Český spolek pro komorní hudbu • Kalliopé Trio Prague

Ve svém standardním obsazení klavír, housle a violoncello představuje klavírní trio ideální zvukovou kombinaci pro mnohem větší sepětí klavíru a smyčcových nástrojů, než jak je tomu v klavírním kvartetu či kvintetu. Bylo-li klavírní trio ve svém původním žánrovém vymezení spíše „odlehčenou“ hudbou pro domácí a salonní muzicírování dam, začalo v průběhu 19. století dosahovat stále větší náročnosti a otevíralo též prostor pro experimenty a inovace. V dnešním programu uslyšíme tři klavírní tria spíše tradičního „střihu“, v každém se zároveň odráží životní i tvůrčí situace jejich autora. Všechna navíc unikátně spojuje tónina d moll.
Přestože Louise Farrenc (1804–1875) byla svými současníky vnímána především jako klavíristka, komponování pro ni bylo zásadní součástí její hudební cesty. Psala symfonie a orchestrální předehry (jejichž velkým fanouškem byl Hector Berlioz), ale známější byla její komorní hudba – pařížští kritici vysoce ocenili především její dva klavírní kvintety. Kompozici studovala soukromě u českého skladatele Antonína Rejchy, neboť pařížská konzervatoř, přestože byla už od svého založení otevřená i pro ženy, umožňovala studium kompozice pouze mužům. Louise se provdala za flétnistu a hudebního vydavatele Aristida Farrence, který ji v hudební činnosti podporoval a vystupoval s ní na koncertech. Stala se první profesorkou klavíru na pařížské konzervatoři a vyučovala zde třicet let (během nich ovšem bojovala s úřady za zrovnoprávnění platů s mužskými kolegy). Komorní tvorba Louise Farrenc, sestávající mj. z dvou klavírních trií pro standardní obsazení a z dvou trií s dechovými nástroji, významně přispěla k rozkvětu domácí produkce komorní hudby.

Z doby počátků jejího působení na pařížské konzervatoři v roce 1844 pochází Klavírní trio č. 2 d moll pro klavír, housle a violoncello, op. 34, věnované kolegyni z konzervatoře, klavíristce Thérèse Wartel, rozené Adrien (1814–1865). Skladba je celkově spíše klasického ražení, což se odráží například v doprovodné funkci violoncella nebo třívětosti cyklu. První věta začíná pomalou částí Andante v D dur, kterou nahradí temnější, ale rychlé Allegro v d moll. Nejoriginálnější je druhá, variační věta. Prosté téma variací nastupuje po klidném akordickém úvodu a představuje se v různých obměnách, přičemž v druhé variaci zaznívá čistě v duu smyčcových nástrojů bez klavíru. Finální větu hodnotila dobová kritika jako „dramatické a horkokrevné finále“, její odlehčený charakter a úsporný rozměr však opět poukazují spíše ke klasické tradici.

Slovutným ředitelem pařížské konzervatoře byl Gabriel Fauré (1845–1924), než v roce 1920 jako pětasedmdesátiletý odešel do penze. Stále více ho trápila hluchota, zhoršoval se zrak, přesto však v posledních letech svého života vytvořil několik zralých, soustředěných komorních děl. V srpnu 1922 začal ve svém oblíbeném Annecy-le-Vieux na úpatí hor pracovat na klavírním triu. Původně ho koncipoval pro klarinet, violoncello a klavír, ale brzy změnil nejvyšší part na houslový. Práce mu šla pomalu, ale navzdory povzdechům v dopisech manželce, že je neustále unavený, ve skladbě samotné únava slyšet není. Celé trio dokončil v únoru 1923 a v květnu pak poprvé zaznělo veřejně. Fauré se premiéry ze zdravotních důvodů nezúčastnil, a tak dílo poprvé slyšel až o rok později, v podání slavného tria Alfred Cortot – Jacques Thibaud – Pablo Casals. 

Trio d moll, op. 120, představuje svého autora jako mistra kompozičního řemesla a obránce osvědčených tradic. V letech po první světové válce, kdy se mladí skladatelé vymezovali proti starému řádu a bořili pořádky, se Fauré vydal opačnou cestou vysoce strukturované komorní hudby, v linii od Haydna po Schumanna. První věta pracuje s melancholickým hlavním tématem, opakujícím se ve formě ronda, a zpěvným vedlejším, obě se postupně propojují stejně jako komunikace všech tří nástrojů, a vše postupně graduje. Úlevně a elegantně působí věta druhá, v níž unisona houslí a violoncella přinášejí zvláštní intenzitu, a věta je právem nazývána „srdcem tria“. Kontrastně nastupuje energické finále, v hravém, tanečním charakteru. Věta je plná přeryvů, překvapivých změn a končí bujarým motivem, který větu přivede k radostnému, vrcholnému závěru.

Německý skladatel a dirigent Felix Mendelssohn Bartholdy (1809–1847) byl na rozdíl od své sestry Fanny plně podporován rodinou v profesionální hudební kariéře. Stejně jako Louise Farrenc usiloval o propojení tradice tzv. vídeňského klasicismu s romantickým výrazem, zároveň hojně čerpal inspiraci i ze starší hudby. Vliv na jeho tvorbu měla i jeho milovaná starší sestra Fanny, jejíž smrt v r. 1847 podnítila kompozici Smyčcového kvartetu f moll, op. 80. Kromě tohoto smyčcového kvartetu a Oktetu Es dur, op. 20, vynikají z Mendelssohnovy komorní tvorby i dvě klavírní tria.

První z nich – Trio d moll, op. 49 – odstartovalo tradici klavírních trií v této tónině. Skladba vznikla v roce 1839 a byla následně přepracována na základě rad přítele, dirigenta a skladatele Ferdinanda Hillera. Mendelssohn dílo sám prováděl jako klavírista a hrál zpaměti. Skladatel a hudební kritik Robert Schumann se o něm vyjádřil jako o „mistrovském triu současnosti“ a povýšil ho tak do kánonického repertoáru vedle děl Beethovenových a Schubertových. Toto dílo je v programu dnešního koncertu „nejromantičtější“. První věta začíná zpěvným elegickým tématem ve violoncellu, což bylo v úvodních větách trií té doby zcela neslýchané. V dalším průběhu věty jsou smyčce často vedeny souběžně a rozvíjejí energický dialog s klavírem. Ve druhé větě se Mendelssohn inspiruje svými Písněmi beze slov, nechává tedy jednotlivé nástroje „zpívat“ na pozadí plynulého doprovodu klavíru. Žertovný charakter scherza následuje ve třetí větě. Krátká staccata, úderná pizzicata a hbité stupnicové běhy zde připomínají Mendelssohnův „Rej skřítků“ ze Snu noci svatojánské. Ve finále vytváří skladatel prostor zejména pro virtuózní pasáže klavíru, které vyvažují kontrastní zpěvné části.