Česká filharmonie • Yuja Wang


Středobodem účastníky nabitého večera je Janáčkova Glagolská mše, velké pozdní dílo Leoše Janáčka. Program otevře Agnus Dei pro sbor bez doprovodu orchestru od Martina Smolky. Rezidentka 126. sezony České filharmonie Yuja Wang se představí s Klavírním koncertem č. 1 Sergeje Rachmaninova.

  • Koncert z řady B
  • Délka programu 1 hod 30 min

Program

Martin Smolka
Agnus Dei, pro dva smíšené sbory a cappella (česká premiéra) (10')

Sergej Rachmaninov
Klavírní koncert č. 1 fis moll, op. 1 (27')

— Přestávka —

Leoš Janáček
Glagolská mše, kantáta pro sóla, smíšený sbor, orchestr a varhany (40')

Účinkující

Yuja Wang klavír

Evelina Dobračeva soprán
Lucie Hilscherová alt
Aleš Briscein tenor
Boris Prýgl bas
Daniela Valtová Kosinová varhany

Pražský filharmonický sbor
Lukáš Vasilek sbormistr

Semjon Byčkov dirigent

Česká filharmonie

Fotografie ilustrujicí událost Česká filharmonie Yuja Wang

Rudolfinum — Dvořákova síň


Cena od 290 do 1400 Kč Informace ke vstupenkám a kontakty

Zákaznický servis České filharmonie

Tel.: +420 227 059 227

E-mail: info@ceskafilharmonie.cz

Zákaznický servis je pro vás k dispozici v pracovní dny od 9.00 do 18.00 hod. 

Letní provozní doba zákaznického servisu platná od 1.7. je PO - PÁ  od 9.00 do 15.00 hod.

Preludium

Česká filharmonie zve všechny držitele vstupenek na setkání před koncertem. Preludia vás připraví a navnadí na program – dirigenti, sólisté nebo hudebníci z orchestru, ale i muzikologové a hudební publicisté hovoří o skladatelích a skladbách, o souvislostech a zajímavostech. Součástí jsou hudební či hudebně obrazové ukázky.

Preludia nabízí Česká filharmonie bezplatně jako bonus ke svým abonentním koncertům. Konají se od 18.30 hodin v Sukově síni. Moderuje Petr Kadlec.

Účinkující

Yuja Wang  klavír
Yuja Wang

Klavíristka Yuja Wang je ceněna pro své hudební kvality, charismatičnost, pravdivost emocí a podmanivé vystupování na pódiu. Spolupracovala s nejváženějšími světovými dirigenty, hudebníky a soubory; svou proslulost však nezískala jen díky virtuozitě, ale také svým živelným vystoupením zanechávajícím silný dojem. Jak sdělila deníku The New York Times v proslaveném komentáři: „Pevně věřím, že každý program by měl žít svým vlastním životem a být zpodobněním toho, jak se právě cítím.“ Svou osobitost a charisma v poslední době projevila při Šostakovičově Klavírním koncertu č. 2 v říjnu 2021 na Opening Night Gala v Carnegie Hall, která se tak po 572 dnech znovu otevřela divákům.

Yuja Wang se narodila do hudební rodiny v Pekingu. Po svých klavírních začátcích v Číně získala další školení v Kanadě na Curtisově institutu pod vedením Garyho Graffmana. Mezinárodní průlom v kariéře přišel v roce 2007, kdy s Bostonským symfonickým orchestrem nahradila na sólovém postu Marthu Argerich. O dva roky později uzavřela výhradní smlouvu s Deutsche Grammophon, a zajistila si tak místo mezi předními světovými umělci, po čemž následovalo množství kritikou oceněných koncertů i nahrávek. V roce 2017 jí bylo uděleno americké hudební ocenění „Umělec roku“; v roce 2021 pak získala cenu Opus Klassik za premiérovou nahrávku skladby Johna Adamse Must the Devil Have all the Good Tunes? s Losangeleskou filharmonií pod taktovkou Gustava Dudamela.

Na poli komorní hudby Yuja dlouhodobě spolupracuje s několika předními umělci, zejména s houslistou Leonidem Kavakosem, se kterým natočila kompletní Brahmsovy houslové sonáty a s nímž ji na americkým pódiích uvidíme letošní podzim hned několikrát. V roce 2022 se pak Yuja chystá odstartovat své dlouho očekávané mezinárodní recitálové turné, v jehož průběhu se představí na světově proslulých místech napříč Severní Amerikou, Evropou a Asií a bude tak znovu ohromovat svým talentem, technickými schopnostmi a mimořádným uměním s pestrým programem zahrnujícím Bacha, Beethovena a Schönberga.

Evelina Dobračeva  soprán
Evelina Dobračeva

Ruská zpěvačka Evelina Dobračeva (dramatický soprán) začala svou uměleckou dráhu studiem akordeonu, dirigování a pedagogiky ve své rodné Syzrani. Po promoci přesídlila do Berlína, kde studovala zpěv na Hochschule für Musik Hannse Eislera pod vedením Normy Sharp, Snežany Neny Brzaković a Júlie Váradyové. V roce 2006 získala německé státní stipendium a získala zvláštní cenu na Würzburg Mozart Competition.

Účinkovala ve věhlasných divadlech, jako jsou Bayerische Staatsoper (Chovanština), Cincinnati Opera (Piková dáma) a Theater St Gallen (Oněgin a Fidelio), koncertně se v poslední době představila s orchestrem Capella Cracoviensis (Očekávání), Londýnským filharmonickým orchestrem (Válečné requiem) ve vídeňském Musikverein i v Carnegie Hall, se Skotským orchestrem (Verdiho Requiem), s Accademia Nazionale di Santa Cecilia (The Bells) a s Maggio Musicale Fiorentino (Šostakovičova 14. symfonie).

Lucie Hilscherová  mezzosoprán
Lucie Hilscherová

Česká mezzosopranistka Lucie Hilscherová hostuje v Národním divadle v Praze, Národním divadle moravskoslezském v Ostravě, Divadle J. K. Tyla v Plzni, Slezském divadle v Opavě, Státním divadle v Košicích a v Národním divadle v Mannheimu. Jako Háta v Prodané nevěstě se publiku představila také v Tokiu (2010, Tokyo Metropolitan Symphony Orchestra, Suntory Hall, dir. Leoš Svárovský) a v Londýně (2011, BBC Symphony Orchestra, Barbican Hall, dir. Jiří Bělohlávek).

Patří mezi vyhledávané koncertní pěvkyně v oboru písňovém i oratorním, s oblibou se věnuje také interpretaci skladeb současných autorů. Spolupracovala s významnými orchestry i dirigenty; účinkovala na festivalech Musikfest Stuttgart, Beethovenfest Bonn, Grafenegg Musik-Sommer, Pražské jaro, Velikonoční festival duchovní hudby Brno, Smetanova Litomyšl, Svatováclavský hudební festival, MHF Petra Dvorského Jaroměřice ad.

Aleš Briscein  tenor
Aleš Briscein

Aleš Briscein studoval klarinet, saxofon a operní zpěv na Pražské konzervatoři. Za dobu své profesionální pěvecké kariéry vystoupil na prestižních světových festivalech (Edinburgh International Festival nebo Pražské jaro) a spolupracoval s význačnými orchestry i dirigenty, mezi které patří Christoph von Dohnányi, Valerij Gergijev, sir John Eliot Gardiner nebo Tomáš Netopil.

V poslední době nastudoval role v operách Bludný Holanďan (Praha), Vojna a mír (Ženeva), Věc Makropulos (Salcburský festival), Dalibor a Královské děti (Frankfurt), Mrtvé město (Berlín a Drážďany), Z mrtvého domu (Mnichov), Vojcek (Vídeň), Její pastorkyňa (Bologna), Così fan tutte a Mazeppa (Berlín), Lohengrin (Erl) a Dvě vdovy (Angers a Nantes). Mezi jeho koncertní repertoár patří mj. Mahlerova 8. symfonie, Beethovenova 9. symfonie a Missa solemnis, Dvořákovo Stabat mater, Janáčkova Glagolská mše nebo Stravinského Svatba.

Boris Prýgl  bas
Boris Prýgl

Basbarytonista Boris Prýgl patří k nejtalentovanějším mladým pěvcům. Je úspěšným absolventem operního studia Bavorské státní opery v Mnichově, kde se dosud představil jako Morales (Carmen), Ping (Turandot), Kníže Ottokar (Čarostřelec), Lovec (Rusalka) ad. Umělecké závazky v sezoně 2021/2022 zahrnují role Guglielma (Così fan tutte) v Národním divadle v Praze a Dona Giovanniho ve Slovenském národním divadle v Bratislavě, koncert s Pretty Yende ve Smetanově síni v Praze, Dvořákova Rusalka (Hajný) s Českou filharmonií pod taktovkou Semjona Byčkova, předvánoční recitál v Praze ad.

Na svém kontě má několik vítězství v pěveckých soutěžích včetně titulu absolutního vítěze Mezinárodní pěvecké soutěže Antonína Dvořáka v Karlových Varech v roce 2015. V červenci 2017 se stal finalistou soutěže Belvedere a Operalia Plácida Dominga a v září 2019 získal cenu tehdejšího ředitele Vídeňské státní opery Dominiqua Meyera v soutěži Stella Maris. Boris Prýgl absolvoval Vysokou školu múzických umění v Bratislavě a první operní zkušenosti získal na scéně Slovenského národního divadla v Bratislavě.

Daniela Valtová Kosinová  varhany
Daniela Valtová Kosinová

Daniela Valtová Kosinová je absolventkou Konzervatoře v Pardubicích a AMU v Praze; držitelkou 3. ceny a titulu laureáta Mezinárodní varhanní soutěže v Brně 2002. Je sólovarhanicí Symfonického orchestru FOK v Praze. Koncertuje po celé Evropě; v Čechách je zvána na přední hudební festivaly (Pražské jaro, Smetanova Litomyšl, Janáčkův máj atd.). Spolupracuje s významnými sólisty a ansámbly.

Jako sólistka se v Glagolské mši představila mnohokrát s orchestrem FOK, v roce 2015 s Českou filharmonií a Jiřím Bělohlávkem ve vídeňském Musikvereinu, v roce 2018 s Vlámským symfonickým orchestrem na turné po Belgii a letos s Českou filharmonií v Praze a na turné po Evropě (Vídeň, Hamburk, Londýn). Spolu s mezzosopranistkou Jarmilou Kosinovou a hercem Janem Potměšilem vytvořili koncertní program Hudba mezi slovy, který úspěšně prezentují po celé ČR.

Zabývá se také kompozicí, její skladby jsou hrány na četných koncertech doma i v zahraničí; v roce 2010 vydala také autorské jazzové album Meeting Point.

Pražský filharmonický sbor  sborový zpěv
Pražský filharmonický sbor

Pražský filharmonický sbor (PFS) je nejvýznamnější a nejstarší profesionální smíšený pěvecký sbor v Česku. Během dlouhé historie se v jeho čele vystřídali nejvýznamnější čeští sbormistři; od roku 2007 je hlavním sbormistrem Lukáš Vasilek, druhým sbormistrem je aktuálně Lukáš Kozubík.

Doménou PFS je především oratorní a kantátový repertoár, který uvádí spolu s nejslavnějšími světovými orchestry (např. Berlínští filharmonikové, Česká filharmonie, Izraelská a Petrohradská filharmonie, Staatskapelle Dresden, Vídeňští symfonikové) pod vedením významných dirigentů (mj. sir Simon Rattle, Daniel Barenboim, Zubin Mehta, Fabio Luisi, Semjon Byčkov, Jiří Bělohlávek nebo Jakub Hrůša. Jako rezidenční sbor operního festivalu v rakouském Bregenzu se věnuje také opeře.

PFS realizuje řadu vlastních projektů. Od roku 2011 pořádá v Praze cyklus samostatných sborových koncertů, jejichž dramaturgie je zaměřena hlavně na náročná a méně známá díla sborového repertoáru. Nedílnou součástí aktivit sboru je i péče o hudební vzdělávání mládeže. Pro studenty pěveckých oborů organizuje Akademii sborového zpěvu, pro mladší děti pořádá cyklus edukativních koncertů.

Lukáš Vasilek  sbormistr
Lukáš Vasilek

Lukáš Vasilek vystudoval dirigování a hudební vědu. Od roku 2007 je hlavním sbormistrem Pražského filharmonického sboru. Těžiště jeho umělecké práce s tímto tělesem spočívá v nastudování a provádění repertoáru a cappella, stejně jako v přípravě sboru k účinkování ve velkých kantátových, oratorních a operních projektech, při kterých spolupracuje se světově uznávanými dirigenty a orchestry (např. Berlínští filharmonikové, Česká filharmonie, Izraelská filharmonie či Petrohradská filharmonie).

Vedle PFS se věnuje i jiným uměleckým aktivitám, především spolupráci s vokálním ansámblem Martinů Voices, který založil v roce 2010. Jako dirigent nebo sbormistr je podepsán pod celou řadou nahrávek PFS pořízených pro významná světová vydavatelství (Decca Classics, Supraphon); v posledních letech se soustavně věnoval natáčení sborové tvorby Bohuslava Martinů. Jeho nahrávky vzbudily mimořádný ohlas v zahraničí a získaly mj. ocenění prestižních časopisů Gramophone, BBC Music Magazine a Diapason.

Semjon Byčkov  dirigent
Semjon Byčkov

„Bylo to svědectví nejen o Mahlerovi, ale také o panu Byčkovovi a České filharmonii... byla to dojemná a inteligentní interpretace Vzkříšení, dramatická v úvodu a finále, milá a hravá ve středních větách a vznešená v Prasvětle...“

The New York Times

Působení Semjona Byčkova ve funkci šéfdirigenta a hudebního ředitele České filharmonie se započalo koncerty v Praze, Londýně, New Yorku a Washingtonu u příležitosti 100. výročí vzniku Československa v roce 2018. Po završení Projektu Čajkovskij v roce 2019 – kompletu 7 CD vydaného společností Decca Classics a řady mezinárodních rezidencí – se Byčkov s Českou filharmonie zaměřili na Mahlerova symfonická díla, jejichž provedení a nahrávání bude probíhat doma i v zahraničí.

V sezóně 2021/2022 bude Česká filharmonie na mezinárodním fóru prezentovat Mahlerovy symfonie č. 1, 2, 3, 4, 5 a 7, počínaje svým letním turné na festivalu v rakouském Grafeneggu. Říjnové abonentní koncerty 126. sezony pak zahájí Mahlerovou symfonií č. 9. Na jaře proběhne český festival ve vídeňském Musikvereinu, kde zazní Smetanova Má vlast (kterou Byčkov s Českou filharmonií nahrál během lockdownu) spolu s díly Miroslava Kabeláče, Antonína Dvořáka, Bohuslava Martinů a Leoše Janáčka, po němž bude následovat rozsáhlé evropské turné zahrnující koncerty v Berlínské filharmonii, Labské filharmonii v Hamburku a dva koncerty v Barbican Centre v Londýně.

Byčkov si získal renomé interpretacemi skladeb kmenového repertoáru, ale úzce spolupracuje i s řadou výjimečných soudobých skladatelů včetně Luciana Beria, Henriho Dutilleuxe a Maurizia Kagela. V posledních letech navázal spolupráci rovněž s Reném Staarem, Thomasem Larcherem, Richardem Dubignonem, Detlevem Glanertem a Julianem Andersonem. Premiéry jejich skladeb provedl v čele Vídeňské filharmonie, Newyorské filharmonie, Královského orchestru Concertgebow a Symfonického orchestru BBC v rámci BBC Proms. K vrcholům nové sezony patří německá premiéra Larcherova klavírního koncertu zkomponovaného pro Kirilla Gersteina v Berlíně, česká premiéra Mari Bryce Dessnera a světová premiéra Andersonových Pražských panoramat. Tato tři díla budou rovněž uvedena v Praze; patří ke čtrnácti novým skladbám na objednávku Semjona Byčkova iniciovanou na začátku jeho působení v České filharmonii.

Tak jako Česká filharmonie je i Semjon Byčkov je pevně spjat s kulturou východoevropskou i západoevropskou. Narodil se v roce 1952 v Leningradu, v roce 1975 emigroval do Spojených států amerických a od poloviny osmdesátých let žije v Evropě. Od pěti let se Byčkovovi dostávalo mimořádného hudebního vzdělání. Nejprve se učil hrát na klavír, později byl vybrán ke studiu na Glinkově škole sborového zpěvu a ve třinácti letech absolvoval první lekce dirigování. V 17 letech byl přijat na Leningradskou konzervatoř, kde studoval u legendárního pedagoga Ilji Musina. Tři roky nato zvítězil v Rachmaninově dirigentské soutěži. Protože mu byla odepřena cena spočívající v dirigování Leningradské filharmonie, Byčkov ze Sovětského svazu odešel.

Než se v roce 1989 Byčkov vrátil do Petrohradu jako hlavní hostující dirigent Petrohradské filharmonie, získal věhlas ve Spojených státech jako hudební ředitel Grand Rapids Michigan Symphony Orchestra a Filharmonie Buffalo. Jeho mezinárodní kariéra začala ve Francii, kde debutoval v Lyonské opeře a na festivalu v Aix-en-Provence, a kulminovala poté, co se jako dirigent osvědčil při záskocích u Newyorské a Berlínské filharmonie a Royal Concertgebouw Orchestra. V roce 1989 byl jmenován hudebním ředitelem Orchestre de Paris, v roce 1997 se stal šéfdirigentem Symfonického orchestru Západoněmeckého rozhlasu v Kolíně nad Rýnem a následujícího roku šéfdirigentem Dresden Semperoper.

Byčkov má široký koncertní i operní repertoár. Diriguje na všech celosvětově významných operních scénách – v La Scale, Pařížské národní opeře, drážďanské Semperově opeře, Vídeňské státní opeře, Metropolitní opeře v New Yorku, londýnské Královské opeře v Covent Garden a madridském Teatro Real. Jakožto hlavní hostující dirigent festivalu Maggio Musicale Fiorentino si vydobyl uznání svým pojetím Janáčkovy Její pastorkyně, Schubertova Fierrabrase, Pucciniho Bohémy, Šostakovičovy Lady Macbeth Mcenského újezdu a Musorgského Borise Godunova; všechna tato představení obdržela prestižní italskou cenu Premio Abbiati. K novým vídeňským inscenacím s Byčkovovou účastí patří Straussův Růžový kavalír a Daphne, Wagnerův Lohengrin a Parsifal a Musorgského Chovanština. V Londýně Byčkov debutoval novým provedením Straussovy Elektry a v Královské opeře dirigoval rovněž nové inscenace Mozartovy opery Così fan tutte, Straussových Žen beze stínu a Wagnerova Tannhäusera. Nedávno na festivalu v rakouském Bayreuthu řídil Wagnerova Parsifala a ve Vídeňské státní opeře Straussovu Elektru.

Díky tomu, že v sobě Byčkov spojuje vrozenou muzikálnost s precizností vštípenou ruskou hudební školou, se jeho koncertní vystoupení vždy těší velké pozornosti. V Británii kromě pravidelného vystupování s Londýnským symfonickým orchestrem zastává také čestné funkce u Symfonického orchestru BBC, s nímž každoročně vystupuje v cyklu BBC Proms, a na Královské hudební akademii, což v obou případech dokládá hloubku vzájemného vztahu. V Evropě Byčkov často vystupuje na turné s Královským orchestrem Concertgebouw a Mnichovskou filharmonií. Každoročně hostuje také u Vídeňské filharmonie, Berlínské filharmonie, lipského Gewandhausorchestru, Orchestre National de France a orchestru Accademia Nazionale di Santa Cecilia. V USA koncertuje s Newyorskou filharmonií, Chicagským symfonickým orchestrem, Losangeleským symfonickým orchestrem, Filadelfským orchestrem a Clevelandským orchestrem. V letošní sezóně má kromě celé řady koncertů s Českou filharmonií na programu další hostování s Mahlerovými symfoniemi s Orchestre de Paris, lipským Gewandhausem, Berlínskou filharmonií, Filharmonií Oslo a Losangeleskou filharmonií a se Straussovou Elektrou v Pařížské národní opeře.

Byčkov spolupracoval na rozsáhlých nahrávacích projektech pro společnost Philips s Berlínskou filharmonií, Symfonickým orchestrem Bavorského rozhlasu, orchestrem Concertgebouw, orchestrem Philharmonia, Londýnskou filharmonií a Orchestrem de Paris. V rámci třináctileté spolupráce se Symfonickým orchestrem Západoněmeckého rozhlasu v Kolíně nad Rýnem (1997–2010) pořídil řadu nahrávek děl Richarda Strausse (Elektra, Daphne, Život hrdiny, Metamorfózy, Alpská symfonie, Enšpíglova šibalství), Gustava Mahlera (Symfonie č. 3, Píseň o zemi), Dmitrije Šostakoviče (symfonie č. 4, 7, 8, 10, 11), Sergeje Rachmaninova (Zvony, Symfonické tance, Symfonie č. 2), Giuseppe Verdiho (Requiem), kompletního cyklu Brahmsových symfonií a skladeb Detleva Glanerta a Yorka Höllera. Byčkovova nahrávka Čajkovského Evžena Oněgina se stala doporučeným titulem v pořadu „Building a Library“ stanice BBC Radio 3 (2020), jeho provedení Wagnerova Lohengrina bylo v anketě časopisu BBC Music Magazine vyhlášeno Nahrávkou roku 2010 a jeho verze Schmidtovy Symfonie č. 2 s Vídeňskou filharmonií se stala v témže časopise Nahrávkou měsíce.

V roce 2015 získal Semjon Byčkov v mezinárodní soutěži International Opera Awards titul Dirigent roku.

Skladby

Martin Smolka
Agnus Dei, pro dva smíšené sbory a cappella

V normalizační šedi osmdesátých let 20. století byly koncerty souboru Agon zjevením. U zrodu tohoto mimořádného souboru, jenž otevřel izolovaným českým posluchačům okno, kterým bylo možno zaslechnout skladby světové avantgardy, stála trojice skladatelů Miroslav Pudlák, Petr Kofroň a Martin Smolka. Posledně jmenovaného si většina českého hudbymilovného publika spojí především s úspěšnou operou Nagano, kterou zkomponoval na objednávku Národního divadla v Praze, a za niž v roce 2004 obdržel cenu Alfréda Radoka. Smolkova hudba však častěji zní v zahraničí, jeho skladby objednávají nejrenomovanější evropské ansámbly a festivaly.

To je i případ Agnus Dei, jež bylo objednáno rozhlasovým sborem ve Stuttgartu, který dílo 14. července 2012 také premiéroval. Agnus Dei pro dva smíšené sbory Martin Smolka pojal jako malé rekviem za svého otce, muzikologa a skladatele Jaroslava Smolku (1933–2011). Inspirační zdroje skladby nejlépe přiblíží sám autor:

„Stálice mého dětství? Bartókův Mikrokosmos. Martinů Písničky na dvě stránky. Tatínek za pianem nás vyučuje vše o hudbě a doprovází náš zpěv. Mohutné prsty nemá úplně hbité, o to víc má vášnivé lásky k nevšedním harmonickým spojům a k vypjatému, majestátnímu opernímu zpěvu. Tato vášeň na chvíli vítězí vždy, když se prozpíváme sešitem Martinů písniček k ‚Dievča umiralo‘. Děti mají pohov a táta pěje, až se chvějí okenní tabulky: ‚... eště zavolalo! Či na druhom svetě, mladěnci, budětě?‘ Vždycky mě překvapovalo, jak je to dievča při umírání rázné a veselé.

Jaroslava Smolku v hudební Praze každý znal. Dějiny hudby na AMU, hudební knihy a slovníky, režie gramonahrávek, kritiky, byl všude, nepřehlédnutelný. Na každém kroku sypal z hlavy letopočty, tóniny, opusová čísla, témata skladeb, souvislosti, historky. Když se před deseti lety odebral na ten ‚druhý svet‘, vrhnul jsem se spontánně do zhudebňování Agnus Dei z Requiem. A z těch dětských stálic mi tam leccos naválo. Z Bartóka těsný kánon, tření sekund a souznění dur i moll. Z Martinů citáty nevšedních harmonických spojů i toho nápěvu o umírání. Mimochodem, ten nápěv je v tzv. podhalanském modu, který má zvýšenou, čili lydickou kvartu, ale zároveň sníženou septimu, dá se říci, že kopíruje 8.–14. tón alikvotní řady a že tedy má vskutku přírodní kořeny‚ Beránku Boží, který snímáš hříchy světa, dej jim odpočinutí věčné. Světlo věčné ať jim svítí, amen.‘ Slovo ‚věčné‘ je v latinském textu dokonce ve dvou synonymech: ‚aeternam‘ a ‚sempiternam‘.“

Sergej Rachmaninov
Klavírní koncert č. 1 fis moll, op. 1

Sergej Vasiljevič Rachmaninov žil na přelomu epoch. Narodil se roku 1873 do aristokratické rodiny v carském Rusku. Hned po VŘSR, v prosinci 1917, s celou rodinou emigroval přes Kodaň a Stockholm do Spojených států amerických a do Ruska se již nikdy nevrátil. Mezi válkami žil v Evropě, zejména ve Francii a později ve Švýcarsku, ve vile u Lucernského jezera. Před druhou světovou válkou prchl opět do USA.

Přelomem epoch je ovlivněno i jeho kompoziční dílo. Studoval na moskevské konzervatoři, kde na něj bezprostředně zapůsobilo setkání s Čajkovským. S ním sdílel i stejný názor na důležitost silné melodie, jež je schopna přetrvat věky. Rachmaninov se celý život věnoval svým třem nadáním: působil jako klavírní virtuos, jako dirigent a jako skladatel. Současníky byl více ceněn právě jako interpret. Absolvoval bezpočet koncertních turné a na komponování mu tak již nezbývalo mnoho času. Jeho skladby byly často odmítány jako staromódní, stavěny do protikladu ke dvěma radikálním současníkům: Schönbergovi a Stravinskému.

Svůj opus 1, Klavírní koncert č. 1 fis moll, složil Rachmaninov v roce 1891, ještě jako žák konzervatoře, na prahu dospělosti. Dílo dedikoval svému bratranci Alexandru Silotimu, také výbornému klavíristovi (mj. byl žákem F. Liszta), díky němuž začal jako dvanáctiletý studovat v Moskvě u věhlasného pedagoga Nikolaje Sergejeviče Zvereva. První větu svého koncertu premiéroval 17. března 1892 sám skladatel, studentský orchestr řídil tehdejší ředitel Moskevské konzervatoře Vasilij Safonov.

Rachmaninov své skladby často přepisoval a v případě svého prvního opusu byl radikálnější než obvykle. Na podzim roku 1917 dílo důkladně zrevidoval, mj. nově zkomponoval ústřední tutti první věty, přepsal první polovinu rozsáhlé klavírní kadence, upravil stylizaci klavíru a instrumentaci orchestru. Finální verze je barevnější a pianisticky vděčnější, proto se také ujala v koncertní praxi. Revizi započal v září a dokončil 10. listopadu. Mezitím zahřměly výstřely z Aurory, petrohradský Zimní palác padl a vlády v Rusku se chopili bolševici. Rachmaninov Rusko navždy opustil a nová verze Klavírního koncertu č. 1 fis moll tak zazněla 2. ledna 1919 v New Yorku, pod taktovkou Modesta Alschulera, se skladatelem u klavíru.

Leoš Janáček
Glagolská mše, kantáta pro sóla, smíšený sbor, orchestr a varhany

Leoš Janáček je mezi tvůrčími osobnostmi pozoruhodný tím, že čím byl starší, tím „mladší“, svébytnější a modernější hudbu psal. Možná právě proto, že vše ztratil. Osudem krutě osvobozen od vazeb a ohledů na rodiče i na potomky, mohl skutečně najít sám sebe. Odhodil konvence, snažil se dobrat podstaty.

Janáčkova Glagolská mše patří k nejsilnějším duchovním skladbám hudebních dějin vůbec. Dvaasedmdesátiletý autor ji napsal na staroslověnský text v roce 1926 ve svých oblíbených lázních Luhačovice. „Lije; lije déšť luhačovický. Z okna se díváš do zachmuřené hory Komoně. Mraky se převalují; vichr je trhá, rozmetává. […] Smráká se hustěji a hustěji. Už do tmavé noci se díváš; blesky ji stříhají.“ Tak popsal Janáček srpnovou atmosféru, ve které začal Glagolskou mši psát. Bylo to rychlé rozhodnutí. Přestože se o mši na staroslověnský text zajímal již několik let předtím a měl i několik náčrtků, hudba, kterou nakonec začal v Luhačovicích skládat, neměla s těmito skicami nic společného. Začátek nového díla byl u Janáčka hodně emotivní. Myšlenky musely uzrát, ale jakmile se dostal do tvůrčího zápalu, komponoval rychle. Celou mši načrtl během tří týdnů! Skladbu dokončoval do října 1926. Další dost podstatné změny učinil po premiéře, která se konala 5. prosince 1927 v Brně. Janáček dovedl škrtat, nikdy není upovídaný, je přesný.

Například v části „Věruju“ zkrátil orchestrální mezihru, která obsahovala velmi silnou pasáž navozující atmosféru před tím, než sbor začne zpívat o Kristově ukřižování. Drsné místo Janáček původně svěřil třem (!) tympánovým soupravám a spojil je s expresivní hudbou žesťů a varhan. V dopise Kamile Stösslové napsal: „…tak trochu znázorňuji pověst, že když Kristus na kříži byl rozpjat, roztrhla se nebesa. No, rachot dělám i blesky…“ Manželka Zdena mu však prý říkala: „Leoši, to nejde, ty tam tomu Pánubohu nadáváš.“ A Janáček po čase přišel: „Tak už jsem tam těch tympánů odebral…“

Ačkoli se u Glagolské mše jedná o zhudebnění liturgického textu, nemá skladba konfesionální charakter. Často citovanou Janáčkovu odpověď na Kunderovu recenzi, v níž ho označil za pevně věřícího starce –, „Žaden stařec, žaden věřici, mladiku“, musíme brát s rezervou. Janáček byl nesporně duchovní člověk. Byl vychováván v církevním prostředí, ve starobrněnském benediktinském klášteře. Praktikujícím katolíkem ale nebyl, víme jenom, že svoje děti k víře a k modlitbě vedl. Ke katolické církvi měl evidentní distanci, proto ho tak oslovilo napsat sice mši, ale na staroslověnský, respektive církevně slovanský text.

To nejlepší z Rudolfina


5x do roka přímo do vašeho e-mailu.
Přidejte se k 9500+ čtenářů.

Váš e-mail je u nás v bezpečí. Odhlášení na jeden klik.

Zavřít
Tak copak vás zajímá?