Dvořákova Praha
Program
Bohuslav Martinů
Předehra pro orchestr, H 345
Sergej Prokofjev
Koncert pro housle a orchestr č. 2 g moll, op. 63
Antonín Dvořák
Suita A dur, op. 98b
Igor Stravinskij
Pták ohnivák, suita z baletu
(verze 1919)
Účinkující
Gil Shaham housle
Elim Chan dirigentka
Česká filharmonie
Pro online nákup navštivte webové stránky pořadatele události.
Účinkující
Gil Shaham housle
„Byl jsem právě ve škole. Kdosi zaklepal, vešel do třídy a vyzval mě, abych se dostavil do ředitelny. Pro studenta je to vždycky šok: Co to může být? Určitě nic dobrého! A tam stáli zástupci London Symphony a hledali houslistu s připraveným repertoárem jako záskok za Itzhaka Perlmana. Měl jsem volbu, vrátit se do třídy, nebo s nimi sednout do Concordu a letět okamžitě do Londýna. Pět tisíc stop nad zemí, šampaňské v letadle a nevídané přijetí! Rozhodoval jsem se jen několik vteřin. Zářili radostí a už jsme letěli,“ vzpomíná dnes světový houslista Gil Shaham na přelomovou událost své hudební kariéry. Bylo mu 18 let a přestože už v této době měl za sebou mnohé – v deseti letech debutoval s Izraelskou filharmonií, o rok později zvítězil v Claremont Competition v Izraeli, kde v té době s rodiči pobýval – byl stále „pouze“ studentem newyorské Juilliard School v New Yorku.
Pak ale přišla tato nabídka náhlého záskoku za Itzhaka Perlmana. Díky velkému úspěchu, kterého Shaham na tomto koncertě s Londýnským symfonickým orchestrem pod vedením Michaela Tilsona Thomase dosáhl, se mu začaly hrnout pozvánky na koncerty a nahrávání; jeho jméno najednou znala všechna hlavní hudební média. Dodnes tak uchvacuje nejslavnější koncertní sály světa svou dokonalou technikou, podpořenou muzikálním mistrovstvím a velice sympatickým vystupováním na pódiu, jak konstatuje i Svatava Barančicová pro portál OperaPlus: „Jeho dechberoucí virtuozita nezná překážek, přitom na pódiu působí velmi křehce a skromně. Neustále se usmívá, na publikum i na hráče v orchestru, je na ně napojen, pozoruje jejich hru a prožívá jejich pasáže stejně jako ty své. Nevypíná se nad orchestrem ve virtuózní póze. Ale jak položí prsty na hmatník, ukáže naplno své mimořádné schopnosti: šokující rychlost, hladké vyznění technicky náročných a pro housle nepohodlně strukturovaných figur, skoky do výšek, které prošlehnou skrumáží tónů jako chladný a přesný záblesk ocelové čepele. Vzorově čisté dvojhmaty v jakémkoliv tempu a poloze. A po tom všem další odzbrojující úsměv.“
Řeč je o koncertu minulého ročníku festivalu Dvořákova Praha, kde Gil Shaham vystoupil s Izraelským filharmonickým orchestrem. V Praze je však častým hostem: Dvořákova Praha ho přivítala již v roce 2016 s Antoniem Pappanem, o tři roky později se zaskvěl s Prague Philharmonia, a to v Dvořákově houslovém koncertu, který tentokrát přednese v New Yorku s Českou filharmonií. „Miluju Dvořáka!“ prohlašuje Shaham a doplňuje, že už jako malý poslouchal jeho symfonie.
Shahamův repertoár je však široký. Před několika lety vydal velice úspěšnou nahrávku kompletních sonát a partit Johanna Sebastiana Bacha a kromě tradičních klasicko-romantických kusů se zaměřuje taktéž na provádění houslových koncertů 20. století. Takto je v posledních letech nasměrována i jeho nahrávací činnost a jedno CD z řady „Houslové koncerty 30. let 20. století“ bylo nominováno na cenu Grammy. Tu však už na svém kontě má, a to za album American Scenes, které ve svých 27 letech nahrál spolu s André Previnem, stejně jako množství dalších významných hudebních cen, jako jsou Grand Prix du Disque, Diapason d’Or či označení Editor’s Choice časopisu Gramophone.
Kromě Rudolfina mohou Shahama i jeho vzácné stradivárky „Countess Polignac“ vídat posluchači celého světa. Pravidelně spolupracuje s Berlínskými filharmoniky, Orchestre de Paris, Newyorskou a Losangeleskou filharmonií či Bostonským symfonickým orchestrem. Rád se však zdržuje v okolí domova, kterým je už řadu let New York, kde žije se svou ženou, houslistkou Adele Anthony, a jejich třemi dětmi.
Elim Chan dirigentka
Hongkongská rodačka a jedna z nejvyhledávanějších umělkyň své generace ztělesňuje představu o moderním vedení orchestru skrze kombinaci preciznosti a expresivního zápalu. V letech 2019–2024 působila jako šéfdirigentka Antverpského symfonického orchestru a v letech 2018–2023 jako hlavní hostující dirigentka Královského skotského národního orchestru.
Elim Chan studovala na Smith College v Massachusetts a na Michiganské univerzitě. V roce 2014 se stala první vítězkou dirigentské soutěže Donatelly Flickové a sezonu 2015/2016 strávila jako asistentka dirigenta v Londýnském symfonickém orchestru. V následující sezoně se připojila k programu Dudamel Fellowship Losangeleské filharmonie. Za podporu a povzbuzení vděčí také Bernardu Haitinkovi, jehož mistrovských kurzů se zúčastnila roku 2015 v Lucernu.
V sezoně 2025/2026 se vrátí ke Královskému orchestru Concertgebouw, Newyorské filharmonii, Losangeleské filharmonii, Clevelandskému orchestru, Londýnskému symfonickému orchestru, Orchestre de Paris a dalším tělesům.
Skladby
Bohuslav Martinů
Předehra pro orchestr, H 345
Bohuslav Martinů pocházel z Poličky, jeho dětství je spojeno s kostelem sv. Jakuba a s nejbližším okolím tohoto města. Od mládí se učil hře na housle, kterou také později studoval na pražské konzervatoři, školu však z přemíry svých zájmů nedokončil. Souběžně začal komponovat první skladby pro smyčcové nástroje, později i klavírní a jiné. V roce 1912 si po opravě dodělal státní zkoušku ze hry na housle a stal se sekundistou České filharmonie. Dostavily se i první úspěchy skladatelské – provedena byla Česká rapsodie, později mu Národní divadlo premiérovalo balet Istar. Martinů se znovu začal zabývat skladbou, rok studoval u Josefa Suka na pražské konzervatoři, od podzimu 1923 byl stipendistou Alberta Roussela v Paříži. První období jeho skladatelské tvorby bylo obdobím hledání vlastního kompozičního jazyka – Martinů vycházel se silné tradice české hudby, skladeb Smetanových a Dvořákových, z francouzského impresionismu, zaujala ho také instrumentační stránka děl Richarda Strausse. Paříž mu ale otevřela i další obzory, seznámil se dobře nejen s hudbou Rousselovou, ale rovněž se Stravinským, s pařížskou Šestkou a s jazzem. Do 30. let spadá druhé období tvorby Martinů, pro něž je typické pronikání barokních forem a především hudby lidové. Lidové inspirace skladatele neopustily až do smrti – pod jejich vlivem vznikla řada větších i menších děl (Česká říkadla, Špalíček, České madrigaly ad.). Mnichovská dohoda a vpád nacistů do Francie přiměly Martinů k odjezdu do Spojených států amerických, kde vznikly jeho symfonie a kde také našel nové publikum a žáky, jeho skladby zde dosáhly světové proslulosti. Po válce se již domů nevrátil, žil střídavě v Itálii, Francii a Švýcarsku, kde také zemřel. Poslední skladatelovy opusy byly opět věnovány zejména velkým formám, kantátám a operám, v menší míře pak skladbám instrumentálním.
Předehru pro orchestr, H. 345, složil Martinů během pěti listopadových dní 1953 při svém pobytu v Nice a dedikoval ji Sdružení rodičů a přátel při newyorské Mannes College of Music. Skladba nápaditým způsobem exponuje menší nástrojové skupiny orchestru, aby tak připomněla skladatelovu zálibu v technice concerta grossa.
Sergej Prokofjev
Koncert pro housle a orchestr č. 2 g moll, op. 63
Antonín Dvořák
Suita A dur, op. 98b
Antonín Dvořák napsal svou Suitu A dur (jež je v anglicky mluvícím světě známá pod názvem Americká suita) v New Yorku na počátku roku 1894. Po návratu do Čech vytvořil orchestrální verzi, která však vyšla až posmrtně.
Dvořák je znám jako tvůrce velkých děl, symfonií, oratorií a oper, ale je i mistrem drobných forem, v každém jeho díle nacházíme něco krásného a nadčasového. Slavnými příklady jsou jeho Moravské dvojzpěvy a Slovanské tance. Suita A dur také sestává z dokonalých miniatur. Každá z pěti zhruba čtyřminutových vět je samostatným dílem, které však dohromady tvoří vyvážený celek.
První věta začíná prosluněným pentatonickým tématem plným klidu a naprosté spokojenosti. Poté hudba oživuje a za americkou maskou nelze přehlédnout českou tvář skladatele. Rázná druhá věta v mollové tónině zaujme jemnou střední částí s typicky dvořákovskou melodikou. Třetí věta je půvabnou polonézou, na hony vzdálenou Chopinově vlastenecké horlivosti nebo Čajkovského imperiální nádheře. Tři mollové epizody přinášejí momenty smutku a stesku. Nostalgická čtvrtá věta připomíná Dvořákovy Cigánské melodie či jeho ranější Cypřiše. Zdánlivě prosté melodie jsou rafinovaně harmonizovány. Pátá věta začíná jako divoký tanec s tepajícími tympány. Pojednou se hudba změní do durového tónorodu, až na triangl, jenž nadále udržuje rytmus, bicí utichnou a převáží ladné synkopy. Místo očekávaného návratu divokého tance triumfálně přichází úvodní téma první věty. Dvořák pak překvapí odlehčeným závěrem, který mistrně zatáhne oponu za patrně nejvznešenější a nejšťastnější hudbou, jakou kdy napsal.
Igor Stravinskij
Pták Ohnivák, suita z baletu (1919)
Působení Ruského baletu Sergeje Ďagileva v Paříži (od desátých let 20. století) nenechalo „chladnými“ mnoho významných skladatelských osobností. Inspirační zdroj našel ve věhlasném ansámblu např. Sergej Prokofjev, Francis Poulenc, Darius Milhaud, Paul Hindemith, Maurice Ravel a v neposlední řadě Igor Stravinskij (1882–1971).
Baletní divadlo přitahovalo Stravinského po celý život. Ďagilev pro něj představoval „hybatele“, který svými náměty a celkovou taneční vizí podnítil hudbu k novému vývoji. Absolvent petrohradské univerzity a soukromý žák Nikolaje Rimského Korsakova zůstával do roku 1910 prakticky neznámým skladatelem. Byla to právě spolupráce s Ďagilevem, která mu umožnila posun mezi přední hudební osobnosti 20. století. 6. února 1909 Ďagilev v Petrohradě vyslechl dvě Stravinského skladby Fantastické scherzo a Ohňostroj. V mladém skladateli spatřil velký potenciála požádal ho o úpravu dvou Chopinových skladeb pro první představení svého baletního souboru.
Zlom ve Stravinského skladatelském životě učinila až další nabídka – baletní pohádka o dvou obrazech Pták Ohnivák (1910).Ďagilev chtěl původně kompozici svěřit Anatoliji Ljadovovi, ale ten příliš dlouho váhal. Stravinskij ve své autobiografii napsal: „Nejprve mě rozzlobilo, že mi Ďagilev klade pevnou lhůtu. Ale ačkoliv jsem si nebyl jist, zda ji budu schopen dodržet (tehdy jsem ještě nevěděl, na co stačím), vzal jsem to.“Libreto baletu, které je spojením dvou ruských pohádek O ptáku Ohniváku a O čaroději Kostěji Nesmrtelném, bylo vytvořeno choreografem Ruského baletu Michailem Fokinem. Na konečné podobě se však podílel i skladatel spolu s Ďagilevem. Stravinskij si byl vědom, že toto téma bylo již zpracováváno, a to dokonce i jeho učitelem Nikolajem Rimským Korsakovem v opeře Kostěj Nemsrtelný.
Autor, který cítil respekt k dané látce, byl navíc znepokojen tím, že libreto vyžadovalo popisnou hudbu, která ale nebyla jeho záměrem. Nacházel se v období, kdy se chtěl vymanit z vlivu svého pedagoga. Stravinskij píše: „Rimského manýra je v Ptáku Ohniváku znát v harmonii a orchestrálním koloritu, já jsem se však snažil jeho efekty ještě překonat.“ Půvabům ruské melodické invence kontrastuje dravý „barbarský styl“ neofolklorismu počátku 20. století. Syrovost a nepravidelné ostře akcentované rytmy jsou nejpatrnější v části Pekelný tanec krále Kaščeje. Zřejmé jsou i vlivy impresionistických Debussyho tónů, stejně jako expresivnost hudby Richarda Strausse.
Premiéra díla se uskutečnila 25. června 1910 v Paříži a byla jedním z velkých triumfů Ruského baletu a Stravinského. Přítomno bylo mnoho významných osobností včetně Debussyho, který dílo velmi ocenil. V následujících letech Stravinskij sestavil z baletu tři stejnojmenné orchestrální suity: pětidílnou (1911) pro velký orchestr, sedminílnou (1919) pro menší obsazení a v roce 1945 devítidílnou pro standardní orchestrální obsazení.