Program
Antonín Dvořák
Stabat Mater, duchovní kantáta pro sóla, sbor a orchestr, op. 58
Dvořákovu duchovní kantátu Stabat Mater provede Česká filharmonie spolu s Pražským filharmonickým sborem, nejstarším a nejvýznamnějším smíšeným pěveckým sborem v Česku. Představí se pěvecké hvězdy – Simona Šaturová, Václava Krejčí Housková, Richard Samek a Jozef Benci.
Antonín Dvořák
Stabat Mater, duchovní kantáta pro sóla, sbor a orchestr, op. 58
Simona Šaturová soprán
Václava Krejčí Housková alt
Richard Samek tenor
Josef Benci bas
Lukáš Vasilek sbormistr
Pražský filharmonický sbor
Tomáš Netopil dirigent
Česká filharmonie
Simona Šaturová soprán
Sopranistka Simona Šaturová je velmi žádanou interpretkou mozartovských postav („Zpívá Konstanci s tak jistými koloraturami, procítěnými piany a stylovou dokonalostí, že se až tají dech.“, Der neue Merker) a repertoáru období italského belcanta. Rovněž se prosadila jako renomovaná koncertní pěvkyně. K vrcholům posledních sezon patří mj. spolupráce s Vídeňskými a Mnichovskými filharmoniky, Tokijským a Bostonským symfonickým orchestrem, Lucernským festivalovým orchestrem či koncertní turné s Bamberskými symfoniky pod vedením Jakuba Hrůšy. Podílela se též na uvedení Mozartovy trilogie (Mozart – Da Ponte) v Théâtre Royal de la Monnaie v Bruselu, v níž zpívala Donnu Annu (Don Giovanni) a debutovala jako Hraběnka Almaviva (Figarova svatba).
Pyšní se bohatou diskografií zejména u vydavatelství Supraphon, Sony BMG aj. Ve filmu Il Boemo propůjčila hlas primadonně Caterine Gabrielli.
Simona Šaturová absolvovala bratislavskou konzervatoř, pěvecké vzdělání dále prohlubovala u Ileany Cotrubas a Margreet Honig. Je držitelkou Ceny Nadace Charlotty a Waltera Hamelových a ceny Thálie.
Václava Krejčí Housková alt, mezzosoprán
Mezzosopranistka Václava Krejčí Housková vystudovala Konzervatoř v Českých Budějovicích (Dagmar Volfová) a Akademii múzických umění v Praze (Jiřina Přívratská). Absolvovala mistrovské kurzy pod vedením Margaret Honig. První angažmá přijala v roce 2010 v Moravském divadle Olomouc; v pražském Národním divadle debutovala v roce 2014 a od roku 2015 je sólistkou Janáčkovy opery Národního divadla Brno. Opakovaně byla zařazena do širší nominace na cenu Thalie: Smetona (2014, Anna Bolena NDM Ostrava), titulní role Carmen (2020, DJK Plzeň). Její janáčkovské CD (spolu s tenoristou Nicky Spencem a klavíristou Juliem Drakem) získalo prestižní cenu BBC Music Magazine Award a Gramophone Classical Music Award. Spolupracuje s předními českými i zahraničními orchestry a bývá hostem prestižních českých i mezinárodních festivalů (Edinburgh International Festival, Pražské jaro, Smetanova Litomyšl, Prague Proms aj.).
Richard Samek tenor
Pražské publikum zná tenoristu Richarda Samka převážně z pódia Národního divadla, a to jako Prince (Rusalka), Dona Ottavia (Don Giovanni), Tamina (Kouzelná flétna) či Alfreda (La traviata). V podobném klasicko-romantickém operním repertoáru (s několika přesahy do 20. století) se zaskvěl i v plzeňské, brněnské či ostravské opeře. Můžeme ho také potkat v zahraničních divadlech v Německu (před čtyřmi roky vystoupil mj. ve slavné drážďanské Semperoper) nebo ve Francii.
Jeho hlas si můžeme poslechnout na několika živých nahrávkách oper(et) Johanna Strausse, Bedřicha Smetany (spolu se Symfonickým orchestrem BBC a Jiřím Bělohlávkem) nebo Zdeňka Fibicha. S Dagmar Peckovou nahrál Mahlerovu Píseň o Zemi.
Kromě operních pódií je vyhledávaných koncertním sólistou; často vystupuje například s Českou filharmonií nebo Filharmonií Brno na nejvýznamnějších českých festivalech. Ze zahraničních souborů spolupracuje mj. s Orchestra dell’Academia Nazionale di Santa Cecilia, se kterým chystá tuto sezonu provedení Dvořákovy kantáty Svatební košile.
Jozef Benci bas
Basista Jozef Benci je vysoce uznávaným interpretem operního a oratorního repertoáru, absolventem VŠMU v Bratislavě a JAMU v Brně, sólistou Opery Slovenského národního divadla i pražského Národního divadla a častým hostem České a Slovenské filharmonie. K výrazným kariérním mezníkům patří vítězství v prestižní pěvecké soutěže George Enescu v Bukurešti (2001), koncertní provedení Smetanovy Prodané nevěsty (Kecal) se Symfonickým orchestrem BBC a Jiřím Bělohlávkem v londýnském Barbican Centre, jehož nahrávka se dostala do finále ceny Grammy, či spolupráce s Editou Gruberovou.
Kromě operních rolí klasicko-romantického repertoáru je žádaným koncertním sólistou. Jeho jméno často slýcháme v souvislosti s Janáčkem (Glagolská mše, kterou se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu a Tomášem Netopilem také nahrál), Verdim (spolupráce s Nellem Santim) či Dvořákem, jehož Stabat Mater zaznělo v červnu tohoto roku s Českou filharmonií, Te Deum zase na letošní Dvořákově Praze.
Lukáš Vasilek sbormistr
Lukáš Vasilek vystudoval dirigování a hudební vědu. Od roku 2007 je hlavním sbormistrem Pražského filharmonického sboru. Těžiště jeho umělecké práce s tímto tělesem spočívá v nastudování a provádění repertoáru a cappella, stejně jako v přípravě sboru k účinkování ve velkých kantátových, oratorních a operních projektech, při kterých spolupracuje se světově uznávanými dirigenty a orchestry (např. Berlínští filharmonikové, Česká filharmonie, Izraelská filharmonie či Petrohradská filharmonie).
Vedle PFS se věnuje i jiným uměleckým aktivitám, především spolupráci s vokálním ansámblem Martinů Voices, který založil v roce 2010. Jako dirigent nebo sbormistr je podepsán pod celou řadou nahrávek PFS pořízených pro významná světová vydavatelství (Decca Classics, Supraphon); v posledních letech se soustavně věnoval natáčení sborové tvorby Bohuslava Martinů. Jeho nahrávky měly mimořádný ohlas v zahraničí a získaly mj. ocenění prestižních časopisů Gramophone, BBC Music Magazine a Diapason.
Pražský filharmonický sbor
Pražský filharmonický sbor (PFS), založený v roce 1935 sbormistrem Janem Kühnem, je nejstarším profesionálním smíšeným pěveckým sborem v Česku. Aktuálně je hlavním sbormistrem a uměleckým vedoucím Lukáš Vasilek, druhým sbormistrem Lukáš Kozubík.
Nejvyšší ocenění sbírá PFS za interpretaci oratorního a kantátového repertoáru, který uvádí spolu s nejslavnějšími světovými orchestry. Na domácí půdě pravidelně spolupracuje s Českou filharmonií a orchestrem PKF — Prague Philharmonia. Jako rezidenční sbor operního festivalu v rakouském Bregenzu se věnuje také opeře.
Pravidelně pořádá vlastní sborové koncerty, jejichž dramaturgie je zaměřena především na náročná a méně známá díla sborového repertoáru, a věnuje se vzdělávacím projektům. Pro studenty pěveckých oborů organizuje Akademii sborového zpěvu, pro mladší děti pořádá cyklus edukativních koncertů.
PFS je držitelem ceny Classic Prague Awards za rok 2018 a Ceny Antonína Dvořáka za rok 2022.
Tomáš Netopil dirigent
Tomáš Netopil zastával do sezony 2023/2024 funkci hlavního hostujícího dirigenta České filharmonie, s níž pravidelně připravoval koncertní programy v Rudolfinu a na zájezdech. Sezona 2022/2023 byla jeho desátou a poslední ve funkci generálního hudebního ředitele Divadla a filharmonie Aalto v německém Essenu. Od sezony 2025/2026 se ujme postu šéfdirigenta Symfonického orchestru hl. m. Prahy FOK.
V létě roku 2018 založil Tomáš Netopil v Kroměříži mezinárodní Letní hudební akademii, kde mají studenti možnost pracovat pod vedením výjimečných umělců a setkat se s významnými českými i zahraničními hudebníky. V létě 2021 se akademie propojila s mezinárodním hudebním festivalem Dvořákova Praha a vznikla Mladá filharmonie Dvořákovy Prahy složená ze studentů konzervatoří a hudebních škol vedených hráči České filharmonie.
Jak dokládá i jeho angažmá v Essenu, Tomáš Netopil je vyhledávaným operním dirigentem. V letech 2008–2012 působil na postu hudebního ředitele Opery Národního divadla Praha. Mezi významné operní spolupráce Tomáše Netopila se řadí jeho účinkování v Saské státní opeře v Drážďanech (La clemenza di Tito, Rusalka, Příhody lišky Bystroušky, Židovka, Prodaná nevěsta a Doktor Faust), ve Vídeňské státní opeře (naposledy uvedení Idomenea, Čarostřelce a nového nastudování Leonory) a v Nizozemské opeře (Její pastorkyňa). Na koncertním pódiu se Netopil v nedávných sezonách postavil do čela Orchestru curyšské Tonhalle a spolupracoval s Orchestre de Paris, London Philharmonic Orchestra, Filharmonickým orchestrem Nizozemského rozhlasu, Orchestre National de Montpellier nebo Concentus Musicus Wien.
Netopilova diskografie u labelu Supraphon zahrnuje Janáčkovu Glagolskou mši (první nahrávka původní verze z roku 1927), Dvořákovy kompletní skladby pro violoncello, Ariadnu a Dvojkoncert Bohuslava Martinů a Smetanovu Mou vlast. Za svého působení v Essenu s místním orchestrem natočil Sukova Asraela a Mahlerovy symfonie č. 6 a 9.
Tomáš Netopil se narodil v Přerově, vystudoval hru na housle na kroměřížské konzervatoři a dirigování na Akademii múzických umění v Praze. Ve studiu dirigování pak pokračoval na Královské akademii ve Stockholmu u profesora Jormy Panuly. V roce 2002 zvítězil v dirigentské soutěži Sira Georga Soltiho ve Frankfurtu nad Mohanem. Ve volném čase rád pilotuje malá letadla.
Antonín Dvořák
Stabat Mater op. 58
V únoru 1876 rozvrhl Antonín Dvořák kompozici Stabat mater na text středověké sekvence, jímavého obrazu truchlící Panny Marie pod křížem. Autorství latinské předlohy se připisovalo františkánskému mnichu Jacoponu da Todi (?1230–1306), dnešní mínění medievalistů o původci sekvence však není jednotné. Za impuls k Dvořákovu zhudebnění bývá považováno úmrtí jeho dvoudenní dcerky Josefy v srpnu 1875, časový odstup od této události k započetí práce je ovšem příliš velký. Spíše sehrála roli Dvořákova varhanická funkce v kostele sv. Vojtěcha, při níž přišel do styku s duchovními skladbami starší doby i současníků a pocítil potřebu přispět k tomuto oboru vlastním dílem. Na konečné vypracování skladby, která po první pracovní fázi zůstala ležet, však měla rozhodně vliv tragédie Dvořákových v létě 1877, kdy jim během dvou měsíců zemřely další dvě děti.
Kantáta Stabat mater byla dokončena v listopadu 1877. Dvořák rozdělil text do deseti oddílů, na nichž se podílejí čtyři sólové hlasy jako ansámbly či (s výjimkou sopránu) v samostatných úsecích, dále sbor a orchestr doplněný o varhany. Žal nad ztrátou dítěte a lidským utrpením se v Dvořákově skladbě proměňuje ve smíření a víru. Východiskem pojetí byla díla hudebního baroku, nejedná se zde však o monumentální fresku, kompozice je prodchnuta prostým citem hluboce věřícího člověka. Atmosféru navozuje instrumentální úvod s chromatickými lkavými tóny, z pianissima nastupují první slova sboru, kvartet druhého čísla vyjadřuje soucit s žalující matkou, následuje smuteční pochod, krásné propojení basového sóla se sborem; osobitým způsobem zpracovává Dvořák všechny strofy, každý úsek až po závěrečnou fugu má uzavřenou formu a výpověď.
První provedení tohoto díla se uskutečnilo v rámci cyklu tzv. „Concert spirituel“ 23. prosince 1880 na Žofíně. Pořadatelem byla Jednota hudebních umělců, roku 1803 založený česko-německý penzijní spolek, který uváděl dvakrát ročně velká vokálně-instrumentální díla. Na provedení se podílel spojený sbor a orchestr českého Prozatímního i německého Stavovského divadla, chovanci operní školy Jana Ludevíta Lukese, žáci konzervatoře a další účinkující. Řídil Adolf Čech, sólisty byli Eleonora z Ehrenbergů, Betty Fibichová, Antonín Vávra a Karel Čech. Kritik Národních listůpři té příležitosti zauvažoval o Dvořákově tvůrčí mentalitě a vyslovil téměř proroctví: „Včera provedeno bylo v koncertní síni Žofínského ostrova velké dílo předního skladatele našeho Stabat mater od Antonína Dvořáka, nejzralejší a bez odporu nejznamenitější ze všech jeho prací vokálních. Jest to úkaz pozoruhodný, že Dvořák, tento instrumentální skladatel ve vlastním slova smyslu, poprvé sobě proklestil cestu k srdci a mysli obecenstva prací vokální: velkolepě stavěným hymnem na slova z Hálkových Dědiců Bílé hory, potom teprve přišly práce symfonické a skladby komorní; do ciziny též poprvé vnikl vítězně skladbou vokální, rozkošnými Moravskými dvojzpěvy. [...] Tento úkaz nezdá se mi býti pouhou náhodou, nýbrž spíše zjevem, spočívajícím v nejhlubším jádru umělecké povahy této obdivuhodné síly tvůrčí, i možno dle všeho předvídati, že Dvořák, vládnoucí tou dobou suverénně formami instrumentálními, sáhne hlouběji šťastnou rukou v nezměrné bohatství svého umění a vynese na povrch příští dobou ryzí zlato nových, krásnějších forem vokální hudby, spojení poetického slova s tvarem hudebním, ku kterémuž vznešenému cíli veškero moderní umění spěje. Krásné spojení živlů z říše básnictví a hudby ve formě zpěvohry, ať světské či duchovní (forma moderního oratoria), jest přec jen pro vynikajícího skladatele naší doby nejvyšším vrcholem umění.“
Recenzent se rovněž vyslovil k problému duchovní tvorby v nové době: „Moderní hudba má po ruce jiný výraz pro hluboká slova Stabat mater než hudba dob minulých a Dvořák podal vše samostatně, originelně; mnoho bude vytýkáno z různých stran novým těm tvarům hudebním, však v jednom zajisté všichni hlasové budou souhlasiti: že jest to výraz ducha neobyčejného, velkého. Slyším již, jak jedni říkají, že sloh ten jest málo duchovní, či církevní, druzí, že tam převládá výraz zpěvoherní atd. O věci té dá se vésti hádka s tím větším úspěchem, že méně dosud jest objasněno, v čem vlastně onen sloh ryze církevní vězí! Či by to snad měl býti sloh ‚a capella‘? Bůh zachraň; neboť pak by nebyl v oboru tom pokrok vůbec možným.“ (značka -ý, Národní listy, 24. 12. 1880).
Podobnou úvahu připojil k pozitivnímu posudku novinky také kritik německého listu: „Jednota hudebních umělců se v posledních letech snažila dodat svým duchovním koncertům zvláštní dráždivost přijetím zde ještě neslyšených hudebních děl. Po zdařilých produkcích Brahmsova Německého rekviem, Bachových pašijí a Vánočního oratoria jsme ve čtvrtek slyšeli nové dílo domácího, nyní již v celém hudebním světě proslulého skladatele, Stabat mater Antonína Dvořáka. [...] Lze diskutovat o tom, zda je daný text vhodný pro téměř dvouhodinovou skladbu vybavenou všemi prostředky moderního orchestru; tím větší zásluha musí být přiznána Dvořákovi, že nedochází k pocitu monotónnosti a bez ohledu na jednotvárnou náladu posluchačova pozornost neochabne. [...] Celek podává nové, skvělé svědectví o bohatství Dvořákovy hudební fantazie, jeho zručnosti v pojednání velkých forem a v instrumentaci.“ (značka K., Prager Tagblatt, 27. 12. 1880)
Za hranicemi Čech bylo Stabat mater uvedeno poprvé roku 1882 v Budapešti a 10. března 1883 následovalo provedení v Londýně v St. Jamesʼ Hall pod taktovkou Josepha Barnbyho. Dvořákovo jméno už bylo v Anglii známé, uvedení Stabat mater však znamenalo triumf, po němž následovaly objednávky na další vokálně-instrumentální díla.
Dvořákovo Stabat mater bylo často uváděno po celé vlasti v rámci slavnostních příležitostí. Tak například při slavnostním koncertu v rámci Sjezdu českoslovanského pěvectva 17. května 1891, kdy se na jeho provedení v Národním divadle v Praze podílelo na sedm set zpěváků, nebo na koncertě pořádaném Jednotou hudebních umělců 2. dubna 1903, kdy bylo provedeno za spoluúčasti pražského Hlaholu a České filharmonie s dirigentem Karlem Doušou.