílelo na sedm set zpěváků, nebo na koncertě pořádaném Jednotou hudebních umělců 2. dubna 1903, kdy bylo provedeno za spoluúčasti pražského Hlaholu a České filharmonie s dirigentem Karlem Doušou.