První světový skladatel z Čech a zároveň světově nejhranější český autor, jehož díla mají v repertoáru orchestry nejvýznamnějších hudebních center Evropy, Spojených států amerických, Kanady i Austrálie.
„Mít krásnou myšlenku, to není nic tak zvláštního. Myšlenka přijde sama sebou a je-li pěkná a veliká, není to zásluhou člověka. Ale pěkně myšlenku provést a něco velikého z ní udělat, to je právě to nejtěžší, to je právě – umění!“
— Antonín Dvořák během přednášky na pražské konzervatoři
Celým jménem Antonín Leopold Dvořák se narodil 8. září 1841 jako nejstarší z devíti sourozenců v Nelahozevsi nedaleko Kralup nad Vltavou, kde jeho otec provozoval nepříliš výnosnou hospodu a řeznictví.
Počítalo se s tím, že Toník bude jednou v živnosti pokračovat, ale toho už odmalička zajímala hudba. Brzy se naučil hrát na housle a účinkoval na kostelním kůru, na svatbách, tanečních zábavách a dalších oslavách v rodinné hospodě i v okolních vsích.
1853 – Pobyt ve Zlonicích
Krátce po ukončení povinné školní docházky odešel dvanáctiletý Antonín k příbuzným do nedalekých Zlonic, kde se ho ujal kantor a hudebník Antonín Liehmann, který ho naučil hrát na klavír a na varhany a také ho seznámil se základy hudební teorie.
1 / 2
Antonín Dvořák jako dítě
2 / 2
Mladý Antonín Dvořák
byl u něho synáček pana správce a Liehmann ho učil hrát na klavír. Chlapci mohlo být asi 8 nebo 9 let a byl náramně pěkně oblečen: na kabátě vzadu na hřbetě měl vyšitou velkou kytku a mně se ta kytka moc líbila. Ale nikdy nezapomenu, jak mi bylo, když jsem slyšel, jak ten chlapec hraje. Hrál jednu polku a ani jednou nechybil! A mně bylo najednou tak smutno, jako kdyby mi někdo umřel. Tu kytku jsem mu nezáviděl, ale že zná tak pěkně hrát – no, to jsem mu snad taky nezáviděl – ale bylo mně líto, že jsem o pár let starší a neznám zahrát ani jednu pěknou polku. A tak jsem si v duchu myslil: ‚Pane Bože, kdypak budu znát tak hrát jako ten synáček pana správce!‘“
Antonín Dvořák
o svém prvním setkání s učitelem Leihmannem
Studia a první léta v Praze
1857 – Varhanická škola
Na přímluvu Antonína Liehmanna rodiče svolili, aby jejich syn nastoupil na pražskou varhanickou školu (Ústav pro pěstování církevní hudby), kde se měl během dvouletého studia připravit na profesi ředitele chrámového kůru a varhaníka.
Během studií bydlel Antonín Dvořák u příbuzných a přivydělával si hrou na violu v orchestru Cecilské jednoty a kapele Karla Komzáka, která vystupovala na plesech a v restauracích.
Dával také soukromé hodiny hudby a pokoušel se o první kompozice. Později vzpomínal, že se jeho prvním pokusům o komponování spolužáci smáli.
1862 – Prozatimní divadlo
Jako člen pražské kapely Karla Komzáka, která získala angažmá coby orchestr Prozatímního divadla v Praze, se stal violistou první stálé české profesionální divadelní scény, kde hrál pod taktovkou Bedřicha Smetany.
Už v útlém věku hrál na housle nejen v kostele, ale také v rodinné hospodě i okolí při tanečních zábavách a svatbách. Později se mu věnoval hudebník a učitel Antonín Liehmann, který ho kromě houslí učil hrát na varhany a klavír a také mu umožnil hrát při mších.
Během studia na pražské varhanické škole (Ústav pro pěstování církevní hudby) hrál na violu nejdřív v orchestru Cecilské jednoty a později v pražské kapele Karla Komzáka. Ta vystupovala především na plesech a v restauracích, ale na podzim v roce 1862 získala angažmá jako orchestr Prozatímního divadla v Praze.
Začátkem 70. let začal být Antonín Dvořák vnímán jako skladatel. Některé jeho skladby byly prováděny na koncertech a akademiích nebo vyšly tiskem.
Šťastný rodinný život
1873 – Svatba
17. listopadu 1873 se Antonín oženil se svou bývalou žačkou Annou Čermákovou, s níž ho spojovala láska k hudbě. Svatba se konala v kostele sv. Petra v Praze. O třináct let mladší Anna sice nedosáhla podle tehdejších zákonů plnoletosti, ale byla ve 4. měsíci těhotenství, takže sňatek mohl být uzavřen. Předtím se Dvořák marně ucházel o přízeň její sestry Josefiny Čermákové.
Dvořák se oženil s Annou Čermákovou, ale původně byl okouzlen její starší sestrou, herečkou Prozatímního divadla, Josefinou Čermákovou, která jeho city neopětovala a později se vdala za hraběte Václava Kounice.
Neopětovaná láska ho inspirovala k tvorbě cyklu milostných písní nazývaných Cypřiše podle básnické sbírky Gustava Pflegera-Moravského. Model, kdy se hudební skladatel žení s mladší sestrou své lásky, bychom našli také u Mozarta a Haydna.
1 / 3
Anna Čermáková, manželka Antonína Dvořáka
2 / 3
Antonín a Anna Dvořákovi v Londýně, 1886
3 / 3
Sestry Josefína a Anna Čermákovy (Josefína u klavíru). Dvořák se nejprve dvořil Josefíně a až poté, co byl odmítnut, vybral si za ženu její sestru Annu.
Dvořákovi bydleli nejdříve u Anniny matky Klotildy Čermákové, později se přestěhovali do skromného bytu v ulici Na Rybníčku.
Antonín pocházel z devíti sourozenců a s Annou měli také devět dětí. Už během prvních tří let manželství se jim narodily rovnou tři: Otakar, Josefa, Růžena, které ale zemřely v útlém věku. Mezi lety 1878 a 1888 následovalo dalších šest dětí: Otilie, Anna, Magdalena, Antonín, Otakar a Aloisie. Ty se už dospělého věku dožily.
Otilie Dvořáková, která zdědila hudební talent a složila několik drobných klavírních skladeb, si vzala za manžela Dvořákova žáka skladatele Josefa Suka. Jejich vnuk Josef Suk (1929-2011) se proslavil jako vynikající houslista. Otilie zemřela v roce 1905 ve 27 letech.
Hudbě se věnovala také dcera Magdalena, která byla koncertní pěvkyní. Syn Otakar Dvořák zachytil cenné vzpomínky v knize Můj otec Antonín Dvořák.
Josef Suk
Skladatel
Navzdory smutným událostem a tíživé finanční situaci v prvních letech manželství, kdy je podporovali přátelé, byl rodinný život Dvořákových šťastný a harmonický.
Oba měli blízký vztah k hudbě, Anna hrála na klavír a také krásně zpívala. Vystupovala při bohoslužbách a později dokonce účinkovala v provedení některých Dvořákových děl.
1 / 2
Antonín Dvořák se svou rodinou v USA
2 / 2
Skladatelovy dcery, Anna, Otylka a Magda. Otýlie se později provdala za skladatele Josefa Suka, který byl Dvořákovým studentem.
První úspěchy
1874 – Varhaníkem
Poté, co se Antonín Dvořák rozhodl opustil divadelní orchestr, začal pracovat jako varhaník v kostele sv. Vojtěcha na Novém Městě, kde zůstal až do roku 1877.
1875 – Získaní stipednia
V roce 1875 získal poprvé státní stipendium 400 zlatých, které poskytovala vídeňská vláda talentovaným umělcům z celé monarchie. Toto stipendium obdržel Dvořák i v následujících pěti letech. Šlo o nezanedbatelnou částku srovnatelnou s lepším úřednickým platem.
1878 – První vydání děl
Velký zlom nastal, když berlínský hudební nakladatel Fritz Simrock vydal na doporučení Johannese Brahmse Dvořákovy Moravské dvojzpěvy a krátce poté Slovanské tance, které sklidily velký úspěch jak u publika, tak kritiky.
Koncem 70. let se stal Antonín Dvořák mezinárodně uznávaným skladatelem. Díky novým příjmům z vydávání a provádění jeho děl mohl zanechat varhaničení i vyučování a soustředil se jen na tvorbu, což byl v té době opravdový luxus, který si mohl dovolit málokdo.
Antonín Dvořák měl rád lokomotivy a vše s nimi spojené. Původ tohoto zájmu bychom našli pravděpodobně už v jeho dětství, kdy mohl sledovat, jak se staví železniční trať, která procházela Nelahozevsí. Možná mu také dokonalost složitého soustrojí připomínala promyšlenou stavbu symfonického díla.
Rád se procházel nad tunelem, jímž vyjížděly vlaky z Hlavního nádraží, a dokonce si vedl záznamy o jízdním řádu rychlíků z Prahy do Vídně. Jízdní řády také pečlivě studoval před svými zahraničními cestami. Na nádražích rozprávěl se strojvůdci o technických novinkách v oboru.
Úspěch doma i v zahraničí
1883 – Uvedení Stabat Mater v Londýně
10. března 1883 byla v Londýně s velkým úspěchem uvedena duchovní kantáta Stabat Mater. Po jejím příznivém přijetí následovalo pozvání do Anglie, kam se Dvořák vypravil už následující rok.
1884 – Dirigentem v Royal Hall
Do Londýna a dalších anglických měst se Antonín Dvořák vypravil během let 1884–1896 celkem devětkrát. Pro Anglii také zkomponoval velká díla kantátová a oratorní. Jsou to Svatební košile (1884) podle balady Karla Jaromíra Erbena, Svatá Ludmila (1886) na slova Vrchlického a Requiem (1890).
V Londýně také pod jeho taktovkou poprvé zazněla v dubnu 1890 Osmá symfonie a v březnu 1896 pak slavný Violoncellový koncert h moll.
1890 – Koncerty v Rusku
Antonín Dvořák přijal pozvání ruského skladatele Čajkovského, s nímž se spřátelil během jeho pobytů v Praze, aby koncertoval v Moskvě a Petrohradě. Tato vystoupení však na rozdíl od těch anglických neměla příliš velký ohlas.
1891 – Profesorem na konzervatoři
V lednu 1891 se Antonín Dvořák stal profesorem na pražské konzervatoři, kde bylo po sloučení s varhanickou školou zřízeno skladatelské oddělení. V tomto roce také obdržel dva čestné doktoráty. První mu byl udělen na pražské Karlově univerzitě a druhý na univerzitě v Cambridge.
Já ty slavnosti nemám rád! A když se stane, že na nějaké musím být, jsem jako na jehlách. Nikdy nezapomenu, jak mi bylo, když mne v Anglii povýšili na doktora: samá ceremonie a samý doktor!
Všechny obličeje byly vážné a zdálo se, že žádný nezná mluvit jinak než latinsky! Poslouchal jsem napravo i nalevo a nevěděl jsem, koho mám poslouchat. A když jsem poznal, že mluví ke mně, byl jsem jako opařený a styděl jsem se, že neumím latinsky.
Ale když si na to dneska vzpomenu, musím se smát a myslím si, že zkomponovat Stabat Mater je přece jenom víc, než umět latinsky…
Antonín Dvořák
Vzpomínka na ceremoniál
Dva roky za velkou louží
1892 – Ředitelem americké konzervatoře
15. září 1892 se Antonín Dvořák vydal s manželkou, dcerou Otilií a synem Antonínem na cestu do Ameriky, aby se stal ředitelem americké národní konzervatoře v New Yorku. Vyhověl tak žádosti její zakladatelky a prezidentky Jeanette Thurberové.
Rozhodnutí přijmout atraktivní místo předcházelo dlouhé váhání. Nabízený plat 15 000 amerických dolarů ročně (30x větší než na konzervatoři v Praze) byl velmi lákavý, ale šlo o zásadní změnu, která se týkala života celé rodiny.
Než Antonín Dvořák odjel, chtěl se rozloučit s domácím publikem. Během devíti měsíců odehrál 40 koncertů ve všech koutech země.
V New Yorku ho přivítali čeští krajané a už 21. října 1892 zde měl svůj první koncert – dirigoval latinské Te Deum na objednávku Jaenette Thuberové u příležitosti 400. výročí objevení Ameriky.
Na konzervatoři vyučoval kompozici a jako dirigent zkoušel se školním orchestrem, administrativou se zabývat nemusel.
1893 – Premiéra Novosvětské
Během pobytu v Americe složil Antonín Dvořák proslulou Symfonii č. 9 e moll, „Z Nového světa“, která měla svou světovou premiéru v newyorské Carnegie Hall 16. prosince 1893.
Úspěch symfonie 15. a. 16. prosince byl velkolepý; noviny říkají, že ještě nikdy žádný skladatel nedosáhl takového triumfu. Byl jsem v lóži, sál byl obsazen nejlepším obecenstvem z New Yorku, lidé tak mnoho tleskali, že jsem se musel z lóže děkovat jako král (nesmějte se!). Vy víte, že se snažím takovým ovacím raději vyhnout, ale musel jsem to udělat a ukázat se!
Antonín Dvořák
v dopise nakladateli
1895 – Návrat domů
Vzhledem k tomu, že se konzervatoř ocitla v těžké finanční situaci, měl Dvořák obavu o zabezpečení rodiny, a nakonec o prázdninách, které trávil v Praze, dopisem oznámil, že se už zpátky nevrátí.
Symfonie č. 9 e moll, op. 95 „Z Nového světa“ měla svou světovou premiéru v newyorské Carnegie Hall 16. prosince 1893. Traduje se, že ji astronauti Neil Armstrong a Buzz Aldrin poslouchali během své mise Apollo 11, což byla první historická mise člověka na Měsíc, kde přistáli 20. července 1969.
U příležitosti 100. výročí od premiéry v New Yorku ji uvedla Česká filharmonie v Rudolfinu pod vedením Václava Neumanna. Dodnes je jedním z nejhranějších symfonických děl.
Zpátky v Praze
1895 – Znovu profesorem na konzervatoři
Po svém návratu působil Antonín Dvořák opět jako profesor na pražské konzervatoři, kde vychoval řadu významných českých skladatelů, mezi něž patří například Vítězslav Novák, Oskar Nedbal a Josef Suk starší, který se stal v roce 1898 jeho zetěm – oženil se s dcerou Otilií.
1896 – První koncert České filharmonie
Antonín Dvořák řídil historicky první koncert České filharmonie, který se konal v sobotu 4. ledna 1896 v Rudolfinu. Zazněly zde skladby: 3. slovanská rapsodie As dur, Biblické písně č. 1–5, které měly premiéru, předehra Othello a mezinárodně úspěšná 9. symfonie Z Nového světa.
Antonín Dvořák řídil první koncert České filharmonie v Rudolfinu. S touto významnou koncertní síní byl úzce spojen. Konaly se zde premiéry jeho skladeb, například Symfonie č. 7 v roce 1885 za přítomnosti samotného skladatele. Působil zde jako dirigent a umělecký poradce, také učil na mistrovské škole konzervatoře a jeho hudba tu zní dodnes.
1901 – Ředitelem konzervatoře
Rok 1901 byl pro Antonína Dvořáka úspěšný. Stal se ředitelem Pražské konzervatoře, kde do té doby působil jako pedagog skladby, a nahradil tak Antonína Bennewitze.
V dubnu byl navíc povýšen rakouským císařem Františkem Josefem I. do šlechtického stavu jako rytíř – Ritter von Dvořák a stal se tak členem Panské sněmovny Říšské rady ve Vídni. O politiku se však nezajímal a sněmovnu navštívil jen jednou 14. května 1901, když zde skládal přísahu.
1903 – Poslední opusy
Dvořákovým úplně posledním dokončeným dílem byla opera Armida, které předcházely ještě dvě zdařilejší opery – Čert a Káča (1898) a Rusalka (1900). Všechny tři jsou u publika oblíbené a hrají se dodnes.
1940 – Předčasný odchod
Antonín Dvořák zemřel 1. května 1904 v Praze – oficiálně se uvádí, že na mozkovou mrtvici, ale na základě poznatků moderní medicíny byla pravděpodobně skutečnou příčinou plicní embolie způsobená dlouhodobým ležením kvůli předchozímu nachlazení. 5. května byl pohřben na Vyšehradském Slavíně.
Následující rok zemřela v pouhých 27 letech také Dvořákova dcera Otilie Suková, která tu po sobě zanechala nejen svého manžela Josefa Suka, ale také čtyřletého syna Josefa.
Antonín Dvořák měl velkou zálibu v holubech, které choval na svém letním sídle, a ve zpěvných ptácích, jejichž melodie ho fascinovaly během procházek přírodou. Jeho láska k přírodě a ptactvu se hluboce odrážela i v jeho hudební tvorbě, kde často zachycoval jejich zpěv a atmosféru přírody. Tato vášeň nebyla jen zdrojem inspirace, ale i způsobem, jak nacházel klid a harmonii v každodenním životě. Možná právě díky těmto chvílím v přírodě vznikly některé z jeho nejněžnějších a nejpoetičtějších skladeb.
Dílo čítá přes 400 kompozic
Symfonie - od Zlonických zvonů po Z Nového světa
Dvořákovy rané symfonie jsou ovlivněné německým romantismem, především tvorbou skladatelů jako byl Ludwig van Beethoven nebo Robert Schumann. Postupem času se začal více inspirovat lidovou hudbou a českou kulturou a krajinnými motivy.
Instrumentace v jeho symfoniích je obvykle bohatá a barevná, často využívá široké palety orchestrálních nástrojů k vytvoření silných emocionálních a hudebních efektů. Dokázal zachytit atmosféru a citlivě vyjadřovat emoce.
Mezi nejslavnější díla patří poslední Symfonie č. 9 e moll, op. 95 s podtitulem „Z Nového světa“ (From the New World). Dvořák ji složil během svého pobytu v USA na objednávku symfonického orchestru New York Philharmonic. Inspirací mu byla atmosféra rychle se rozvíjející země, hektický způsob života, ale i stesk po domově. Dále také americká lidová hudba, indiánské melodie a černošské duchovní písně, které objevoval a sbíral během svého pobytu.
9 symfonií
Symfonie č. 1 c moll „Zlonické zvony“ (1865)
Symfonie č. 2 B dur, op. 4 (1865)
Symfonie č. 3 Es dur, op. 10 (1873)
Symfonie č. 4 d moll, op. 13 (1874)
Symfonie č. 5 F dur, op. 76 (1875)
Symfonie č. 6 D dur, op. 60 (1880)
Symfonie č. 7 d moll, op. 70 (1885)
Symfonie č. 8 G dur, op. 88 (1889)
Symfonie č. 9 e moll „Z Nového světa“, op. 95 (1893)
Vokálně-instrumentální skladky, oratoria, kantáty
Tuto Dvořákovu tvorbu charakterizuje silný hudební výraz spojený s bohatým melodickým obsahem. Dvořák v ní často kombinuje hlasové party s orchestrálními pasážemi, které vytvářejí dojem dramatického vyprávění či vyjádření hlubších emocí. Také využívá lidové prvky a motivy z českého folklóru, což dodává jeho hudbě autentičnost a barvitost.
Vybraná díla
Hymnus Dědicové Bílé hory, op. 30 (1872, přepracováno 1880 a 1886)
Stabat Mater, op. 58 (1877)
Žalm 149, op. 79 (1879, 1887 přepracováno pro smíšený sbor a orchestr)
Svatební košile, op. 69 (1884)
Svatá Ludmila, op. 71 (1886)
Mše D dur, op. 86, (1887 verze s varhanním doprovodem, 1892 s orchestrem)
Requiem b moll, op. 89 (1890)
Te Deum, op. 103 (1892)
Opery
Antonín Dvořák napsal celkem deset oper, z nichž některé patří mezi vrcholná díla české operní tvorby. Od raných oper s náznaky vlivů italské operní tradice a německého romantismu se postupně posunul k většímu začlenění českého hudebního folklóru a osobitého národního charakteru. Dokázal kombinovat melodickou invenci, emocionální hloubku a českou lidovou tradici, především zpěv a tanec.
Jednou z nejproslulejších oper je „Rusalka“ inspirovaná pohádkami a legendami a známá pro své působivé lyrické pasáže a bohatou orchestraci. Na pohádkové motivy je napsaná také opera Čert a Káča, která spojuje lidové a humorné prvky s lyrickými a fantastickými.
Další významnou operou je „Jakobín“, která se odehrává v 18. století a zobrazuje konflikty mezi osobní svobodou a povinnostmi vůči státu. Tato opera vykazuje Dvořákovu schopnost psát dramatickou hudbu a zdůrazňuje jeho kompoziční dovednosti.
10 oper
Alfred (1870)
Král a uhlíř, op. 14 (1874; první nedochovaná verze z roku 1871)
Tvrdé palice, op. 17 (1874)
Vanda, op. 25 (1875)
Šelma sedlák, op. 37 (1877)
Dimitrij, op. 64, (1882, 2. verze 1894)
Jakobín, op. 84, (1888, částečně přepracováno 1897)
Čert a Káča, op. 112 (1899)
Rusalka, op. 114 (1900)
Armida, op. 115 (1903)
Koncerty a koncertantní skladby
Antonín Dvořák komponoval řadu koncertů a koncertních skladeb pro různé nástroje, z nichž některé patří k významným dílům klasického repertoáru.
Dvořákův přístup ke koncertním skladbám spočíval v propojení technické náročnosti s lyrickou invencí a emocionální silou. Jeho koncerty jsou plné bohatých orchestrálních textur a silných melodií, které umožňují sólistovi vyniknout, zatímco orchestr poskytuje podporu a doplňuje hlavní téma.
Jeho nejslavnějším koncertem je Klavírní koncert g moll (Op. 33), který patří mezi zásadní klavírní díla. Je plný emotivních melodií a dramatických momentů. Dvořák v něm zobrazil svou schopnost propojit technickou virtuozitu s emotivní hloubkou a lyrickou krásou.
Dalším významným koncertním dílem je Violoncellový koncert h moll (Op. 104), který je považován za jedno z nejlepších děl pro violoncello v historii hudby. Tento koncert má bohatou melodickou paletu. Dvořák v něm vyniká schopností vytvářet výrazné melodie pro violoncello, které jsou vystaveny s bohatým doprovodem orchestru.
Mezi další koncertní skladby patří houslový koncert a méně známé koncerty pro různé nástroje jako fagot, hoboj, klavír a další.
Vybraná díla
Koncert pro violoncello a klavír A dur, (1865)
Romance pro housle a orchestr f moll, op. 11 (1873/1877)
Smyčcová serenáda E dur, op. 22 (1875)
Koncert pro klavír a orchestr g moll, op. 33 (1876)
Koncert pro housle a orchestr a moll, op. 53 (1879, revize 1880)
Koncert pro violoncello a orchestr h moll, op. 104 (1895)
Symfonické básně
Tyto skladby mají obvykle programový charakter, což znamená, že vyprávějí hudební příběh nebo zachycují konkrétní námět, inspiraci nebo příběh. Dvořák se soustředí na dramatické vyjádření, využívá různé orchestrální barvy, dynamiku a kontrasty, aby vytvořil hudební obrazy.
Charakteristické jsou bohaté melodické linie, syté orchestrální textury a schopnost vytvářet širokou škálu emocí a nálad prostřednictvím hudebního jazyka. Tyto symfonické básně často zobrazují přírodní scenérie, mytické nebo historické události či legendy. Dvořák v nich umožňuje posluchačům prožívat příběhy a obrazy prostřednictvím hudby.
Vybraná díla
Vodník, symfonická báseň podle balady K. J. Erbena, op. 107 (1896)
Polednice, symfonická báseň podle balady K. J. Erbena, op. 108 (1896)
Zlatý kolovrat, symfonická báseň podle balady K.J.Erbena, op. 109 (1896)
Holoubek, symfonická báseň podle balady K. J. Erbena, op. 110 (1896)
Píseň bohatýrská, symfonická báseň op. 111 (1899)
Raprsodie, předehry, orchestrání skladby a suity
Symfonická báseň (Rhapsodie a moll), op. 14 (1874)
Symfonické variace pro orchestr, op. 78 (1877)
Slovanské rapsodie, op. 45 (D dur, g moll, As dur; 1878)
Česká suita, op. 39 (1879)
Legendy, op. 59 (1881)
Husitská, dramatická ouvertura op. 67 (1883)
Karneval, koncertní ouvertura op. 92 (1891)
Scherzo capriccioso, op. 66 (1883)
Suita A dur, op. 98B (1895)
Slovanské tance, op. 46 (I. řada, 1878) a op. 72 (II. řada, 1887) – původně pro čtyřruční klavír
Komorní hudba
Antonín Dvořák byl mistrem v komponování komorní hudby a vytvořil mnoho významných děl pro různé sestavy nástrojů. Zpočátku se inspiroval svými současníky, jeho raná díla jsou tedy ovlivněna především německým romantismem. Pozdější skladby už odrážejí jeho vlastní rozvinutý styl spojený s českou hudební tradicí. Do své komorní tvorby dokázal přirozeně začlenit lidové melodie, rytmus a tanec.
Mezi nejvýznamnější patří Smyčcový kvartet č. 12 F dur „Americano“ (Op. 96), známý také jako „Americký kvartet“, který vznikl během pobytu v USA. Reflektuje jak osobní zážitky, tak prvky americké lidové hudby.
Vybraná díla
Smyčcový kvintet G dur, op. 77 (1875)
Klavírní kvintet A dur, op. 81 (1887)
Sonatina pro housle a klavír, op. 100 (1893)
Smyčcový kvintet Es dur, op. 97 (1893)
Smyčcový kvartet Es dur „Slovanský“, op. 51 (1879)
Smyčcový kvartet F dur „Americký“, op. 96 (1893)
Smyčcový kvartet As dur, op. 105 (1895)
Klavírní skladby
Antonín Dvořák komponoval rozmanité klavírní skladby, které zahrnovaly sólová klavírní díla, klavírní koncerty a komorní skladby pro různé nástrojové sestavy v kombinaci s klavírem.
Zpočátku byl ovlivněn evropským romantismem, ale postupně se více inspiroval lidovou hudbou, českými písněmi a tanci, což se odráží v jeho melodiích a rytmických strukturách.
Jeho klavírní skladby mají výrazný charakter. Dvořák se nebojí experimentovat s různými hudebními styly a technikami, což přispívá k pestrosti jeho klavírní tvorby.
Mezi nejoblíbenější patří Humoreska, která je sedmou z osmi skladeb cyklu Humoresky, a ukazuje správnou práci s kontrastem. Její prostřední část se od krajních značně liší, ale přesto působí jako celek.
Velmi populární jsou také Slovanské tance – I. a II. řada, op. 46 a 72. Tento cyklus, jak název napovídá, vychází z lidového tance. Pro Dvořáka šlo o přelomové dílo, protože ho proslavilo ve světě. Zatímco se první řada zaměřuje s výjimkou ukrajinské dumky převážně na české tance, druhá je více mezinárodní a obsahuje také slovenský odzemek, srbské kolo, polonézu a znovu také ukrajinskou dumku.
Vybraná díla
Silhouety, op. 8 (1879)
Mazurky, op. 56 (1880)
Dumka a furiant, op. 12 (1884)
Poetické nálady, op. 85 (1889)
Suita A dur, op. 98 (1894) – později též orchestrální verze
Humoresky, op. 101 (nejznámější Humoreska č. 7 Ges dur)
Slovanské tance, op. 46 (I. řada, 1878) a op. 72 (II. řada, 1887) – později též orchestrální verze
Legendy, op. 59 (1881)
Písně a sbory
Antonín Dvořák komponoval širokou škálu písní a sborů, které jsou významnou součástí jeho tvorby. Odrážejí různorodost a bohatství melodických motivů a harmonií spojených s českou lidovou hudbou a romantickým stylem.
Věnoval se tvorbě lidových písní, které čerpaly inspiraci z české lidové kultury. Tyto písně často zachycují přírodní motivy a témata ze života obyčejných lidí. Jejich melodie jsou působivé a mají hluboký emocionální dopad.
Jeho sbory, zejména vokálně-instrumentální skladby jako kantáty nebo chrámové skladby, spojují bohaté harmonie a melodické linky s vyjádřením hlubších emocí a citů. Dvořák často používal texty českých básníků a spisovatelů, čímž propojoval hudbu s literaturou a kulturou. Byl schopný vytvořit atmosféru, která zobrazovala různé nálady od radosti až po melancholii.
Nejvýznamnější jsou Moravské dvojzpěvy, cyklus 23 textů moravské lidové poezie, které zhudebnil a aranžoval pro dva hlasové hlasy s klavírním doprovodem. Jsou charakteristické svou jednoduchostí, přirozeností a autentičností lidových melodií. Každý zpěv obsahuje melodii a text, které se vzájemně doplňují.
Vybraná díla
Čtyři písně, op. 82 (1888, nejznámější č. 1 Kéž duch můj sám)
Písně milostné, op. 83 (1888, nejznámější č. 2 V tak mnohém srdci mrtvo jest)
Dům v Nelahozevsi, odkud Antonín Leopold Dvořák pochází. Dnes je dům možné navštívit a prohlédnout si expozici týkající se Dvořákova života i jeho tvorby.
Barokní letohrádek architekta K. I. Dientzenhofera, kde se od roku 1932 nachází Muzeum Antonína Dvořáka spadající pod České muzeum hudby. Prohlédnout si tu můžete přibližně 80% ze všech dochovaných skladatelových rukopisů.
V tomto kostele ve Vojtěšské ulici na Novém městě v Praze působil mezi lety 1874 a 1877 Antonín Dvořák jako varhaník. Na fasádě kostela najdete pamětní desku, která tuto skutečnost připomíná.
Zde Dvořák odřídil svůj první zcela samostatný koncert, kde se představil jako autor a dirigent. Dvořákova díla tu od té doby zněla ještě několikrát, dokud nebyla dokončena stavba Rudolfina, kam se následně těžiště hudební scény přesunulo.
Anotnínu Dvořákovi bylo dvanáct let, když byl poslán ke strýci do Zlonic. Důvod jeho přesunu neznáme, možná šlo o potřebu ulehčit početné rodině Dvořákových (Antonín byl jedním z devíti dětí), která na tom nebyla finančně nejlépe. Dnes ve Zlonicích najdete Památník Antonína Dvořáka věnovaný nejen samotnému Dvořákovi, ale i jeho tamnímu učiteli a skladateli Antonínu Leihmennovi, který Dvořáka seznámil především s hudbou Haydna a Mozarta.
Dvořákovo letní sídlo ve Vysoké u Příbrami lze bez nadsázky nazvat jeho druhým domovem. Zámeček patřil Dvořákovu švagrovi, hraběti Václavu z Kounic, později pak manželce hraběte, Josefíně, sestře Anny Dvořákové. Dvořák sem dojížděl většinou v květnu a červnu a bylo to právě tady, kde vznikla velká část Dvořákových děl, například opera Rusalka, pro kterou byla vysocká příroda obrovskou inspirací.
Městečko, kde Dvořák strávil své první léto při pobytu v USA. Původně bylo jeho záměrem vrátit se s rodinou na prázdniny do Vysoké u Příbrami, nakonec byl ale pozván právě do Spillville, kde se usidlovalo velké množství Čechů, především z oblasti Českých Budějovic a Tábora. Mluvilo se tu tudíž především česky a stál tu dokonce kostel sv. Václava, postavený po vzoru českých barokních kostelíků.
Dvořákův pobyt v New Yorku měl zásadní vliv nejen na jeho vlastní kariéru, ale i na celkové povědomí o české hudbě ve světě. Dvořák tu působil jako ředitel konzervatoře, za což si vydělal dostatek peněz na zajištění své početné rodiny.
Dům v Nelahozevsi, odkud Antonín Leopold Dvořák pochází. Dnes je dům možné navštívit a prohlédnout si expozici týkající se Dvořákova života i jeho tvorby.
Barokní letohrádek architekta K. I. Dientzenhofera, kde se od roku 1932 nachází Muzeum Antonína Dvořáka spadající pod České muzeum hudby. Prohlédnout si tu můžete přibližně 80% ze všech dochovaných skladatelových rukopisů.
V tomto kostele ve Vojtěšské ulici na Novém městě v Praze působil mezi lety 1874 a 1877 Antonín Dvořák jako varhaník. Na fasádě kostela najdete pamětní desku, která tuto skutečnost připomíná.
Zde Dvořák odřídil svůj první zcela samostatný koncert, kde se představil jako autor a dirigent. Dvořákova díla tu od té doby zněla ještě několikrát, dokud nebyla dokončena stavba Rudolfina, kam se následně těžiště hudební scény přesunulo.
Anotnínu Dvořákovi bylo dvanáct let, když byl poslán ke strýci do Zlonic. Důvod jeho přesunu neznáme, možná šlo o potřebu ulehčit početné rodině Dvořákových (Antonín byl jedním z devíti dětí), která na tom nebyla finančně nejlépe. Dnes ve Zlonicích najdete Památník Antonína Dvořáka věnovaný nejen samotnému Dvořákovi, ale i jeho tamnímu učiteli a skladateli Antonínu Leihmennovi, který Dvořáka seznámil především s hudbou Haydna a Mozarta.
Dvořákovo letní sídlo ve Vysoké u Příbrami lze bez nadsázky nazvat jeho druhým domovem. Zámeček patřil Dvořákovu švagrovi, hraběti Václavu z Kounic, později pak manželce hraběte, Josefíně, sestře Anny Dvořákové. Dvořák sem dojížděl většinou v květnu a červnu a bylo to právě tady, kde vznikla velká část Dvořákových děl, například opera Rusalka, pro kterou byla vysocká příroda obrovskou inspirací.
Městečko, kde Dvořák strávil své první léto při pobytu v USA. Původně bylo jeho záměrem vrátit se s rodinou na prázdniny do Vysoké u Příbrami, nakonec byl ale pozván právě do Spillville, kde se usidlovalo velké množství Čechů, především z oblasti Českých Budějovic a Tábora. Mluvilo se tu tudíž především česky a stál tu dokonce kostel sv. Václava, postavený po vzoru českých barokních kostelíků.
Dvořákův pobyt v New Yorku měl zásadní vliv nejen na jeho vlastní kariéru, ale i na celkové povědomí o české hudbě ve světě. Dvořák tu působil jako ředitel konzervatoře, za což si vydělal dostatek peněz na zajištění své početné rodiny.
1 / 6
Aby vám web co nejlépe sloužil, potřebujeme váš souhlas
Používáme cookies. Díky nim vám správně fungují naše stránky, rychle tu najdete, co hledáte, a na webech třetích stran vás neobtežujeme reklamou na věci, které vás nezajímají. Váš souhlas nám pomůže zachovat web tak, jak ho znáte, a dál ho pro vás vylepšovat. Děkujeme vám.
