Fotografie ilustrujicí stránku  Koncert pro svobodu a demokracii Česká filharmonie

Česká filharmonie • Koncert pro svobodu a demokracii


Česká filharmonie

Koncerty pro svobodu a demokracii zařazují do programu skladby z období 20. století, jejichž vznik nebyl zcela jednoduchý, případně je stihl pohnutý osud. Jakub Hrůša proto sestavil originální „slovanský“ večer z raných skladeb Sergeje Rachmaninova, Leoše Janáčka a Poláka Witolda Lutosławského, stíhaného cenzory pro umělecké i občanské postoje.

Délka programu 1 hod 30 min

Program

Sergej Rachmaninov
Koncert pro klavír a orchestr č. 2 c moll, op. 18 (33')

— Přestávka —

Leoš Janáček
Suita pro orchestr, op. 3 (14')

Witold Lutosławski
Koncert pro orchestr (28')

Účinkující

Yuja Wang klavír

Jakub Hrůša dirigent

Česká filharmonie

Fotografie ilustrujicí událost Česká filharmonie Koncert pro svobodu a demokracii

Rudolfinum — Dvořákova síň

17. 11. 2021  středa 19.30
Volná místa
18. 11. 2021  čtvrtek 19.30
Volná místa
Cena od 300 do 1900 Kč

Zákaznický servis České filharmonie

Tel.: +420 227 059 227

E-mail: info@ceskafilharmonie.cz

Zákaznický servis je pro vás k dispozici v pracovní dny od 9.00 do 18.00 hod.

Zákaznický servis České filharmonie

Tel.: +420 227 059 227

E-mail: info@ceskafilharmonie.cz

Zákaznický servis je pro vás k dispozici v pracovní dny od 9.00 do 18.00 hod.

Účinkující

Yuja Wang  klavír
Yuja Wang

Yuja Wang se díky jedinečné kombinaci technického mistrovství, pronikavého hudebního vhledu a hluboké procítěnosti zařadila mezi výkvět světových výkonných umělců.

V sezoně 2017/18 čekají pianistku recitály, koncerty a rozsáhlá turné s předními světovými soubory a dirigenty. Léto roku 2017 zahájila na turné s Londýnským symfonickým orchestrem za řízení Michaela Tilsona Thomase, na programu byl Brahmsův Klavírní koncert č. 2. Následovalo provedení Brahmsova prvního koncertu na festivalu v Ravinii, Chicagský symfonický orchestr dirigoval Lionel Bringuier. Dále ji pak v průběhu sezony čekaly koncerty s Mnichovskou filharmonií pod taktovkou Valerije Gergijeva, řada vystoupení na festivalu ve Verbier a turné po třech německých městech s Petrohradskou filharmonií.

Se dvěma z nejlepších komorních orchestrů na světě – Mahlerovým komorním orchestrem a Evropským komorním orchestrem – se Yuja Wang vydává na turné, kde bude hrát na klavír i dirigovat. Vedle toho spojí síly s Newyorskou filharmonií a Jaapem van Zwedenem (v této sestavě se vydávají na turné poprvé) a s Yannickem Nézet-Séguinem, který naopak diriguje Rotterdamskou filharmonii naposledy. Další pozoruhodné koncerty odehraje v Hongkongu, Miami, Washingtonu, Praze, Tel Avivu a Berlíně.

V zimě roku 2017 se pak Yuja vydává na evropské komorní turné se svým pravidelným spolupracovníkem, houslistou Leonidasem Kavakosem. Na jaře roku následujícího ji čeká rozsáhlé recitálové turné po špičkových koncertních síních Evropy a Ameriky se zastávkami v New Yorku, San Francisku, Římě, Vídni, Berlíně, Paříži i jinde.

Yuja Wang se narodila v Pekingu a hře na klavír se začala učit v šesti letech. Značného pokroku pak dosáhla na Pekingské ústřední hudební konzervatoři. V roce 1999 se přestěhovala do Kanady za účelem účasti na letním programu Morningside Music organizovaném Mount Royal College v Calgary a následně byla přijata na Mount Royal Conservatory jako vůbec nejmladší žačka v dějinách této instituce. Její mimořádné nadání se dočkalo značného uznání v roce 2001, kdy ji společnost Steinway jmenovala svou umělkyní. V následujícím roce jí bylo nabídnuto studium na prestižním Curtis Institute of Music ve Filadelfii, kde se stala žačkou Garyho Graffmana.

Když v roce 2008 Yuja studium na Curtisově institutu zakončila, měla do své profesionální kariéry dobře našlápnuto, neboť její debut s orchestrem National Arts Center v Ottawě o tři roky dříve byl vskutku velkolepý. Mezinárodní pozornost na sebe poprvé upoutala v březnu roku 2007, kdy na poslední chvíli zaskočila za Marthu Argerich, a s Bostonským symfonickým orchestrem provedla Čajkovského Klavírní koncert č. 1. Během několika málo sezon pak již hrála pod taktovkami dirigentů nejvyššího kalibru. V uplynulém desetiletí spolupracovala s maestry, jako jsou Claudio Abbado, Daniel Barenboim, Gustavo Dudamel, Valerij Gergijev, Michael Tilson Thomas, Antonio Pappano, Charles Dutoit a Zubin Mehta.

V lednu 2009 podepsala Yuja Wang výhradní smlouvu s nahrávací společností Deutsche Grammophon. Její debutové album Sonatas & Etudes jí vysloužilo ocenění „Mladý umělec roku 2009“ od britského časopisu Gramophone. Snímek Rachmaninovova Klavírního koncertu č. 2 a Paganiniho Rapsodie s Mahlerovým komorním orchestrem za řízení Claudia Abbada byl nominován na cenu Grammy® v kategorii nejlepší klasická instrumentální sólová nahrávka.

Jakub Hrůša  dirigent
Jakub Hrůša

Jakub Hrůša je šéfdirigentem Bamberských symfoniků, hlavním hostujícím dirigentem České filharmonie a Orchestra dell’Accademia Nazionale di Santa Cecilia. V minulosti stejnou pozici zastával i u londýnského Philharmonia Orchestra.

Je častým hostem nejproslulejších světových orchestrů. Mimořádně blízký vztah jej pojí s Vídeňskými i Berlínskými filharmoniky, Symfonickým orchestrem Bavorského rozhlasu, Mnichovskou filharmonií, orchestrem lipského Gewandhausu, drážďanskou Staatskapelle, Orchestrem curyšské Tonhalle, luzernským festivalovým orchestrem, orchestrem lipského Gewandhausu, Orchestre de Paris, Filharmonickým orchestrem francouzského rozhlasu, NHK Symphony a Mahlerovým komorním orchestrem. Ve Spojených státech spolupracuje s Clevelandským orchestrem, Newyorskou filharmonií Chicagskými symfoniky a Bostonským symfonickým orchestrem.

Jako operní dirigent připravil představení pro Vídeňskou státní operu (Věc Makropulos), Royal Opera House, Covent Garden (Carmen), Opéra National de Paris (Rusalka a Veselá vdova) a Curyšskou operu (Věc Makropulos). V sezoně 2021/2022 se vrátí do Royal Opera House k nastudování Wagnerova Lohengrina. Je rovněž pravidelným hostem na festivalu v Glyndebourne, kde nastudoval opery Vanessa, Příhody lišky Bystroušky, Sen noci svatojánské, Carmen, Utahování šroubu, Don Giovanni a La bohème a tři roky působil v roli hudebního ředitele projektu Glyndebourne On Tour.

Jeho vztah s předními vokálními a instrumentálními sólisty zahrnoval v posledních sezonách spolupráci s takovými hvězdami, jako jsou Behzod Abduraimov, Pierre-Laurent Aimard, Piotr Anderszewski, Leif Ove Andsnes, Emanuel Ax, Lisa Batiashvili, Joshua Bell, Jonathan Biss, Yefim Bronfman, Rudolf Buchbinder, Renaud Capuçon, Gautier Capuçon, Rey Chen, Isabelle Faust, Bernarda Fink, Martin Fröst, Julia Fischer, Vilde Frang, Sol Gabetta, Véronique Gens, Christian Gerhaher, Kirill Gerstein, Vadim Gluzman, Karen Gomyo, Augustin Hadelich, Hilary Hahn, Barbara Hannigan, Alina Ibragimova, Janine Jansen, Patricia Kopatchinskaja, Karita Mattila, Leonidas Kavakos, Sergej Chačatrjan, Denis Kožuchin, Lang Lang, Igor Levit, Jan Lisiecki, Albrecht Mayer, Johannes Moser, Viktoria Mullova, Anne Sofie Mutter, Kristine Opolais, Stephanie d’Oustrac, Emmanuel Pahud, Olga Pereťatko, Jean-Guihen Queyras, Josef Špaček, Jean-Yves Thibaudet, Daniil Trifonov, Simon Trpčeski, Mitsuko Uchida, Klaus Florian Vogt, Yuja Wang, Frank Peter Zimmermann, Alisa Weilerstein a Nikolaj Znaider.

Za své nahrávky získal řadu nominací a ocenění. V roce 2021 získala deska s houslovými koncerty Martinů a Bartóka, kterou natočil s Bamberskými symfoniky a Frankem Peterem Zimmermannem (vydavatelství BIS), nominaci na Gramophone Award. V témže roce byla jeho nahrávka Dvořákova houslového koncertu se Symfonickým orchestrem Bavorského rozhlasu a Augustinem Hadelichem nominována na cenu Grammy. V roce 2020 získaly dvě jeho desky – klavírní koncerty Antonína Dvořáka a Bohuslava Martinů s Ivo Kahánkem (Supraphon) a opera Vanessa z Glynderournského festivalu (Opus Arte) – ocenění BBC Music Magazine Award. K jeho dalším deskám patří Dvořákovy a Brahmsovy symfonie s Bamberskými symfoniky (Tudor), Sukův Asrael se Symfonickým orchestrem Bavorského rozhlasu (BR Klassik) a Dvořákova Requiem a Te Deum s Českou filharmonií (Decca).

Jakub Hrůša studoval dirigování na Akademii múzických umění v Praze, mimo jiné u Jiřího Bělohlávka. Momentálně je prezidentem sdružení International Martinů Circle a Společnosti Antonína Dvořáka. Stal se prvním držitelem Ceny sira Charlese Mackerrase. V roce 2020 od Akademie klasické hudby převzal Cenu Antonína Dvořáka a spolu s Bamberskými symfoniky získal Bavorskou státní cenu za hudbu.

Skladby

Sergej Rachmaninov
Koncert pro klavír a orchestr č. 2 c moll

Proslulý ruský klavírní virtuos a romanticky orientovaný skladatel Sergej Vasiljevič Rachmaninov započal svou hudebnickou kariéru jako geniální dítě. Již v devíti letech byl přijat na petrohradskou konzervatoř. Z počátku nebyl ve svém studiu příliš úspěšný, teprve na moskevské konzervatoři, kam přestoupil v roce 1885, si při výuce proslulého klavírního pedagoga Nikolaje Sergejeviče Zvereva osvojil potřebnou disciplínu a jeho talent hráčský i kompoziční se v následujících letech rozvíjely mimořádným způsobem. Ve svých dvaceti letech měl již na svém kontě řadu úspěšných skladeb – především Preludium c moll, operu Aleko a první klavírní koncert – a rovněž jeho sólistická kariéra se zdárně rozvíjela. Ovšem neúspěch Symfonie č. 1 d moll v březnu 1897 vyvolal u senzitivního Rachmaninova hlubokou depresi. Přestože pokračoval ve své koncertní dráze, ztráta sebevědomí mu bránila v komponování – zanechal skicování své další symfonie a přerušil také práci na své druhé opeře Francesca di Rimini. Teprve intenzivní tříměsíční terapie využívající též hypnózu, kterou mu na začátku roku 1900 poskytl moskevský neurolog a psychiatr Nikolaj Vladimirovič Dal, pomohla Rachmaninovovi překonat několikaletý blok. Ne náhodou proto věnoval první velké dílo vytvořené bezprostředně po překonání této tvůrčí krize, Koncert pro klavír a orchestr č. 2 c moll, právě Dalovi.

Rachmaninov začal na třívětém koncertu pracovat na podzim roku 1900, kdy zkomponoval jeho druhou a třetí větu. Tyto dvě části poprvé zazněly 2. prosince 1900 v Moskvě ve skladatelově podání. Dílo pak Rachmaninov dokončil v dubnu následujícího roku. Konečné znění koncertu Rachmaninov premiéroval 9. listopadu 1901 pod taktovkou svého bratrance a někdejšího učitele, slavného klavíristy Alexandra Iljiče Zilotiho. Koncert byl mimořádně úspěšný a stál na počátku Rachmaninovovi mezinárodní proslulosti. Dodnes je zřejmě nejpopulárnějším ze čtyř skladatelových klavírních koncertů.

Vstupní sonátovou větu, kterou Rachmaninov vytvořil až jako poslední, otevírá osm dramaticky působivých akordů sólového klavíru. Následuje hlavní temné téma v podání smyčců za doprovodu klavírních arpeggií, druhé rapsodické téma přednáší po violovém uvedení sólista. Vzrušená nálada celé věty eskaluje ve fortissimu v sérii klavírních akordů za synkopovaného doprovodu lesních rohů a trubek. V úvodní pasáži druhé, pomalé věty modulují smyčce z c moll, v níž je komponována první věta, do vzdálené tóniny E dur. Vlastní věta je třídílná. Něžné téma krajních nokturnových částí roste z figurací sólového klavíru, které Rachmaninov převzal z úvodu své Romance ze Dvou kusů pro klavír na šest rukou z roku 1891. Samotná melodie je svěřena nejprve flétně a posléze klarinetu v rozsáhlém sólistickém vstupu. Téma pak přebírá klavír. Živější střední díl věty je završen kadencí sólisty. Finále podobně jako druhá věta začíná modulační pasáží, tentokrát z E dur zpět do c moll. Věta má rondovou formu a temperamentní taneční ráz. S hlavním živě energickým tématem kontrastuje teskný vedlejší motiv blízký prvnímu tématu úvodní věty. Klidnější vedlejší téma je zpracováno v mohutné závěrečné codě v jasném C dur.

Witold Lutosławski
Koncert pro orchestr

Tragické životní zkušenosti polského klavíristy, dirigenta, pedagoga a v neposlední řadě skladatele Witolda Lutosławského (1913–1994) kopírují sled nepříznivých historických události 20. století v Evropě, zejména v jeho vlasti. Pocházel ze zámožné intelektuální rodiny. Před koncem první světové války, když bylo Witoldowi pouhých pět let, byl jeho otec popraven jako politický aktivista v moskevské věznici. Během druhé světové války byl sám skladatel zajatcem německých okupantů a jeho bratr odsouzený sovětským režimem zemřel v pracovním táboře na Sibiři. V meziválečném období, po dvou letech strávených na varšavské univerzitě zanechal Lutosławski studia matematiky, aby se jako student konzervatoře mohl naplno věnovat hře na klavír a kompozici. V okupovaném Polsku během druhé světové války působil jako klavírista v kavárnách, čímž se aktivně podílel na jediné formě koncertního života v tehdejší Varšavě. Roku 1948 byla poprvé uvedena jeho atonálně laděná Symfonie č. 1, kterou orgány vládnoucího komunistického režimu označily v souladu s tehdejší nomenklaturou za „formalistickou“. O tehdejší době v polské společností a o svém skladatelském vývoji se Lutosławski vyjádřil takto:

"Vláda přestala zasahovat do hudebního života velmi brzy, bylo to pravděpodobně tím, že hudbu nepovažovala za ofenzivní umění ... nikdy jsem necítil žádný tlak, abych psal určitým způsobem. Po napsání své první symfonie jsem si však uvědomil, že jsem komponoval ve stylu, který nikam nevedl. Tak jsem se rozhodl pracovat od znova na svém hudebním jazyce. Zajisté jsem nemohl hned začít komponováním koncertantních děl, tak jsem psal funkční hudbu – skladby pro děti, jednoduchá klavírní díla a krátké komorní skladby. Dělal jsem to s radostí, protože Polsko bylo po válce zpustošeno a instruktivní skladby byly potřeba. Nakonec jsem se dopracoval k syntéze, která kombinuje funkční hudbu s prvky hudebního folkloru, a někdy také s atonálním kontrapunktem a harmonií.

Počínaje díly Pět písní (1957) a Smuteční hudba (1958) uplatňoval Witold Lutosławski svou vlastní dvanáctitónovou techniku a od chvíle, kdy v rozhlasovém vysílání poprvé uslyšel Koncert pro klavír a orchestr Johna Cage, se celý život intenzivně zabýval hledáním svobody v rámci vlastního kompozičního vyjádření – řízenou aleatorikou. Mezitím však v roce 1954 dokončil skladbu Koncert pro orchestr, která představuje vrcholné a zároveň poslední dílo Lutosławského „folklorního tvůrčího období“. Jednalo se o objednávku z roku 1950, kterou učinil šéfdirigent a umělecký ředitel obnovené Varšavské filharmonie, Witold Rowickij, jemuž je skladba také věnována. Výběrem hudební formy – koncertu pro orchestr –, jež se pohybuje na pomezí instrumentálního koncertu a symfonického díla a navíc zvýrazňuje virtuózní potenciál současného orchestru, se Lutosławski zařadil mezi skladatele, jako byl Hindemith, Bartók, Carter či Bernstein, kteří také psali zdařilá díla tohoto druhu.

Pro tematický materiál Koncertu pro orchestr, jenž má původ v lidové hudbě, nahlédl Lutosławski do sbírky sestavené polským etnologem Oskarem Kolbergem (první vydání je z roku 1880). Nejvíce jej oslovil hudební folklor z Mazovska (okolí Varšavy). Využití lidové hudby však není ve skladbě prvoplánové, jde o pouze inspirační zdroj. Pro jednotlivé věty zvolil Lutosławski hudební formy, jež jsou charakteristické pro období baroka – Intrada, Capriccio notturno e arioso a poslední nejdelší věta – Passacaglia, toccata e corale – představuje těžiště a kulminaci skladby, sjednocuje tematický materiál celého díla a zajišťuje jeho celistvost. Premiéra koncertu se odehrála v listopadu roku 1954.

Tak copak vás zajímá?
Zavřít

Rozehrajte s námi další koncert

Podpořte nás
Zavřít
Tak copak vás zajímá?