Josef Suk se narodil jako třetí dítě manželům Sukovým 4. ledna 1874 v malé vesnici Křečovice na Benešovsku. Pocházel z kantorského rodu. Jeho otec Josef Suk starší byl učitelem a vedoucím chrámového sboru, díky čemuž měl malý Josífek od útlého věku přístup k hudebnímu vzdělání. 

1 / 2

Sukův rodný dům v Křečovicích

Josef Suk se domů do Křečovic celý život rád vracel, aby tvořil. Dnes se tu nachází skladatelův památník s expozicí věnovanou jeho životu a tvorbě.

2 / 2

Josef v osmi letech, kdy se začal učit hrát na housle.

Na housle se Josef začal učit již v osmi letech. Důvodem tehdy bylo, že chtěl svému otci zahrát k svátku. Nápad vznikl pouhých sedmnáct dní před oním dnem, takže šlo o nelehký úkol. Přesto se zadařilo a Josífek dojatému otci přehrál Skákal pes přes oves a Na tý louce zelený. 

Když s Bohem milým práci počínáme,

pomoc Jeho a požehnání jistě dosáhneme. Také já dne 3. března r. 1882 čítaje 8 let stáří svého vzal jsem malinké housličky pod paždí, požehnal se svatým křížkem a ubíral se k obydlí p. Plachého, bych s pomocí boží počal na housličky hráti. Prosil jsem jej snažně, by mne jen malinko naučil hráti k svátku drahého tatíčka."

- ze zapisníčku

Josef Suk

Skladatel

Ještě téhož roku napsal Josef na otcovo přání svoji první skladbu, polku pro housle, kterou jeho tatínek harmonizoval.

Ve věku jedenácti let nastoupil Suk na pražskou konzervatoř. Tuto studijní dráhu mu doporučil Josef Förster (otec skladatele J. B. Foerstera), poté co mu malý Josef Suk zahrál svou čerstvě dokončenou Ouverturu d moll pro klavír.

Přijímací zkoušku Josef složil před ředitelem Antonínem Bennewitzem a byl přijat ke studiu klavíru a houslí, později pak pokračoval studiem skladby.

Josef Bohuslav Foerster

Skladatel

V roce 1891 se stal Sukovým učitelem na konzervatoři Antonín Dvořák, mistr, pod jehož vedením našel Suk svou hudební identitu. Mladý Josef se dosud hojně inspiroval pražskou salónní hudbou, která byla patetická a většinou pochmurně laděná. Dvořák Sukovi pomohl tyto vlivy překonat tím, že ho motivoval k psaní radostnější hudby. Díky tomu vznikla slavná Serenáda Es dur a později i Smyčcový kvartet č. 1 B dur, který zřetelně vychází z Dvořákovy kvartetní tvorby. 

Antonín Dvořák

skladatel

Kromě toho, že Antonín Dvořák Sukovi pomáhal v jeho uměleckém růstu, zprostředkoval mu také setkání se svou dcerou Otilií. Té bylo v době seznámení pouhých 14 let, takže se jejich vztah vyvíjel postupně. Sbližovali se například ve chvílích, kdy Suk Dvořáka navštěvoval ve Vysoké u Příbrami, kde svému učiteli vypomáhal při kompoziční práci.

Pracoval jsem na díle v lesním dvorku

v místě letního pobytu Dvořákova na Vysoké. V pokojíku bylo pianino a venku v zahrádce poslouchala mne moje dívka Otilka. Jaro v duši, jaro v hudbě.“

Josef Suk

Skladatel

1 / 2

Josef suk jakožto maldý konzervatorista

2 / 2

Maldičká Otilie Dvořáková, dcera Antonína Dvořáka.

Důležitou epochou v Sukově kariéře bylo jeho členství v Českém kvartetu, kde působil od roku 1891 až do roku 1933 jako druhý houslista. Toto těleso, ve kterém hrál spolu s Karlem Hoffmannem, Oskarem Nedbalem a Otto Bergerem, si rychle získalo mezinárodní uznání. Po jejich debutovém koncertě v roce 1891 následovaly úspěchy na domácí i zahraniční scéně, včetně vystoupení ve Vídni. Netrvalo dlouho a České kvarteto objíždělo Evropu jako jeden z nejuznávanějších komorních souborů té doby.

1 / 3

České kvarteto roku 1895: zleva Hoffmann, Wihan, Nedbal a Suk.

2 / 3

České kvarteto s podpisy jednotlivých členů

3 / 3

Kresba koncertujícího Českého kvarteta z ruky Hugo Boettingera

Při všem koncertování měl Suk jen málo času na komponování. Zkušenosti získané v Českém kvartetu ale měly na jeho tvorbu zásadní vliv. Kvartetní repertoár Sukovi sloužil jako studijní materiál a především zdroj inspirace, ze kterého ještě dlouho čerpal. Například v Symfonii I. E Dur najdeme odkazy na tvorbu Johannesa Brahmse, který dokonce osobně navštívil koncert Českého kvarteta ve Vídni.

Poslechněte si historické nahrávky Českého kvarteta z roku 1928 a 1929:

Rodiče Otilie měli o budoucnost dcery obavy, protože dobře věděli, že umělecký život skladatele je nejistý. Sukovy rostoucí úspěchy však přesvědčily nejen manžele Dvořákovy, ale také ji samotnou.

Roku 1896 jí Suk věnoval cyklus osmi klavírních skladeb inspirovaných společnými zážitky a v roce 1898 stvrdili dva zamilovaní svoji lásku sňatkem. Vzali se 17. listopadu v kostele svatého Štěpána na Novém Městě, přesně v den výročí svatby Dvořákových. 

1 / 2

Josef Suk s manželkou Otilií Sukovou-Dvořákovou

2 / 2

Kostel sv. Štěpána na Novém městě, kde se Otilie Dvořáková a Josef Suk 17. litopadu 1898 vzali. O čtvrt století dříve, na den přesně, se na tomto místě odehrála i svatba Otilčiných rodičů, Antonína Dvořáka a Anny Čermákové.

Svou lásku k Otilii Suk promítal velmi často do své tvorby. Jako příklad můžeme uvést hudbu k dramatické pohádce Julia Zeyera Radúz a Mahulena, kde použil vztah Radúze a Mahuleny jako paralelu svého citu k Otilii. Intenzivní emocionalita je v tomto díle jasně patrná, což přimělo Sukova přítele Oskara Nedbala, označit Radúze a Mahulenu za „hudbu z nebe.“ Pohádka Radúz a Mahulena byla později hned dvakrát zfilmována – poprvé v roce 1959 a poté znovu roku 1970. Novější z těchto dvou verzí s původní hudbou Josefa Suka si můžete přehrát níž.

Rok 1901 přinesl Sukovým rodinné štěstí – 19. prosince se jim narodil syn Josef. Tato radost inspirovala skladatele k vytvoření klavírních cyklů Jaro a Letní dojmy.

Oslava života přítomná v těchto dílech však byla doprovázena melancholickými tóny. Srdeční problémy Otilie, které se začaly projevovat už v těhotenství, i časté odloučení od rodiny kvůli Sukovým turné s kvartetem začaly ovlivňovat jeho hudbu i vnitřní svět.

1 / 2

Otilie Suková se synem Josefem

2 / 2

Josef Suk a manželkou Otilií a svými rodiči

Na přelomu století začal Suk hledat nové přístupy ke své tvorbě. V roce 1903 například vznikla Fantazie g moll pro housle a orchestr, která se vymykala tradičnímu koncertnímu modelu o třech větách. Spojil zde dramatické kontrasty do jednověté formy s prvky sonátového cyklu. 

Hudba z tohoto období ukazuje odklon od Dvořákova vlivu směrem k bohatší expresivitě a individuálnímu přístupu k melodii a rytmu. Přesto si Suk zachoval úzkou vazbu na svůj emocionální svět, který hluboce ovlivňovala jeho rodina i tvůrčí spolupráce s literárními velikány včetně Julia Zeyera.

Zdravotní stav Otilie dělal Sukovi starosti, které se promítaly do jeho děl. 1. května 1904 se k obavám o manželku navíc přidala i bolest vyvolaná následujícím telegramem: „Vraťte se ihned. Dvořák mrtev.“ Po přečtení těchto slov Suk okamžitě přerušil turné po Španělsku a odjel do Prahy. V Nelahozevsi utrhl kytici šeříku na tchánův hrob. „Nejen zdrcen až do kořenu lidského bytí, ještě mne sžíral strach, jak to bude působit na choré srdce Otilčino,“ vzpomínal Suk.

Po otcově smrti začala Otilie chřadnout ještě rychleji než dřív. 5. července 1905 byla během pobytu v Křečovicích stižena těžkou horečkou a srdečním selháním, následkem čehož zemřela v jednu hodinu po půlnoci 6. července 1905 ve věku 27 let. Pohřbena byla na Vyšehradě do společného hrobu se svým otcem.

Ve strašné oné chvíli,

kdy hvězda mého života zhasla v mém náručí, jest to dnes poprvé, co opět béřu pero do ruky. Nemluvím s nikým, má bolest nesmírná žene mne z místa na místo – ale srdce bolí mne čím dále, tím více – jest to nad lidské síly, co trpím,"

Josef Suk

Skladatel

Jak skladatelova autentická slova jasně ukazují, Suk byl Otilčinou smrtí skutečně zdrcen. Odmítl se znovu oženit a svou bolest přetavil do práce na symfonii Asrael pojmenované podle orientálního anděla smrti. Toto smuteční dílo v tónině c moll se stalo očistnou uměleckou výpovědí reflektující otázky života a smrti. Zároveň Asrael demonstruje Sukův příklon k introspekci a do značné míry tak předurčuje další směr jeho tvorby.

Vychutnejte si záznam koncertu z Rudolfina, kdy symfonii Asrael řídil bývalý šéfdirigent České filharmonie Jiří Bělohlávek.

Jiří Bělohlávek

dirigent

Asi nejvýraznějším krokem směrem k moderně byl Sukův Smyčcový kvartet č. 2, kterým se snažil vyřešit problém velké formy. Vznikl jednovětý organismus s bohatou polyfonií a volnou harmonií. Přestože mnozí ho považovali za velmi progresivní, kritici soustředění kolem Zdeňka Nejedlého měli své výhrady.

K útokům Nejedlého se přidala ještě ztráta rodičů. Náročnost své životní situace Suk přetavil ve svou vrcholnou symfonickou báseň Zrání (1912–1917). Inspirováno básní Antonína Sovy, dílo reflektuje Sukův životní zápas a snahu o pochopení smyslu bytí. Zrání je kulminací Sukovy expresivity a je právem považováno za jeho harmonicky nejsložitější kompozici. Závěr symfonické básně symbolizuje skladatelovo smíření se světem a předznamenává tak pomalé uzavírání Sukovy tvůrčí kariéry.

Zrání bylo poprvé uvedeno 30. října 1918, jen dva dny po vzniku samostatného Československa. Tato premiéra nejenže upevnila Sukovo renomé, ale byla také klíčovým momentem pro Českou filharmonii.

Dirigent Václav Talich, který dílo provedl, byl totiž na základě vydařeného koncertu jmenován druhým dirigentem filharmonie a v roce 1919 se stal jejím šéfdirigentem.

1 / 1

Josef Suk a Václav Talich se stali blízkými přáteli. Na této kresbě z ruky Hugo Boettingera spolu zmínění dva umělci popíjejí (Suk vlevo s cigaretou, Talich uprostřed), napravo pak s nimi u stolu sedí ještě skladatel Vítězslav Novák.

Václav Talich

Dirigent

Vítězslav Novák

Skladatel

Po konci První světové války se opět ozval Nejedlý. Tentokrát se do Suka opíral především proto, že České kvarteto během světového konfliktu vystoupilo na několika oficiálních rakouských koncertech. Nevzal přitom v potaz, že těleso odehrálo i bezpočet koncertů na dobročinné účely a to bez jakéhokoliv nároku na honorář.
Nejedlý také všechny členy kvarteta označil za zrádce na základě toho, že jim byl udělen rakouský řád. Ten si ale ve skutečnosti na podporu své vlasti všichni čtyři hráči odmítli převzít.

Ať už byly názory kritiků jakékoliv, Sukova tvorba ukazuje, že jeho vztah k české kultuře měl pevné kořeny. Už během války začal vytvářet vlastenecký triptych zahrnující Meditaci na chorál svatý Václave jakožto protipól rakouské hymny, Legendu o mrtvých vítězích a slavnostní pochod s titulem V nový život známý též jako Sokolský pochod. Poslední zmíněné dílo zvítězilo na olympijské umělecké soutěži v Los Angeles v roce 1932, čímž získalo mezinárodní uznání.

Od roku 1922 se Suk věnoval především pedagogické činnosti na pražské konzervatoři, kde byl jmenován profesorem mistrovské školy skladby. Pro své pedagogické vlohy byl vyhledávaným kantorem. František Pícha popisoval jeho přístup jako přátelský a důvěryhodný, avšak s neústupnými požadavky na píli, úctu k práci a pečlivost.

Mezi Sukovy žáky patřili významní čeští skladatelé jako Jaroslav Ježek, Bohuslav Martinů, Klement Slavický nebo Dalibor Cyril Vačkář. Suk podporoval nové hudební experimenty a zasadil se například o jmenování Aloise Háby profesorem konzervatoře v roce 1934.

Vedle výuky aktivně usiloval o lepší podmínky pro konzervatoř, která po vzniku Československa ztratila budovu Rudolfina.

V roce 1929 se Suk stal dědečkem malého Josefa, od kterého se očekávalo, že naváže na rodinnou hudební tradici. To se skutečně splnilo, když se Josef Suk mladší stal světově proslulým houslistou a violistou.

Suk starší měl ke svým vnoučatům Josefovi a Antonínovi (nar. 1931), vřelý vztah a trávil s nimi každou volnou chvíli. Jeho láska k rodině a dětem se odrážela i v jeho tvorbě – často v tomto období komponoval pro dětské sbory.

1 / 2

Josef Suk mladší, houslový virtuos a vnuk skladatele Josefa Suka.

2 / 2

Houslista Josef Suk mladší s bustou svého dědečka

Symbolickou tečkou za Sukovou tvorbou se stal jeho symfonický epitaf s příznačným názvem Epilog, který byl prvně uveden v roce 1933 pod taktovkou Václava Talicha. Tato skladba oslavující lidský altruismus a duchovní hodnoty získala obrovské uznání. To bylo stvrzeno při příležitosti Sukových šedesátých narozenin, kdy obdržel čestný doktorát Masarykovy univerzity i Smetanovu cenu.

Ze zdravotních důvodů ukončil Suk v roce 1933 činnost v Českém kvartetu, s nímž za 41 let odehrál přes čtyři tisíce koncertů. Přestěhoval se do Benešova, aby byl blízko rodným Křečovicím a mohl se věnovat rodině a odpočívat. Své dílo už v tuto dobu považoval za zcela dokončené a dál už tudíž téměř netvořil. Jeho úplně posledním dovětkem se stala drobná skladba pro křečovické muzikanty, kterou můžeme vnímat jako symbol skladatelova návratu ke kořenům.

Řekl jsem vše.

Mé dílo je skončeno. Nemá proto význam, abych ještě něco psal."

Josef Suk

Skladatel

29. května roku 1935 Josef Suk zkolaboval na benešovské ulici. Když byl přenášen do svého bytu, nebyl údajně ještě se smrtí smířen a vysvětloval: „vždyť já nemohu stonat, musím zítra k těm dětem do Čerčan.“ Jeho plány se už ale bohužel nenaplnily, později týž den totiž lékař konstatoval smrt na následky srdečního záchvatu.

Během pohřbu zazněl Smuteční pochod c moll, který Suk napsal v pouhých patnácti letech a na základě jakéhosi neúspěchu ho tehdy částečně v žertu věnoval sám sobě. Později Suk skladbu upravil a na jeho vlastním pohřbu ji poprvé provedl jeho blízký přítel Václav Talich. 
Hrob Josefa Suka se nachází v jeho rodných Křečovicích, kde se každoročně pořádá pietní slavnost k výročí umělcova úmrtí.

Šíření tvorby Josefa Suka se dodnes zabývá Společnost Josefa Suka založená v roce 1981.