Josef Špaček • Komorní orchestr České filharmonie


Vivaldiho Čtvero ročních dob zní v desítkách měst po celém světě každý večer v nejrůznějších prostorách a provedeních, často jako turistická atrakce. Za svou proslulost platí daň v podobě kolísavé, většinou spíš špatné úrovně provedení. Na úvod řady K jsme se rozhodli předložit vám Vivaldiho cyklus v plném lesku s Josefem Špačkem.

  • Koncert z řady K
  • Délka programu 1 hod 30 min
  • Komorní soubory České filharmonie

Program

Antonio Vivaldi
Čtvero ročních dob, čtyři koncerty pro housle a smyčcový orchestr op. 8 

Astor Piazzolla
Čtyři roční doby v Buenos Aires

Účinkující

Josef Špaček
housle, umělecký garant projektu

Komorní orchestr České filharmonie

Fotografie ilustrujicí událost Josef Špaček Komorní orchestr České filharmonie

Rudolfinum — Dvořákova síň


Revoluční dílo, které bývá považováno za první programní skladbu, evokuje zpívající ptáky, bzučící mouchy, zimní oheň i zamrzlou krajinu, štěkajícího psa, letní bouři nebo tanečníky posilněné vínem. Strhující přehlídku virtuozity a hojnosti hudebních nápadů spojil Vivaldi se sonety ilustrujícími náladu každého ze čtyř koncertů. Král argentinského tanga Astor Piazzolla situoval svá roční období do Buenos Aires a původně je nezamýšlel jako cyklus. Všechna čtyři tanga psal pro housle, klavír, elektrickou kytaru a bandoneon. Španělský název Cuatro Estaciones Porteñas odkazuje na obyvatele Buenos Aires. Výraz porteñooznačuje obecně obyvatele přístavního města, jímž se v Argentině automaticky rozumí člověk z Buenos Aires. Úspěšný ukrajinský skladatel Leonid Děsjatnikov upravil na žádost Gidona Kremera skladbu pro sólové housle a smyčcový orchestr a do Piazzollovy hudby vložil citace z Vivaldiho, čímž ještě posílil souvislost mezi oběma díly.

Účinkující

Komorní orchestr České filharmonie  

„Je to splnění našeho společného snu s Jiřím Bělohlávkem: po dvou letech příprav uvádíme v život pravidelné koncerty Komorního orchestru České filharmonie. Pod tímto názvem se neskrývá jedno určité těleso, ale projekt, v němž filharmonici zahrají v různých komorních seskupeních,“ objasnil novinku na jaře 2018 generální ředitel České filharmonie David Mareček. Hru filharmoniků v komornějším počtu Jiří Bělohlávek vnímal jako důležitou součást „hygieny“ orchestrálních hráčů. V menším orchestru, s repertoárem od baroka po současnost si hráči tříbí intonaci, frázování i spolupráci individualit v rámci celku. Komorní orchestr s proměnlivým složením, ovšem vždy výhradně z hráčů České filharmonie, se oficiálně zrodil pro 123. sezonu České filharmonie.

Josef Špaček  housle, umělecký partner orchestru
Josef Špaček

Josef Špaček si svou hrou podmaňuje publikum celého světa a řadí se mezi nejvýraznější talenty své generace. Jeho hra vyniká technickou jistotou, virtuozitou, osobitým výrazem a širokým rozsahem barevnosti zvuku. Vystupuje s významnými orchestry po celém světě a spolupracuje s uznávanými dirigenty. Stejnou pozornost jako sólovým recitálům věnuje i komorní hudbě a je pravidelným hostem prestižních festivalů i koncertních sálů v Evropě, Asii a v USA. Josef Špaček studoval pod vedením renomovaných pedagogů Idy Kavafian a Jaimeho Laredy na Curtisově hudebním institutu ve Filadelfii nebo Jicchaka Perlmana na newyorské Juilliard School. Studium na Pražské konzervatoři absolvoval pod vedením Jaroslava Foltýna. Je laureátem světově proslulé mezinárodní soutěže královny Alžběty v Bruselu. V roce 2011 se stal historicky nejmladším koncertním mistrem České filharmonie a na této pozici setrval devět sezon až do roku 2020. Josef Špaček hraje na housle „LeBrun; Bouthillard“ Guarneri del Gesù cca 1732 zapůjčené od společnosti Ingles & Hayday.

Skladby

Antonio Vivaldi
Čtvero ročních dob, čtyři koncerty pro housle a smyčcový orchestr op. 8

Zkouška harmonie a nápadu – tak nazval benátský skladatel Antonio Vivaldi svoji nejslavnější sbírku houslových koncertů vydanou tiskem v Amsterdamu roku 1725. Původně úspěšný chrámový a operní autor získal během patnácti let od nadšeného přijetí sbírky L’estro armonico (Harmonický vrtoch, vnuknutí), op. 3, celoevropský věhlas průkopníka instrumentálního koncertu. Následující sbírky op. 4 (La Stravaganza), op. 5 (houslové sonáty), op. 6 a 7 (houslové koncerty), jejichž tisková vydání nebyla příliš vydařená, korunoval titul Il cimento dell’armonia e dell’inventione (Zkouška harmonie a nápadu), op. 8. Sbírka obsahuje vyzrálé virtuózní koncerty pro sólové housle, dokládající výjimečnost svého autora. Je rozdělená na dva díly po šesti skladbách. V prvním dílu přidělil Vivaldi každému z koncertů příznačný název, kterým naznačil jeho charakter či přímo děj. Vedle La tempesta di mare (Mořská bouře) a Il piacere (Potěšení) je to dodnes nejslavnější čtveřice – Jaro, Léto, Podzim a Zima. Ve druhém dílu sbírky je názvem a programem vybaven pouze jeden koncert – La caccia (Lov).

Čtvero ročních dob je přelomovým cyklem, který přinesl zcela novou koncepci: popis a vyprávění děje skrze abstraktní jazyk instrumentální hudby. Ta zvukomalebně vykresluje bublající potoky, zpívající ptáky, pastýře a jeho štěkajícího psa, bzučící mouchy, bouři nebo zamrzlou krajinu. Program Čtvera ročních dob je unikátně popsán v připojených sonetech od neznámého autora. Vedou se spory, zda hudba vznikla na základě sonetů nebo naopak, není ani vyloučeno, že autorem básní byl sám Vivaldi. Přímo v notách skladatel zapsal odkazy na příslušné pasáže sonetů.

Pro české země je významnou skutečností, že Vivaldi sbírku věnoval pražskému hraběti Václavu Morzinovi, který ho již dříve jmenoval svým „hudebním mistrem v Itálii“ – což byl čestný titul zavazující Vivaldiho čas od času dodat nějaké skladby. Z dedikace uvedené v úvodu tištěné sbírky vyplývá, že Morzin znal Čtvero ročních dob dlouho před jejich vydáním, a že tudíž Vivaldi cyklus hraběti poslal v rukopisné podobě již dříve jako repertoárový kus pro jeho kapelu. Vivaldi se v dedikaci Morzinovi doslova omlouvá, že mu nyní věnuje něco, co už mu předtím dal (nebo spíše prodal – ponížené dedikace aristokratům byly v té době spojeny s finanční odměnou). „Snažně prosím, nebuďte udiven, že mezi těmito několika málo skromnými koncerty Vaše Nejvyšší Jasnost najde též Čtvero ročních dob, které se již tak dlouho těší šlechetné přízni Vaší Nejvyšší Jasnosti, nýbrž věřte, že jsem shledal vhodným nechat je vytisknout, protože jakkoli zůstávají stejné, přidal jsem k nim, vedle sonetů, velmi jasné vysvětlení veškerých věcí v nich obsažených, takže jsem si jist, že se Vám budou jevit jako nové,“ píše Vivaldi v úvodu sbírky.

Nadstandardní vztahy hraběte Morzina s velikánem tehdejší italské hudby představují výjimečný fenomén na hudební scéně v Čechách v první polovině 18. století. Důvodem jejich kontaktů byl Morzinův zájem o hudbu a jeho snaha vybudovat a provozovat kvalitní kapelu. Její činnost, složení a repertoár jsou v současné době důkladně rozkrývány z dochovaných materiálů a badatelé zjišťují velký tvůrčí i hráčský potenciál Morzinových hudebníků. Jeho dokladem je i virtuózní Vivaldiho cyklus.

Astor PIAZZOLLA
Čtyři roční doby v Buenos Aires

ÁSTOR PIAZZOLLA
(1921–1992)

Pomyslným synonymem k jeho jménu je „tango“. Skladatel jeho propagaci a uměleckému rozvoji zasvětil celý svůj život. Ástor Pantaleón Piazzolla, jediné dítě italských imigrantů, se narodil v argentinském městě Mar del Plata. Jeho rodina, která se o čtyři roky později přestěhovala do New Yoku, milovala a poslouchala jazzovou a klasickou hudbu i tradiční argentinské tango. V osmi letech začal hrát Piazzolla na bandoneon, typ knoflíkové tahací harmoniky, a ve dvanácti složil své první tango. Díky učiteli klavíru si zamiloval Bachovu hudbu a později ji hrál na bandoneon. Jako patnáctiletý se vrátil s rodinou do Mar del Plata a v sedmnácti letech odešel do Buenos Aires, kde se stal členem jednoho z největších tango orchestrů, orchestru Anibala Troila. V roce 1946 založil vlastní orchestr. Kvůli aranžérským ambicím začal studovat u významného argentinského skladatele Alberta Ginastery a přitom stále studoval hru klasických autorů – Bartóka nebo Stravinského – a snažil se o klasické kompozice. V 50. letech pobýval na stipendiu v Paříži u slavné Nadi Boulanger. Zahrál jí své tango Triunfal a Boulanger prý prohlásila: „Astore, Vaše klasické skladby jsou napsané velmi dobře, ale opravdový Piazzolla je zde, nikdy ho neupozaďujte.“ Pro Piazzollu to byl jasný impuls k návratu k tangu a bandoneonu, rozhodl se ovšem klasiku a tango propojit do sofistikované hudby s vášní tanga. Zde začíná historie takzvaného „nového tanga“ („tango nuevo“). Po návratu do Argentiny založil v Buenos Aires okteto ve složení dva bandoneony, dvoje housle, kontrabas, violoncello, klavír a elektrická kytara a pro něj začal psát inovativní skladby podobné spíše komorní hudbě s nábojem tanga. Naprosto nový styl si získal příznivce, ale také až agresivní odpůrce – z řad příznivců tradičního tanga. V roce 1959, po krátkém „jazzovém“ pobytu v New Yorku, založil v Buenos Aires kvinteto (bandoneon, housle, kontrabas, klavír a elektrická kytara), který se stal Piazzollovou nejoblíbenější formací. Vedle toho pracoval i na velkých orchestrálních projektech a nahrávkách. Napsal komorní tango-operu María de Buenos Aires s písněmi v rytmu tanga, v Paříži složil oratorium El Pueblo Joven, poté tvořil v Itálii, kam utekl před argentinskou vojenskou diktaturou. Podnikal fúze s rockem, kdy rozšířil svůj kvintet o bicí, syntezátor, kytaru nebo saxofon. Spolupracoval s Chickem Coreou nebo Gerry Mulliganem, ale také s ruským violoncellistou Mstislavem Rostropovičem.

Ve stylu tanga a pro typické kvinteto je napsaná i čtveřice Cuatro Estaciones Porteñas (Porteñas znamená v místním dialektu Buenos Aires, tedy Čtyři roční doby v Buenos Aires). Protože Piazzolla od mládí obdivoval a hrál evropskou barokní hudbu, znal dobře i Vivaldiho Čtvero ročních dob. Nechal se jimi volně inspirovat po obsahové stránce, nikoli hudebněstylové. Navíc své „roční doby“ napsal jako samostatné kusy a tak je i prezentoval, třebaže je občas provedl společně. Nejstarší Léto (1965) vzniklo původně jako hudba k divadelní hře Alberta Rodrígueze Muñoze Melenita de oro a poté jako samostatná skladba. O čtyři roky později napsal Piazzolla Zimu a v roce 1970 Jaro a Podzim.

V letech 1996–1998 se původní čtveřice skladeb ujal ruský skladatel Leonid Děsjatnikov (*1955) a vytvořil jak nové aranže pro sólové housle a smyčcový orchestr, tak i nové rozčlenění každé skladby na tři tempa (rychlá-pomalá-rychlá, ovšem v jednom celku), oboje s úmyslem vytvořit jasné vazby na Vivaldiho. Do každé části navíc dosadil přímé citace Vivaldiho Čtvera ročních dob, ovšem s ohledem na odlišné polokoule, na nichž obě čtveřice skladeb vznikly, uvádí například v Piazzollově Létě prvky z Vivaldiho Zimy.

To nejlepší z Rudolfina


5x do roka přímo do vašeho e-mailu.
Přidejte se k 9500+ čtenářů.

Váš e-mail je u nás v bezpečí. Odhlášení na jeden klik.

Zavřít
Tak copak vás zajímá?