Fotografie ilustrujicí stránku  Česká filharmonie Leonidas Kavakos

Česká filharmonie

Leonidas Kavakos

Česká filharmonie

Necelé dva týdny před začátkem roku 2020 otevíráme cyklus oslav 250. výročí narození Ludwiga van Beethovena. Těžko si představit silnější začátek než provedení Houslového koncertu a Třetí symfonie.

Délka programu 1 hod 30 min
Program

Ludwig van Beethoven
Koncert pro housle a orchestr D dur, op. 61

Ludwig van Beethoven
Symfonie č. 3 Es dur, op. 55 („Eroica“)

Účinkující

Leonidas Kavakos
housle, dirigent

Česká filharmonie

Fotografie ilustrujicí událost Česká filharmonie Leonidas Kavakos
Rudolfinum — Dvořákova síň
19. 12. 2019  čtvrtek — 19.30
Nelze objednat online
20. 12. 2019  pátek — 19.30
Nelze objednat online
21. 12. 2019  sobota — 15.00
Nelze objednat online

Zákaznický servis České filharmonie

Tel.:  ++420 778 532 539

E-mail: info@ceskafilharmonie.cz

Zákaznický servis je pro vás k dispozici v pracovní dny od 9.00 do 18.00 hod. V červenci a srpnu do 15.00 hod.

Účinkující

Leonidas Kavakos  housle
Leonidas Kavakos

LEONIDAS KAVAKOS
housle, dirigent

Leonidas Kavakos je znám po celém světě jako houslista a umělec vzácných kvalit. Proslul na nejvyšší úrovni svou virtuozitou, výjimečnou muzikalitou a integritou svého přednesu. Spolupracuje s předními světovými orchestry a dirigenty a nahrává výhradně u hudebního vydavatelství Sony Classical.

V životě měl tři důležité mentory – Steliose Kafantarise, Josefa Gingolda a Ference Radose, se kterým stále ještě pracuje. Ve věku 21 let Kavakos zvítězil ve třech velkých soutěžích: v Sibeliově soutěži v roce 1985 a v Paganiniho a Naumburgově soutěži roku 1988. Tento úspěch vedl k nahrávce Sibeliova původního Houslového koncertu (1903/4), prvního záznamu této verze v dějinách, která získala cenu časopisu Gramophone „Koncert roku 1991“.

Kavakos nyní nahrává exkluzivně pro společnost Sony Classics. Na nejnovějším CD, vydaném v říjnu 2019 s předstihem k 250. výročí narození Ludwiga van Beethovena, které oslavíme v roce 2020, nahrál společně se Symfonickým orchestrem Bavorského rozhlasu Beethovenův Houslový koncert a spolu se členy tohoto orchestru ještě jeho Septet. V jubilejním roce bude Kavakos Beethovenův Houslový koncert současně hrát a dirigovat s mnoha orchestry v Evropě i v USA. Bude také hrát kompletní cyklus jeho houslových sonát v Šanghaji, Kantonu, Miláně a Římě a dávat sólové beethovenské recitály na mnoha místech, například v Londýnské Wigmore Hall, v Barceloně, Parmě nebo Kodani.

V roce 2007 nahrál Kavakos všechny Beethovenovy Houslové sonáty s Enricem Pacem, a toto CD získalo cenu ECHO Klassik „Instrumentalista roku“. Časopis Gramophone jej jmenoval „Umělcem roku 2014“.

Další ocenění získal v roce 2017, kdy mu byla udělena prestižní dánská Hudební cena Léonie Sonningové, kterou každoročně získá mezinárodně uznávaný skladatel, dirigent, instrumentalista či zpěvák. Předchozími oceněnými byli Daniel Barenboim, Leonard Bernstein, Pierre Boulez, Alfred Brendel, Benjamin Britten, Dietrich Fischer-Dieskau, Yehudi Menuhin, sir Simon Rattle, Mstislav Rostropovič, Arthur Rubinstein a Dmitrij Šostakovič.

Srpen 2019 byl pro Leonidase Kavakose nabitým měsícem: po festivalu ve Verbier, kde měl recitál s Jevgeniem Kissinem a jako sólista a dirigent festivalového komorního orchestru spolu s violistou Antoinem Tamesitem provedl Mozartovu Koncertantní sinfonii, zahrál Beethovenovo Klavírní trio na Tanglewoodském hudebním festivalu, kde mu byli partnery violoncellista Yo-Yo Ma a klavírista Emanuel Ax, s nímž poté v duu hrál i Beethovenovy Houslové sonáty. Srpen zakončil s Bostonskými symfoniky, s nimiž vystoupil jako sólista v Beethovenově Houslovém koncertu a dirigent Dvořákovy Symfonie č. 7.

Kavakos byl také jako „hvězdný umělec“ pozván na festival v Lucernu, kde spolu s Yannickem Nézet-Séguinem vystoupil s Lucernským festivalovým orchestrem a dále jako sólista spolupracoval s Mariinským orchestrem a Valerijem Gergievem, s Vídeňskými filharmoniky a Andrésem Orozco-Estradou a své působení na festivalu završil recitálem s klavíristkou Yujou Wang.

V sezoně 2019/2020 se Leonidas Kavakos kromě koncertů s významnými orchestry v Evropě a ve Spojených státech amerických opět spojí s klavíristou Emanuelem Axem a violoncellistou Yo-Yo Mou a společně zahrají Beethovenova tria a sonáty v newyorské Carnegie Hall. Zúčastní se také dvou asijských turné – nejprve jako sólista se Singapurskými symfoniky a Filharmonií Soul, představí se i na sólovém recitálu ve Velkém národním divadle v Pekingu, poté na jaře vystoupí s Hongkongskou filharmonií a s Tchajwanským národním symfonickým orchestrem a následně společně s Enricem Pacem zahrají Beethovenovy Houslové sonáty v Šanghaji a Kantonu.

V poslední době se Leonidas Kavakos výrazně vyprofiloval jako dirigent; řídil Londýnský symfonický orchestr, Newyorskou filharmonii, Houstonské a Dallaské symfoniky, kolínský Gürzenich-Orchester, Budapešťský festivalový orchestr, Vídeňské symfoniky, Evropský komorní orchestr, Národní akademii svaté Cecílie, festivalový orchestr Hudebního máje ve Florencii, Filharmonii benátského divadla La Fenice a Symfonický orchestr Dánského rozhlasu. V nadcházející sezoně se vrátí ke dvěma orchestrům, s nimiž si jako houslista a dirigent vytvořil úzké vazby: Orchestre de la Suisse Romande a Orchestre philharmonique de Radio France. V této sezoně také jako sólista a dirigent vystoupí s Českou filharmonií, Německým symfonickým orchestrem Berlín a Národním orchestrem italského rozhlasu Turín.

Leonidas Kavakos se narodil a vyrůstal v hudební rodině v Aténách, kde se nyní každoročně podílí na vedení mistrovských kurzů pro housle a komorní hru, které přitahují houslisty a soubory z celého světa a jsou odrazem jeho upřímné snahy dále předávat hudební vědomosti a tradice. Součástí této tradice je umění výroby houslí a smyčců, které Kavakos považuje za velké mystérium a dodnes neodhalené tajemství. Kavakos hraje na housle „Willemotte“ Stradivarius z roku 1734 a dále vlastní moderní housle, které vyrobili F. Leonhard, S. P. Greiner, E. Haahti a D. Bagué.

Skladby

Ludwig van Beethoven — Symfonie č. 3 Es dur op. 55 „Eroica“

LUDWIG VAN BEETHOVEN
(1770–1827)

První dílo, které Ludwig van Beethoven zamýšlel zkomponovat pro housle a orchestr, pochází asi z roku 1792, tato samostatná věta C dur je považována za fragment nedokončeného houslového koncertu. Kolem roku 1800 následovaly Romance G dur, op. 40, a Romance F dur, op. 50, a také tyto skladby považují někteří Beethovenovi životopisci za opuštěné plány cyklické koncertantní skladby, spolehlivý důkaz však schází.

Koncert pro housle a orchestr D dur, op. 61, vznikal v pro Beethovena mimořádně krátkém časovém období, během listopadu a prosince 1806. Beethoven tehdy pracoval na Páté symfonii a obě díla mají některé společné znaky. Nejsou to pouze úvodní údery tympánů, příbuzný je i způsob tematické práce a celková nálada obou skladeb. Dílo bylo napsáno pro jeho prvního interpreta, Franze Clementa (1780–1842), koncertního mistra orchestru Divadla na Vídeňce, kde se také 23. prosince 1806 uskutečnila premiéra jako sólistova benefice; na programu byly dále operní předehry Étienne-Nicolase Méhula a Luigiho Cherubiniho a Händelovy a Mozartovy vokální skladby. Houslistovo jméno inspirovalo Beethovena ke slovní hříčce, když mu skladbu připsal jako „Concerto par Clemenza pour Clement“ (Z velkomyslnosti pro Clementa). Clement se jako koncertní mistr podílel na provedení řady Beethovenových děl a působil také jako zprostředkovatel mezi často nerudným skladatelem a netrpělivými orchestrálními hráči (v prvním tištěném vydání je však koncert věnován skladatelovu příteli Stephanu von Breuning). Clement údajně dostal hotové dílo na poslední chvíli, a přesto je zahrál brilantně. Jako hráč s vynikající technikou levé ruky, který však ještě lpěl na ve své době již překonaném tvaru smyčce, zřejmě nedosahoval žádoucího objemu zvuku. Beethoven později provedl v sólovém partu úpravy, a ke koncertu se vrátil ještě roku 1808, kdy jej na přání skladatele, klavíristy a nakladatele Muzia Clementiho upravil jako koncert pro klavír. Při té příležitosti podrobil sólový part houslí další revizi a v této definitivní podobě se dnes uvádí.

Expozici první věty otevírají zmíněné údery tympánů. Následuje pět myšlenek, které se odvíjejí jedna od druhé a rytmický prvek tympánů je stále provází. Úloha orchestru přesahuje obvyklou doprovodou funkci virtuózního koncertu a vede k symfonizaci, kterou se vyznačují houslové koncerty dalších generací. Nástup sólového nástroje budí spíše dojem kadence, ale i zde spolupůsobí rytmický vzorec úvodu, který prochází i celým provedením. V repríze se ještě po sólové kadenci (která byla zcela ponechána improvizačnímu umění sólisty) vrátí čtvrtá z myšlenek expozice, drobné překvapení pro posluchače, jenž očekává běžný závěr. Druhou větu by bylo možno rovněž považovat za „romanci“. Hlavní myšlenka se objeví v různých nástrojích, a nakonec v tutti orchestru, druhá, méně závažná myšlenka tvoří kontrastní odlehčení. Kadence převádí přímo (attacca) k závěrečné větě, rondu. Návrat rondového ritornelu není mechanický, Beethoven včleňuje dvě epizody. Další rozsáhlou kadencí skladba končí.

Franz Clement spoluúčinkoval v Divadle na Vídeňce také při hudební akademii, na níž byla poprvé veřejně uvedena Beethovenova třetí symfonie. Její historie zaujímá v literatuře rozsáhlý prostor a úvahy Beethovenových životopisců v souvislosti s tímto dílem daleko přesahují rámec vlastní hudby. Je uváděna do souvislosti se skladatelovým světonázorem a politickým přesvědčením, zkoumaly se pohnutky k její kompozici, řada hypotéz se vztahuje k názvu a dedikaci. Podle zpráv z druhé ruky měl podnět k symfonii poskytnout francouzský vyslanec ve Vídni generál Bernadotte, jehož Beethoven obdivoval a navštěvoval jeho salon. Smuteční pochod druhé věty se například kladl do spojení se smrtí admirála Nelsona (v době jeho smrti u Trafalgaru 1805 však už byla symfonie napsána), jiní ji kladli do souvislosti se skladatelovým zájmem o antické hrdiny a podobně. První skici k symfonii pocházejí z roku 1802, z doby, kdy se Napoleon Bonaparte stal konzulem francouzské republiky; Beethovenův obdiv k němu a ke všemu francouzskému vedl tak daleko, že dokonce zamýšlel přesídlit do Paříže. Novou symfonii chtěl Napoleonovi věnovat, což se však nezamlouvalo skladatelovu mecenáši knížeti Lobkowitzovi, který za skladbu nabídl nemalý obnos a vymínil si na půl roku provozovací právo. Beethoven záležitost vyřešil kompromisem, symfonii věnoval Lobkowitzovi a nazval ji „Bonaparte“. V polovině května 1804 se však Napoleon prohlásil císařem a podle svědectví tehdejšího skladatelova sekretáře Ferdinanda Riese rozhněvaný Beethoven titulní list symfonie roztrhal. Původní autograf se nezachoval, o změně názvu však vypovídá i opis, na němž byl původní titul odstraněn tak radikálně, až se protrhl papír. Na přelomu května a června 1804 se v Lobkowitzově vídeňském paláci uskutečnila soukromá zkušební provedení. Orchestr řídil při zkouškách koncertní mistr Anton Vranický a skladatel na jejich základě ještě prováděl korektury. Lobkowitz získaného práva na symfonii využil, dal ji provést na svém zámku Jezeří v severních Čechách, také za přítomnosti pruského prince Louise Ferdinanda, který projížděl s diplomatickým posláním Čechami, a v lednu 1805 ještě ve vídeňském paláci. Veřejná premiéra symfonie se uskutečnila 7. dubna 1805 v Divadle na Vídeňce za Beethovenova řízení. Otázkou zůstává, komu náleží přípisek pod titulem „composta per festeggiare il sovvenire di un grand Uomo“ (komponována k oslavě a upomínce na velkého člověka), s jakým skladba vyšla na podzim roku 1806 tiskem, už pod názvem Sinfonia Eroica. Oním „velkým člověkem“ byl podle všeho míněn pruský princ Louis Ferdinand, který padl 10. října 1806 v bitvě u Saalfeldu.

Beethovenova Symfonie č. 3 Es dur „Eroica“ byla brzy apostrofována jako dílo revolucionáře, a to jak ve smyslu revoluce občanské, tak umělecké. Již roku 1839 se například psalo: „Beethoven převedl do tónů bouře světové revoluce; s úzkostí a přece plni nadšení nasloucháme, jak se opovážlivě blíží k hranicím harmonie.“ Symfonie představuje mezník ve vývoji symfonické tvorby svého autora i druhu. Především je neobyčejně rozměrná. Na tehdejší dobu neobvyklý počet tří lesních rohů v instrumentaci bývá někdy dáván do souvislosti s Beethovenovými počínajícími sluchovými obtížemi, spíše však naznačuje tendenci k rozšíření zvukových možností orchestru, jak je plně rozvinul (s pomocí technických zlepšení konstrukce nástrojů) romantismus. Hlavní téma nevychází pouze z tónů rozloženého kvartsextakordu Es dur s disonujícím cis; dva vstupní tutti akordy určují rytmický základ celé věty a tvoří podklad veškerého materiálu. Na významu nabývá část provedení, které přináší nové téma, objevující se také v kodě. Druhá věta je prvním příkladem užití smutečního pochodu jako samostatné věty symfonie, a scherzo je jedním z neenergičtějších v Beethovenově tvorbě vůbec. Mistrovské jsou variace finální věty, v nichž je nepopiratelná myšlenková souvislost s Beethovenovou hudbou k baletu Stvoření Prométheova, op. 43, resp. s Patnácti variacem a fugou na téma z Prométhea, op. 35, zvanými také Eroica-Variace. Beethovenova Eroica v mnoha směrech otevřela cestu velkým symfonickým dílům příštích skladatelských generací.

Ludwig van Beethoven — Koncert pro housle a orchestr D dur op. 61

LUDWIG VAN BEETHOVEN
(1770–1827)

První dílo, které Ludwig van Beethoven zamýšlel zkomponovat pro housle a orchestr, pochází asi z roku 1792, tato samostatná věta C dur je považována za fragment nedokončeného houslového koncertu. Kolem roku 1800 následovaly Romance G dur, op. 40, a Romance F dur, op. 50, a také tyto skladby považují někteří Beethovenovi životopisci za opuštěné plány cyklické koncertantní skladby, spolehlivý důkaz však schází.

Koncert pro housle a orchestr D dur, op. 61, vznikal v pro Beethovena mimořádně krátkém časovém období, během listopadu a prosince 1806. Beethoven tehdy pracoval na Páté symfonii a obě díla mají některé společné znaky. Nejsou to pouze úvodní údery tympánů, příbuzný je i způsob tematické práce a celková nálada obou skladeb. Dílo bylo napsáno pro jeho prvního interpreta, Franze Clementa (1780–1842), koncertního mistra orchestru Divadla na Vídeňce, kde se také 23. prosince 1806 uskutečnila premiéra jako sólistova benefice; na programu byly dále operní předehry Étienne-Nicolase Méhula a Luigiho Cherubiniho a Händelovy a Mozartovy vokální skladby. Houslistovo jméno inspirovalo Beethovena ke slovní hříčce, když mu skladbu připsal jako „Concerto par Clemenza pour Clement“ (Z velkomyslnosti pro Clementa). Clement se jako koncertní mistr podílel na provedení řady Beethovenových děl a působil také jako zprostředkovatel mezi často nerudným skladatelem a netrpělivými orchestrálními hráči (v prvním tištěném vydání je však koncert věnován skladatelovu příteli Stephanu von Breuning). Clement údajně dostal hotové dílo na poslední chvíli, a přesto je zahrál brilantně. Jako hráč s vynikající technikou levé ruky, který však ještě lpěl na ve své době již překonaném tvaru smyčce, zřejmě nedosahoval žádoucího objemu zvuku. Beethoven později provedl v sólovém partu úpravy, a ke koncertu se vrátil ještě roku 1808, kdy jej na přání skladatele, klavíristy a nakladatele Muzia Clementiho upravil jako koncert pro klavír. Při té příležitosti podrobil sólový part houslí další revizi a v této definitivní podobě se dnes uvádí.

Expozici první věty otevírají zmíněné údery tympánů. Následuje pět myšlenek, které se odvíjejí jedna od druhé a rytmický prvek tympánů je stále provází. Úloha orchestru přesahuje obvyklou doprovodou funkci virtuózního koncertu a vede k symfonizaci, kterou se vyznačují houslové koncerty dalších generací. Nástup sólového nástroje budí spíše dojem kadence, ale i zde spolupůsobí rytmický vzorec úvodu, který prochází i celým provedením. V repríze se ještě po sólové kadenci (která byla zcela ponechána improvizačnímu umění sólisty) vrátí čtvrtá z myšlenek expozice, drobné překvapení pro posluchače, jenž očekává běžný závěr. Druhou větu by bylo možno rovněž považovat za „romanci“. Hlavní myšlenka se objeví v různých nástrojích, a nakonec v tutti orchestru, druhá, méně závažná myšlenka tvoří kontrastní odlehčení. Kadence převádí přímo (attacca) k závěrečné větě, rondu. Návrat rondového ritornelu není mechanický, Beethoven včleňuje dvě epizody. Další rozsáhlou kadencí skladba končí.

Franz Clement spoluúčinkoval v Divadle na Vídeňce také při hudební akademii, na níž byla poprvé veřejně uvedena Beethovenova třetí symfonie. Její historie zaujímá v literatuře rozsáhlý prostor a úvahy Beethovenových životopisců v souvislosti s tímto dílem daleko přesahují rámec vlastní hudby. Je uváděna do souvislosti se skladatelovým světonázorem a politickým přesvědčením, zkoumaly se pohnutky k její kompozici, řada hypotéz se vztahuje k názvu a dedikaci. Podle zpráv z druhé ruky měl podnět k symfonii poskytnout francouzský vyslanec ve Vídni generál Bernadotte, jehož Beethoven obdivoval a navštěvoval jeho salon. Smuteční pochod druhé věty se například kladl do spojení se smrtí admirála Nelsona (v době jeho smrti u Trafalgaru 1805 však už byla symfonie napsána), jiní ji kladli do souvislosti se skladatelovým zájmem o antické hrdiny a podobně. První skici k symfonii pocházejí z roku 1802, z doby, kdy se Napoleon Bonaparte stal konzulem francouzské republiky; Beethovenův obdiv k němu a ke všemu francouzskému vedl tak daleko, že dokonce zamýšlel přesídlit do Paříže. Novou symfonii chtěl Napoleonovi věnovat, což se však nezamlouvalo skladatelovu mecenáši knížeti Lobkowitzovi, který za skladbu nabídl nemalý obnos a vymínil si na půl roku provozovací právo. Beethoven záležitost vyřešil kompromisem, symfonii věnoval Lobkowitzovi a nazval ji „Bonaparte“. V polovině května 1804 se však Napoleon prohlásil císařem a podle svědectví tehdejšího skladatelova sekretáře Ferdinanda Riese rozhněvaný Beethoven titulní list symfonie roztrhal. Původní autograf se nezachoval, o změně názvu však vypovídá i opis, na němž byl původní titul odstraněn tak radikálně, až se protrhl papír. Na přelomu května a června 1804 se v Lobkowitzově vídeňském paláci uskutečnila soukromá zkušební provedení. Orchestr řídil při zkouškách koncertní mistr Anton Vranický a skladatel na jejich základě ještě prováděl korektury. Lobkowitz získaného práva na symfonii využil, dal ji provést na svém zámku Jezeří v severních Čechách, také za přítomnosti pruského prince Louise Ferdinanda, který projížděl s diplomatickým posláním Čechami, a v lednu 1805 ještě ve vídeňském paláci. Veřejná premiéra symfonie se uskutečnila 7. dubna 1805 v Divadle na Vídeňce za Beethovenova řízení. Otázkou zůstává, komu náleží přípisek pod titulem „composta per festeggiare il sovvenire di un grand Uomo“ (komponována k oslavě a upomínce na velkého člověka), s jakým skladba vyšla na podzim roku 1806 tiskem, už pod názvem Sinfonia Eroica. Oním „velkým člověkem“ byl podle všeho míněn pruský princ Louis Ferdinand, který padl 10. října 1806 v bitvě u Saalfeldu.

Beethovenova Symfonie č. 3 Es dur „Eroica“ byla brzy apostrofována jako dílo revolucionáře, a to jak ve smyslu revoluce občanské, tak umělecké. Již roku 1839 se například psalo: „Beethoven převedl do tónů bouře světové revoluce; s úzkostí a přece plni nadšení nasloucháme, jak se opovážlivě blíží k hranicím harmonie.“ Symfonie představuje mezník ve vývoji symfonické tvorby svého autora i druhu. Především je neobyčejně rozměrná. Na tehdejší dobu neobvyklý počet tří lesních rohů v instrumentaci bývá někdy dáván do souvislosti s Beethovenovými počínajícími sluchovými obtížemi, spíše však naznačuje tendenci k rozšíření zvukových možností orchestru, jak je plně rozvinul (s pomocí technických zlepšení konstrukce nástrojů) romantismus. Hlavní téma nevychází pouze z tónů rozloženého kvartsextakordu Es dur s disonujícím cis; dva vstupní tutti akordy určují rytmický základ celé věty a tvoří podklad veškerého materiálu. Na významu nabývá část provedení, které přináší nové téma, objevující se také v kodě. Druhá věta je prvním příkladem užití smutečního pochodu jako samostatné věty symfonie, a scherzo je jedním z neenergičtějších v Beethovenově tvorbě vůbec. Mistrovské jsou variace finální věty, v nichž je nepopiratelná myšlenková souvislost s Beethovenovou hudbou k baletu Stvoření Prométheova, op. 43, resp. s Patnácti variacem a fugou na téma z Prométhea, op. 35, zvanými také Eroica-Variace. Beethovenova Eroica v mnoha směrech otevřela cestu velkým symfonickým dílům příštích skladatelských generací.