Czech Philharmonic • Jakub Hrůša

Born in Prague in 1979, after graduating from high school Alžběta enrolled into the class of René Tuček at the Music and Dance Faculty of the Academy of Performing Arts in Prague. She has won a number of international singing competitions. In 2002, for instance, she won the competition of the Anglo-Czechoslovak Trust in London, where she was also awarded an Emmy Destinn Foundation Prize. At the Antonín Dvořák International Singing Competition she won third prize, and at the same time the prize of the National Theatre in Prague and the Jarmila Novotná prize.

Alžběta has been a soloist at the National Theatre in Prague since 2003, where she has appeared in many roles, including the title role in Dvořák’s Rusalka, Mařenka in The Bartered Bride, Mariken and Mary in Martinů’s The Miracle of Our Lady, Terinka in Dvořák’s The Jacobin, Micaela in Bizet’s Carmen, Lise in Glass’s Les Enfants terribles, Kristina in Janáček’s The Makropulos Case, the title role in Janáček’s The Cunning Little Vixen, the title female role in Gluck’s Orfeo ed Euridice, and Pamina in Mozart’s The Magic Flute. She also performs extensively in concert.

Alžběta has performed under many eminent conductors such as Jiří Bělohlávek, Asher Fish, Leopold Hager, Iván Fischer, Tomáš Netopil, Jakub Hrůša, Robert Jindra, Václav Luks, Oliver Dohnányi, Ondrej Lenárd, and Tomáš Hanus, and appeared alongside a number of important orchestras such as the Prague Chamber Philharmonic Orchestra, the Prague Radio Symphony Orchestra, and the Budapest Festival Orchestra.

Born in 1998 in Brno, Jan has been studying voice since childhood with his mother, voice teacher and opera singer Zdeňka Rybecká. He has been a member of the Janáček Opera House company in Brno since 2010, with a repertoire including roles such as Leporello (Don Giovanni), the King (Aida), and Prince Gremin (Eugene Onegin). In 2011, he made his debut in the National Theatre in Prague in the role of Osmin (Die Entführung aus dem Serail), and since that time he has appeared there many times, as Leporello (Don Giovanni), Figaro and Bartolo (The Marriage of Figaro), and others. He is a regular guest at the Ostrava Opera House, portraying such figures as Kecal (The Bartered Bride) and Colline (La Bohème). Abroad, he has appeared in the Montpellier Opera House and at the Nantes/Angers Opera, performing the role of Osmin, as well as in Toulon (as Alidoro in Rossini’s La Cenerentola) and in Nancy. His rich concert activities include appearances with ensembles such as Orchestre National de Lyon, Beethoven Orchestra Bonn, and Radio Symphony Orchestra Hannover, and performances at several festivals, including the Salzburger Festspiele in 2012. This season, he participated in the opening of the New Theatre in Plzeň with the role of Kecal, and his other projects include singing Sarastro (The Magic Flute) at the National Theatre in Prague. The highlight of the season will be his May debut at the BBC Proms, where he will appear as Beneš in a concert performance of Smetana’s Dalibor conducted by Jiří Bělohlávek.

The Choir’s Artistic Director and Choir Master is Petr Fiala (1943); he founded the Choir in 1990 and subsequently guided it to its present position as one of Europe’s elite choral ensembles. The Assistant Choirmaster is Michael Dvořák.

Born in the Czech Republic, Jakub Hrůša is Chief Conductor of the Bamberg Symphony, Principal Guest Conductor of the Czech Philharmonic, and Principal Guest Conductor of the Orchestra dell’Accademia Nazionale di Santa Cecilia. He was also formerly Principal Guest Conductor of the Philharmonia Orchestra.

He is a frequent guest with many of the world’s greatest orchestras, enjoying close relationships and performing regularly with the Vienna Philharmonic, Berlin Philharmonic, Bavarian Radio Symphony, Munich Philharmonic, Leipzig Gewandhaus Orchestra, Staatskapelle Dresden, Tonhalle Orchester Zürich, Lucerne Festival Orchestra, Royal Concertgebouw Orchestra, Orchestre de Paris, Orchestre Philharmonique de Radio France, NHK Symphony and the Mahler Chamber Orchestra – and in the US with The Cleveland Orchestra, New York Philharmonic, Chicago Symphony Orchestra, and Boston Symphony Orchestra.

As a conductor of opera, he has led productions for the Vienna State Opera (The Makropulos Case), Royal Opera House, Covent Garden (Carmen), Opéra National de Paris (Rusalka), and Zurich Opera (The Makropulos Case). The 21/22 season sees him return to the Royal Opera House for Wagner’s Lohengrin. He has also been a regular guest with Glyndebourne Festival, conducting Vanessa, The Cunning Little Vixen, A Midsummer Night’s Dream, Carmen, The Turn of the Screw, Don Giovanni and La bohème, and served as Music Director of Glyndebourne On Tour for three years.

His relationships with leading vocal and instrumental soloists have included collaborations in recent seasons with Behzod Abduraimov, Pierre-Laurent Aimard, Piotr Anderszewski, Leif Ove Andsnes, Emanuel Ax, Lisa Batiashvili, Joshua Bell, Jonathan Biss, Yefim Bronfman, Rudolf Buchbinder, Renaud Capuçon, Gautier Capuçon, Ray Chen, Isabelle Faust, Bernarda Fink, Martin Fröst, Julia Fischer, Vilde Frang, Sol Gabetta, Véronique Gens, Christian Gerhaher, Kirill Gerstein, Vadim Gluzman, Karen Gomyo, Augustin Hadelich, Hilary Hahn, Barbara Hannigan, Alina Ibragimova, Janine Jansen, Patricia Kopatchinskaja, Karita Mattila, Leonidas Kavakos, Sergey Khachatryan, Denis Kozhukhin, Lang Lang, Igor Levit, Jan Lisiecki, Albrecht Mayer, Johannes Moser, Viktoria Mullova, Anne Sofie Mutter, Kristine Opolais, Stephanie d’Oustrac, Emmanuel Pahud, Olga Peretyatko, Jean-Guihen Queyras, Josef Špaček, Jean-Yves Thibaudet, Daniil Trifonov, Simon Trpčeski, Mitsuko Uchida, Klaus Florian Vogt, Yuja Wang, Frank Peter Zimmermann, Alisa Weilerstein and Nikolaj Znaider.

As a recording artist, Jakub Hrusa has received numerous awards and nominations for his discography. His recording of Martinů and Bartók violin concertos with Bamberg Symphony and Frank Peter Zimmermann (BIS) was nominated for a 2021 Gramophone Award, and his recording of the Dvořák Violin Concerto with the Bavarian Radio Symphony and Augustin Hadelich was nominated for a Grammy ® Award in the same year. In 2020, two of his recordings - Dvořák and Martinů Piano Concertos with Ivo Kahánek and the Bamberg Symphony (Supraphon), and Vanessa from Glyndebourne (Opus Arte) - won BBC Music Magazine Awards. Other recent releases include Dvořák and Brahms Symphonies with Bamberg Symphony (Tudor), Suk’s Asrael Symphony with the Bavarian Radio Symphony (BR Klassik), and Dvořák’s Requiem and Te Deum with the Czech Philharmonic (Decca).

Jakub Hrůša studied conducting at the Academy of Performing Arts in Prague, where his teachers included Jiří Bělohlávek. He is currently President of the International Martinů Circle and The Dvořák Society. He was the inaugural recipient of the Sir Charles Mackerras Prize, and in 2020 was awarded both the Antonín Dvořák Prize by the Czech Republic’s Academy of Classical Music, and – together with Bamberg Symphony – the Bavarian State Prize for Music.

Monument patnácti symfonií Dmitrije Šostakoviče patří k tomu nejvýraznějšímu, co přinesla hudba 20. století, a zároveň se řadí k nepominutelným hodnotám celé hudební historie. Přinejmenším kvantitativně nebyl tento počet žádným současníkem srovnatelného významu předstižen. Jde však hlavně o kvalitu a originalitu tvůrčí výpovědi – a zde musíme obdivovat oblouk, který se přes bezmála půl století klene od první symfonie vycházející z nejlepších ruských tradic a znamenající raketový start dvacetiletého génia, je dále následován dvěma avantgardními experimenty s účastí sboru, vrcholí typicky šostakovičovskými symfoniemi středního údobí (včetně těch nejslavnějších: páté, sedmé „Leningradské“, desáté), pokračuje jedenáctou a dvanáctou s ideovým východiskem v ruských revolucích a konečně se uzavírá kompozicemi, z nichž dvě předávají hluboké poselství prostřednictvím zpívaného slova a poslední symbolizuje jakési všeobjímající ohlédnutí za vlastním životem a dílem. Zřetelně symfonický charakter, byť obohacený o sólový nástroj, má však také většina Šostakovičových koncertů (zejména první houslový a první violoncellový, oba shodou okolností zastoupené v letošní filharmonické sezoně).

Jak bylo naznačeno, v obsáhlém odkazu novodobého ruského klasika náleží Symfonie č. 10 e moll k těm frekventovaným a na program ji s oblibou zařazují věhlasné orchestry a dirigenti. To ostatně platilo i pro tehdejší Leningradskou filharmonii za řízení Jevgenije Mravinského, kteří ji – stejně jako mnoho jiných autorových skladeb – uvedli v premiéře. Symfonie vznikla v roce 1953, jenž se zapsal jednak do hudební historie úmrtím Sergeje Prokofjeva, ale hlavně do dějin politických smrtí sovětského vůdce Josifa Stalina (zemřeli v týž březnový den). Nakolik se podobná událost vtiskne do konkrétní hudební struktury, je vždy diskutabilní, nicméně určitý odraz dobové atmosféry zde snad můžeme vycítit. Vždyť to byl právě stalinský režim, který Šostakoviče dlouhou dobu těžce dusil. „V tomto díle jsem chtěl sdělit lidské city a vášně,“ vyjádřil se v jednom článku nanejvýš obecně sám autor, když skladbu jinak podrobil přísné sebekritice – ať už upřímné, nebo jen demonstrativní. Z dnešního pohledu neuvěřitelně, zato zcela v sovětském duchu totiž čerstvá novinka musela čelit ostré diskusi na půdě tamního všemocného svazu skladatelů…

Desátá symfonie zachovává víceméně tradiční čtyřvětou koncepci. Mohutný orchestr s trojmo obsazenými dechovými nástroji a početnou sadou bicích je diferencovaně využit a prakticky všem nástrojům poskytuje výrazné sólové uplatnění. První věta má podobu rozlehlé meditativní fresky postupující od temného smyčcového úvodu přes narůstající velkolepou gradaci celého orchestru až k opětnému vyhasnutí v přízračném šepotu dvou pikol. Krátké scherzo (ve vzdálené tónině b moll) se přežene jako smršť, jejíž ďábelská zlověstnost snad nemá obdobu; podle údajného autorova výroku (v posmrtně vydané autobiografické knize Svědectví) má ostatně jít o portrét samotného Stalina. Pronikavé svištění dřevěných dechů, břeskný hlahol trubek a rytmický tepot bubínku se přímo zařezávají do sluchu. Posmutnělá třetí věta (navzdory předpisu allegretto čili „vesele“) exponuje v různých obměnách nepřeslechnutelný tónový sled d-es-c-h, který Šostakovič i v jiných skladbách s oblibou užívá jako svůj kryptogram (D. Sch.). Tento „podpis“ potom zaburácí i uprostřed finále v dynamickém vrcholu celého aparátu, popřípadě ještě před úplným závěrem díla v sólu čtyř tympánů. Durová čtvrtá věta vnáší do převážně pochmurného ladění symfonie přece jen trochu optimismu.