Fotografie ilustrujicí stránku  Dvořákovo klavírní trio Český spolek pro komorní hudbu

Český spolek pro komorní hudbu

Dvořákovo klavírní trio

Český spolek pro komorní hudbu
Koncert z řady DK
Český spolek pro komorní hudbu
Program

Sergej Rachmaninov
Elegické trio č. 1 g moll

Ludwig van Beethoven
Trio pro housle, violoncello a klavír B dur, op. 11 „Gassenhauer“
–––
Antonín Dvořák
Klavírní trio g moll, op. 26

Účinkující

Dvořákovo klavírní trio

Jan Fišer housle
Tomáš Jamník violoncello
Ivo Kahánek klavír

Fotografie ilustrujicí událost Český spolek pro komorní hudbu Dvořákovo klavírní trio
Lichtenštejnský palác — Sál Martinů
10. 10. 2020  sobota — 10.30
Nelze objednat online
Cena od 230 do 260 Kč

Zákaznický servis České filharmonie

Tel.: +420 227 059 227

E-mail: info@ceskafilharmonie.cz

Zákaznický servis je pro vás k dispozici v pracovní dny od 9.00 do 18.00 hod. (v červenci a srpnu do 15.00 hod.).

Účinkující

Dvořákovo trio  

Dvořákovo trio spojuje tři hudebníky, kteří patří k interpretační špičce ve svých oborech - hous-listu Jana Fišera, violoncellistu Tomáše Jamníka a klavíristu Ivo Kahánka. Soubor vznikl v roce 2004 na HAMU v Praze pod vedením violoncellisty Josefa Chuchro a klavíristy Ivana Klánského a ještě témže roce přišel úspěch v podobě vítězství na 9. ročníku Interpretační soutěže Nadace Bo-huslava Martinů. V roce 2007 soubor obdržel Cenu Českého spolku pro komorní hudbu.

Stěžejním repertoárem Dvořákova tria jsou skladby českých skladatelů, jeho debutové album u firmy Supraphon v roce 2013 obsahuje díla Antonína Dvořáka (Dumky, Slovanské tance) a Bedřicha Smetany (Trio g moll). Soubor se věnuje také skladbám, které zasluhují více pozornosti, jako jsou klavírní tria Antonína Rejchy nebo skladby českých současných skladatelů Luboše Sluky, Aleš Březiny a Jiřího Gemrota. V roce 2018 trio provedlo na Hudebním maratonu Leoše Janáčka recitál složený z Janáčkových děl včetně zrekonstruované Kreutzerovy sonáty pro klavírní trio.

Dvořákovo trio pravidelně vystupuje na pódiích v Německu, Rakousku, Švýcarsku nebo Lucem-bursku, mj. na festivalech Dresdner Musikfestpiele, Mainzer Musiksommer nebo v rámci popu-lární odpolední koncertní řady v Berlínské filharmonii. Opakovaně byl soubor pozván v letech 2011 a 2015 k účinkování na festivalu Styriarte Graz pod uměleckou patronací Nicolause Harnoncourta. Velkého uznání se dostalo Dvořákovu triu v roce 2018, kdy byl soubor pozván spo-lu s dalšími vynikajícími soubory Pavel Haas Quartet, Bennewitzovým kvartetem a dechovým kvintetem Belfiato k celovečernímu debutu v hamburské Elbphilharmonie.

Vedle komorního repertoáru se Dvořákovo trio věnuje také tvorbě koncertantní, s orchestrem Ca-pella Istropolitana a dirigentem Kasparem Zehnderem soubor provedl v rámci festivalu Murten Classics Trojkoncert Op. 56 Alfredo Caselly. Beethovenův Trojkoncert C dur op. 56 trio opako-vaně předneslo např. s Pardubickou komorní filharmonií, Státní filharmonií Košice nebo s PKF - Prague Philharmonia na festivalu Smetanova Litomyšl. Uvedení obou trojkoncertů Bohuslava Martinů se Dvořákovo trio ujalo společně s PKF - Prague Philharmonia a dirigentem Jakubem Hrůšou. V roce 2018 trio debutovalo v Berlínské filharmonii s Concertinem Bohuslava Martinů za doprovodu Komorního orchestru Bohdana Warchala.

Skladby

Sergej Rachmaninov — Elegické trio č. 1 g moll

Sergej Rachmaninov (1873–1943) pocházel z hudbymilovné zámožné rodiny a od svého devátého do dvacátého roku vyspěl na petrohradské a moskevské konzervatoři ve skvělého klavírního virtuosa. Měl úspěchy na koncertech v Rusku i v zahraničí, ale to mu nestačilo. Studoval kompozici u Tanějeva a Arenského a poutalo ho i dirigování. Dva roky (1904–1906) byl dirigentem Velkého divadla v Moskvě a potom dirigentem Moskevské filharmonie (1911–1913). Už před říjnovou revolucí žil a koncertoval tři roky v cizině a po roce 1917 odešel z Ruska natrvalo. Vrátil se k dráze fenomenálního klavíristy a vlastně až do konce svého života interpretoval na koncertních pódiích a v nahrávacích studiích svá díla. Složil také opery, tři symfonie, symfonickou báseň Ostrov mrtvých a Symfonické tance, ale těžiště jeho odkazu spočívá v tvorbě pro klavír. Klavíristé se k ní stále vracejí, ať už k Preludiím pro sólový klavír, ke čtyřem klavírním koncertům nebo k proslulé Rapsodii na Paganiniho téma. Důvodem trvalé obliby Rachmaninovovy hudby je především  skvělá, virtuózní klavírní stylizace. Jeho klavír efektně zní a zároveň je třeba zdůraznit autorovu bohatou melodickou invenci, mistrovskou kompoziční techniku a jedinečný smysl pro barvitou a posluchačsky přitažlivou instrumentaci. Nelze opomenout další důvod popularity jeho díla: zůstává věrný odkazu Čajkovského a pozdnímu romantismu, nevydává se na nové neprobádané cesty, ale obratně navazuje na osvědčené postupy – styl romantismu, impresionismu i poválečného modernismu.

Jednověté, patnáctiminutové Elegické trio č. 1 g moll (Trio élégiaque No. 1) je dílem devatenáctiletého zrajícího umělce. Na pódiích se s ním setkáváme jen velmi zřídka, patrně také proto, že bylo – určitě neprávem – zastíněno jen o rok později vzniklým Elegickým triem č. 2 d moll, věnovaným památce předčasně zemřelého Petra Iljiče Čajkovského. Navíc se toto první trio dočkalo tištěného vydání až po Rachmaninovově smrti v roce 1947. Konkrétní okolnosti vzniku nejsou známy, nicméně melancholická atmosféra skladby je pro jejího autora charakteristická od raného mládí v celé jeho tvorbě. Můžeme jen spekulovat, proč do partitury skladby vepsal instruktivní poznámku „lugubre“ (truchlivě, smutečně) a proč poslední část tria připomene smuteční pochod. Zajímavá je také – oproti klasickému, obvykle třívětému či čtyřvětému cyklu – formální koncentrace do jediné sonátové věty, obsahující sérii drobných epizod s četnou variabilitou tempa i dynamiky. Své trio dopsal Rachmaninov brzy po dokončení jednoaktové opery Aleko v lednu roku 1892 a během několika následujících dnů usedl ke klavírnímu partu při premiérovém provedení díla s houslistou Davidem Krejnem a violoncellistou Anatolijem Brandukovem.

Ludwig van Beethoven — Trio pro housle, violoncello a klavír B dur, op. 11 „Gassenhauer“

Po příchodu z rodného Bonnu do Vídně v listopadu 1792 bylo Ludwigu van Beethovenovi (1770–1827) téměř dvaadvacet let. Měl za sebou těžké hudební začátky pod kuratelou násilnického otce, který záhy rozpoznal jeho talent. A také důležitou etapu svého skladatelského růstu pod vedením bonnského dvorního skladatele Christiana Gottloba Neefeho. Právě on byl vlastně prvním Beethovenovým řádným učitelem hudby. Neefe pracoval s mladým nezkrotným talentem s velkým porozuměním a citlivostí, umožnil mu působení ve dvorním orchestru a byl samozřejmě mentorem Beethovenových skladatelských začátků. Šlo převážně o kompozice klavírní – sonáty, ronda, klavírní kvartety. Avšak teprve příchodem do Vídně končí Beethovenova léta raného mládí a začíná nový samostatný život, plný existenčních a tvůrčích zápasů. Mozart už byl rok po smrti, a proto Beethoven ve Vídni kratší dobu docházel na hodiny kontrapunktu ke stárnoucímu Josephu Haydnovi. Když pak Haydn na začátku roku 1794 odcestoval do Anglie, doporučil mu k důkladnému studiu Johanna Georga Albrechtsbergera, skvělého teoretika a kapelníka svatoštěpánského dómu. Beethovenova první vídeňská léta jsou poznamenána zejména třemi klavírními trii op. 1 a trojicemi klavírních sonát opusu č. 2 (s věnováním Haydnovi) a č. 10. V nich – podobně jako ve třech triích pro smyčcové nástroje – se intenzivně zabývá uvolněním a proměnou sonátové formy.

Nejinak je tomu v případě Tria B dur pro klavír, klarinet (nebo housle) a violoncello op. 11, které vznikalo někdy na přelomu let 1797 a 1798. Iniciátorem skladby byl asi vídeňský klarinetista Joseph Bähr, ale autor ji věnoval hraběnce Thunové, která byla tchyní knížete Lichnowského, Beethovenova mecenáše. Podtitul „Gassenhauer“ se ujal podle populární melodie z opery Josepha Weigla L´amor marinato, kterou si obyčejní lidé ve Vídni hvízdali a hráli v ulicích (die Gasse). Beethoven popularity árie využil a zkomponoval na jejím základě variace ve finální větě. Náladově jasné a jiskřivě humorné Trio B dur otevírá sonátová věta, občas až překvapující použitím širší škály motivů i tóninové variability. Vroucí Adagio střední věty s výraznou akcentací violoncella střídá Thema con variazioni s devíti variacemi na zmíněnou operní árii. První je nezvykle určena jen klavíru, druhá je koncipována jako dialog obou smyčců. Beethoven dále použil zpracování tématu v mollové tónině, imitační metodu a do závěru vložil rozvernou codu.

Antonín Dvořák — Klavírní trio g moll, op. 26

Ani v roce 1876, kdy Antonín Dvořák (1841–1904) oslavil již třicáté paté narozeniny, nebylo jasné, zda se umělec dokáže v českém hudebním životě prosadit. Určité změny k lepšímu se sice objevily, ale stále šlo jen dílčí, malé krůčky kupředu. Před rokem mu bylo ve Vídni uděleno státní stipendium 400 zlatých, které pro něho znamenalo vydatnou materiálni pomoc. Přesto byl nucen dál vykonávat své zaměstnání varhaníka v kostele sv. Vojtěcha, aby měl stálý zdroj příjmů. Nepřestával komponovat, počet jeho skladeb se přitom zvyšoval navzdory tomu, že se dosud v pražských hudebních síních hrály málo. Svědčí o velké vnitřní síle mladého hudebníka, že zůstával optimistou a věřil, že jeho dny určitě přijdou. V tom se nemýlil. V průběhu několika dalších let se situace neuvěřitelnou rychlostí mění a z Dvořáka se stává mezinárodně uznávaný mistr. Jeho dílo začalo být přijímáno jako vítané oživení, jako objev nových uměleckých hodnot.

Ovšem na začátku roku 1876, kdy v pouhých dvou lednových týdnech vzniká Klavírní trio g moll op. 26, jsou Dvořákovy vyhlídky a jeho celková nálada ve shodě se zimní atmosférou na bodu mrazu. Je skleslý, sužován pochybnostmi pracuje bez chuti a mladistvé radosti, což se odráží v jeho díle. Je to období, které vrcholí skicou duchovní kantáty Stabat mater, jedné z nejhlubších Dvořákových skladeb. Klavírní trio g moll jako by předznamenávalo právě tuto atmosféru emocionálně rozjitřeného, bolestně laděného díla. Nenalezneme v něm slunné a dvořákovsky jasné pasáže. Jsme naopak překvapeni jistou úsporností nápadů a vážnou náladou. Převládá meditace a lyrický výraz. Ani Scherzo nehýří obvyklým dvořákovským humorem, je především strohé, s ostrými staccaty a svou mollovou tóninou vzdálené obvyklé pohodě. Určité vyjasnění přichází až v poslední větě, nedokáže však zastřít nepokoj a smutek předchozích částí. Premiéra Tria g moll se uskutečnila v Turnově až po třech letech (1879) na koncertě na Dvořákovu počest. Společně se skladatelem u klavíru účinkovali houslista Ferdinand Lachner a violoncellista Alois Neruda. Na veřejnosti tak poprvé zazněla jedna z Dvořákových mistrovských skladeb, která se brzy zařadila k pokladům české komorní literatury.