Česká filharmonie • Zoltán Fejérvári


Barokními formami a postupy inspirovaná Předehra Bohuslava Martinů otevře česko-maďarský program, který připravil hlavní hostující dirigent Tomáš Netopil. Následuje Bartókův Třetí klavírní koncert, který pro Zoltána Fejérváriho představuje klíčové dílo jeho repertoáru. Méně hrané Dvořákovy Legendy budou skvělou tečkou netradičního programu.

  • Koncert z řady B
  • |
  • Délka programu 1 hod 40 min

Program

Bohuslav Martinů
Předehra pro orchestr, H 345 (6')

Béla Bartók
Koncert pro klavír a orchestr č. 3 E dur (25')
Allegretto
Adagio religioso
Allegro vivace

— Přestávka —

Antonín Dvořák
Legendy, op. 59 (45')
Allegretto non troppo, quasi andantino, d moll
Molto moderato, G dur
Allegro giusto, g moll
Molto maestoso, C dur
Allegro giusto, As dur
Allegro con moto, cis moll
Allegretto grazioso, A dur
Un poco allegretto, F dur
Andante con moto, D dur
Andante, b moll

Účinkující

Zoltán Fejérvári klavír

Tomáš Netopil dirigent

Česká filharmonie

Fotografie ilustrujicí událost Česká filharmonie Zoltán Fejérvári

Rudolfinum — Dvořákova síň

Generální zkouška


Cena od 290 do 1400 Kč Informace ke vstupenkám a kontakty

Zákaznický servis České filharmonie

Tel.: +420 227 059 227

E-mail: info@ceskafilharmonie.cz

Zákaznický servis je pro vás k dispozici v pracovní dny od 9.00 do 18.00 hod. 

 

Realizace koncertů je finančně podpořena Nadací Bohuslava Martinů.

 

                           

 

 

 

Preludium

Česká filharmonie zve všechny držitele vstupenek na setkání před koncertem. Preludia vás připraví a navnadí na program – dirigenti, sólisté nebo hudebníci z orchestru, ale i muzikologové a hudební publicisté hovoří o skladatelích a skladbách, o souvislostech a zajímavostech. Součástí jsou hudební či hudebně obrazové ukázky.

Preludia nabízí Česká filharmonie bezplatně jako bonus ke svým abonentním koncertům. Konají se od 18.30 hodin v Sukově síni. Moderují Pavel Ryjáček a Petr Kadlec.

Účinkující

Zoltán Fejervári  klavír

Zoltán Fejérvári je jedním z nejpozoruhodnějších pianistů patřících do nejmladší generace maďarských hudebníků. Jako vítěz prestižních mezinárodních soutěží Concours Musical International de Montréal (2017) a Borletti-Buitoni Trust Fellowship (2016) byl Zoltán Fejérvári pozván na přední pódia Ameriky a Evropy včetně newyorské Carnegie Hall, montrealského Place des Arts a mnichovského Gasteigu, vystoupil v turínské koncertní síni Lingotto, v Palau de Música ve Valencii, v Bibliotece Nacional v Buenos Aires i v Akademii Ference Liszta v Budapešti. Jako sólista spolupracoval s Budapešťským festivalovým orchestrem, Maďarským národním orchestrem, Komorním orchestrem Verbier a se Symfonickým orchestrem Concerto Budapest a s prvotřídními dirigenty, jako jsou Iván Fischer, Gábor Tákács-Nagy, Keničiró Kobajaši a Zoltán Kocsis. Debutová nahrávka Zoltána Fejérváriho vydaná v lednu 2019 je věnována skladbám Leoše Janáčka. Získala nadšené recenze, například v časopise Gramophone byla označena za „nejcitlivější a hluboce prožitý“ výklad Janáčkova díla.

I v sezoně 2019/2020 se Zoltán Fejérvári věnuje interpretaci repertoáru v rozpětí pěti staletí, a to jako komorní hráč, v sólových recitálech či jako sólista koncertantních skladeb s orchestrem. Sezonu začal na Festivalu komorní hudby v Santa Fe recitálem ze skladeb Bély Bartóka, Jörga Widmanna a Roberta Schumanna a účastí v komorních uskupeních. V listopadu 2019 debutoval ve Washington Performing Arts, uvedl zde Janáčkova, Schubertova a Chopinova díla. Výčet dalších debutů této sezony je následující: La Jolla Music Society v San Diegu, Howland Chamber Music Circle v Beaconu ve státě New York, Frederic Chopin Society v Minneapolis, Sanford-Hill Piano Series na Western Washington University a Norfolk & Norwich Music Society ve Velké Británii.

Fejérváriho orchestrální program v této sezoně zahrnuje provedení Bartókova Klavírního koncertu č. 3 se symfonickými orchestry ze San Antonia a z Winnipegu, Bachových koncertů d moll a A dur s Českou filharmonií, Variací na dětskou píseň, op. 25, Ernő Dohnányiho s Budapešťským symfonickým orchestrem Concerto pod taktovkou Andráse Kellera a Mozartova Klavírního koncertu č. 25 s Mátyásem Antalem a Maďarským symfonickým orchestrem Miskolc. Komorní hudbě se věnuje s Elias Quartetem v koncertní řadě Liverpoolské filharmonie a s houslistkou Dianou Tiščenko na festivalech v Aix-en-Provence a La Chaux-de-Fonds. Je také hostem Brooklynského festivalu komorní hudby.

Mezi hlavní úspěchy minulých sezon patří účinkování na festivalu Montrealského symfonického orchestru Classical Spree, vystoupení se soudobým i barokním repertoárem na Lucernském festivalu na pozvání Fejérváriho dlouholetého mentora sira Andráse Schiffa, koncert na Gilmore Keyboard Festival v sekci „vycházející hvězdy“ a spolupráce s Vancouver Recital Society v Britské Kolumbii. András Schiff vybral Zoltána Fejérváriho i k účasti na projektu „Building Bridges“. Pod touto záštitou pak Fejérvári v sezoně 2017/2018 dával recitály v Berlíně, Bruselu, Curychu, Ittigenu a mnoha dalších městech.

Z orchestrálních úspěchů sezony 2018/2019 zmiňme Fejérváriho provedení Beethovenova Klavírního koncertu č. 1 C dur, op. 15, s Budapešťským festivalovým orchestrem pod taktovkou Ivána Fischera v Budapešti a Varšavě a vystoupení na Hudební akademii Ference Liszta, kde zahrál Bachův Koncert f moll, BWV 1056 a Šostakovičův Klavírní koncert č. 1 c moll, op. 35.

Zoltán Fejérvári spolupracoval s Kellerovým a Kodályho kvartetem, s houslisty Josephem Linem a Andrásem Kellerem, violoncellisty Gary Hoffmanem, Christophem Richterem, Ivanem Monighettim, Fransem Helmersonem a Stevenem Isserlisem a s hornistou Radovanem Vlatkovićem. Účinkoval v programu Kronberské akademie „Komorní hudba spojuje svět“, v řadě „Open Chamber Music“ Mezinárodního hudebního semináře Prussia Cove, na „Lisztomanii“ ve francouzském Châteauroux, na maďarském klavírním festivalu Tiszadob a na festivalu „Encuentro de Música y Academia“ ve španělském Santanderu. V letech 2014 a 2016 se na pozvání umělecké ředitelky Mitsuko Uchidy podílel na letní škole Marlboro Music Festival ve Vermontu a v sezonách 2017/2018 a 2018/2019 se s účastníky této letní školy vydal na turné po Spojených státech amerických.

CD „Janáček“, Fejérváriho debutové album ve vydavatelství Piano Classics, jež vyšlo v roce 2019, obsahuje cykly Po zarostlém chodníčku a V mlhách a Sonátu pro klavír 1. X. 1905. Jeho nahrávka Lisztovy skladby Malédiction s Budapešťským komorním symfonickým orchestrem pro vydavatelství Hungaroton byla oceněna Grand Prix du Disque. U stejného vydavatelství vyšlo i CD věnované čtyřem klavírním sonátám W. A. Mozarta, které Fejérvári natočil s houslistou Ernő Kállaiem v roce 2014.

Tomáš Netopil  hlavní hostující dirigent
Tomáš Netopil

Tomáš Netopil zastává od sezony 2018/2019 funkci hlavního hostujícího dirigenta České filharmonie, s níž pravidelně připravuje koncertní programy. Na jaře 2018 s ní absolvoval dlouhé turné po Velké Británii a týž rok s ní provedl Mou vlast na zahajovacím koncertě mezinárodního hudebního festivalu Pražské jaro v přímém přenosu České televize. V sezoně 2020/2021 řídil Českou filharmonii mimo jiné na festivalu Smetanova Litomyšl v červnu 2021.

Zároveň je nyní desátou a poslední sezonu generálním hudebním ředitelem Divadla a filharmonie Aalto v německém Essenu. Zde bude řídit Wagnerova Tannhäusera, Mozartovu Figarovu svatbu a Dogville Gordona Kampeho. Na začátku sezony také připravil inscenaci Janáčkovy Káti Kabanové v ženevském Grand Théâtre.

V létě roku 2018 založil Tomáš Netopil v Kroměříži mezinárodní Letní hudební akademii, kde mají studenti možnost pracovat pod vedením výjimečných umělců a setkat se s významnými českými i zahraničními hudebníky. V létě 2021 se akademie propojila s mezinárodním hudebním festivalem Dvořákova Praha a vznikla Mladá filharmonie Dvořákovy Prahy složená ze studentů konzervatoří a hudebních škol vedených hráči České filharmonie.

Mezi významné operní spolupráce Tomáše Netopila se řadí jeho účinkování v Saské státní opeře v Drážďanech (La clemenza di Tito, Rusalka, Příhody lišky Bystroušky, Židovka, Prodaná nevěsta a Doktor Faust), ve Vídeňské státní opeře (naposledy uvedení Idomenea, Čarostřelce a nového nastudování Leonory) a v Nizozemské opeře (Její pastorkyňa). Na koncertním pódiu se Tomáš Netopil v nedávných sezonách postavil do čela Orchestru curyšské Tonhalle a spolupracoval s Orchestre de Paris, London Philharmonic Orchestra, Filharmonickým orchestrem Nizozemského rozhlasu a Orchestra Sinfonica della Rai.

Diskografie Tomáše Netopila u labelu Supraphon zahrnuje Janáčkovu Glagolskou mši (první nahrávka původní verze z roku 1927), Dvořákovy kompletní skladby pro violoncello, Ariadnu a Dvojkoncert Bohuslava Martinů a Smetanovu Mou vlast se Symfonickým orchestrem hl. m. Prahy FOK. Za svého působení v Essenu s místním orchestrem natočil Sukův Asrael a Mahlerovy symfonie č. 6 a 9.

Tomáš Netopil se narodil v Přerově, vystudoval hru na housle na kroměřížské konzervatoři a dirigování na pražské HAMU. Ve studiu dirigování pak pokračoval na Královské akademii ve Stockholmu u profesora Jormy Panuly. V roce 2002 zvítězil v dirigentské soutěži Sira Georga Soltiho ve Frankfurtu nad Mohanem.

Skladby

Bohuslav Martinů
Předehra pro orchestr, H 345

Bohuslav Martinů pocházel z Poličky, jeho dětství je spojeno s kostelem sv. Jakuba a s nejbližším okolím tohoto města. Od mládí se učil hře na housle, kterou také později studoval na pražské konzervatoři, školu však z přemíry svých zájmů nedokončil. Souběžně začal komponovat první skladby pro smyčcové nástroje, později i klavírní a jiné. V roce 1912 si po opravě dodělal státní zkoušku ze hry na housle a stal se sekundistou České filharmonie. Dostavily se i první úspěchy skladatelské – provedena byla Česká rapsodie, později mu Národní divadlo premiérovalo balet Istar. Martinů se znovu začal zabývat skladbou, rok studoval u Josefa Suka na pražské konzervatoři, od podzimu 1923 byl stipendistou Alberta Roussela v Paříži. První období jeho skladatelské tvorby bylo obdobím hledání vlastního kompozičního jazyka – Martinů vycházel se silné tradice české hudby, skladeb Smetanových a Dvořákových, z francouzského impresionismu, zaujala ho také instrumentační stránka děl Richarda Strausse. Paříž mu ale otevřela i další obzory, seznámil se dobře nejen s hudbou Rousselovou, ale rovněž se Stravinským, s pařížskou Šestkou a s jazzem. Do 30. let spadá druhé období tvorby Martinů, pro něž je typické pronikání barokních forem a především hudby lidové. Lidové inspirace skladatele neopustily až do smrti – pod jejich vlivem vznikla řada větších i menších děl (Česká říkadla, Špalíček, České madrigaly ad.). Mnichovská dohoda a vpád nacistů do Francie přiměly Martinů k odjezdu do Spojených států amerických, kde vznikly jeho symfonie a kde také našel nové publikum a žáky, jeho skladby zde dosáhly světové proslulosti. Po válce se již domů nevrátil, žil střídavě v Itálii, Francii a Švýcarsku, kde také zemřel. Poslední skladatelovy opusy byly opět věnovány zejména velkým formám, kantátám a operám, v menší míře pak skladbám instrumentálním.

Předehru pro orchestr, H. 345, složil Martinů během pěti listopadových dní 1953 při svém pobytu v Nice a dedikoval ji Sdružení rodičů a přátel při newyorské Mannes College of Music. Skladba nápaditým způsobem exponuje menší nástrojové skupiny orchestru, aby tak připomněla skladatelovu zálibu v technice concerta grossa.

Béla Bartók
Koncert pro klavír a orchestr č. 3 E dur

Maďarský skladatel, klavírista a etnomuzikolog Béla Bartók studoval na gymnáziu v Bratislavě, v klavíru a harmonii se vzdělával u László Erkela. Jeho další cesta vedla na hudební akademii v Budapešti, kde absolvoval klavír u Istvána Thomána a skladbu u Hanse von Koesslera. Po prvních úspěších svých děl (symfonická báseň Kossuth, Rapsodie pro klavír a orchestr č. 1), která čerpala z Bartókova obdivu k Ferenci Lisztovi a k Richardu Straussovi, se rozhodl hledat další inspirace ve folkloru. V roce 1905 zahájil společně se Zoltánem Kodálym sběr lidové hudby na maďarském venkově, později zejména ze srovnávacích důvodů sbíral i písně slovenské, rumunské, ukrajinské, turecké či arabské. Brzy se stal světově uznávanou etnomuzikologickou autoritou, z písní však hodně vytěžil i pro své skladatelské dílo. Za pomoci starobylých rytmických a tonálních struktur východoevropského folkloru se snažil vymanit ze systému durových a mollových tónin, inspiroval se rovněž dílem Clauda Debussyho. Tato stylová proměna nejprve zasáhla skladby klavírní (14 bagatel, Dva rumunské tance a zejména Allegro barbaro), později se hojně promítla i do díla orchestrálního. Od roku 1907 učil klavír na hudební akademii, podnikal rovněž koncertní cesty po Evropě, při nichž uváděl také vlastní díla, ve druhé polovině 20. let takto opakovaně navštívil i Československo. V roce 1934 zanechal výuky na hudební akademii a jako zaměstnanec akademie věd se věnoval přípravě edic maďarských lidových písní. Na začátku 40. let natrvalo odjel do Spojených států amerických, kde strávil i zbytek života. Mezi nejvýznačnější díla skladatele patří šest smyčcových kvartetů (1908–1939), opera Modrovousův hrad (1911), pantomima Podivuhodný mandarín (1919, rev. 1931), za zmínku stojí rovněž novátorsky pojaté klavírní cykly pedagogického zaměření (Pro děti, 1909; Mikrokosmos, 1926–1939). Objevné zvukové možnosti představil publiku zejména v Hudbě pro smyčce, bicí nástroje a celestu (1936), Sonátě pro dva klavíry a orchestr (1938) a ve virtuózním Koncertu pro orchestr (1943).

Koncert pro klavír a orchestr č. 3 E dur, Sz 119, je jednou z autorových posledních skladeb, dokončoval ho několik měsíců před svou smrtí v roce 1945. Posledních několik taktů doplnil posmrtně Bartókův žák, houslista a skladatel Tibor Serly. Koncert byl premiérován ve Filadelfii v únoru 1946 klavíristou György Sándorem, Filadelfský orchestr řídil Eugen Ormandy. Bartók ho věnoval jako narozeninový dárek své ženě, klavíristce Dittě Pásztory. Třívětý koncert patří mezi nejhranější díla klavírního repertoáru a nápadně se liší od předchozích dvou Bartókových koncertů, které obsahovaly řadu ostrých rytmů a části maďarských lidových melodií. Ty se ve třetím koncertě objevují v menší míře, dílo je tonálně ukotvené a díky neoklasickému ztvárnění je posluchačsky přístupnější. Kritické ohlasy vytýkaly po premiéře Bartókovi, že se příliš přizpůsobil americkému lacinému vkusu, zároveň však někteří kritici konstatovali, že koncert je přirozenou snahou skladatele o celkové zjednodušení hudebního jazyka a o návrat od tonálních experimentů ke klasickým postupům.

Antonín Dvořák
Legendy, op. 59

Rodák z Nelahozevsi Antonín Dvořák patří mezi naše nejslavnější hudební skladatele. Pocházel z rodiny amatérských hudebníků, v hudbě ho vzdělával Antonín Liehmann, u něhož mladý Dvořák působil v kapele a často ho zastupoval i na kůru. Ačkoli se vyučil řezníkem a měl po otci převzít živnost, na Liehmannovu přímluvu se dostal na studia varhanické školy do Prahy. Seznámil se zde s Karlem Bendlem a Bedřichem Smetanou, byl violistou Prozatímního divadla a přivydělával si i soukromými lekcemi hudby. Postupně se etabloval také skladatelsky prvními smyčcovými kvartety, symfoniemi a operami (Alfred, Král a uhlíř). Obliba Dvořákových děl postupně rostla, jedním z významných mezníků jeho kariéry bylo Brahmsovo doporučení Moravských dvojzpěvů a Slovanských tanců k vydání berlínskému nakladateli Fritzi Simrockovi. V 80. letech byl Dvořák opakovaně zván do Anglie, zejména díky velké popularitě jeho děl kantátových (Svatební košile, Stabat Mater ad.), v 90. letech strávil jako učitel několik let na konzervatoři v New Yorku. Za svůj život napsal devět symfonií – mezi nejznámější patří 9. symfonie „Z Nového světa“, deset oper (Jakobín, Rusalka, Čert a Káča, Armida ad.), houslový a violoncellový koncert, tance, serenády, smyčcové kvartety a předehry. Ještě za života se mu dostalo mimořádných poct a vyznamenání.

Orchestrální Legendy, op. 59, B. 122, instrumentoval Dvořák v listopadu a prosinci 1881 jako reakci na úspěch původní verze díla pro čtyřruční klavír. Krátké a mistrovsky zpracované motivy desetidílného klavírního cyklu vznikaly na jaře 1881 a byly věnovány vídeňskému hudebnímu kritikovi Eduardu Hanslickovi jako poděkování za jeho dlouholetý zájem o Dvořákovu hudbu. Nakladatel Simrock dílo vydal v létě téhož roku a nadšené reakce skladatele Johannesa Brahmse, dirigenta Hanse von Bülowa a dalších osobností podnítily nakladatele k žádostem o orchestrální podobu cyklu. Pravděpodobnou literární inspirací Legend mohla být Erbenova poezie, o čemž svědčí nejen baladický charakter některých částí, ale i teorie, podle které by mohl být motivický materiál Dvořákovy hudby odvozen z rytmiky Erbenových veršů. Tento princip můžeme nalézt i u Dvořákových symfonických básní. Legendy bývají považovány za komornější a lyričtější protiklad Slovanským tancům, je pro ně typický jejich archaizující a epický charakter, ačkoli jednotlivé části nemají konkrétní děj.

To nejlepší z Rudolfina


5x do roka přímo do vašeho e-mailu.
Přidejte se k 9500+ čtenářů.

Váš e-mail je u nás v bezpečí. Odhlášení na jeden klik.

Zavřít
Tak copak vás zajímá?