Milovník moravské lidové hudby, průkopník prozaického libreta a ve světě nejhranější český operní skladatel. Už za svého života si získal světové renomé, čímž pozvedl úroveň české hudební scény a zanechal odkaz na mnoha místech Republiky s nejvýraznější stopou ve svém milovaném Brně.
„Z vlastního nitra růst, přesvědčení se nezříkat, neplahočit se za uznáním, ale vždy svou hřivnou přispívat, aby zkvétalo to pole, jež mu usouzeno.“
– Leoš Janáček
Leoš se narodil 3. července 1854 v moravských Hukvaldech jako deváté ze čtrnácti dětí Jiřímu a Amálii Janáčkovým. Rodina žila ve velmi skromných poměrech a tak rodiče, kteří se navíc potýkali i s chatrným zdravím, hledali nejrůznější cesty, jak svým dětem ulehčit život.
Amálie a Jiří sami měli hudební vzdělání, a tak pro svého syna Leoše zvolili studium v augustiniánském klášteře pod vedením skladatele a sbormistra Pavla Křížkovského. Díky tomu získal Leoš statut takzvaného fundatisty, kterým se podle barvy školní uniformy říkalo také "modráčci". Být modráčkem pro Janáčka znamenalo, že bylo jeho studium hrazeno z příspěvků na fungování kláštera a rodiče si tudíž se školným nemuseli dělat starosti. Na své roky v klášteře vzpomíná Janáček v hudební miniatuře pro pikolu a klavír s názvem Pochod modráčků.
Leošův otec působil jako učitel hudby a přál si, aby syn pokračoval v jeho pedagogických šlépějích. Mladý Janáček tedy v roce 1869 nastoupil na brněnský učitelský ústav, přesněji na Slovanský ústav ku vzdělání učitelů, kam se později vrátil i jako vyučující.
Později se Leoš přesunul z Brna do Prahy, kde nastoupil na varhanickou školu.
Z té byl ale málem vyloučen poté, co v časopise Cecílie nevybíravě zkritizoval provedení gregoriánské mše, kterou vedl samotný ředitel školy. Až přímluva jeho bývalého učitele, Pavla Křížkovského, vedení obměkčila, a tak mohl Janáček svá studia úspěšně dokončit.
V kontextu těchto peripetií muselo být až úsměvným zadostiučiněním, když si o sedm let později škola za nového ředitele zvolila právě Janáčka.
Janáček chtěl poznat, co nabízí zahraniční hudební scéna. Dva roky tedy strávil v Lipsku a Vídni studiem na hudební konzervatoři. Právě odtud si začal psát se svou bývalou žákyní a první láskou, Zdenkou Schulzovou, která od něj údajně dostávala až čtyři dopisy denně.
že vidím v budoucnosti své štěstí jedině v tom, abych Vám podle sil svých připravil nejkrásnější budoucnost, v to, prosím, věřte pevně…
Leoš Janáček
Z dopisu Zdence Shulzové
Navzdory protestům Zdenčiny rodiny se dva zamilovaní 13.7. vzali. Sňatek působil kontroverzně hlavně kvůli Zdenčině věku. Zatímco Leošovi už bylo dvacet sedm let, Zdenka teprve krátce po svatbě oslavila svoje šestnáctiny.
Nebyli to jen Zdenčini rodiče, koho věkový rozdíl novomanželů přinejmenším zarážel. Traduje se, že při svatební cestě jel pár na projížďku kočárem, když uviděli na ulici Janáčkova přítele, Antonína Dvořáka. Leoš dal kočár zastavit, aby Antonínovi svou manželku představil. Když Dvořák ke kočáru přistoupil, údajně nahlédl dovnitř a nevybíravě poznamenal „Janáček, co jste si to vzal za děcko!“ Je otázkou, nakolik byl tenhle Dvořákův soud oprávněný vzhledem k tomu, že se sám oženil s ženou o 13 let mladší.
Antonín Dvořák
Hudební skladatel
Postupem času se ukázalo, že věkový rozdíl nebyl zdaleka jedinou záležitostí, která působila v manželství Janáčkových komplikace. Přestože Zdenka a Leoš zůstali sezdáni až do skladatelovy smrti, jejich soužití poznamenala celá řada krizí. O jejich složitém vztahu pojednává film z roku 1986, Lev s bílou hřívou, kde dvojici ztvárnili Luděk Munzar a Jana Hlaváčová.
I přes všechny rozkoly přivedli manželé na svět dvě děti. Brzy po svatbě se narodila dcera Olga a o šest let později syn Vladimír.
To, že jsou obě jména Janáčkových dětí ruského původu, není náhodou. Skladatel celý život ruskou kulturu velmi obdivoval. Obzvlášť blízko měl k Tolstému, jehož dvě díla, Živá mrtvola a Anna Karenina, přepracoval do podoby libreta pro opery, které ale nikdy nedokončil. V roce 1897 se stal zakladatelem Ruského kroužku v Brně a v roce 1915 dokončil své asi nejznámější orchestrální dílo inspirované ruskou literaturou, Taras Bulba, podle předlohy N.V. Gogola.
Janáček měl hlubokým zájmem o folklor, a to především o nápěvy lidových písní z oblasti Moravy a Slezska.
Na základě své získané odbornosti se dokonce stal vedoucím nově vzniklého Pracovního výboru pro českou národní lidovou píseň na Moravě a ve Slezsku, kde spolupracoval s jednotlivými sběrateli a řídil odborné zpracování jejich záznamů.
Vliv moravské lidové hudby je v Janáčkově tvorbě patrný na první poslech. Jeho zpracování folklorních nápěvů dostala písně amatérských zpěváků až do velkých koncertních sálů, kde mohla jejich srdečnost ocenit i velkoměstská smetánka. Mezi Janáčkovy nejznámější adaptace patří soubor Kytice z národních písní moravských, nebo Lašské tance.
Kromě folklorních písní fascinovala Janáčka i lidská řeč a zvuky přírody, města i strojů.
Byl přesvědčený, že vše, co slyší, je možné objektivně zaznamenat do not, a tak pomíjivý zvuk navždy hudebně zachytit.
Jak dokládá vedoucí Muzea luhačoviského Zálesí v Luhačovicích, Blanka Petráková, „dochoval se celý notový zápis příjezdu Leoše Janáčka do Luhačovic v roce 1903. Je to příjezd, jak rachotí kola dostavníku, který jej přiváží z nádraží, jak přijíždí na kolonádu, kde uslyší zvuk houslí, jak přijíždí k vile Vlastimila, kde byl tehdy ubytován.“
Záznamům řeči, které si dělal více méně denně, začal Janáček říkat „nápěvky mluvy“ a protože je bylo potřeba zapisovat rychle, údajně leckdy nestačil ani vyndat zápisník a noty psal na manžety svých bílých košil. Tenhle Janáčkův zvyk je o to úsměvnější, že se s oblibou oblékal do bílé barvy, včetně obleku a bot. Zápisky na manžetách se tak musely o to víc vyjímat.
Listopad roku 1890 přinesl první z několika událostí, které uvrhly skladatele do depresí. Jeho syn Vladimír se od sestry Olgy nakazil spálou a v pouhých dvou letech zemřel. Janáčka úmrtí zasáhlo a o Vladimírovi prý po zbytek života témeř nemluvil.
Dcera Olga se ze zmíněné spály vyléčila. V Petrohradu ji ale stihla nákaza tyfem, na který 26. února 1903 zemřela také. Janáček údajně seděl u jejího lůžka do poslední chvíle a zaznamenal si i její poslední slova.
Odchod druhého dítěte musel být pro Janáčka o to náročnější, že Olga se velmi zajímala o jeho hudbu. Když pouhý měsíc před její smrtí dokončil své vrcholné dílo, Její pastorkyňa Olga ho prý prosila: „tatušku, přehrej mi tu svou operu, já ji již neuslyším.“ Zhrzený skladatel dílo věnoval dceřině památce.
Její pastorkyňa je výjimečná nejen po hudební stránce, ale i díky svému libretu. Janáček se totiž jako jeden z prvních odvážil zhudebnit prozaický text, konkrétně stejnojmennou divadelní hru Gabriely Preissové. Autorka nejprve se zhudebněním nesouhlasila, ale když skladatel její dílo zkrátil do podoby libreta, změnila názor a vznik opery podpořila.
V těsné návaznosti na rodinné tragédie přišla rána kariérní, když Národní divadlo v Praze odmítlo Janáčkovu Její pastorkyňu provést. Brněnské národní divadlo se sice opery zhostilo a s regionálním úspěchem dílo 21.1.1904 uvedlo, nezájem hlavního města ale Janáčka tížil. Jeho deprese se prohloubily, a tak skladatel nastoupil léčbu v lázních Luhačovice. Sám svůj odchod do lázní vysvětlil následovně:
Třicet až pětatřicet až čtyřicet hodin týdně vyučovat, dirigovat zpěvácký spolek, řídit koncerty, vést kůr kláštera Králové, přitom složit Její pastorkyni, oženit se, ztratit děti - bylo třeba, zapomnět na sebe.
Leoš Janáček
Pohled do života a díla (1924)
Říká se, že jedním z důvodů, proč se Brno chopilo premiéry Její pastorkyně, je odvěká soutěživost mezi hlavním městem a moravskou metropolí. Brno prý pražské odmítnutí opery vnímalo jako snobské pohrdání kvalitní tvorbou moravského autora a rozhodlo se Praze ukázat, že prohloupila. Jak se ukázalo, Brno mělo pravdu.
V lázních Luhačovice se Janáček setkal se svou velkou múzou, Kamilou Urválkovou, na kterou i po letech vzpomínal jako na jednu „z nejkrásnějších paní“.
Ona a její životní příběh, který mu při společných vycházkách vyprávěla, ho inspirovaly k napsání opery Osud. Ta byla jako jediná z jeho oper provedena až po autorově smrti, přestože ji Vinohradské divadlo přijalo k nastudování už v roce 1907. Dřívějšímu uvedení zabránila nejen zmatenost libreta, které Janáček napsal ve spolupráci s básnířkou Fedorou Bartošovou, ale i obtížnost pěveckých partů.
Zpěváci Vinohradského divadla dokonce sepsali petici, ve které odmítli v opeře účinkovat, aby si nezničili hlasivky. Přestože v roce 1958 se Osud nakonec svojí premiéry dočkal, je do dnešního dne uváděn jen velmi zřídka.
Lázně Luhačovice nepřinesly Janáčkovi jen múzu Kamilu, ale staly se pro něj i místem životně důležitého setkání s předsedou brněnského Klubu přátel umění MUDr. Františkem Veselým. Ten se totiž rozhodl prosadit, aby Národní divadlo v Praze přehodnotilo své odmítnutí a uvedlo Její pastorkyňu.
Za úspěch premiéry se MUDr. Veselý údajně dokonce zaručil tehdejšímu řediteli divadla svým vlastním majetkem. Jako revanš z Janáčkovy strany Veselý předpokládal, že dá skladatel v opeře roli jeho manželce, operní pěvkyni Marie Calma.
Janáček byl nadšený a v zájmu úspěchu celého podniku přistoupil i na poměrně zásadní úpravy díla, které požadoval tehdejší dirigent Národního divadla, Karel Kovařovic.
Když ale došlo na výběr obsazení, Marii Calma odmítl s tím, že její hlasový fond není dostatečný pro žádnou z rolí. Ikonickou roli Kostelničky pak připsal Gabriele Horvátové, se kterou měl v té době velmi intenzivní milostný vztah.
Už tak nalomené přátelství s doktorem Veselým pak Janáček definitivně ukončil tím, že na vysněnou pražskou premiéru, která proběhla 26.5.1916, MUDr. Veselého s manželkou ani nepozval.
Její pastorkyňa každopádně Pražany uchvátila a Janáčka zapsala do povědomí hudební společnosti jako originálního skladatele, který má potenciál dobýt svět.
Skladatelova talentu si všiml i Max Brod, který Její pastorkyni přeložil do němčiny a předložil ji na ředitelství vídeňské Dvorní opery. Ta ji provedla v roce 1918 a o pouhých šest let později si dílo získalo obecenstvo i v New Yorku.
Nedlouho po pražské premiéře Její pastorkyně dokončil další ze svých životních děl, orchestrální rapsodii Taras Bulba, která dodnes láká i ty nejlepší interprety včetně Sira Charlese Mackerasse, který ji dirigoval v pražském Rudolfinu roku 1996.
Přestože byl Janáček známý už po celém světě, Brno si v jeho srdci dál drželo pevné místo. Skladatelovým velkým cílem bylo pozvednout uměleckou úroveň města, k čemuž by výrazně pomohlo založení vysoké hudební školy.
Ač k tomuto kroku za Janáčkova života nedošlo, zasadil se alespoň o založení brněnské hudební konzervatoře. Hudební obory na Janáčkově akademii múzických umění (JAMU) přivítaly první studenty v roce 1947.
V roce 1920 se dočkala premiéry další z Janáčkových oper, Výlety páně Broučkovy. I tentokrát se skladatel držel prozaického libreta a jako námět si zvolil dvě povídky Svatopluka Čecha z roku 1888.
Poslední desetiletí Janáčkova života bylo hudebně nejplodnější. Z tohoto období pochází jeho skladatelsky nejvyzrálejší díla. Jmenovat můžeme hned čtyři opery, Káťu Kabanovou, Lišku Bystroušku, Věc Makropulos a Z mrtvého domu.
Pro první ze zmíněných oper se údajně stala předlohou Janáčkova blízká přítelkyně, Kamila Stösslová. Tu Janáček považoval za jeden z hlavních důvodů svého hudebního úspěchu, jak jí i sám napsal v dopise roku 1928:
sám úspěch mám, prudkost ve skladbách. Odkud to ten člověk bere! Hádanka. Vrtají v ní jako krtci, aby ji rozluštili. Já bych tak rád zakřičel, Tebe vyzdvihl, ukázal: Hle, moje milá, miloučká hádanka života!
Leoš Janáček
Z dopisu Kamile Stösslové (1928)
Je zřejmé, že Kamila byla pro Janáčka skutečně obrovským zdrojem inspirace.
Jak tvrdí hudební publicista Petr Veber, „kdyby nebylo Kamily Stösslové, neměli bychom hudbu, kterou Janáček v závěru života složil.“
Z určitého pohledu je ale Janáčkův obdiv ke Kamile malou záhadou. Kamila totiž byla spíš prostou ženou bez většího zájmu o hudbu. Z premiéry Káti Kabanové údajně dokonce utekla po prvním jednání, protože ji opera nezaujala.
I přesto jí Janáček napsal přes 700 dopisů a velmi blízký vztah s ní udržoval celých jedenáct let. Na překážku mu nebylo jeho vlastní ani Kamilino manželství a nezalekl se ani značného věkového rozdílu 37 let.
Janáčkův úspěch byl stvrzen v roce 1925, když mu Masarykova univerzita udělila svůj vůbec první čestný doktorát.
Hned o dva roky později byl jmenován členem Pruské akademie věd a belgický král Albert mu pod dojmem z opery Její pastorkyňa udělil Rytířský řád krále Leopolda.
Na základě svého renomé obdržel Janáček pozvání i na osobní návštěvu Anglie, kde se setkal s mnohými osobnostmi kulturního a společenského života, včetně sira Henryho Wooda nebo Setona Watsona.
I přes uznání ze zahraničí se Janáček stále vracel fyzicky i v myšlenkách do Brna. Své nejslavnější orchestrální dílo, Sinfoniettu, věnoval právě tomuto městu.
Kromě Brna byly Janáčkovou srdcovou záležitostí i jeho rodné Hukvaldy.
Poté, co Kamile Stösslové zemřela matka, přijala konečně jeho pozvání do Hukvald, kam přijela se synem Ottou, aby přišla na jiné myšlenky.
Janáček cítil velkou potřebu svou múzu ohromit, a tak ji vzal i s Ottou na výlet na kopec ke Štramberku.
Při výšlapu se ale skladatel uhnal a následně ulehl se zápalem plic. Přesunul se do sanatoria v Ostravě, zatímco Kamila dala o nešťastných událostech telegramem vědět umělcově manželce Zdence.
Ta sice do Ostravy přijela, s Janáčkem už se ale rozloučit nestihla.
Skladatel zemřel 12.8.1928 během práce na korekturách opisu své opery Z mrtvého domu.
Hudební kritik Karel Boleslav Jirák vzpomíná na Janáčka jako na hudebního velikána. Zároveň si ale v dopise příteli vybavil i vzpomínku na poměrně zásadní prohřešek proti etiketě, kterého se skladatel nepokrytě dopouštěl. Janáček údajně při jídle běžně olizoval nůž.
V odpověď na Jirákův dopis se mu přítel na oplátku svěřil s tím, že v jeho společnosti zase Leoš Janáček nezvykle hltal.
Opery
Během svého života napsal Janáček celkem 10 oper a jeden obrázek z moravského Slovenska s původními zpěvy a tanci s názvem Rákos Rákoczy.
Opera Šárka (1888) - Janáčkova první opera zhudebňující příběh z české mytologie o hrdince dívčí války Šárce a její tragické lásce k bojovníku Ctiradovi.
Opera Její Pastorkyňa (1903)- Opera odehrávající se na moravské vesnici na počátku 20. století. Přes úvodní odmítnutí ze strany Národního divadla získala nakonec pražská premiéra v roce 1916 Janáčkovi uznání u nás i ve světě.
Opera Výlety páně Broučkovy (1918) - Libreto podle románů Svatopluka Čecha satiricky zobrazuje maloměšťáctví a politickou situaci své doby. Dílo kombinuje humor a ironii s fantastickými prvky, když hlavní hrdina, Matěj Brouček, zažívá surrealistické výpravy na Měsíc a do husitské minulosti.
Opera Příhody lišky Bystroušky (1923) - Lyrická opera inspirovaná seriálem kreslených příběhů Rudolfa Těsnohlídka.
Orchestrální díla
Taras Bulba (1915, rev. 1918) - Rapsodie pro orchestr inspirovaná Gogolovou povídkou, která oslavuje hrdinství a oběť kozáckého náčelníka Tarase Bulby.
Lašské tance (1924) - Cyklus šesti orchestrálních skladeb vycházejících z moravských lidových tanců, zejména z oblasti Lašska.
Sinfonietta (1926) - Slavnostní orchestrální skladba oslavující život, radost a svobodu, psaná pro rozšířený orchestr se silným zastoupením dechových nástrojů, které se ujímají triumfálních fanfár.
Komorní díla
Pochod modráčků (1924) - Skladba pro pikolu a klavír inspirovaná Janáčkovým studiem v brněnském augustiniánském klášteře.
Mládí (1924) - Suita pro dechový sextet.
Národní tance na Moravě (1888-89) - Úprava lidových tanců pro klavír (dvojruční a čtyřruční) a cimbál.
Sbory a písňová tvorba
Mša Glagolskaja (1909, 1912) - Dílo pro sóla, smíšený sbor, varhany a orchestr na staroslovanský text.
Sedmdesát tisíc (1893) - Sborová skladba na text Svatopluka Čecha, oslavující slovanskou jednotu a boj za svobodu. Jedno z Janáčkových nejznámějších patriotických děl.
Láska opravdivá (1876) - Píseň pro mužský sbor zhudebňující text Jána Kollára.
Liturgické skladby
Graduale "Speciosus forma" (1874) - Janáčkova raná skladba s latinským liturgickým textem, inspirovaná gregoriánským chorálem.
Benedictus (1875) - Krátká duchovní skladba, která zhudebňuje část mše.
Communio "Fidelis servus" (1875) - Liturgická skladba napsaná pro závěr mše, vyjadřující vděčnost a pokoru.
Budova bývalé školy, ve které se Leoš Janáček 3. 7. 1854 narodil. Zvenku je na budově umístěna pamětní deska s bronzovou bustou umělce, uvnitř pak najdete turistické centrum, galerii Země hradů a především pak Pamětní síň Leoše Janáčka.
Dříve Varhanická škola, na které Janáček studoval. Po letech se sem vrátil a instituci povýšil na hudební konzervatoř. Janáčkův odkaz je v činnosti školy dodnes jasně patrný a skladatele tu připomíná třeba i Koncertní sál Leoše Janáčka.
V roce 1918 tu poprvé zazněla Janáčkova nejslavnější opera Její pastorkyňa. Byl to právě úspěch tamní premiéry, který Janáčkovi pomohl získat mezinárodní uznání.
V roce 1879 zde Janáček krátce studoval na konzervatoři, kde se věnoval kompozici a dirigování. Lipsko bylo významným hudebním centrem a Janáček zde získal cenné zkušenosti.
Přestože Janáček trávil většinu svého života v Brně, v roce 1916 se mu podařilo dobít i hlavní město. 26.5. v Praze proběhla premiéra Její pastorkyně v samotném Národním divadle a otevřela mu tak dveře k celonárodní i mezinárodní slávě.
Lázně, kam se Janáček utíkal před životními strastmi. Kromě své múzy, Kamily Urválkové, se tu setkal například s doktorem Františkem Veselým, který se zasloužil o provedení Její pastorkyně v Národním divadle v Praze.
Město, kde žila Janáčkova velká životní múza, Kamila Stösslová. Janáček sem často jezdil a z jejich vztahu se dochovala rozsáhlá korespondence.
Rodný dům Leoše Janáčka
HukvaldyBudova bývalé školy, ve které se Leoš Janáček 3. 7. 1854 narodil. Zvenku je na budově umístěna pamětní deska s bronzovou bustou umělce, uvnitř pak najdete turistické centrum, galerii Země hradů a především pak Pamětní síň Leoše Janáčka.
Hudební konzervatoř
BrnoDříve Varhanická škola, na které Janáček studoval. Po letech se sem vrátil a instituci povýšil na hudební konzervatoř. Janáčkův odkaz je v činnosti školy dodnes jasně patrný a skladatele tu připomíná třeba i Koncertní sál Leoše Janáčka.
Město Frankfurt nad Mohanem
Frankfurt nad Mohanem, NěmeckoV roce 1918 tu poprvé zazněla Janáčkova nejslavnější opera Její pastorkyňa. Byl to právě úspěch tamní premiéry, který Janáčkovi pomohl získat mezinárodní uznání.
Město Lipsko
Lipsko, NěmeckoV roce 1879 zde Janáček krátce studoval na konzervatoři, kde se věnoval kompozici a dirigování. Lipsko bylo významným hudebním centrem a Janáček zde získal cenné zkušenosti.
Národní divadlo
PrahaPřestože Janáček trávil většinu svého života v Brně, v roce 1916 se mu podařilo dobít i hlavní město. 26.5. v Praze proběhla premiéra Její pastorkyně v samotném Národním divadle a otevřela mu tak dveře k celonárodní i mezinárodní slávě.
Lázně Luhačovice
LuhačoviceLázně, kam se Janáček utíkal před životními strastmi. Kromě své múzy, Kamily Urválkové, se tu setkal například s doktorem Františkem Veselým, který se zasloužil o provedení Její pastorkyně v Národním divadle v Praze.
Město Písek
PísekMěsto, kde žila Janáčkova velká životní múza, Kamila Stösslová. Janáček sem často jezdil a z jejich vztahu se dochovala rozsáhlá korespondence.
This is the body of the modal. You can put any HTML content here.
