Vítězslav se narodil 5. prosince 1870 na pomezí Českomoravské vysočiny v menším městě Kamenice nad Lipou jako prvorozený syn MUDr. Jakuba Nováka a Marie Novákové, rozené Pollenské. Zde byl také pokřtěn a dostal jméno Viktor Augustin Rudolf. Umělecké jméno Vítězslav přijal až kolem roku 1892, tedy v době svého studia kompozice na konzervatoři. Zvolil si ho zřejmě proto, aby lépe vyjádřil svou českou národní identitu.

1 / 3

Portréty Jakuba a Marie Novákových

Novák společně se sourozenci Marií a Václavem nevyrůstali v láskyplném rodinném prostředí. Rodiče si zřejmě přes svůj skoro dvacetiletý věkový rozdíl, a také kvůli odlišnému rodovému původu, příliš nerozuměli.

Zdroj: Ústav pro propagaci díla a odkazu Vítězslava Nováka

2 / 3

Rodný dům

Rodný dům Vítězslava Nováka v Kamenici nad Lipou ve kterém byl pietně upraven a otevřen pokoj slavného skladatele.

Zdroj: Ústav pro propagaci díla a odkazu Vítězslava Nováka

3 / 3

Ložnice Nováka

Veřejnosti otevřený pokoj Vítězslava Nováka v jeho rodném domě v Kamenici nad Lipou.

Zdroj: Ústav pro propagaci díla a odkazu Vítězslava Nováka

Dětství prožil Vítězslav v Počátkách, kam se rodina roku 1872 přestěhovala. Otec působil jako sbormistr pěveckého spolku „Čechorod“ a matka hrála amatérsky na klavír. Malý Novák se hře na nástroje začal věnovat s nástupem do pětitřídní obecné školy.

Rodinné prostředí nebylo příliš dobré. Budoucí skladatel se navíc potýkal s častými nemocemi:

Po absolvování základního vzdělání nastoupil na gymnázium v Jindřichově Hradci. Tento akademický úspěch bohužel po necelém roce studia zastínila smrt otce. Sociální poměry rodiny se prudce zhoršily.

Finanční výpomocí Novákovým bylo 74 zlatých ročně, které si budoucí skladatel vysloužil z „nadání jindřichohradeckého“.

V kvartě se ujal Vítězslavova hudebního vzdělání absolvent vídeňské konzervatoře Vilém Pojman. Již tehdy chtěl Novák odejít studovat hudbu, ale matka ani jeho poručník mu to nechtěli povolit.

V septimě a oktávě na gymnáziu začal skládat svá první dílka, k dokonalejší kompozici mu však chyběla znalost hudební teorie.

Vedle mnoha menších skladeb vznikly v té době i písně na Vrchlického básně Ó, jen se dívej a Jen vzpomínku, nebo klavírní Impromptu a Intermezzo h-moll. Pokusil se také o zhudebnění Máchova Máje, včas si však uvědomil, že na to jeho síly nestačí.

1 / 3

Bydliště Nováka v Jindřichově Hradci

Rodina se do Jindřichova Hradce přestěhovala v době Novákova studia na místním gymnáziu, po smrti otce vypomáhal mladý skladatel své matce i finančně.

Zdroj: Ústav pro propagaci díla a odkazu Vítězslava Nováka

2 / 3

Pamětní deska

První dílka z pera Novákova vznikla již za jeho studií na Jindřichohradeckém gymnáziu pod taktovkou Viléma Pojmana.

Zdroj: Ústav pro propagaci díla a odkazu Vítězslava Nováka

3 / 3

Gymnázium Vítězslava Nováka

Gymnázium na kterém Novák studoval v současné době nese skladatelovo jméno. 

Zdroj: Ústav pro propagaci díla a odkazu Vítězslava Nováka

Kromě konzervatoře nastoupil Novák kvůli výslovnému přání matky i na právnickou fakultu. Tu ovšem po dvou semestrech vyměnil za fakultu filozofickou. Přestože o tento obor nejevil velký zájem, roku 1893 ji úspěšně absolvoval.

Kantoři na konzervatoři nebyli v prvních letech s Novákovou prací příliš spokojeni. Mladý skladatel nerespektoval harmonická pravidla a jeho práce byly slovy Knittla „příliš rozevláté“. Stecker však v Novákovi i přes výtky vypozoroval jisté nadání a dal mu šanci napsat pár drobnějších skladeb.

Zachovalo se jich několik, například klavírní Chansonette g-moll, Rapsodie g-moll, písně Sny, A za horú na texty Jaroslava Vrchlického a Na prsou svých nech mě snít zas na básně Josefa Václava Sládka. Dále k autorovým dílům z této doby patří také Podzimní rondeau, Touha a další.

Díky osobním sympatiím nakonec Stecker Nováka doporučil ve třetím ročníku do kompoziční třídy Antonína Dvořáka. Ten narozdíl od předchozích kantorů přijal studentovy práce s pochvalou a brzy ho zařadil mezi své nejoblíbenější žáky.

Antonín Dvořák

Skladatel

Názorová střetnutí mezi profesorem a studentem byla téměř na denním pořádku. Dvořák však při studiu Novákových kompozic pochopil, že práce mladého skladatele je projevem umění nové generace.

Z mnoha počinů této doby se dvě vynikla – Sonáta d-moll pro housle a klavír a orchestrální ouvertura Korzár, kterou Novák později přepracoval. Je patrné, že se v těchto skladbách inspiroval romantismem, k tomuto proudu se ostatně ve své tvorbě přikláněl až do roku 1896.

Osmého července 1892 uzavřel své studium na pražské konzervatoři houslovou sonátou. V klavírní třídě profesora Jiránka však zůstal s vizí, že pokud se neuživí jako skladatel, uplatní se jako klavírní pedagog.

U Jiránka Novák načrtl klavírní Bagately, baladu Manfréd, klavírní Serenády, Barkaroly, Eklogy a Za soumraku. V těchto dílech se již projevovala vyspělejší kompoziční technika a začala se formovat jeho pozdější autorská osobnost.

Roku 1896 Novák absolvoval Lisztovou wagnerovskou transkripcí Isoldens Liebestod.

Období po absolvování konzervatoře nebylo pro Nováka vůbec lehké. Jeho matka těžce onemocněla a rodinu opět tvrdě zasáhla chudoba. Problém naštěstí vyřešila Novákova stipendia a státní podpora. Jistý obnos mu vynesly i honoráře od vydavatelů a soukromé hodiny.

Koncerty a obecný zájem získal také díky Klubu mladých, který byl založen roku 1895 a jehož součástí byla jména jako Josef Suk, Oskar Nedbal, Otto Berger, Štěpán Suchý a mnoho dalších umělců.

1 / 3

Pracovna Nováka v Praze

Část svého života strávil Novák v Praze, kde se mu naskytlo mnoho příležitostí zazářit jako skladatel a to ať již díky Klubu mladých, či díky známostem ve společnosti tzv. "Mahulíkovcům".

Zdroj: Ústav pro propagaci díla a odkazu Vítězslava Nováka

2 / 3

Novákův pražský byt

V Praze se Novák několikrát setkal i pozváním od největšího mecenáše, architekta Josefa Hlávky.

Zdroj: Ústav pro propagaci díla a odkazu Vítězslava Nováka

3 / 3

Novák mezi muzikanty

Z nové generace skladatelů, mezi které se mimo Nováka řadil například Josef Suk, Oskar Nedbal či Otto Berger se díky Klubu mladých (později v odboru Umělecké besedy) těšila i široká veřejnost. 

Zdroj: Ústav pro propagaci díla a odkazu Vítězslava Nováka

Svou činnost Klub ukončil v letech 1900–1901, kdy umělci postupně přešli do hudebního odboru Umělecké besedy.

Vítězslav Novák se dostal do společnosti tzv. „Mahulíkovců” – společenství mladých přátel, hudebníků nebo milovníků hudby, kteří se scházeli v plzeňské pivnici U Mahulíků v pražské Myslíkově ulici. V tomto přátelském kruhu se formulovaly a přijímaly názory, navazovaly styky a zařizovaly mnohé věci denního hudebního života. Novák zde získal nejednu pozvánku do rodiny největšího českého mecenáše umění, architekta Josefa Hlávky.

V dubnu roku 1896 pozval Rudolf Reissig Nováka na koncertní vystoupení do Kroměříže. Po vydařeném koncertu spolu podnikli hudební zájezdy po Moravě.

Koncem července roku 1896 odjel Novák za Reissigem na pět týdnů do odlehlého kouta Valašska – Velkých Karlovic, ležících na rozhraní Beskyd a Slovenska.

Na konci karlovického pobytu se Novák setkal s Josefou Javůrkovou (provdanou Podhajskou), do které se zamiloval a věnoval jí písňový cyklus Pohádka srdce. I další skladby psal pod dojmem milostného citu k Josefě. Vztah mezi nimi však nikdy nebyl naplněn.

Velké Karlovice se nakonec staly místem, kam si Novák celých deset let jezdíval odpočinout a kde jako turista poznával valašskou a slovenskou přírodu.

Kromě Beskyd (nejčastěji zmiňoval Lysou horu) a Slovenska si Novák zamiloval i oblast jižní Moravy. Právě tehdy zjistil, že česká lidová píseň mu již nepřinášela tolik inspirace jako ta moravská.

Na moravských lidových písních vyzdvihoval formu, melodičnost, dynamiku a také uvolněnost. Mezi základní díla tohoto období patří Písničky na slova lidové poesie moravské, ouvertura Maryša, klavírní cyklus Můj máj, Čtyři balady na slova lidové poesie moravské, Smyčcový kvartet g-dur, Kvintet a-moll, Jarní nálady, čtyři písně pro nižší hlas a klavír na německé překlady z Jaroslava Vrchlického či Melancholie.

V březnu roku 1897 se Vítězslav Novák setkal v Brně s Leošem Janáčkem. Stalo se tak u příležitosti prvního provedení Novákova Kvintetu a moll.

Janáček ho pozval na svůj letní byt na lašské Hukvaldy, kde se seznámil s místním hudebním folklorem.

Leoš Janáček

Skladatel

Na podzim roku 1897 se plně odpoutal od hudebního i společenského života Prahy, když poprvé odjel procestovat kraj kolem slovenského Trenčína.

Chtěl trvale přesídlit do Brna, protože však nebylo na Janáčkově varhanické škole, ani na hudební škole Besedy brněnské žádné volné místo, musel do Brna pouze dojíždět.

Od roku 1900 se kolem Nováka uskupila třída soukromých žáků a velmi brzy se roznesla zpráva o jeho výborných schopnostech hudebního pedagoga. Stal se čestným členem několika hudebních spolků, získal mnoho ocenění a pomalu pronikal do ciziny, především do Německa a Rakouska.

I přes úspěchy na něj však dolehla vnitřní krize a nechuť ke komponování. Nepříznivý postoj k jeho dílu měl v té době Antonín Dvořák, na jehož soudech Novákovi vždy záleželo.

Připadal si, jako by už jeho tvorba dosáhla vrcholu a nenacházel další umělecké podněty. Přestože měl po smrti Dvořáka v roce 1904 pověst největšího pražského hudebního pedagoga, nemohl velmi dlouho najít místo na konzervatoři.

Situace se změnila až na podzim roku 1909, když na post ředitele konzervatoře usedl Jindřich Kaan z Albestu. Novákovi byla nabídnuta profesorská pozice.

Desátá léta 20. století provázela řada společenských změn, kdy z hudebního života odešly osobnosti předcházející epochy. Nová generace, do které řadíme mimo jiné Vítězslava Nováka, Josefa Suka či Otakara Ostrčila, hledala jiné hodnoty a jistoty v rámci evropské hudební kultury. To přineslo i ovlivnění těchto umělců impresionismem.

Během let 1908–1910 Nováka zaměstnala kompozice Bouře na námět básně Svatopluka Čecha. Dramatická kantáta představuje vrcholnou směs všech složek skladatelova vývoje. Skladbu si složil ke svým čtyřicátým narozeninám.

Po Bouři následovala hudební báseň o pěti větách Pan. Dále pak osm mužských sborů Na domácí půdě, Exotikon a Svatební košile – balada podle povídky Karla Jaromíra Erbena pro sólové hlasy, sbor a orchestr.

Novák se stal uznávaným hudebním skladatelem a byl jmenován profesorem kompozice na Mistrovské škole pražské konzervatoře. Vychoval několik generací žáků a interpretů, mezi něž patřili Vycpálek, Axman nebo bratři Hábové.

Jeho díla se pravidelně vydávala i v zahraničí, například v nakladatelství Shimrock a Breitkopf und Härtel v Německu či Universal Edition v Rakousku.

Osmého července 1912 se skladatel oženil s Marií Práškovou. O dva roky později se manželům narodil syn Jaroslav.

1 / 2

Rodina Nováka

Dobová fotografie rodiny Novákových zachycuje (zleva) syna Jaroslava, sestru Marii, matku Marii a Vítězslava Nováka.

Zdroj: Ústav pro propagaci díla a odkazu Vítězslava Nováka

2 / 2

Novák s manželkou Marií

Manželství s Marií Práškovou páru vydrželo celých 37 let až do Novákovi smrti v roce 1912. Ke konci jeho života se svou ženou pracoval na svých pamětech.

Zdroj: Ústav pro propagaci díla a odkazu Vítězslava Nováka

V letech 1914–1918 se v jeho tvorbě objevuje stín první světové války. Pro Nováka doba znamenala ztrátu vůdčí pozice na poli české moderní hudby i celkové zhoršení jeho psychického stavu. Přestože se sám války nezúčastnil, mnoho z jeho přátel bylo odvedeno, zraněno nebo zmizeli beze stopy. V Rusku zahynuli i někteří jeho žáci.

Čelil intenzivní kritice z řad svých odpůrců, od svých vlastních žáků i nově nastupující generace hudebníků, která se začala horlivě dožadovat pozornosti a skladatelův styl hodnotila jako příliš romantický a subjektivní.

Novák se stáhnul z veřejného života. Tím došlo také k poklesu obecného zájmu o jeho dílo. V této době komponoval na své poměry velmi málo. Do jeho skladeb proniklo silné vlastenectví a odpor k habsburské monarchii.

Vznikla jednoaktová komická opera Zvíkovský rarášek na text Ladislava Stroupežnického. Dále opera o třech dějstvích Karlštejn, na libreto Otokara Fischera, podle veselohry Jaroslava Vrchlického Noc na Karlštejně, která připomíná nejslavnější okamžiky Čechů a vyjadřuje touhu po opětovném povstání národa. Velké nacionální cítění můžeme sledovat i v cyklu šesti mužských sborů – Síla a vzdor.

Pozitivnější nádech jeho skladeb přichází až s koncem války. Pro svého syna Jaroslava složil Jaro, cyklus dvaceti dětských písní na slova Sládkových básní.

Novákovu poválečnou tvorbu zahájil Oslavný pochod se slovy Karla Maška. Dále se věnoval komponování oper a baletních pantomim – Signorině Gioventě a Nikotině.

Zaujala ho Jiráskova pohádkově laděná hra Lucerna, o které se vyjádřil, že z ní:

Jirásek se nechal dlouhou dobu přemlouvat, než dal souhlas k jejímu zhudebnění. Libreto k opeře napsal jeho zeť Hanuš Jelínek. Při instrumentování díla zaskočila Nováka oční choroba, partituru tak diktoval svému žáku Františku Škvorovi. Komponovat začal Novák v roce 1920, opera se dočkala uvedení o tři roky později.

V květnu 1926 se podrobil první úspěšné operaci. Avšak již v prosinci při výstupu na jeviště při pražské premiéře Dědova odkazu došlo k porušení sítnice pravého oka. Po další nešťastné náhodě, kdy mu při úderu do kláves praskla céva v levém oku, se stal Novák prakticky nevidomým.

V roce 1930 oslavila hudební veřejnost autorovy šedesátiny. V desítkách měst se konala řada koncertů. Vůdčí role v oslavách se ujalo Národní divadlo, které uvedlo kromě všech Novákových oper a pantomim také Slováckou suitu, scénicky pod názvem Slovácká neděle.

V letech 1931–1934 vznikla hodinová vokálně orchestrální Podzimní symfonie o třech větách. Nováka k ní inspirovala krajina v okolí Bítova, kam se často uchyloval k odpočinku.

Ke zkomponování tohoto velkolepého díla Nováka vedla láska k přírodě a moravskému folkloru. Symfonie metaforicky mapuje tři období umělcova dosavadního života a tvorby: jaro, léto a podzim. Fakt že je dílo autobiografické, je patrné především z častých autocitací. Text k první větě Novák složil sám, k druhé si ho propůjčil z moravské folklorní tradice. Báseň ke třetí větě napsal Jaromír Borecký.

Díky prázdninovým zahraničním cestám, především do Španělska, Itálie a Rakouska, si Novák brzy uvědomil, že se nad Evropou stahují mračna a Adolf Hitler si uzurpuje moc nad evropskými státy.

Před uplatněním Mnichovské dohody vytvořil čtyřdílnou Jihočeskou suitu, prostřednictvím které chtěl upozornit na nově přicházející nebezpečí a zburcovat k nesouhlasu s nacistickými ideologiemi.

Po roce 1938 vyjádřil zklamání nad přístupem evropských mocností k otázce Československa a Mnichovské dohody a napsal skladbu pro sbor s názvem K 30. září 1938.

V březnu 1939 vpadla hitlerovská vojska do Čech a obsadila Prahu. První léta protektorátního režimu zasáhla Novákovo soukromí i profesní život. Musel opustit konzervatoř a ukončit předsednictví ve Státní zkušební komisi pro učitele hudby. Kdykoliv mohl, odjížděl s rodinou z Prahy do jižních Čech nebo do Skutče.

V letech 1939–1945 se stal vedoucí osobností české hudební kultury. Při příležitosti oslav jeho sedmdesátin projevila veřejnost vřelý zájem o skladatelovu tvorbu a konaly se koncerty jeho komorního díla. Nejdůležitější prací tohoto období se stala Májová symfonie, která předznamenala vítězství nad nacisty.

Po válce se Novák energicky zasahoval o záchranu Rudolfina. Budova byla slavnostně odevzdána nově vytvořené Akademii múzických umění při příležitosti prvního ročníku hudebního festivalu Pražské jaro v roce 1946.

V roce 1945 byl Novák spolu s hudebním skladatelem Josefem Bohuslavem Foersterem jmenován národním umělcem a v roce 1946 zvolen čestným členem (zanedlouho poté čestným předsedou) Syndikátu českých skladatelů.

Národní výbor v Kamenici nad Lipou dal pietně upravit a otevřít pro veřejnost rodný pokoj slavného skladatele. V muzeu je uložen dopis, kterým děkoval pořadatelům oslav:

Josef Bohuslav Foerster

Skladatel

Během roku 1947 vytvořil Novák jedny ze svých posledních skladeb, například Jihočeské motivy a Čtyři ukolébavky, s nimiž se vracel do rodného kraje a do dětství.

Posledním dokončeným dílem se stala skladba Hvězdy určená pro ženský sbor a symfonický orchestr. Verše ke skladbě napsala jeho manželka Marie.

Konec Novákova života předznamenalo srdeční onemocnění, se kterým se léčil v Teplicích nad Bečvou.

V posledních dnech pracoval se svou ženou Marií na svých pamětech a také na kompozici mohutné kantáty. Text svěřil své manželce a ještě den před smrtí se v nočních hodinách zabýval skicou nové skladby.

V pondělí 18. července roku 1949 ve Skutči kolem půl šesté ranní zemřel na náhlou srdeční slabost. O několik dní později se konal státní pohřeb v Pražském Domě umělců.

Novákův popel byl uložen pod pomník sochaře Jana Kodeta umístěným v roce 1951 do Kinského zahrady na pražském Petříně, kam skladatel chodíval obdivovat Prahu.

1 / 2

Státní pohřeb Vítězslava Nováka

Vítězlav Novák zemřel 18. července 1949 ve Skutči. Za svůj přínos hudební scéně se dočkal státního pohřbu v Domě umělců v Praze.

Zdroj: Ústav pro propagaci díla a odkazu Vítězslava Nováka

2 / 2

Odhalení pamětní desky v Praze

Pamětní deska ve Skutči, na domě kde skladatel zemřel, byla slavnostně odhalena šest let po jeho skonu v roce 1955.

Zdroj: Ústav pro propagaci díla a odkazu Vítězslava Nováka