Leoš se narodil 3. července 1854 v moravských Hukvaldech jako deváté ze čtrnácti dětí Jiřímu a Amálii Janáčkovým. Rodina žila ve velmi skromných poměrech a tak rodiče, kteří se navíc potýkali s chatrným zdravím, hledali nejrůznější cesty, jak svým potomkům ulehčit život.

Amálie a Jiří sami měli hudební vzdělání, a tak pro Leoše zvolili studium v augustiniánském klášteře v Brně pod vedením skladatele a sbormistra Pavla Křížkovského. Díky tomu získal Leoš statut takzvaného fundatisty, jejichž školní docházka byla hrazena z příspěvků na fungování kláštera a kterým se podle barvy uniformy říkalo také "modráčci”.

Leošův otec pracoval jako učitel hudby a přál si, aby syn pokračoval v jeho šlépějích. Mladý Janáček tedy v roce 1869 nastoupil na brněnský Slovanský ústav ku vzdělání učitelů, kam se později vrátil i jako kantor.

Roku 1874 se Leoš přesunul z Brna do Prahy, kde nastoupil na varhanickou školu.

Když v hudebním časopise Cecílie nevybíravě zkritizoval provedení gregoriánské mše, kterou řídil ředitel školy, hrozilo mu vyloučení. Vedení nakonec naštěstí obměkčila přímluva Janáčkova bývalého učitele Pavla Křížkovského, a tak mohl studia úspěšně dokončit.

O sedm let později si škola Janáčka zvolila za nového ředitele.

Janáček chtěl poznat, co nabízí zahraniční hudební scéna. Dva roky proto strávil v Lipsku a Vídni, kde studoval na konzervatoři. V tomto období si začal psát se svou bývalou soukromou žačkou a první láskou, Zdenkou Schulzovou, která od něj údajně dostávala až čtyři dopisy denně.

Navzdory protestům Zdenčiny rodiny se dva zamilovaní 13.7. 1881 vzali. Sňatek působil kontroverzně hlavně kvůli nevěstině věku. Zatímco Leošovi bylo dvacet sedm let, Zdenka teprve krátce po svatbě oslavila svoje šestnáctiny.

Přestože manželství Janáčkových mělo ke šťastnému daleko, na svět spolu přivedli dvě děti. Brzy po svatbě se narodila dcera Olga, o šest let později syn Vladimír.

1 / 3

Leoš a Zdenka

Leoš Janáček se svou manželkou Zdenkou Schulzovou. Přestože spolu pár setrval až do skladatelovy smrti, manželství bylo do velké míry nešťastné.

Zdroj: Magazín České filharmonie

2 / 3

Syn Vladimír

Janáčkův a Zdenčin syn Vladimír, který nešťastně zemřel v pouhých dvou letech poté, co se nakazil spálou.

Zdroj: Nadace Leoše Janáčka

3 / 3

Zdenka Shulzová

Janáčkova manželka Zdenka Schulzová-Janáčková

Zdroj: Magazín České filharmonie

V roce 1888 Janáček dokončil svou první operu Šárka, Julius Zeyer ale nedal souhlas s využitím svého textu jako libreta. Aby se skladatel z nepříjemné situace vzpamatoval, zaměřil se na svůj zájem o folklor, především o nápěvy lidových písní z oblasti Moravy a Slezska. Stal se dokonce vedoucím nově vzniklého Pracovního výboru pro českou národní lidovou píseň na Moravě a ve Slezsku, kde spolupracoval s jednotlivými sběrateli a řídil odborné zpracování jejich záznamů.

Vliv lidové hudby je v Janáčkově tvorbě patrný na první poslech. Folklorní nápěvy se díky němu dostaly z úst amatérských zpěváků až do koncertních sálů, kde je mohlo ocenit velkoměstské publikum. Mezi Janáčkovy nejznámější skladby vycházející z folkloru patří soubor Kytice z národních písní moravských nebo Lašské tance.

Janáčka však fascinovala i lidská řeč a zvuky přírody, města či strojů.

Měl za to, že vše, co slyší, může zaznamenat do not, a tak pomíjivý zvuk navždy hudebně zachytit.

Například v Muzeu luhačoviského Zálesí se tak dochoval notový zápis zachycující skladatelův příjezd do Luhačovic v roce 1903. Nechybí v něm rachotící kola dostavníku, jízda na kolonádu, kde slyší zvuk houslí, ani cesta k vile, kde trávil pobyt ve městě. Záznamům řeči, které si dělal více méně denně, pak začal Janáček říkat „nápěvky mluvy“.

1 / 1

Janáček typicky v bílém

Pokud si nápěvky mluvy opravdu zapisoval na manžety košile, musely se na oděvu skutečně vyjímat.

Zdroj: Festival Janáček a Luhačovice

Listopad roku 1890 přinesl první z několika událostí, které způsobily propad v Janáčkově psychickém stavu. Syn Vladimír se od své sestry Olgy nakazil spálou a v pouhých dvou letech zemřel. Janáčka úmrtí zasáhlo a o Vladimírovi prý po zbytek života témeř nemluvil.

Dcera Olga se ze spály vyléčila. V Petrohradu ji ale stihla nákaza tyfem, na který 26. února 1903 zemřela také. Janáček údajně seděl u jejího lůžka do poslední chvíle a zaznamenal si i její poslední slova.

Smrt druhého dítěte musela být pro Janáčka o to náročnější, že Olga se velmi zajímala o jeho hudbu. Když pouhý měsíc před jejím skonem dokončil Její pastorkyni, Olga ho údajně prosila: „Tatušku, přehrej mi tu svou operu, já ji již neuslyším.“ Zdrcený skladatel dílo věnoval dceřině památce.

Její pastorkyňa není výjimečná jen po hudební stránce, ale i díky svému libretu. Janáček se totiž jako jeden z prvních rozhodl zhudebnit neveršovaný text, stejnojmennou divadelní hru Gabriely Preissové. Autorka nejprve nesouhlasila, ale když skladatel její dílo zkrátil do podoby libreta, změnila názor a vznik opery podpořila.

V těsné návaznosti na rodinné tragédie přišla rána kariérní, když Národní divadlo v Praze odmítlo Janáčkovu Její pastorkyňu provést. To brněnské se sice opery zhostilo a s regionálním úspěchem jej 21. ledna 1904 uvedlo, nezájem hlavního města ale Janáčka tížil, jak vzpomíná ve svých pamětech i jeho manželka:

„Se strachem i s nadějí ji [,partituru Její Pastorkyně] vezl do Prahy Kovařovicovi [,tehdejšímu uměleckému řediteli Národního divadla]. Ten mu řekl, že mu dá zprávu, až operu prostuduje. Oba jsme byli vzrušeni, ale nedávali jsme to druh druhu najevo. Po dlouhých týdnech psal Leoš Kovařovicovi. Odpověď přišla ihned. Muž neměl odvahy dopis otevřít. Požádal mne, abych jej přečetla. Třásla jsem se jako osika a ztratila jsem všechnu naději, když jsem shlédla, že celé sdělení má jen asi tři řádky. Smysl jejich byl, že muži Pastorkyně vrací ‘k Vašemu dobru’. Bylo to v pokoji, kde Olga umřela. Muž seděl u psacího stolu. Chytil se za hlavu a dal se do strašného pláče. V prudkém návalu deprese se obviňoval, že nic neumí.”

Janáčkovy depresivní stavy se prohloubily, a tak skladatel nastoupil léčbu v Luhačovicích. Sám svůj odchod do lázní vysvětlil následovně:

V lázních Luhačovice se Janáček setkal s bývalou partnerkou dirigenta Ludvíka Čelanského, Kamilou Urválkovou, na kterou i po letech vzpomínal jako na jednu „z nejkrásnějších paní“.

Kamila a její životní příběh, který mu při společných vycházkách vyprávěla, Janáčka inspirovaly k napsání opery Osud. Přestože ji Vinohradské divadlo přijalo k nastudování už v roce 1907, premiéra nakonec proběhla až o jednapadesát let později. Dřívějšímu uvedení zabránila nejen zmatenost libreta, které Janáček napsal ve spolupráci s básnířkou Fedorou Bartošovou, ale i obtížnost pěveckých partů. Zpěváci dokonce sepsali petici, ve které v představení odmítli účinkovat, aby si nezničili hlasivky.

Lázně Luhačovice přinesly Janáčkovi také setkání s předsedou brněnského Klubu přátel umění MUDr. Františkem Veselým. Ten se rozhodl přimět Národní divadlo v Praze, aby přehodnotilo své odmítnutí a uvedlo Její pastorkyňu.

Za úspěch premiéry se Veselý údajně zaručil tehdejšímu řediteli divadla svým vlastním majetkem. Na oplátku předpokládal, že skladatel dá roli v opeře jeho manželce, operní pěvkyni Marii Calma. Když ale došlo na výběr obsazení, odmítl Janáček Marii Calma s tím, že její hlasový fond není pro žádnou z rolí dostatečný. Ikonickou roli Kostelničky připsal Gabriele Horvátové, se kterou měl v té době milostný vztah.

Na pražskou premiéru, která proběhla 26. června 1916, Janáček manžele Veselé ani nepozval.

1 / 3

Operní pěvkyně Maria Calma, manželka doktora Veselého, který se zasadil o uvedení Její pastorkyně v Národním divadle.

Maria měla od Janáčka přislíbenou roli Kostelničky, Janáček ale svůj slib nedodržel, roli přiřkl své milence Gabriele Horvátové a manželé Veselé na premiéru dokonce ani nepozval.

Zdroj: iDnes

2 / 3

Gabriela Horvátová v roli Kostelničky

Zdroj: Wikipedie

3 / 3

Plakát k premiéře v Národním divadle

Zdroj: Národní divadlo

Její pastorkyňa se v Praze setkala s velkým úspěchem.

Jejího potenciálu si všiml i spisovatel Max Brod, který operu přeložil do němčiny a předložil ji na ředitelství vídeňské Dvorní opery. Ta ji provedla v roce 1918 a o pouhých šest let později si dílo získalo obecenstvo i v New Yorku.

Nedlouho po pražské premiéře Její pastorkyně dokončil v roce 1918 další ze svých zásadních děl, orchestrální rapsodii Taras Bulba, která dodnes láká i ty nejlepší interprety včetně Sira Charlese Mackerasse, který ji dirigoval v pražském Rudolfinu roku 1996.

Přestože byl Janáček známý po celém světě, nezapomínal na Brno. Toužil pozvednout uměleckou úroveň města, čemuž mohlo výrazně pomoct založení vysoké hudební školy.

Ač k tomuto kroku za Janáčkova života nedošlo, zasadil se alespoň o založení brněnské hudební konzervatoře. Hudební obory na Janáčkově akademii múzických umění (JAMU) přivítaly první studenty v roce 1947.

V roce 1920 se dočkala premiéry další z Janáčkových oper, Výlety páně Broučkovy. I tentokrát se skladatel držel prozaického libreta. Vycházel ze dvou povídek Svatopluka Čecha z roku 1888.

Vyzrálý komponista

Poslední desetiletí Janáčkova života bylo hudebně nejplodnější. Napsal během něj hned čtyři slavné opery: Káťu Kabanovou, Lišku Bystroušku, Věc Makropulos a Z mrtvého domu.

Pro první z nich se údajně stala předlohou Janáčkova blízká přítelkyně Kamila Stösslová, se kterou se seznámil roku 1917 v Luhačovicích. Tu Janáček považoval za jeden z hlavních důvodů svého hudebního úspěchu:

Kamila sama se o hudbu příliš nezajímala. Z premiéry Káti Kabanové údajně dokonce utekla po prvním jednání, protože ji opera nezaujala.

I přesto jí Janáček napsal přes 700 dopisů a velmi blízký vztah s ní udržoval celých jedenáct let.

V roce 1925 Janáčkovi Masarykova univerzita udělila svůj vůbec první čestný doktorát.

Hned o dva roky později ho do svých řad jmenovala Pruská akademie věd a belgický král Albert mu pod dojmem z opery Její pastorkyňa udělil Rytířský řád krále Leopolda.

Díky svému renomé obdržel Janáček také pozvání na návštěvu Anglie, kde se setkal s mnohými osobnostmi kulturního a společenského života, včetně světoznámého dirigenta Henryho Wooda.

I přes uznání ze zahraničí se Janáček vracel fyzicky i v myšlenkách do Brna. Své nejslavnější orchestrální dílo, Sinfoniettu, věnoval právě tomuto městu.

Když Kamile Stösslové zemřela matka, přijala Janáčkovo pozvání do Hukvald, kam přijela se synem Ottou, aby přišla na jiné myšlenky.

Janáček vzal oba hosty na výlet na kopec ke Štramberku, při výšlapu se ale uhnal a následně ulehl se zápalem plic. Přesunul se do sanatoria v Ostravě, zatímco Kamila dala o nešťastných událostech telegramem vědět umělcově manželce Zdence.

Ta sice do Ostravy přijela, s Janáčkem už se ale rozloučit nestihla.

Skladatel zemřel 12. 8. 1928 během práce na korekturách opisu své opery Z mrtvého domu.