Fotografie ilustrujicí stránku  Prague Philharmonia Wind Quintet Český spolek pro komorní hudbu

Český spolek pro komorní hudbu

Prague Philharmonia Wind Quintet

Český spolek pro komorní hudbu

Koncert k životnímu jubileu skladatele Zdeňka Šestáka

Koncert z řady HP
Český spolek pro komorní hudbu
Program

Antonín Rejcha
Dechový kvintet e-moll, op. 88 č. 1

Václav Trojan
Divertimento pro dechové kvinteto
–––
Zdeněk Šesták
Divertimento concertante

Norman Hallam
Dance suite

Účinkující

Prague Philharmonia Wind Quintet

Jiří Ševčík flétna
Jan Brabec klarinet
Vladislav Borovka hoboj
Václav Fürbach fagot
Mikuláš Koska lesní roh

Fotografie ilustrujicí událost Český spolek pro komorní hudbu Prague Philharmonia Wind Quintet
Rudolfinum — Sukova síň
13. 10. 2020  úterý — 17.30
Zrušeno
Cena od 200 do 240 Kč

Zákaznický servis České filharmonie

Tel.: +420 227 059 227

E-mail: info@ceskafilharmonie.cz

Zákaznický servis je pro vás k dispozici v pracovní dny od 9.00 do 18.00 hod. (v červenci a srpnu do 15.00 hod.).

Účinkující

Prague Philharmonia Wind Quintet  

Prague Philharmonia Wind Quintet byl založen v roce 2007 z podnětu sólistů dechové sekce orchestru PKF - Prague Philharmonia. Členové tělesa jsou laureáty národních i mezinárodních interpretačních soutěží. Působí také jako přední hráči v mnoha dalších komorních a symfonických tělesech (Česká filharmonie, Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK, Národní divadlo, Baborák Ensemble, Česká sinfonietta atd.).

Kvinteto vešlo do hudebního podvědomí nejen pravidelnými koncerty na českých koncertních pódiích, ale také nahráváním kompozicí českých skladatelú 20. století pro Český Rozhlas a spoluprací s Českou televizí. V letech 2011 a 2013 obdrželo kvinteto pozvání na mezinárodní hudební festival „Festival dell Arte“ v polském Wojanowě, kde s velkým ohlasem reprezentovalo českou hudební scénu.
Již od svého vzniku soubor navázal úzkou spolupráci s vynikajícím klavíristou prof. Ivanem Klánským, společně vystoupili na mnoha koncertech pro české i zahraniční pořadatele.
Na podzim roku 2015 ansámbl absolvoval úspěšné turné po Španělsku (Burgos, Mellila, Miranda de Ebro).

S velkým ohlasem se v roce 2016 setkal kombinovaný projekt francouzské poezie a hudby s vynikajícím českým hercem Janem Čenským.
V koncertní sezóně 2016/17 se kvintet představil posluchačům kromě pravidelného vystoupení v komorním cyklu orchestru PKF – Prague Philharmonia i koncertem na Mezinárodním hudebním festivalu Pražské jaro, či na festivalu Za poklady Broumovska.
V sezóně 2018/19 kvintet koncertoval v Atriu Žižkov a v Karolinu, na Břevnovských hudebních slavnostech, mimo Prahu jste si ho mohli poslechnout např. v Poděbradech, Řevnicích, Kolíně, Písku, Strakonicích, Netolicích, Jablonci, či v Brandýse nad Labem. V létě 2019 se soubor těšil účasti na MHF v Českém Krumlově a na festivale Vrchlabské hudební léto, kam byli hudebníci pozváni a účinkovali s Janem Čenským.

V roce 2020 se těšíme po nucené pauze na další koncerty / např. Maiselova synagoga, Polička, Písek, Nelahozeves, Blatná, Smetanovské dny atd./

Skladby

Antonín Rejcha — Dechový kvintet e moll, op. 88 č. 1

Antonín Rejcha (1770–1836), pražský rodák, jehož 250. výročí narození připadá na letošní rok, byl velmi výraznou skladatelskou osobností, jež se plně prosadila v Paříži. Nejvíce bývá zdůrazňován jeho zásadní význam v oboru dechové komorní hudby, klavírní fugy, jeho hudebně teoretický a pedagogický přínos. Že máme v Rejchově případě stále co objevovat, prokázalo například nedávné provedení a nahrávka jeho celovečerní kantáty Lenora Dennisem Russellem Daviesem a Filharmonií Brno. Připomněla Rejchovo novátorství v oblasti programní hudby, a to v době, kdy její estetika nebyla ještě nikým vyjádřena ani teoreticky, ani prakticky.

Oboru komorní skladby pro pět dechových nástrojů se Rejcha věnoval od roku 1810. Prvním pokusem, jenž sám označil kriticky za nezdařený, byl takzvaný Nultý kvintet, předcházející čtyřiadvaceti již uznaným skladbám pro stejné obsazení. Vůbec poprvé zazněl Rejchův dechový kvintet na programu koncertu pařížské konzervatoře 17. 4. 1814. Předpokládáme, že jím byl dechový kvintet e moll op. 88 č. 1, první z oné proslulé čtyřiadvacítky, dokončený krátce předtím. Nová kompozice zapůsobila bezmála jako zjevení. Výrazně posouvala hranice a bořila obecné normy dechové komorní hudby osmnáctého století, typické svojí univerzalitou (skladby bylo možné provozovat na různé nástroje, aniž by to jejich vyznění zásadně měnilo). Rejcha naopak cíleně využíval specifik jednotlivých nástrojů kvinteta a jejich kombinací, což vyžadovalo důkladnou znalost technických možností nástrojů i limitů samotných hráčů. Měl také štěstí na prvotřídní a zapálené instrumentalisty, kteří nové dechové kvintety od roku 1817 postupně premiérovali a zasloužili se o jejich naprostý úspěch. „Rejchovo“ kvinteto tvořili flétnista Joseph Guillou, hobojista Gustave Vogt, klarinetista Jacques-Jules Bouffil, hornista Louis-Francois Dauprat a fagotista Antoine-Nicolas Henry, pedagogové pařížské konzervatoře a první hráči tamních orchestrů.

Václav Trojan — Divertimento

Václav Trojan (1907-1983) se narodil v Plzni. Vystudoval hru na varhany u B. Wiedermanna, dirigování u O. Ostrčila a skladbu u J. Křičky na Pražské konzervatoři. Poté navštěvoval mistrovskou kompoziční školu Vítězslava Nováka a dva roky i kompoziční třídu Aloise Háby. Vyrostl ve všestranného hudebníka: skládal, učil, instrumentoval skladby jiných a sám komponoval vážnou, jazzovou i taneční hudbu. Poprvé se prosadil dětskou operou Kolotoč. Za okupace se jeho pásma lidových písní vysílala v rozhlase navzdory bdělému dohledu Němců. Vynikl jako autor scénické hudby (Tylův Strakonický dudák, Klicperův Zlý jelen, Shakespearův Sen noci svatojánské), avšak nejvíc proslul skvělou hudbou k animovaným i hraným filmům. Legendární se v tomto směru stala Trojanova spolupráce s režisérem Jiřím Trnkou na filmech Špalíček, Císařův slavík, Bajaja, Staré pověsti české, Dobrý voják Švejk, Sen noci svatojánské a Ruka. Trojan jako skladatel byl vzorem konzervativce. Zajímavě v té souvislosti vyznívá jeho umělecké krédo: „Žijeme v době, kdy nás straší atomovou bombou, nedostatkem vody, jídla, zničenou přírodou, samé horory, šoky a smutky. Skladatelé místo toho, aby tvořili nové hodnoty, jen podávají zprávu o světě; jsou hudebními reportéry, ne skladateli. A vychází jim z toho zákonitě černá muzika. I mě jako mladíkovi čouhal z jedné kapsy Berg a z druhé Schönberg. Od okamžiku, kdy jsem pochopil, oč jde, skládám hudbu konejšivou, snášenlivou, poetickou a hřejivou; vydávám se k pramenům."

V roce 1947 věnoval Trojan Pražskému dechovému kvintetu novou skladbu, kvintet na témata lidových písní (opus 8). Ta se stala nesmírně populární, hrály ji snad všechny soubory u nás a dočkala se tisíců provedení po celém světě. Autor však postupně začal být na ni až alergický. Po čtyřiceti letech, v červenci 1977, se rozhodl napsat druhý dechový kvintet, programní neoklasicistní Divertimento, „aby už s tím prvním konečně dali pokoj.“ Tentokrát ho inspirovaly letmé dojmy a fantazie z letní Prahy. Názvy vět není třeba vysvětlovat, snad jen Spící věže. Trojana inspiroval pohled z okna ateliéru výtvarnice Aleny Hoblové, jeho přítelkyně, na panorama malostranských a staroměstských věží, z nichž některé byly zrovna obaleny lešením, takže působily „jako zastřené staré dámy ve smutku“. Brilancí jiskřící skladba byla opět věnována Pražskému dechovému kvintetu, které ji poprvé provedlo na Týdnu nové tvorby 4. března 1978 v obsazení J. Hecl – flétna, J. Kaniak – hoboj, J. Štengl – klarinet, V. Klánská – lesní roh a L. Vaněk – fagot.

Zdeněk Šesták — Divertimento concertante

Zdeněk Šesták (nar. 1925) patří po celá desetiletí k nepřehlédnutelným osobnostem našeho hudebního života. 10. prosince 2020 tento výjimečný hudební tvůrce, který nechybí na žádném důležitém pražském koncertě či premiéře, oslaví krásných devadesát pět let!

Zdeněk Šesták se narodil v Citolibech, obci s bohatou hudební tradicí. Zdejší panství se v roce 1720 dostalo do rukou šlechtického rodu Pachtů z Rájova. Hrabě Arnošt Karel Pachta nechal vyškolit z vybraných poddaných kvalitní hudebníky a složil z nich zámeckou kapelu, v níž postupně vyzrálo několik pozoruhodných osobností. Tito skladatelé – Jan Václav Kopřiva s neméně talentovanými syny Karlem Blažejem a Janem Jáchymem, Jan Adam Gallina, Jan Nepomuk Vent, Jakub Lokaj, Jan Janoušek – dokázali v izolovaných místních podmínkách tvořit hodnoty srovnatelné s těmi, jež tehdy vznikaly v evropských hudebních metropolích. Jejich pozoruhodné skladby byly dávno zapomenuty a snad by to tak i zůstalo, nebýt objevitelské muzikologické činnosti Zdeňka Šestáka. Od dětství vyrůstal v prostředí citolibského kostela a na jeho kůru, kde působil jako varhaník, nalezl a postupně rekonstruoval sbírku notových materiálů.
Na badatelské práci Šestákově je nejdůležitější, že dokázal její výsledky, tedy hotové spartace oněch zapomenutých skladeb, přenést do živé koncertní praxe současnosti; oslovoval dramaturgy, korepetoval s interprety a spoluúčinkoval při jejich novodobých premiérách. Takto generace citolibských hudebníků skutečně vstoupila do povědomí hudební veřejnosti. Komplet sedmi LP nahrávek Supraphonu „Hudba citolibských mistrů 18. století“ či projekty Pražského jara „Musica antiqua citolibensis“ se staly legendárními, byť vývoj v oblasti tzv. poučené interpretace historické hudby od té doby přece jen poněkud pokročil.

Zdeněk Šesták vystudoval reálné gymnázium v Lounech a v letech 1945–1950 vystudoval kompozici na pražské konzervatoři u Emila Hlobila a Miroslava Krejčího; souběžně studoval také hudební vědu na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy u Josefa Huttera a Jana Němečka. Vysokoškolské studium mu nebylo umožněno řádně dokončit a po absolutoriu konzervatoře musel nastoupit základní vojenskou službu jako střelec těžkého kulometu v Terezíně. V posádce byla naštěstí vojenská hudba, do které byl po čase převelen. V letech 1952–54 pracoval jako lektor v Ústředním domě lidové tvořivosti v Praze a pak v Armádním uměleckém souboru Víta Nejedlého. Od roku 1957 působil Zdeněk Šesták ve svobodném povolání jako skladatel a muzikolog s výjimkou let 1968–69, kdy pracoval jako ústřední hudební dramaturg v Československém rozhlasu. Svoje univerzitní studia dokončil Šesták až dvaačtyřicet let po absolutoriu, v roce 1991, rigorózní zkouškou, spojenou s veřejnou obhajobou a titulem PhDr..

Šesták jako skladatel vstoupil do českého hudebního života již v šedesátých létech minulého století. K vlastní tvorbě přistupoval vždy s pocitem odpovědnosti, inspirován filosofickými tématy a přesvědčen, že hudba má tlumočit silné duchovní a emocionální sdělení. Inspirací mu byla antická dramata (symfonické skladby Fatum podle Sofoklovy Antigony, Euripidés, Sisyfos) a literatura (vokální skladby na verše Francoise Villona, Guillaume Apolinaira, Karla Hynka Máchy, Konstantina Biebla či Vítězslava Nezvala). Básně Josefa Hory inspirovaly Šestákův Houslový koncert č. 2 – „Jan houslista‘ (1987) či Symfonii č. 5 „Chronos“ (1978). Na traumata sovětské okupace reagoval skladatel Symfonií č. 2 (1968). Podtituly jeho kompozic dávaly vždy tušit závažná témata, o nichž je třeba přemýšlet: Symfonické variace „Zpřítomnění okamžiku“, 1. violoncellový koncert „Světlo naděje“, Koncert pro violu „Sokratovské meditace“, Symfonie č. 6 „Věčný nepokoj srdce“, pátý Smyčcový kvartet „Labyrint duše“ aj. Některé Šestákovy skladby, ač hovoří moderním hudebním jazykem, prozrazují klasicistní vliv české kantorské tradice. Osobnost skladatele a badatele v nich splývá v jedno. Divertimento concertante pro dechové kvinteto z roku 1966 pochází z počátečního tvůrčího období autora. Svým názvem jako by odkazovalo na koncertantní divertimenta Jana Venta (1745-1801), jednoho z těch, kdo vzešli z Šestákových milovaných Citolib.

V roce 2006 bylo Nadací Dagmar a Václava Havlových Vize 97 uděleno Zdeňku Šestákovi uznání za přínos filosofii vzdělání. V roce 2008 obdržel skladatel cenu Ministerstva kultury České republiky za celoživotní přínos české kultuře v oblasti hudby a v roce 2013 Zlatou cenu Ochranného svazu autorského za celoživotní dílo. Přínos Zdeňka Šestáka pro českou hudbu byl, je a zůstane v mnoha ohledech jedinečný

Norman Hallam — Dance Suite

Norman Hallam (nar. 1945) pochází z anglického Coventry. Ve čtyřech letech prodělal obrnu, která ho trvale upoutala na invalidní vozík. Tento handicap mu nezabránil ve studiu klarinetu a kompozice na Birmingham School of Music a poté na Royal Academy of Music v Londýně. V roce 1970 získal Hallam místo klarinetisty v Bournemouth Symphony Orchestra, jež zastával až do roku 1999, kdy si jeho zdravotní stav vynutil předčasný odchod do důchodu. Od té doby se věnoval výhradně komponování a aranžování. Hallamův klarinetový koncert premiéroval Kevin Banks, jeho přítel a sóloklarinetista Bournemouth Symphony Orchestra, v roce 1998. Taneční suita (Dance suite) vznikla v roce 1980 jako „kus k pobavení kolegů i posluchačů“ pro dechové kvinteto Canzona, v němž Hallam v letech 1976-1986 působil. Skladba si neklade žádné vyšší cíle, zaujme však vtipem a skvělou ravelovskou instrumentací.