Fotografie ilustrujicí stránku  Česká filharmonie Semjon Byčkov

Česká filharmonie

Semjon Byčkov

Česká filharmonie
Délka programu 2 hod
Program

Franz Schubert
Symfonie h moll „Nedokončená“ D 759 

Franz Schubert/Luciano Berio
Rendering 

Ludwig van Beethoven
Symfonie č. 7 A dur op. 92

Účinkující

Semjon Byčkov
dirigent

Česká filharmonie

Fotografie ilustrujicí událost Česká filharmonie Semjon Byčkov
Rudolfinum — Dvořákova síň
15. 1. 2020  středa — 10.00 Generální zkouška
Nelze objednat online
15. 1. 2020  středa — 19.30
Nelze objednat online
16. 1. 2020  čtvrtek — 19.30
Nelze objednat online
17. 1. 2020  pátek — 19.30
Nelze objednat online

Zákaznický servis České filharmonie

Tel.:  ++420 778 532 539

E-mail: info@ceskafilharmonie.cz

Zákaznický servis je pro vás k dispozici v pracovní dny od 9.00 do 18.00 hod. V červenci a srpnu do 15.00 hod.

Preludium v 18:30 v Sukově síni

Luciano Berio byl častokrát žádán, aby udělal „něco“ se Schubertem. Vytrvale odmítal do chvíle, než se mu dostaly do ruky náčrtky Schubertovy Desáté symfonie, pořízené v posledních týdnech skladatelova života. Berio se chtěl vyvarovat muzikologického přístupu, který podle něj v přezíravé snaze dokončit symfonii, „jako byste byli Schubertem nebo dokonce Beethovenem“, páchá rozsáhlé škody. Berio chce místo toho oživit staré barvy jako na Giottových freskách v Assisi, aniž by zakrýval vliv času nebo doplňoval prázdná místa. Schubertovy skicy instrumentuje v duchu Nedokončené symfonie a orchestraci jen místy posouvá k Mendelssohnovi, když to nálada hudby vyžaduje. Prostor mezi jednotlivými skicami vyplňuje vlastní hudební řečí utkanou z reminiscencí na pozdní Schubertovy skladby, jemného vícehlasu a ozvěn hudby, která předchází či následuje. Berio kolem Schuberta našlapuje tiše, po špičkách a každý přechod mezi skicami ohlašuje zvukem celesty. Výsledkem je okouzlující symfonie plná ryzí Schubertovy hudby, která se jako drahokam třpytí v něžném, mistrovském nasvícení Luciana Beria.

Účinkující

Semjon Byčkov  dirigent
Semjon Byčkov

Semjon Byčkov, šéfdirigent a hudební ředitel České filharmonie, se narodil v Leningradu (Petrohradu) v roce 1952, roku 1975 emigroval do USA a od poloviny osmdesátých let žije v Evropě. Stejně jako Česká filharmonie i on je pevně spjat jak s východoevropskou, tak západní kulturou.

Když v roce 2013 absolvoval s Českou filharmonií první koncerty, zrodila se myšlenka na společný „Projekt Čajkovskij“. Jeho první výsledek vydala společnost Decca v říjnu 2016 a v srpnu roku 2017 následovalo provedení symfonie Manfred. Projekt vyvrcholí v roce 2019, kdy Českou filharmonii čekají rezidenční vystoupení v Praze, ve Vídni a v Paříži a společnost Decca uvede na trh její nahrávky všech Čajkovského symfonií, tří klavírních koncertů, Romea a Julie, Serenády pro smyčce a symfonické básně Francesca da Rimini.

V roce 1989, čtrnáct let poté, co opustil bývalý Sovětský svaz, se Byčkov vrátil do Petrohradu jako hlavní hostující dirigent Petrohradské filharmonie a ve stejném roce byl jmenován hudebním ředitelem Orchestre de Paris. Jeho mezinárodní kariéra začala o několik let dříve a kulminovala poté, co se jako dirigent osvědčil při záskocích u Newyorské a Berlínské filharmonie a Královského orchestru Concertgebouw. V roce 1997 se stal šéfdirigentem Symfonického orchestru Západoněmeckého rozhlasu v Kolíně nad Rýnem a následujícího roku šéfdirigentem drážďanské Semperovy opery.

Byčkov diriguje přední orchestry a působí na významných operních scénách v USA a v Evropě. Kromě pozice šéfdirigenta České filharmonie zastává čestnou dirigentskou funkci (držitel titulu Günter Wand Conducting Chair) u Symfonického orchestru BBC, s nímž každoročně vystupuje na festivalu BBC Proms, a působí na katedře dirigování Královské hudební akademie v Londýně na čestné pedagogické pozici nesoucí jméno Otty Klemperera. V roce 2015 byl Semjonu Byčkovovi v mezinárodní soutěži International Opera Awards udělen titul „Dirigent roku“. Při koncertních vystoupeních v sobě Byčkov spojuje vrozenou muzikálnost s precizností vštípenou ruskou pedagogikou, a jeho výkony se proto vždy těší velké pozornosti. S repertoárem, který obsáhne čtyři století, stráví v nadcházející sezoně dva týdny s Newyorskou filharmonií, s níž představí americkou premiéru Symfonie č. 2 Thomase Larchera, a s Clevelandským orchestrem uvede skladby Detleva Glanerta, Bohuslava Martinů a Bedřicha Smetany. V Evropě bude dirigovat lipský Gewandhausorchester, Mnichovskou a Berlínskou filharmonií, orchestr Accademia Nazionale di Santa Cecilia a Královský orchestr Concertgebouw.

V roce 1986 Semjon Byčkov podepsal smlouvu se společností Philips, kterou začala významná spolupráce vedoucí k rozsáhlé diskografii s Berlínskou filharmonií, Symfonickým orchestrem Bavorského rozhlasu, Královským orchestrem Concertgebouw, Philharmonia Orchestra, Londýnskou filharmonií a Orchestre de Paris. Později následovala série přelomových nahrávek, které jsou součástí dědictví jeho 13letého působení u Symfonického orchestru Západoněmeckého rozhlasu v Kolíně nad Rýnem (1997–2010). Tento repertoár zahrnuje kompletní cyklus Brahmsových Symfonií a skladby Richarda Strausse, Gustava Mahlera, Dimitrije Šostakoviče, Sergeje Rachmaninova, Giuseppe Verdiho, Detleva Glanerta a Yorka Höllera. Jeho nahrávka Wagnerova Lohengrina byla vyhlášena nahrávkou roku 2010 časopisem BBC Music Magazine a jeho aktuální nahrávka Schmidtovy Symfonie č. 2 s Vídeňskými filharmoniky byla vybrána v BBC Music Magazine jako nahrávka měsíce.

Skladby

Franz Schubert — Symfonie č. 8 h moll „Nedokončená“

Několik symfonických pokusů pochází již z raného mládí Franze Schuberta 1797–1828, kdy byl žákem augustiniánského konviktu. První dokončená symfonie je z roku 1813 v příštích pěti letech vzniklo pět dalších. Další etapu Schubertovy symfonické tvorby představují roky 1818 a 1822, období hledání, která zanechalo výlučně fragmenty – pokud mezi ně ovšem počítáme také dvouvětou Symfonii d moll, která dostala jméno „Nedokončená“a až v letech 1825–1826 vznikla posmrtně objevená Symfonie C dur zvaná „Velká“. Číslování Schubertových symfonií je dodnes předmětem debat. „Nedokončená“ symfonie byla nejprve jako „fragment“ zařazena na osmé pořadí, později se posunula na chronologické sedmé místo, které ovšem někteří badatelé nověji přiřadili rekonstruovanému symfonickému fragmentu E dur (D 729); jednoznačně stanovené pořadí neexistuje. To však není jediná otázka, spojená s „Nedokončenou“. Titulní list autografu nese datum 30. října 1822 jako den započetí kompozice. Rukopis obsahuje dvě vypracované úplné věty a devět instrumentovaných taktů věty třetí, u dalších deseti taktů jsou pouze naznačeny nástroje a rukopis věty končí šestnáctým taktem tria. Pro opuštění rozepsaného díla se uvádějí různé hypotézy. Jedna z nich staví symfonii do souvislosti se Schubertovým jmenováním čestným členem Hudebního spolku ve Štýrském Hradci roku 1823. Schubert za udělenou poctu písemně poděkoval a připsal, že přikládá novou symfonii (možná právě hotové dvě věty), snad s myšlenkou, že ve Štýrském Hradci dojde k provedení. Když se tak nestalo, rozepsané dílo odložil. Jiný výklad argumentuje zmíněným obdobím hledání a považuje za možné, že se Schubert během kompozice rozhodl namísto tradičního čtyřvětého rozvrhu vytvořit symfonii o pouhých dvou větách. Partitura se objevila až po čtyřiceti letech u Schubertova přítele Anselma Hüttenbrennera, který se stal předsedou štýrského Hudebního spolku roku 1825. Od něj získal o třicet let později autograf skladby hudební ředitel vídeňské Společnosti přátel hudby Johann Herbeck. „Nedokončená“ symfonie zazněla poprvé 17. prosince 1865 za Herbeckova řízení v sále vídeňské Reduty a kritika ji označila za „perlu vzácné krásy“.

 

„Nedokončená“ je první známou symfonií v historii, jež je komponována v tónině h moll. Roku 1806 vyšla kniha Ideen zu einer Ästhetik der Tonkunst (Myšlenky k estetice hudebního umění) Christiana F. Schubarta, v níž autor uvažuje o psychologických vazbách určitých tónin k výrazu a náladě hudební skladby. Tónina h moll je podle Schubarta tóninou „trpělivosti, tichého očekávání osudu, odevzdanosti Božímu řízení světa“. Franz Schubert knihu nepochybně znal a volba tóniny byla zjevně záměrná. Zcela nová je forma první věty. Schubert vypouští pomalý úvod, jímž zpravidla začínaly symfonie klasicismu, samotného principu se však nevzdává: tajemně nastupují violoncella a kontrabasy, připojují se ostatní smyčce, téma se objeví ve třináctém taktu v hobojích a klarinetech. Vedlejší téma je stylizovanou odvozeninou rakouského lidového ländleru, jehož melodii vede opět violoncello. Do lyrické nálady vpadá náhle tutti orchestru. V provedení se Schubert stává symfonickým dramatikem, v repríze se vrací nálada expozice, ovšem vedlejší téma je v paralelní tónině D dur, nedochází tedy k tonálnímu sjednocení. Náladová příbuznost první a druhé věty je další novum. Druhá věta je tvořena dvěma tématickými okruhy, variacemi dvoutaktových motivů. Je jednou z nejkrásnějších volných vět vůbec, lyrika se v ní opět střídá s náhlými erupcemi, převažuje však celkový smířlivý dojem oné „odevzdanosti Božímu řízení“. Skici scherza jsou s charakterem dokončených vět v rozporu, který Schubert rozhodně cítil a usoudil, že jej není možno – a ani nutno – překlenout. Tím, co vyřkl ve dvou větách, působí symfonie jako uzavřený celek.

 

Do jisté míry vysvětlují „nedokončenost“ Symfonie h moll i skici, které byly jako náčrtky k Symfonii D dur (D 936 A) identifikovány teprve v sedmdesátých letech minulého století. Pocházejí z roku 1828 a náčrtek volné věty je snad poslední skladatelův notový zápis vůbec, z posledních týdnů života. Celkem 1027 taktů je zapsáno v klavírní sazbě s částečnými údaji k vypracování instrumentace (particell). Věty jsou nadepsány Allegro maestoso, Andante a Scherzo, přičemž skica třetí věty má dvě verze a druhý návrh budí dojem, že jej Schubert mínil jako větu finální. Obdoba hledání formálního útvaru jako v případě „Nedokončené“ je zřejmá, a proto někteří badatelé hovoří spíše o fantazii než o symfonii. Přestože je patrné východisko v Beethovenově vzoru, jedná se o zjevnou „etapu na cestě od Schuberta k Mahlerovi“.

Franz Schubert/Luciano Berio — Rendering

Luciano Berio vytvořil podle Schubertových skic k Symfonii D dur v letech 1989–1990 skladbu Rendering („ztvárnění“) pro orchestr Concertgebouw v Amsterodamu. K využití skic existovalo už několik pokusů, například od Petera Gülkeho (pro orchestr), Rudiho Leopolda (pro tři violoncella a kontrabas) a Klause Arpa (pro dechový oktet). Beriovi nešlo o transkripci či parafrázi, ani o rekonstrukci či dokomponování, nehodlal předstírat, že je Schubert; takovou praxi přirovnává k restaurátorům výtvarných děl, kteří se snaží historická díla „vylepšit“ a napáchají na nich nenapravitelné škody: „Když jsem pracoval se Schubertovými náčrtky, řídil jsem se moderními restaurátorskými kritérii, která mají za cíl oživit staré barvy, avšak nepokoušejí se odstranit působení času, proto ponechávají i prázdná místa a nesnaží se je domalovat.“ Berio využil stejné obsazení orchestru, jaké je předepsáno v „Nedokončené“ a snažil se zachovat Schubertův kolorit. Instrumentační pokyny, naznačené Schubertem jen zkratkovitě, bylo třeba doplnit o střední a spodní hlasy. Berio cítil Schubertovu snahu překonat definitivně Beethovenův vzor a v pomalé větě, která ho nejvíce ohromila, také on rozpoznal „Mahlerova ducha“. Prázdná místa skic propojují proměnlivé úseky v pianissimu, vždy ohlášené celestou, tvořené schubertovskými reminiscencemi. Mezi náčrtky k symfonii nalezl Luciano Berio také cvičení v kontrapunktu, jímž se Schubert v posledním roce života zabýval. „Nemohl jsem odolat, abych ho neintegroval do Andante,“ prozradil skladatel. Schubertovo kontrapunktické studium se výrazně uplatnilo ve skice ke scherzu, respektive finální větě. „Tyto poslední náčrtky, i když jen fragmentární, jsou velmi homogenní a ukazují Schuberta v procesu testování různých kontrapunktických možností na základě jednoho a téhož tematického materiálu.“ Nejednoznačnost charakteru věty usiloval Berio zachovat. Dvě věty Rendering uvedl poprvé 14. června 1989 s orchestrem, Concertgebouw v Amsterdamu Nikolaus Harnoncourt, 19. dubna 1990 pak zazněla tamtéž světová premiéra celého díla za řízení Riccarda Chaillyho.

Ludwig van Beethoven — Symfonie č. 7 A dur op. 92

Devět symfonií Ludwiga van Beethovena tvoří nezpochybnitelný mezník ve vývoji druhu. U předchůdců Haydna a Mozarta se ustálila formální struktura symfonie, Beethoven pak v každé jednotlivé symfonii zděděný princip individuálně propracovával. Ze symfonie se u něj definitivně stává myšlenkový celek, jako významný produkt tematické práce narůstá závažnost provedení v sonátové větě, každé z děl získává individuální charakter. Symfonii č. 7 A dur, op. 92, začal komponovat v říjnu 1811, od dubna 1812 vypracovával partituru a současně už zahájil kompozici osmé symfonie, kterou dokončil již v říjnu téhož roku. Uvědomoval si, že ztráta sluchu je nevyhnutelná a subjektivně se s tímto vědomím vyrovnával až hektickou tvořivostí. Okolnosti Beethovenova soukromého života těchto dvou let jsou jednou z největších, dosud ne v úplnosti rozluštěných hádanek. Sužován revmatickými bolestmi vyhledal v létě 1812 západočeské lázně. Cestou tam se zastavil v Praze a od začátku července do začátku října pobýval v Teplicích, Karlových Varech a Františkových Lázních. Rozpracovanou symfonii měl s sebou. S karlovarským pobytem je spojen tzv. „dopis nesmrtelné milence“, v Teplicích se odehrálo jeho památné setkání s Johannem Wolfgangem Goethem. V listopadu zemřel po úrazu hrabě Kinský, jeden z Beethovenových mecenášů, což vyvolalo spolu se znehodnocením měny v důsledku napoleonských válek u skladatele pocit, že je teď jen „chudý rakouský muzikant“. Rozmíška s bratrem Johannem, jenž podle Beethovenova žil s osobou nepřípustné morální pověsti, a onemocnění bratra Karla byly dalšími z mnoha starostí, jež skladatele soužily. Obě symfonie, sedmá i osmá, jsou přitom díla vyrovnané nálady, jakoby nedotčená vnějšími vlivy.

Sedmá symfonie byla neoficiálně provedena v dubnu 1813 v rezidenci rakouského arcivévody Rudolfa; na přípravách koncertu se podíleli Beethovenův přítel Mikuláš Zmeškal, rodák z Leštin na dnešním Slovensku, a kapelník knížete Lobkowitze Antonín Vranický. První veřejné provedení symfonie se uskutečnilo na dobročinném koncertě 8. prosince 1813 v aule vídeňské univerzity, spolu se skladbou Wellingtonovo vítězství aneb Bitva u Viktorie, op. 91. Efektní hřmotná skladba reagující na Napoleonovu červnovou porážku, v níž spoluúčinkovali mj. Louis Spohr, Johann Nepomuk Hummel, Giacomo Meyerbeer, Ignaz Moscheles a Antonio Salieri, zaujala v koncertu organizovaném vynálezcem mechanických nástrojů Johannem Nepomukem Mälzelem (jenž pro Beethovena sestrojoval naslouchátka) mnohem víc než Sedmá symfonie. Úspěšný koncert byl 12. prosince reprízován a hned po Novém roce, 2. ledna 1814, zařadil Beethoven stejný program na svůj benefiční koncert ve velkém sále vídeňské Reduty. V následující sezoně, 29. listopadu 1814, zazněly obě skladby spolu s premiérou dalšího příležitostného díla, věnovaného představitelům mocností zúčastněných při vídeňském kongresu Der glorreiche Augenblick (Přeslavný okamžik) s takovým úspěchem, že byl celý program 2. a 25. prosince reprízován a podle Beethovenova sekretáře a životopisce Antona Schindlera to byly „nejvelkolepější dny Beethovenova života“. Sedmou symfonii Beethoven věnoval průmyslníkovi a bankéři, říšskému hraběti Moritzi Friesovi, sběrateli uměleckých předmětů, jejž jeho vášeň a výstřední život přivedly na mizinu. (Friesův vzstup a pád inspiroval Ferdinanda Raimunda k divadelní hře Marnotratník). Obliba Sedmé symfonie ještě vzrostla po jejím vydání tiskem roku 1816. Skladatel popularity skladby využil a přepracoval ji také pro klavír na dvě i čtyři ruce, respektive pro dva klavíry; úpravy věnoval ruské carevně Jelizavetě Alexejevně, rozené pricezně Luise von Baden.

Sedmé symfonii se setkávají patos páté symfonie i živelná radost šesté. V první větě nalezneme obě polohy v pomalém úvodu a vlastním nástupu hlavního tématu, z jehož synkopického rytmu vyrůstá i další myšlenka. Dvojité variace druhé věty jsou mistrovskou ukázkou Beethovenovy tematické práce, třídílné scherzo v triu údajně přináší melodii dolnorakouské poutní písně. Bylo to však pravděpodobně především živelné finále, pro něž nazval Richard Wagner tuto symfonii „apoteózou tance“.