Fotografie ilustrujicí stránku  Česká filharmonie Semjon Byčkov

Semjon Byčkov

Česká filharmonie

Česká filharmonie

Německý skladatel Detlev Glanert patří k nejúspěšnějším operním autorům současnosti. V minulé sezoně uvedla Česká filharmonie jeho skladbu Weites Land, na kterou naváže českou premiérou celovečerního Requiem za Hieronyma Bosche.

Koncert z řady A
Délka programu 2 hod
Program

Detlev Glanert
Requiem za Hieronyma Bosche (2015–2016)

Účinkující

Aga Mikolaj
soprán

Christa Mayer
mezzosoprán

Stefan Vinke
tenor

Albert Pesendorfer
bas

Luděk Vele
umělecký přednes

Pražský filharmonický sbor

Lukáš Vasilek
sbormistr

Slovenský filharmonický zbor

Jozef Chabroň
sbormistr

Semjon Byčkov
dirigent

Česká filharmonie

Fotografie ilustrujicí událost Semjon Byčkov Česká filharmonie
Rudolfinum — Dvořákova síň
18. 3. 2020  středa — 19.30
Nelze objednat online
19. 3. 2020  čtvrtek — 19.30
Nelze objednat online
20. 3. 2020  pátek — 19.30
Nelze objednat online

Zákaznický servis České filharmonie

Tel.:  ++420 778 532 539

E-mail: info@ceskafilharmonie.cz

Zákaznický servis je pro vás k dispozici v pracovní dny od 9.00 do 18.00 hod. V červenci a srpnu do 15.00 hod.

Preludium - 18:30 Sukova síň

Německý skladatel Detlev Glanert patří k nejúspěšnějším operním autorům současnosti. V minulé sezoně uvedla Česká filharmonie jeho skladbu Weites Land, na kterou naváže českou premiérou celovečerního Requiem za Hieronyma Bosche. Requiem vzniklo na objednávku amsterdamského orchestru Concertgebouw k pětistému výročí úmrtí proslulého nizozemského malíře. Glanert v něm nezapře bohatou operní zkušenost, která se projevuje jak ve zvukovém pojetí díla, tak v jeho dramatické výstavbě. Texty katolické mše za zemřelé kombinuje se středověkou sbírkou Carmina burana, z níž vybírá popis sedmi smrtelných hříchů. Jsme svědky duchovního soudu, v němž archanděl Michael pohlíží na Boschův život skrze těchto sedm hříchů. V osmnácti částech se musí Bosch zodpovídat Božímu soudu, kde vypravěč je hlavním žalobcem, malý sbor zpívá liturgický text requiem a velký sbor se čtyřmi sólisty kombinuje tento text s popisem hříchů. Kritik britského Guardianu Andrew Clements označil Glanertovo Requiem za „mimořádně silné oratorní dílo plné invence, které nachází překvapivé hudební paralely k Boschově surrealistické obraznosti a do krajnosti vedených vizí nebe a pekla, vznešenosti a intimity. Staví vedle sebe záblesky apokalypsy i chvíle ryzí něhy a v detailní práci se sborem i orchestrem se vyhýbá všem současným klišé.“

Účinkující

Aga Mikolaj  soprán

Někdejší členka Bavorské státní opery v Mnichově Aga Mikolaj studovala u Elisabeth Schwarzkopf a uměleckou reputaci si získala předními rolemi v Mozartových operách. V uplynulých sezonách si vybudovala široký repertoár zahrnující hlavní role v dílech Richarda Strausse, Verdiho a Wagnera a sbírala úspěchy po celé Evropě i ve Spojených státech amerických. 

Mezi největší úspěchy její bohaté kariéry patří debuty v Pařížské národní opeře a Divadle alla Scala (Kouzelná flétna), Státní opeře Unter den Linden v Berlíně a Semperově opeře v Drážďanech (Don Giovanni), na festivalu v Glyndebourne (Così fan tutte) a v Opeře Monte Carlo (Falstaff). Dalšími významnými rolemi byly Donna Anna v moskevském Velkém divadle a Taťána (Evžen Oněgin) v Semperově opeře, Eva (Mistři pěvci norimberští) v divadle Aalto v Essenu a Freia (Zlato Rýna) a Micaela (Carmen) v Bavorské státní opeře. Jako Donna Elvíra se Aga Mikolaj představila ve Walt Disney Hall s Losangeleskou filharmonií a Gustavem Dudamelem a na japonském turné Vídeňské státní opery se Seiji Ozawou. Jako součást slavného nastudování Prstenu Nibelungova Danielem Barenboimem vystoupila v Divadle alla Scala, Berlínské státní opeře a na BBC Proms v Londýně.

Jako koncertní pěvkyně má Aga Mikolaj v repertoáru díla Mahlera, Beethovena, Schuberta, Strausse, Verdiho, Dvořáka, Zemlinského, Brittena, Pendereckého a Szymanowského. Ve Verdiho Requiem debutovala pod taktovkou Marisse Jansonse v amsterdamském Concertgebouw a v dalších sezonách je pak zpívala v Berlíně, Barcleoně, Varšavě, Paříži a Bostonu.

V této sezoně se Aga Mikolaj představí jako Fiordiligi a Donna Elvira v palermském Teatro Massimo pod taktovkou Omera Meira Wellbera. Na koncertních pódiích zpívá part v Beethovenově 9. symfonii s Andrejem Borejkem a Neapolskou a Varšavskou filharmonií a s Emmanuelem Krivinem a Skotským komorním orchestrem. Vystoupila také v Zemlinského Lyrické symfonii ve Státním divadle v Hannoveru pod taktovkou Jordana de Souzy. Glanertovo Requiem za Hieronyma Bosche zpívala již v prosinci 2019 s BBC Symphony Orchestra pod vedením Semjona Byčkova.

Christa Mayer  mezzosoprán

Christa Mayer studovala zpěv na Univerzitě hudby a divadla v Mnichově. Navštěvovala třídu písňové interpretace Helmuta Deutsche a operní kurz zahrnující účinkování v Divadle prince regenta v Mnichově, který absolvovala s nejlepším možným výsledkem.

Získala ceny v mnoha soutěžích, například ARD International Music Competition v roce 2000. Navíc obdržela Plaketu Richarda Strausse, cenu pro mladé talenty udělovanou Společností Richarda Strausse, a Cenu bavorské státní podpory pro mladé umělce.

Počínaje sezonou 2001/2002 se stala Christa Mayer členkou operního souboru Saské státní opery v Drážďanech. Angažovala ji také Německá opera v Berlíně, Bavorská státní opera v Mnichově, divadlo festivalu Maggio musicale ve Florencii a Teatro La Fenice v Benátkách. V roce 2006 zpívala Erdu (Zlato Rýna) v sérii Prsten Nibelungův v drážďanské Semperoper pod taktovkou Fabia Luisiho. O rok později ve stejné roli účinkovala ve Valencii a Florencii v nastudování Zubina Mehty.

Christa Mayer zároveň vystupuje po celé Evropě na koncertních pódiích – v barcelonském Palau de la Musica, lisabonském Teatro San Carlo, drážďanském Kreuzkirche, berlínském Konzerthausu, u Bamberských symfoniků nebo na festivalu September Musical Montreux.

V létě 2008 Christa Mayer debutovala na festivalu v Bayreuthu jako Erda a Waltraute a byla pozvána i na dva následující roky. Festival ji angažoval také do role Mary (Bludný Holanďan).

Dále Christa Mayer nastudovala role Cornelie (Händel: Giulio Cesare) v Drážďanech a Düsseldorfu, Erdy / Waltraute (Prsten Nibelungův) v Drážďanech, Hamburku a Tokiu, Brangäne (Tristan a Isolda) v Bayreuthu, Emilie (Otello) v Salcburku, Fricky (Valkýra) v Salcburku a Drážďanech, Hraběnky (Malíř Mathis), Didony (Trójané), Feneny (Nabucco), Matky (Hänsel und Gretel) a dalších.

V únoru 2020 obdržela Christa Mayer čestný titul komorní pěvkyně od Svobodného státu Sasko.

Stefan Vinke  tenor

Německý hrdinný tenor Stefan Vinke studoval obor chrámový hudebník na hudební akademii v Kolíně nad Rýnem a poté zahájil svoji profesionální pěveckou dráhu v Karlsruhe a Mönchengladbachu. V roce 1999 obdržel pozici „Mladý hrdinný tenor“ v Národním divadle v Mannheimu a o rok později mu zde časopis Opernwelt udělil titul „Mužský debutant roku“.

Všeobecně známý jako interpret velkých wagnerovských tenorových rolí zpíval role Tristana Siegfrieda, Tannhäusera, Parsifala, Lohengrina, Rienziho a také Siegmunda (Valkýra), Siegfrieda (Soumrak bohů), Erika (Bludný Holanďan) a Walthera von Stolzing (Mistři pěvci norimberští).

Stefan Vinke má za sebou nepočet vystoupení v sérii Prsten Nibelungův zahrnující Royal Opera House, Covent Garden se sirem Antoniem Pappanem, newyorskou Metropolitní operu s Philippem Jordanem, Vídeňskou státní operu a Bavorskou státní operu pod taktovkou Kirila Petrenka a Německou operu s Donaldem Runniclesem.

Dále zpíval titulní roli Idomenea, Florestana (Fidelio), Baccha (Ariadne), Paula (Mrtvé město), Jima Mahonyho (Vzestup a pád města Mahagonny) v divadlech v Berlíně, Hamburku, Kolíně nad Rýnem, Lipsku, Stuttgartu, Mnichově, Paříži, Montpellier, Lisabonu, Barceloně, Benátkách, Madridu, Melbourne, Pekingu, Ženevě, Chicagu, Seattlu, Hongkongu, Sydney a na Salcburském festivalu.

V roce 2019 měli největší úspěch jeho Tristan na festivalu v Bayreuthu pod taktovkou Christiana Thielemanna a Siegfried v Musikpalastu v Budapešti s Ádámem Fischerem. Následují Tristan v Bologni, Athénách a Karlsruhe a jeho premiéra v roli Císaře v opeře Richarda Strausse Žena beze stínu v Lipsku.

Stefan Vinke je také žádaným koncertním umělcem. Vedle vystoupení se Semjonem Byčkovem a Českou filharmonií v této sezoně zpívá také ve Frankfurtu nad Mohanem v Beethovenově oratoriu Kristus na hoře Olivetské.

Albert Pesendorfer  basbaryton

Rakouský basista Albert Pesendorfer studoval zpěv a hru na flétnu na Brucknerově univerzitě v Linci a na Hudební univerzitě ve Vídni. V letech 2002 až 2005 získal stálé angažmá v divadle v Erfurtu, v sezoně 2005/2006 v Tyrolském zemském divadle v Innsbrucku a od roku 2006 do 2011 ve Státní opeře v Hannoveru. V roce 2012 nastoupil do Německé opery v Berlíně, kde působil do roku 2016.

Od té doby účinkoval mimo jiné ve Vídeňské státní opeře, Hamburské státní opeře, Opeře Kolín nad Rýnem, Národní opeře v Tokiu, curyšském Opernhausu, madridském Teatro Real, v drážďanské Semperoper, Divadle na Vídeňce a Vlámské opeře v Antverpách. Z významných operních festivalů účinkoval v létě 2014 v Bregenzu v roli Sarastra a v roce 2016 v Bayreuthu jako Hagen ve Wagnerově Soumraku bohů pod taktovkou Marka Janowského. Ve stejné roli exceloval s obrovským úspěchem ve Vídeňské státní opeře za řízení Ádáma Fischera.

Repertoár Alberta Pesendorfera zahrnuje více než sedmdesát rolí, mezi jinými jsou to Hans Sachs (Mistři pěvci norimberští), Gurnemanz (Parsifal), Fasolt (Zlato Rýna), Hunding (Valkýra), Hagen (Soumrak bohů), Král Marke (Tristan a Isolda), Král Heinrich (Lohengrin), Osmin (Únos ze Serailu), Rocco (Fidelio), Sparafucile (Rigoletto), Filip II (Don Carlos) a Banquo (Macbeth). V roce 2011 ho nominoval časopis „Opernwelt“ na titul Zpěvák roku – za ztvárnění rolí Hundinga a Hagena v hannoverské Státní opeře.

Koncertní vystoupení zavedla Alberta Pesendorfera mimo jiné do vídeňského Musikvereinu a Konzerthausu, budapešťského Musikpalastu, Brucknerhausu v Linci, Berlínské Filharmonie, Barbican Hall v Londýně a do Japonska a Spojených států amerických. Patří sem i debut s Českou filharmonií.

Od zimního semestru roku 2015 je Albert Pesendorfer profesorem zpěvu na Universität der Künste v Berlíně.

Ve vídeňské Volksoper ho lze nyní potkat jako Timura (Turandot), Eremita (Čarostřelec), Sarastra (Kouzelná flétna) a s obzvláště velkým úspěchem jako Sebastiana Kundrathera v opeře Kehraus um St. Stephan skladatele Ernsta Křenka.

V sezoně 2019/2020 se Pesendorfer vrací do titulní role v Musorgského opeře Boris Godunov ve vídeňské Volksoper.

Luděk Vele  bas

Luděk Vele absolvoval Pražskou konzervatoř u profesora Jaroslava Horáčka a v posledním roce studia přijal angažmá v liberecké opeře. Sólistou Opery Národního divadla je od roku 1983. Zde svůj repertoár obohatil téměř o všechny významné úlohy basového oboru, které mu mohla zdejší dramaturgie poskytnout. Vedle svého mistrovsky propracovaného Vodníka, Kecala a Leporella zde mj. nastudoval Smetanova Chrudoše (Libuše), Palouckého (Hubička), Beneše (Dalibor) a Mumlala (Dvě vdovy), Marbuela (Čert a Káča), Filipa (Jakobín), Kněze Grigorise (Řecké pašije), titulní roli Donizettiho Dona Pasquala, Sparafucila (Rigoletto) a Banca (Macbeth), Bartola (Figarova svatba), Komtura (Don Giovanni) a mnoho dalších rolí. Za své výjimečné výkony v rolích Chrudoše a Barona Ochse byl oceněn Cenami Thálie 1995 a 1996. Spolupracuje s rozhlasem a televizí. Je častým hostem operních scén i koncertních pódií doma i v zahraničí. Natočil též řadu snímků pro domácí i zahraniční hudební vydavatelství.

Pražský filharmonický sbor  sborový zpěv
Pražský filharmonický sbor

Pražský filharmonický sbor (PFS) je předním evropským vokálním tělesem a jako jeden z nejvýznamnějších českých uměleckých ansámblů je zřizován přímo Ministerstvem kultury České republiky. Během dlouhé historie sboru založeného v roce 1935 se v jeho čele vystřídali nejvýznamnější čeští sbormistři (mj. Jan Kühn, Josef Veselka, Pavel Kühn). Od roku 2007 je hlavním sbormistrem Lukáš Vasilek.

Doménou PFS je především oratorní a kantátový repertoár. Při jeho uvádění sbor spolupracuje s nejslavnějšími světovými orchestry (např. Česká či Berlínská filharmonie, Vídeňští symfonikové) a dirigenty (např. Daniel Barenboim, Jakub Hrůša, Tomáš Netopil, Zubin Mehta, sir Simon Rattle). PFS se nevyhýbá ani opeře. Pravidelně spolupracuje s Národním divadlem v Praze a od roku 2010 je rezidenčním sborem operního festivalu v rakouském Bregenzu.

Těleso realizuje také řadu vlastních projektů. Od roku 2011 pořádá v Praze cyklus samostatných sborových koncertů, jejichž dramaturgie je zaměřena především na náročná a méně známá díla sborového repertoáru „a cappella“ nebo s komorním instrumentálním doprovodem. Nedílnou součástí aktivit sboru je také péče o hudební výchovu mládeže. Pro studenty pěveckých oborů organizuje Akademii sborového zpěvu, jejímž cílem je umožnit mladým umělcům získat praxi v profesionálním vokálním ansámblu.

Bohaté aktivity PFS v sezoně 2019/2020 zahrnují mj. koncerty na festivalech Dvořákova Praha, Pražské jaro, turné do Hongkongu, vystoupení v novém sále Zarjadje, debuty na Velikonočním festivalu v Salcburku se Staatskapelle Dresden a Christianem Thielemannem nebo v sále Labské filharmonie v Hamburku s Českou filharmonií pod taktovkou Jakuba Hrůši a s Labskou filharmonií NDR v čele s Alanem Gilbertem. Jubilejní 85. sezonu uzavře PFS hostováním na festivalu Smetanova Litomyšl, a také účinkováním na festivalech ve švýcarském St. Gallenu a v rakouském Bregenzu. Pražský filharmonický sbor je držitelem ceny Classic Prague Award 2018 za Nejlepší vokální koncert a Ceny České televize – Klasika roku.

Lukáš Vasilek  sbormistr
Lukáš Vasilek

Lukáš Vasilek, hlavní sbormistr Pražského filharmonického sboru (PFS), je absolventem oboru dirigování na Akademii múzických umění v Praze a hudební vědy na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Od roku 1998 byl po jedenáct let sbormistrem Foerstrova komorního pěveckého sdružení a v letech 2005–2007 působil jako druhý sbormistr operního sboru Národního divadla v Praze. V čele PFS stanul v roce 2007. Vedle přípravy a dirigování samostatných koncertů studuje se sborem také repertoár pro účinkování ve velkých kantátových, oratorních a operních projektech. Spolupracuje při tom s významnými světovými dirigenty (např. Barenboim, Bělohlávek, Eschenbach, Honeck, Hrůša, Jordan, Luisi, Mehta, Noseda, Rattle) a orchestry (např. Berlínští filharmonikové, Česká filharmonie, Izraelská filharmonie, Petrohradská filharmonie, Staatskapelle Dresden, Vídeňští symfonikové). Od roku 2010 PFS pod jeho vedením hostuje na operním festivalu v rakouském Bregenzu.

Lukáš Vasilek je podepsán pod řadou nahrávek PFS vydaných mj. u společností Decca Classics, Deutsche Grammophon, Sony Classical a Supraphon. U posledního jmenovaného labelu vyšla v roce 2016 nahrávka kantát Bohuslava Martinů, která byla mj. nominována na výroční cenu britského časopisu BBC Music Magazine v kategorii sborové hudby.

Slovenský filharmonický zbor  sborový zpěv

Slovenský filharmonický sbor je předním reprezentantem slovenského profesionálního sborového umění. Do hudebního dění vstoupil v roce 1946 jako Smíšený sbor československého rozhlasu, pod vedením svého zakladatele Ladislava Slováka. Od roku 1955 sbor vedl více než dvacet let Jan Maria Dobrodinský, v roce 1957 získalo těleso současný název a status ve svazku Slovenské filharmonie. Roku 1977 převzal sbormistrovství Valentin Iljin, po něm Lubomír Mátl, Štefan Klimo, Pavel Baxa, Pavol Procházka, Marián Vach, Blanka Juhaňáková a Jan Rozehnal. Od roku 2014 je sbormistrem SFZ Jozef Chabroň.

Suverénní výkony sboru ocenili mnozí renomovaní dirigenti, jako Claudio Abbado, Serge Baudo, Jean-Claude Casadesus, Christoph von Dohnányi, Vladimír Fedosejev, Riccardo Chailly, Dmitrij Kitajenko, Zdeněk Košler, Ondrej Lenárd, Fabio Luisi, Lorin Maazel, Kurt Masur, Zubin Mehta, Franz Welser-Möst, Helmuth Rilling, Esa Pekka-Salonen, Peter Schreier, Pinchas Steinberg, Václav Talich nebo Emmanuel Villaume.

Při nespočtu zahraničních zájezdů sbor navštívil bezmála všechny evropské země, ale také Maroko, Turecko, Japonsko a Omán. Spolupracoval s prestižními zahraničními orchestry, jako jsou Berlínští a Vídeňští filharmonici, Vídeňští symfonici, Izraelská filharmonie nebo Orchestre de Paris.

V sezoně 2019/2020 provedl mimo jiné ve spolupráci s Orchestrem berlínského Konzerthausu a Christophem Eschenbachem Mahlerovu 8. symfonii, v závěru sezony uvede Beethovenovu 9. symfonii v Srbsku a Německu pod vedením Gabriela Feltze.

Jozef Chabroň  sbormistr

Jozef Chabroň absolvoval obor dirigování sboru na VŠMU v Bratislavě ve třídě Blanky Juhaňákové, tehdejší sbormistryně SFZ, a stal se jejím asistentem. Hlavním sbormistrem se stal v sezoně 2013/2014. Se Slovenským filharmonickým sborem nastudoval velké množství vokálně-instrumentálních děl a spolupracoval s řadou renomovaných dirigentů.

Mezi jeho nejvýznamnější umělecké počiny patří kompletní nastudování Schönbergova oratoria Mojžíš a Áron pro operní dům v Curychu a příprava SFZ pro produkci Musorgského opery Chovanština a Berliozových Trójanů ve Vídeňské státní opeře. Dirigoval samostatné koncerty SFZ v Hamburku, Bratislavě, Žilině a Piešťanech.

V květnu 2020 se poprvé představí jako hostující sbormistr Pražského filharmonického sboru.

Semjon Byčkov  dirigent
Semjon Byčkov

Ve druhé sezoně působení Semjona Byčkova na pozici šéfdirigenta a hudebního ředitele České filharmonie vyvrcholil Projekt Čajkovskij, zahájený v roce 2015 ještě před tím, než Byčkov k orchestru nastoupil. U společnosti Decca Classics vyšly Čajkovského symfonie, tři klavírní koncerty, Romeo a Julie, Serenáda pro smyčce a Francesca da Rimini. Kromě toho Byčkov Čajkovského díla provedl v rámci rezidencí v Praze, Tokiu, ve Vídni a Paříži a poprvé společně s orchestrem vystoupil na BBC Proms v Londýně. Mezi vrcholy sezony v Praze patřilo první Byčkovovo provedení Smetanovy Mé vlasti v čele České filharmonie.

V sezoně 2020/2021 se pozornost přesune z Čajkovského na Mahlera, provedení jeho symfonií je naplánováno jak na domácích pódiích, tak v zahraničí. Do středu pozornosti se dostane také nová hudba, Byčkov s Českou filharmonií zahrají světové premiéry děl Bryce Dessnera, Detleva Glanerta a Thomase Larchera, třech ze čtrnácti skladatelů (devět Čechů a pět cizinců), kteří napsali nové skladby na objednávku Semjona Byčkova iniciovanou na začátku jeho působení u orchestru. Po premiérách v Praze Byčkov s Českou filharmonií představí Dessnerovu symfonii a Larcherův klavírní koncert, zkomponovaný pro Kirilla Gersteina, ve Vídni, Paříži, Bruselu, Amsterdamu a Londýně.

Byčkov si získal uznání interpretacemi skladeb kmenového repertoáru, ale úzce spolupracuje i s řadou výjimečných soudobých skladatelů včetně Luciana Beria, Henriho Dutilleuxe a Maurizia Kagela. V posledních letech navázal spolupráci rovněž s Reném Staarem, Thomasem Larcherem, Richardem Dubugnonem, Detlevem Glanertem a Julianem Andersonem. Premiéry jejich skladeb provedl v čele Vídeňské filharmonie, Newyorské filharmonie, Královského orchestru Concertgebow a Symfonického orchestru BBC v rámci BBC Proms.

Tak jako Česká filharmonie, i Semjon Byčkov je pevně spjat s kulturou východoevropskou i západoevropskou. Narodil se v roce 1952 v Leningradu, v roce 1975 emigroval do Spojených států amerických a od poloviny osmdesátých let žije v Evropě. Od pěti let se Byčkovovi dostávalo mimořádného hudebního vzdělání. Coby student hry na klavír získal místo na Glinkově škole sborového zpěvu, kde také jako třináctiletý absolvoval první hodinu dirigování. V 17 letech byl přijat na leningradskou konzervatoř, kde studoval u legendárního Ilji Musina. Tři roky nato zvítězil v Rachmaninově dirigentské soutěži. Poté, co mu byla odepřena výhra – možnost dirigovat Leningradskou filharmonii – Byčkov ze Sovětského svazu odešel.

Když se Semjon Byčkov roce 1989 do Petrohradu vrátil na pozici hlavního hostujícího dirigenta Petrohradské filharmonie, měl už za sebou úspěchy v USA, kde zastával funkci hudebního ředitele Grand Rapids Symphony Orchestra a orchestru Buffalo Philharmonic. Jeho mezinárodní kariéra začala ve Francii vystoupeními v Lyonské opeře a na festivalu v Aix-en-Provence. Poté, co na záskok dostal možnost dirigovat Newyorskou filharmonii, Berlínskou filharmonii a Královský orchestr Concertgebouw, začala jeho hvězda strmě stoupat. V roce 1989 byl jmenován hudebním ředitelem Orchestre de Paris, v roce 1997 šéfdirigentem Symfonického orchestru Západoněmeckého rozhlasu v Kolíně nad Rýnem a rok nato šéfdirigentem drážďanské Semperovy opery.

Byčkov má široký koncertní i operní repertoár. Diriguje na všech celosvětově významných operních scénách – v La Scale, Opéra National de Paris, drážďanské Semperově opeře, Vídeňské státní opeře, Metropolitní opeře v New Yorku, londýnské Královské opeře v Covent Garden a madridském Teatro Real. Jakožto hlavní hostující dirigent festivalu Maggio Musicale Fiorentino si vydobyl uznání svým pojetím Janáčkovy Její pastorkyně, Schubertova Fierrabrase, Pucciniho Bohémy, Šostakovičovy Lady Macbeth Mcenského újezdu a Musorgského Borise Godunova, všechna tato představení obdržela prestižní italskou cenu Premio Abbiati. K novým vídeňským inscenacím s Byčkovovou účastí patří Straussův Růžový kavalír a Daphne, Wagnerův Lohengrin a Musorgského Chovanština. V Londýně Byčkov debutoval novým provedením Straussovy Elektry a v Královské opeře dirigoval rovněž nové inscenace Mozartovy opery Così fan tutte, Straussových Žen beze stínu a Wagnerova Tannhäusera. Nedávno na festivalu v rakouském Bayreuthu řídil Wagnerova Parsifala a ve Vídeňské státní opeře Straussovu Elektru.

Díky tomu, že v sobě Byčkov spojuje vrozenou muzikálnost s precizností vštípenou ruskou hudební školou, se jeho koncertní vystoupení vždy těší velké pozornosti. V Británii kromě pravidelného vystupování s Londýnským symfonickým orchestrem zastává také čestné funkce u Symfonického orchestru BBC, s nímž každoročně vystupuje v cyklu BBC Proms, a na Královské hudební akademii, což v obou případech dokládá hloubku vzájemného vztahu. V Evropě Byčkov často vystupuje na turné s Královským orchestrem Concertgebouw a Mnichovskou filharmonií. Každoročně hostuje také u Vídeňské filharmonie, Berlínské filharmonie, lipského Gewandhausorchestru, Orchestre National de France a orchestru Accademia Nazionale di Santa Cecilia. V USA koncertuje s Newyorskou filharmonií, orchestry Chicago Symphony a Los Angeles Symphony, Philadelphia Orchestra a Cleveland Orchestra. Kromě celé řady koncertů a nahrávání s Českou filharmonií má Byčkov v této sezoně v plánu koncerty s Královským orchestrem Concertgebouw, Mnichovskou a Berlínskou filharmonií, lipským Gewandhausorchestrem a s Accademií Nazionale di Santa Cecilia.

Byčkov spolupracoval na rozsáhlých nahrávacích projektech pro společnost Philips s Berlínskou filharmonií, Symfonickým orchestrem Bavorského rozhlasu, orchestrem Concertgebouw, orchestrem Philharmonia, Londýnskou filharmonií a Orchestrem de Paris. V rámci třináctileté spolupráce se Symfonickým orchestrem Západoněmeckého rozhlasu v Kolíně nad Rýnem (1997–2010) pořídil řadu nahrávek děl Richarda Strausse (Elektra, Daphne, Život hrdiny, Metamorfózy, Alpská symfonie, Enšpíglova šibalství), Gustava Mahlera (Symfonie č. 3, Píseň o zemi), Dmitrije Šostakoviče (symfonie č. 4, 7, 8, 10, 11), Sergeje Rachmaninova (Zvony, Symfonické tance, Symfonie č. 2), Giuseppe Verdiho (Requiem), kompletního cyklu Brahmsových symfonií, skladeb Detleva Glanerta a Yorka Höllera. Byčkovovo provedení Wagnerova Lohengrina bylo v anketě časopisu BBC Music Magazine vyhlášeno Nahrávkou roku 2010 a jeho verze Schmidtovy Symfonie č. 2 s Vídeňskou filharmonií se stala v témž časopise Nahrávkou měsíce. Program Building a Library stanice BBC Radio 3 vybral jeho nahrávku Symfonie d moll Césara Francka jako doporučený titul. V roce 2015 získal Semjon Byčkov v mezinárodní soutěži International Opera Awards titul Dirigent roku.

Skladby

Detlev Glanert — Requiem za Hieronyma Bosche (2015–2016)

Od smrti Hieronyma Bosche uplynulo těžko představitelné půltisíciletí. Tento pozoruhodný malíř žil na přelomu středověku a novověku a v jeho dílech tak nacházíme odraz gotických knižních iluminací i nově nastupující renesance. Za jeho života se mnohé změnilo: pádem Konstantinopole roku 1453 zhasl poslední odlesk starověku, roku 1492 objevil Kolumbus pro Evropu Nový svět a roku 1514 přišel Koperník s heliocentrickou teorií – jestli tyto převratné informace dorazily do brabantského města 's-Hertogenbosch, jehož okolí údajně Hieronymus po celý život neopustil, se pravděpodobně již nedozvíme. Není to však podstatné. Bosch se věnoval zkoumání jiných končin – objevoval svět lidského nitra a zobrazoval krajiny v něm skryté.

Jeho skutečné jméno znělo Jeroen (Jheronimus) Anthonisz van Aken, pocházel totiž ze slavné malířské dynastie původem z německých Cách, obrazy však podepisoval uměleckým pseudonymem odvozeným z neformálního označení svého rodného města – Den Bosch. V mládí se podílel na stavbě skvostné hertogenboschské katedrály, jejíž fantaskní chrliče v podobě rozličných oblud a stvůr zřejmě na mladíkovu představivost zapůsobily tak mocně, že se k nim později v mnoha variacích po celý život vracel. V mládí také zažil zničující požár města, při němž lehlo popelem na 4000 domů. I to mohlo později ovlivnit zpodobení pekla na jeho slavných triptyších Fůra sena, Pokušení sv. Antonína a Zahrada pozemských rozkoší.

Boschovo dílo se váže k duchovnímu hnutí devotio moderna, jež vyšlo z mystiky některých autorů 14. a 15. století. (Víme, že byl v Hertogenboschu členem bratrstva Matky boží. To se řídilo mystickým učením Jana van Ruusbroecka, jež mělo vliv i na velkého humanistu Erasma Rotterdamského.) Na svých obrazech s neopakovatelnou invencí zpodoboval obraz lidské duše v jejím odvěkém zápasu s hříchem. Dovedně líčí slabosti, jež člověka neustále ohrožují a které z něho dělají snadnou kořist ďáblových nástrah. Boschův malířský styl byl velmi originální. V exkluzivní individuálnosti projevu sehrála patrně úlohu i skutečnost, že byl finančně nezávislý a nemusel se ohlížet na požadavky objednavatele; velké triptychy neplnily oficiální funkci oltářů.

Boschova nespoutaná imaginace oslovovala další umělce i po dlouhé době – ať to byl půlstoletí po jeho smrti další brabantský malíř Pieter Brueghel starší nebo o tři století mladší španělský malíř Francisco Goya či ve dvacátém století surrealisté Joan Miró, Max Ernst a Salvador Dalí. Hieronymus Bosch inspiruje umělce dodnes, a nejen výtvarníky.

Requiem za Hieronyma Bosche vzniklo na popud Královského orchestru Concertgebouw k příležitosti 500. výročí úmrtí slavného malíře. „Na začátku jsem si vůbec nebyl jistý, jestli mám tuto objednávku přijmout,“ říká o vzniku díla skladatel Detlev Glanert. „Původní požadavek byl, aby vzniklo opravdové requiem, a já jsem do té doby žádnou duchovní skladbu nenapsal – vlastně ani nechodím do kostela. Musel jsem proto hledat vztah k samotnému textu úplně od začátku. Pročítal jsem ho velmi pečlivě stejně jako spoustu informací o Hieronymu Boschovi, a najednou mě to všechno začalo přitahovat. Text requiem má obrovskou tradici a vážnost, jeho kořeny jdou ještě hlouběji než ke křesťanství. Je ohromně inspirativní, pokud uvažujete o světle a temnotě, a představuje úžasný poklad západní kultury. Na druhé straně je tu Hieronymus Bosch … v jeho tvorbě pak nalezneme vyjádření enormního strachu z démonů i ďáblů, ale také z toho, že se po smrti nedostane do nebe. Pro tehdejšího člověka byla spása nesmírně důležitá, představovala námět pro každodenní hovor a všichni ji brali opravdu vážně. Běžný život se točil kolem toho, aby člověk neselhal a jeho duše nesešla ze správné cesty. Naléhavost této otázky pro mě byla při práci na Requiem velmi důležitá.“ … „To mne přivedlo k úvahám nad sedmi smrtelnými hříchy. Když se jimi začnete zabývat, tak zjistíte, že každý z nich má svého démona – sám jsem to nevěděl, než jsem se do práce na Requiem za Hieronyma Bosche pustil. Když se podíváte na ty hříchy samotné, tak se v nich skrývá popis všech problémů, které nás trápí v našich současných životech. Ty hříchy v sobě skrývají velmi starou a velmi hlubokou moudrost, ale také tradici, která promlouvá k dnešku.“

Ano, od smrti Hieronyma Bosche uplynulo těžko představitelné půltisíciletí, naše vnímání světa se změnilo – Země, dokonce ani Slunce již není středem všehomíra, věda pokročila v poznání makro- i mikrokosmu mílovými kroky. Člověk však zůstává stále stejný, se všemi svými nedostatky. A ty dobře popisují hlavní či kardinální hříchy jako stavy mysli, okolo nichž se otáčí celá hříšnost člověka. Všechny je ztvárnil Hieronymus Bosch na svém obraze Sedm smrtelných hříchů, který si dodnes můžete prohlédnout v madridském Pradu. Pýchy, lakoty, závisti, hněvu, smilstva, lenosti, obžerství (či výstižněji nestřídmosti) se nedokážeme úplně zbavit, ale pokud se je alespoň nesnažíme nahradit jejich protiklady – ctnostmi pokorou, štědrostí, přejícností, mírumilovností, cudností, činorodostí a střídmostí – svedou nás ke kupení dalších a dalších hříchů.

Detlev Glanert pojal Requiem za Hieronyma Bosche jako zobrazení božího soudu nad člověkem na konci jeho pozemské pouti. Archanděl Michael u nebeské brány při zkoumání, zda je duše zemřelého hodna přijetí do ráje, užívá sedmi kardinálních hříchů jako kontrolního seznamu. Části liturgie za zesnulé jsou ve skladbě proloženy středověkými latinskými texty ze sbírky Carmina Burana popisujícími jednotlivé hříchy, které vždy archanděl uvede oslovením malíře a démona, který se k hříchu vztahuje. Glanert jako zkušený operní skladatel mistrně pracuje s napětím a kontrastem, dílo navzdory velkému rozsahu neztrácí tah a směřuje k závěrečné katarzi.

Základním stavebním materiálem pro celou kompozici je sedmitónový motiv, z nějž vycházejí všechny části skladby. „Vybral jsem tóny, jejichž názvy je možné různým způsobem odvodit ze jména Hieronymus Bosch – podobně jako například Šostakovič používal sekvenci tónů D-eS-C-H jako svůj hudební podpis. Já jsem si vybral vhodná písmena z Boschova jména včetně hlásky ʻrʼ, z níž jsem odvodil solmizační slabiku ʻReʼ. Výsledkem je variabilní sekvence, ve které se nachází tercie, kvarta, kvinta i septima. Dalo se s ní velice dobře pracovat a na ní jsem také celé Requiem postavil. Z této základní sekvence jsem odvodil řadu dalších menších motivů, které znějí velmi odlišně, a přitom jsou pořád ze stejného materiálu,“ přiblížil svou kompoziční metodu sám autor.

Requiem za Hieronyma Bosche bylo premiérováno ve výročním roce malířovy smrti, v dubnu 2016, v katedrále sv. Jana v 's-Hertogenboschi Královským orchestrem Concertgebouw. Od té doby zaznělo jen několikrát, naposledy v londýnském Barbicanu v prosinci 2019, kde hrál orchestr BBC pod taktovkou Semjona Byčkova. Nyní tedy máme jedinečnou možnost slyšet je i v Praze, ponořit se do svého nitra a zpytovat svědomí, zda bychom – pokud by archanděl Michael zvolal místo Boschova naše jméno – obstáli.

Tak copak vás zajímá?
Zavřít