Skladatel a houslista, který se proslavil nejen jako dlouholetý člen Českého kvarteta, ale také jako autor hluboce osobní pozdně romantické hudby. Ovlivněn svým učitelem a tchánem, Antonínem Dvořákem, Josef Suk svou tvorbou předává intenzivní emoce a vytváří most mezi romantismem a impresionismem na české hudební scéně.
"Kdo chce rozbíti tradici, musí ji znáti, aby neuhodil vedle nebo do prázdna."
– Josef Suk
Josef Suk se narodil jako třetí dítě manželům Sukovým 4. ledna 1874 v malé vesnici Křečovice na Benešovsku. Pocházel z kantorského rodu. Jeho otec Josef Suk starší byl učitelem a vedoucím chrámového sboru, díky čemuž měl malý Josífek od útlého věku přístup k hudebnímu vzdělání.
Na housle se Josef začal učit již v osmi letech. Důvodem tehdy bylo, že chtěl svému otci zahrát k svátku. Nápad vznikl pouhých sedmnáct dní před oním dnem, takže šlo o nelehký úkol. Přesto se zadařilo a Josífek dojatému otci přehrál Skákal pes přes oves a Na tý louce zelený.
pomoc Jeho a požehnání jistě dosáhneme. Také já dne 3. března r. 1882 čítaje 8 let stáří svého vzal jsem malinké housličky pod paždí, požehnal se svatým křížkem a ubíral se k obydlí p. Plachého, bych s pomocí boží počal na housličky hráti. Prosil jsem jej snažně, by mne jen malinko naučil hráti k svátku drahého tatíčka."
- ze zapisníčku
Josef Suk
Skladatel
Ještě téhož roku napsal Josef na otcovo přání svoji první skladbu, polku pro housle, kterou jeho tatínek harmonizoval.
Ve věku jedenácti let nastoupil Suk na pražskou konzervatoř. Tuto studijní dráhu mu doporučil Josef Förster (otec skladatele J. B. Foerstera), poté co mu malý Josef Suk zahrál svou čerstvě dokončenou Ouverturu d moll pro klavír.
Přijímací zkoušku Josef složil před ředitelem Antonínem Bennewitzem a byl přijat ke studiu klavíru a houslí, později pak pokračoval studiem skladby.
Josef Bohuslav Foerster
Skladatel
V roce 1891 se stal Sukovým učitelem na konzervatoři Antonín Dvořák, mistr, pod jehož vedením našel Suk svou hudební identitu. Mladý Josef se dosud hojně inspiroval pražskou salónní hudbou, která byla patetická a většinou pochmurně laděná. Dvořák Sukovi pomohl tyto vlivy překonat tím, že ho motivoval k psaní radostnější hudby. Díky tomu vznikla slavná Serenáda Es dur a později i Smyčcový kvartet č. 1 B dur, který zřetelně vychází z Dvořákovy kvartetní tvorby.
Antonín Dvořák
skladatel
Kromě toho, že Antonín Dvořák Sukovi pomáhal v jeho uměleckém růstu, zprostředkoval mu také setkání se svou dcerou Otilií. Té bylo v době seznámení pouhých 14 let, takže se jejich vztah vyvíjel postupně. Sbližovali se například ve chvílích, kdy Suk Dvořáka navštěvoval ve Vysoké u Příbrami, kde svému učiteli vypomáhal při kompoziční práci.
v místě letního pobytu Dvořákova na Vysoké. V pokojíku bylo pianino a venku v zahrádce poslouchala mne moje dívka Otilka. Jaro v duši, jaro v hudbě.“
Josef Suk
Skladatel
Důležitou epochou v Sukově kariéře bylo jeho členství v Českém kvartetu, kde působil od roku 1891 až do roku 1933 jako druhý houslista. Toto těleso, ve kterém hrál spolu s Karlem Hoffmannem, Oskarem Nedbalem a Otto Bergerem, si rychle získalo mezinárodní uznání. Po jejich debutovém koncertě v roce 1891 následovaly úspěchy na domácí i zahraniční scéně, včetně vystoupení ve Vídni. Netrvalo dlouho a České kvarteto objíždělo Evropu jako jeden z nejuznávanějších komorních souborů té doby.
Při všem koncertování měl Suk jen málo času na komponování. Zkušenosti získané v Českém kvartetu ale měly na jeho tvorbu zásadní vliv. Kvartetní repertoár Sukovi sloužil jako studijní materiál a především zdroj inspirace, ze kterého ještě dlouho čerpal. Například v Symfonii I. E Dur najdeme odkazy na tvorbu Johannesa Brahmse, který dokonce osobně navštívil koncert Českého kvarteta ve Vídni.
Poslechněte si historické nahrávky Českého kvarteta z roku 1928 a 1929:
Během cestování s kvartetem se Josef Suk snažil nadále udržovat vztah s Otilií Dvořákovou. Ta trávila také mnoho času mimo domov, především v době, kdy doprovázela svého otce na cestě do Spojených států amerických. Geografická vzdálenost nicméně nezabránila tomu, aby se city dvou mladých lidí dál prohlubovaly, a to především formou korespondence.
Když se Dvořákovi vrátili do Čech, Suk je začal opět pravidelně navštěvovat a Otilie, která doposud ohledně vztahu s Josefem přeci jen váhala, začínala získávat jistotu.
Z deníku mladičké Otilie je jasně patrné, že city, které k ní Josef Suk choval, nezůstaly z její strany bez odezvy. Lásku k němu často vyjadřovala ve verších, z nichž je cítit postupně sílící pouto.
V jednom pozdějším dopisu z Pardubic se Otilie důvěrně svěřila své sestře: „Ach, můj milý Josef, jak ho mám ráda. Prosím tě, Aničko, kdyby k nám přišel, pokus se od něj zjistit, jestli mě má ještě rád. Ale musíš se ho zeptat chytře.“
Rodiče Otilie měli o budoucnost dcery obavy, protože dobře věděli, že umělecký život skladatele je nejistý. Sukovy rostoucí úspěchy však přesvědčily nejen manžele Dvořákovy, ale také ji samotnou.
Roku 1896 jí Suk věnoval cyklus osmi klavírních skladeb inspirovaných společnými zážitky a v roce 1898 stvrdili dva zamilovaní svoji lásku sňatkem. Vzali se 17. listopadu v kostele svatého Štěpána na Novém Městě, přesně v den výročí svatby Dvořákových.
Svou lásku k Otilii Suk promítal velmi často do své tvorby. Jako příklad můžeme uvést hudbu k dramatické pohádce Julia Zeyera Radúz a Mahulena, kde použil vztah Radúze a Mahuleny jako paralelu svého citu k Otilii. Intenzivní emocionalita je v tomto díle jasně patrná, což přimělo Sukova přítele Oskara Nedbala, označit Radúze a Mahulenu za „hudbu z nebe.“ Pohádka Radúz a Mahulena byla později hned dvakrát zfilmována – poprvé v roce 1959 a poté znovu roku 1970. Novější z těchto dvou verzí s původní hudbou Josefa Suka si můžete přehrát níž.
Rok 1901 přinesl Sukovým rodinné štěstí – 19. prosince se jim narodil syn Josef. Tato radost inspirovala skladatele k vytvoření klavírních cyklů Jaro a Letní dojmy.
Oslava života přítomná v těchto dílech však byla doprovázena melancholickými tóny. Srdeční problémy Otilie, které se začaly projevovat už v těhotenství, i časté odloučení od rodiny kvůli Sukovým turné s kvartetem začaly ovlivňovat jeho hudbu i vnitřní svět.
Na přelomu století začal Suk hledat nové přístupy ke své tvorbě. V roce 1903 například vznikla Fantazie g moll pro housle a orchestr, která se vymykala tradičnímu koncertnímu modelu o třech větách. Spojil zde dramatické kontrasty do jednověté formy s prvky sonátového cyklu.
Hudba z tohoto období ukazuje odklon od Dvořákova vlivu směrem k bohatší expresivitě a individuálnímu přístupu k melodii a rytmu. Přesto si Suk zachoval úzkou vazbu na svůj emocionální svět, který hluboce ovlivňovala jeho rodina i tvůrčí spolupráce s literárními velikány včetně Julia Zeyera.
Zdravotní stav Otilie dělal Sukovi starosti, které se promítaly do jeho děl. 1. května 1904 se k obavám o manželku navíc přidala i bolest vyvolaná následujícím telegramem: „Vraťte se ihned. Dvořák mrtev.“ Po přečtení těchto slov Suk okamžitě přerušil turné po Španělsku a odjel do Prahy. V Nelahozevsi utrhl kytici šeříku na tchánův hrob. „Nejen zdrcen až do kořenu lidského bytí, ještě mne sžíral strach, jak to bude působit na choré srdce Otilčino,“ vzpomínal Suk.
Sukova žena byla smrtí svého otce skutečně zdrcena. Svou bolest vložila do veršů:
Můj milovaný, drahý, vznešený, cítíš ten horký slzí proud, jež po tváři mi plynou jak řeka mocná a v bolesti si brázdí cestu, jež hluboko se vryje v líce mé? Má duše volá Tě, mé srdce vzpomíná těch krásných chvil, kdy chvělo se láskou, již vyvolalo ruky Tvojí pohlazení. (…) Má touha po Tobě se jednou ztiší a spáti budu u Tebe ten věčný sen. Pak najdu zkonejšení, můj milovaný, drahý – vznešený.
Vedle slov si Otilie poznamenala v původním zápisu i akordy, které naznačují, že chtěla pravděpodobně báseň zhudebnit. K tomu už ale bohužel nikdy nedošlo.
Po otcově smrti začala Otilie chřadnout ještě rychleji než dřív. 5. července 1905 byla během pobytu v Křečovicích stižena těžkou horečkou a srdečním selháním, následkem čehož zemřela v jednu hodinu po půlnoci 6. července 1905 ve věku 27 let. Pohřbena byla na Vyšehradě do společného hrobu se svým otcem.
kdy hvězda mého života zhasla v mém náručí, jest to dnes poprvé, co opět béřu pero do ruky. Nemluvím s nikým, má bolest nesmírná žene mne z místa na místo – ale srdce bolí mne čím dále, tím více – jest to nad lidské síly, co trpím,"
Josef Suk
Skladatel
Jak skladatelova autentická slova jasně ukazují, Suk byl Otilčinou smrtí skutečně zdrcen. Odmítl se znovu oženit a svou bolest přetavil do práce na symfonii Asrael pojmenované podle orientálního anděla smrti. Toto smuteční dílo v tónině c moll se stalo očistnou uměleckou výpovědí reflektující otázky života a smrti. Zároveň Asrael demonstruje Sukův příklon k introspekci a do značné míry tak předurčuje další směr jeho tvorby.
Vychutnejte si záznam koncertu z Rudolfina, kdy symfonii Asrael řídil bývalý šéfdirigent České filharmonie Jiří Bělohlávek.
Jiří Bělohlávek
dirigent
Po úspěchu symfonie Asrael nabral Sukův skladatelský vývoj rychlý spád. Přestože si jeho díla dál zachovávala romantický základ, začala se více přibližovat modernismu a to především svojí expresivitou. Orchestrální skladba Pohádka léta například vykazuje vliv impresionismu a nových instrumentačních technik, zároveň ale typicky romanticky čerpá inspiraci z přírody jako léčivého zdroje duševního klidu. V klavírním cyklu Životem a snem se Suk dokonce odvážil i k hudebnímu humoru a sebeironii formou osobního deníku.
Asi nejvýraznějším krokem směrem k moderně byl Sukův Smyčcový kvartet č. 2, kterým se snažil vyřešit problém velké formy. Vznikl jednovětý organismus s bohatou polyfonií a volnou harmonií. Přestože mnozí ho považovali za velmi progresivní, kritici soustředění kolem Zdeňka Nejedlého měli své výhrady.
I přes své úspěchy byl Suk terčem ostré kritiky, zejména ze strany časopisu Smetana, který vedl Zdeněk Nejedlý. Ten v prvé řadě kritizoval Dvořáka jakožto konzervativního skladatele, Suk se ale coby Dvořákův zeť a žák také nevyhnul nevybíravým komentářům.
Nejedlý ho například obvinil z manipulace s repertoárem České filharmonie a Sukovo vlastenectví označil za falešné. Nejedlý argumentoval například tím, že jako název jedné své skladby Suk zvolil cizojazyčné Praga namísto českého „Praha“. Přestože Suk a jeho kolegové byli později rehabilitováni, tato aféra ho zlomila a přivedla k nervovému zhroucení.
K útokům Nejedlého se přidala ještě ztráta rodičů. Náročnost své životní situace Suk přetavil ve svou vrcholnou symfonickou báseň Zrání (1912–1917). Inspirováno básní Antonína Sovy, dílo reflektuje Sukův životní zápas a snahu o pochopení smyslu bytí. Zrání je kulminací Sukovy expresivity a je právem považováno za jeho harmonicky nejsložitější kompozici. Závěr symfonické básně symbolizuje skladatelovo smíření se světem a předznamenává tak pomalé uzavírání Sukovy tvůrčí kariéry.
Zrání bylo poprvé uvedeno 30. října 1918, jen dva dny po vzniku samostatného Československa. Tato premiéra nejenže upevnila Sukovo renomé, ale byla také klíčovým momentem pro Českou filharmonii.
Dirigent Václav Talich, který dílo provedl, byl totiž na základě vydařeného koncertu jmenován druhým dirigentem filharmonie a v roce 1919 se stal jejím šéfdirigentem.
Václav Talich
Dirigent
Vítězslav Novák
Skladatel
Po konci První světové války se opět ozval Nejedlý. Tentokrát se do Suka opíral především proto, že České kvarteto během světového konfliktu vystoupilo na několika oficiálních rakouských koncertech. Nevzal přitom v potaz, že těleso odehrálo i bezpočet koncertů na dobročinné účely a to bez jakéhokoliv nároku na honorář.
Nejedlý také všechny členy kvarteta označil za zrádce na základě toho, že jim byl udělen rakouský řád. Ten si ale ve skutečnosti na podporu své vlasti všichni čtyři hráči odmítli převzít.
Ať už byly názory kritiků jakékoliv, Sukova tvorba ukazuje, že jeho vztah k české kultuře měl pevné kořeny. Už během války začal vytvářet vlastenecký triptych zahrnující Meditaci na chorál svatý Václave jakožto protipól rakouské hymny, Legendu o mrtvých vítězích a slavnostní pochod s titulem V nový život známý též jako Sokolský pochod. Poslední zmíněné dílo zvítězilo na olympijské umělecké soutěži v Los Angeles v roce 1932, čímž získalo mezinárodní uznání.
Od roku 1922 se Suk věnoval především pedagogické činnosti na pražské konzervatoři, kde byl jmenován profesorem mistrovské školy skladby. Pro své pedagogické vlohy byl vyhledávaným kantorem. František Pícha popisoval jeho přístup jako přátelský a důvěryhodný, avšak s neústupnými požadavky na píli, úctu k práci a pečlivost.
Mezi Sukovy žáky patřili významní čeští skladatelé jako Jaroslav Ježek, Bohuslav Martinů, Klement Slavický nebo Dalibor Cyril Vačkář. Suk podporoval nové hudební experimenty a zasadil se například o jmenování Aloise Háby profesorem konzervatoře v roce 1934.
Vedle výuky aktivně usiloval o lepší podmínky pro konzervatoř, která po vzniku Československa ztratila budovu Rudolfina.
Bohuslav Martinů
Skladatel
V roce 1929 se Suk stal dědečkem malého Josefa, od kterého se očekávalo, že naváže na rodinnou hudební tradici. To se skutečně splnilo, když se Josef Suk mladší stal světově proslulým houslistou a violistou.
Suk starší měl ke svým vnoučatům Josefovi a Antonínovi (nar. 1931), vřelý vztah a trávil s nimi každou volnou chvíli. Jeho láska k rodině a dětem se odrážela i v jeho tvorbě – často v tomto období komponoval pro dětské sbory.
Symbolickou tečkou za Sukovou tvorbou se stal jeho symfonický epitaf s příznačným názvem Epilog, který byl prvně uveden v roce 1933 pod taktovkou Václava Talicha. Tato skladba oslavující lidský altruismus a duchovní hodnoty získala obrovské uznání. To bylo stvrzeno při příležitosti Sukových šedesátých narozenin, kdy obdržel čestný doktorát Masarykovy univerzity i Smetanovu cenu.
Ze zdravotních důvodů ukončil Suk v roce 1933 činnost v Českém kvartetu, s nímž za 41 let odehrál přes čtyři tisíce koncertů. Přestěhoval se do Benešova, aby byl blízko rodným Křečovicím a mohl se věnovat rodině a odpočívat. Své dílo už v tuto dobu považoval za zcela dokončené a dál už tudíž téměř netvořil. Jeho úplně posledním dovětkem se stala drobná skladba pro křečovické muzikanty, kterou můžeme vnímat jako symbol skladatelova návratu ke kořenům.
Mé dílo je skončeno. Nemá proto význam, abych ještě něco psal."
Josef Suk
Skladatel
29. května roku 1935 Josef Suk zkolaboval na benešovské ulici. Když byl přenášen do svého bytu, nebyl údajně ještě se smrtí smířen a vysvětloval: „vždyť já nemohu stonat, musím zítra k těm dětem do Čerčan.“ Jeho plány se už ale bohužel nenaplnily, později týž den totiž lékař konstatoval smrt na následky srdečního záchvatu.
Během pohřbu zazněl Smuteční pochod c moll, který Suk napsal v pouhých patnácti letech a na základě jakéhosi neúspěchu ho tehdy částečně v žertu věnoval sám sobě. Později Suk skladbu upravil a na jeho vlastním pohřbu ji poprvé provedl jeho blízký přítel Václav Talich.
Hrob Josefa Suka se nachází v jeho rodných Křečovicích, kde se každoročně pořádá pietní slavnost k výročí umělcova úmrtí.
Šíření tvorby Josefa Suka se dodnes zabývá Společnost Josefa Suka založená v roce 1981.
Tvorba Josefa Suka je charakteristická hlubokým lyrismem vycházejícím z českého romantismu, ovlivněného zejména Antonínem Dvořákem. Postupně se Sukova tvorba posouvá k osobitějšímu a expresivnějšímu projevu, který často odráží emotivní hloubku, někdy s melancholickým nebo dramatickým nádechem, což souvisí se skladatelovým osobním životem.
Celkově lze Sukovu tvorbu vnímat jako spojnici mezi romantismem a novějšími hudebními směry 20. století, přičemž si zachovává hluboký emocionální náboj a silnou vazbu na českou hudební tradici.
Orchestrální tvorba
Sukova orchestrální díla často propojují zpěvné melodie s promyšlenou instrumentací, přičemž reflektují jak radostné, tak dramatické a existenciálně laděné obsahy.
Vokálně-orchestrální tvorba
Josef Suk s oblibou doplňoval zvuk orchestru lidskými hlasy a to jak sólovými party tak i sbory. K lyrické hudbě se tak mohl připojit i text, který podtrhuje hlubokou emocionalitu Sukovy tvorby.
Komorní tvorba
Komorní tvorba Josefa Suka se vyznačuje propracovanou melodikou, bohatou harmonickou strukturou a hlubokým emocionálním výrazem, často reflektujícím lyriku i dramatičnost. Jeho skladby v tomto žánru propojují tradiční formální přístup s osobitým hudebním jazykem, přičemž kladou důraz na zpěvné linie, barevnou souhru nástrojů a expresivní dynamiku.
Klavírní kvartet A moll (1891) – skladba, která vznikla na popud Sukova učitele a později i tchána, Antonína Dvořáka. Ten svým studentům údajně zadal skladatelskou etudu, která se Sukovi špatně zpracovávala. Dvořák se tedy nad svým oblíbeným žákem slitoval a změnil mu zadání na klavírní kvartet, který je dodnes často hraným Sukovým dílem.
Vokální tvorba
Vokální tvorba Josefa Suka zahrnuje jak písňové cykly, tak sborové skladby, přičemž v obou případech klade důraz na melodickou zpěvnost a harmonickou barevnost. Jeho písně často vycházejí z české poezie a vyznačují se intimní, lyrickou atmosférou, zatímco sborová díla mohou mít slavnostnější či dramatický ráz, přičemž Suk citlivě pracuje s polyfonií i dynamickými kontrasty.
Scénická hudba
Scénická hudba poskytovala Sukovi příležitost propojit svou bohatou hudební obrazotvornost s dramatickým dějem a atmosférou divadelních děl. Zároveň šlo o přirozené rozšíření jeho orchestrální tvorby, kde mohl využít svůj cit pro barevnou instrumentaci a emocionální hloubku k podpoře dramatického výrazu.
Rodiště Josefa Suka poblíž Benešova a Slapské přehrady. Najdete tu Památník Josefa Suka a to přímo v domě, kde skladatel žil a tvořil. Jen o kousek dál se nachází skladatelův hrob.
Právě tady se Josef Suk seznámil s Antonínem Dvořákem. V roce 1891 se tu stal jeho žákem a vytříbil tak svůj hudební jazyk. Dvořák navíc Suka seznámil se svou dcerou Otilií, také nadanou skladatelkou, která se později za Suka provdala.
Josef Suk se se svým učitelem Antonínem Dvořákem rychle sblížil a začal pravidelně jezdit za Dvořákem do zámečku ve Vysoké u Příbrami. Tam pomáhal dotvářet Dvořákova díla, čímž se jejich vztah ještě upevnil.
Ve Vídni proběhlo první vystoupení Českého kvarteta, jehož byl Josef Suk součástí. Koncert měl obrovský úspěch a brzy začala souboru chodit pozvání na koncerty po celém světě.
Jedno z míst, kde opakovaně vystupovalo České kvarteto, jehož zakládajícími členy byli Karel Hoffmann (první housle), Josef Suk (druhé housle), Oskar Nedbal (viola) a Otto Berger (violoncello). Soubor se významným způsobem zasloužil o šíření české hudby i českého interpretačního stylu po celém světě.
V Madridu zastihla Suka zdrcující zpráva. Byl tu právě na turné s Českým kvartetem, když obdržel telegram se slovy „Vraťte se ihned. Dvořák mrtev.“ Josef Suk nemeškal, turné okamžitě ukončil a spěchal do Prahy, aby se se svým tchánem rozloučil.
Rodný dům
KřečoviceRodiště Josefa Suka poblíž Benešova a Slapské přehrady. Najdete tu Památník Josefa Suka a to přímo v domě, kde skladatel žil a tvořil. Jen o kousek dál se nachází skladatelův hrob.
Pražská konzervatoř
PrahaPrávě tady se Josef Suk seznámil s Antonínem Dvořákem. V roce 1891 se tu stal jeho žákem a vytříbil tak svůj hudební jazyk. Dvořák navíc Suka seznámil se svou dcerou Otilií, také nadanou skladatelkou, která se později za Suka provdala.
Letní sídlo Antonína Dvořáka
Vysoká u PříbramiJosef Suk se se svým učitelem Antonínem Dvořákem rychle sblížil a začal pravidelně jezdit za Dvořákem do zámečku ve Vysoké u Příbrami. Tam pomáhal dotvářet Dvořákova díla, čímž se jejich vztah ještě upevnil.
Město Vídeň
VídeňVe Vídni proběhlo první vystoupení Českého kvarteta, jehož byl Josef Suk součástí. Koncert měl obrovský úspěch a brzy začala souboru chodit pozvání na koncerty po celém světě.
Besední dům
BrnoJedno z míst, kde opakovaně vystupovalo České kvarteto, jehož zakládajícími členy byli Karel Hoffmann (první housle), Josef Suk (druhé housle), Oskar Nedbal (viola) a Otto Berger (violoncello). Soubor se významným způsobem zasloužil o šíření české hudby i českého interpretačního stylu po celém světě.
Město Madrid
Madrid, ŠpanělskoV Madridu zastihla Suka zdrcující zpráva. Byl tu právě na turné s Českým kvartetem, když obdržel telegram se slovy „Vraťte se ihned. Dvořák mrtev.“ Josef Suk nemeškal, turné okamžitě ukončil a spěchal do Prahy, aby se se svým tchánem rozloučil.
This is the body of the modal. You can put any HTML content here.
