Český spolek pro komorní hudbu • Danish String Quartet

Po čtvrté a pro letošní rok naposledy se Dvořákovou síní rozezní hudba Bryce Dessnera (*1976), rezidenčního skladatele končící sezony České filharmonie a Českého spolku pro komorní hudbu. Během uplynulých měsíců zazněly snad všechny podoby jeho tvorby – od symfonických děl přes sólový koncert až po skladby pro komorní ansámbly. Projevily se v nich také všemožné vlivy, které Dessnerův jazyk dlouhodobě charakterizují – renesanční a barokní hudba, s níž jako hráč na flétnu v dětství začínal, americký minimalismus, francouzská avantgarda druhé poloviny 20. století i rocková hudba, které se dosud věnuje spolu se svým dvojčetem Aaronem, s nímž založil oblíbenou americkou kapelu The National.

Inspiraci ke svým skladbám Bryce Dessner čerpá ze světa kolem nás – z přírody, architektury i výtvarného umění. Platilo to v případě St. Carolyn by the Sea, symfonie pro orchestr se dvěma elektrickými kytarami na motivy románu Big Sur Jacka Kerouaca, i nedávno premiérovaného violoncellového koncertu Trembling Earth (Chvějící se země), který Dessner zkomponoval přímo pro Českou filharmonii, jejího šéfdirigenta Semjona Byčkova a sólistku Anastasii Kobekinu. Stejně je tomu i v případě díla Le bois (Les), které zazní dnes večer. Podobně jako mnoho dalších svých skladeb napsal Dessner i tuto pro konkrétní umělce, respektive soubor – věhlasný americký Kronos Quartet. Vystavěl ji na hudebním motivu středověkého organa čili specifického typu vícehlasého zpěvu Sederunt principes připisovaného slavnému představiteli Notredamské školy Pérotinovi. Výběr motivu nebyl náhodný. Impulzem ke vzniku Le bois byl ničivý požár, který v dubnu roku 2019 zachvátil pařížskou katedrálu Notre-Dame. Kromě novogotického sanktusníku, tedy úzké věžičky nacházející se nad křížením chrámových lodí, tehdy lehla popelem také dubová střešní konstrukce, jíž se pro množství využitého dřeva přezdívá „les“. Odborníci se shodují, že část tohoto dřeva využitého pro stavbu krovů pocházela již z přelomu 12. a 13. století – stejně jako Pérotinova skladba. Dessner tedy svým vlastním Le bois jednak vzdává hold odkazu předků a dle vlastních slov se také vyrovnává s konečností věcí, jež často považujeme za samozřejmé. Ať už jde o mezilidské vztahy, díla a předměty, které nás obklopují, nebo o životní prostředí, jež se nám vlivem klimatických změn proměňuje přímo před očima. Přibližně desetiminutový smyčcový kvartet plyne bez přestávky v jediné větě a střídá zvukově bohaté a rytmicky výrazné pasáže s klidnějšími a jemnějšími plochami. Partituru opatřil skladatel řadou výrazových značek a poznámek, které upřesňují jeho představu, zároveň jimi však přímo vybízí samotné interprety, aby do provedení vnesli vlastní pohled a invenci.

Pařížské prostředí dalo vzniknout také Smyčcovému kvartetu F dur Maurice Ravela (1875–1937). Od počátku jej provázela řada zajímavých okolností, a přestože zůstal jediným smyčcovým kvartetem a vlastně jednou z mála komorních skladeb, které Ravel zkomponoval, stal se v kvartetním repertoáru mimořádně oblíbeným. Smyčcový kvartet bývá muzikology, ale i samotnými skladateli mnohdy považován za svým způsobem vrcholnou hudební formu – komorní pendant k symfonii coby dokonalému příkladu absolutní hudby, kladoucí důraz na promyšlenou strukturu, harmonicko-melodický vývoj i propracovanou a vyváženou zvukovou sazbu. Ačkoli dnes víme, že Ravel s tradičními formami spíše experimentoval, než aby se jimi přímo řídil, je zároveň zjevné, že je velmi dobře ovládal. Ostatně jeho osobitý hudební rukopis, který sám odmítal zařadit do impresionistické škatulky, se vedle modernismu vyznačoval také vlivy neoklasicismu či baroka. 

Svou hudební dráhu začínal Ravel jako klavírní virtuos. Během studií na Pařížské konzervatoři, kam nastoupil v roce 1889, se však čím dál výrazněji profiloval jako mimořádně talentovaný skladatel – byť s velmi svébytným stylem. Právě ten ale nebyl po chuti ani konzervativnímu vedení konzervatoře, ani porotě, která každoročně rozhodovala o laureátech prestižní Římské ceny (Prix de Rome) – stipendijního programu umožňujícího vítězům několikaletý studijní pobyt na Francouzské akademii v Římě. Mezi lety 1900 a 1905 Ravel opakovaně usiloval o zisk první ceny. Když byl však v roce 1905 vyřazen už v předkole, vyvolalo to ve francouzské společnosti ohromný skandál, který nakonec vedl až k odstoupení ředitele konzervatoře. Do jejího čela poté nastoupil Ravelův učitel Gabriel Fauré, který měl pro jedinečný styl svého svěřence mnohem větší pochopení než předchozí konzervativní vedení. Pozoruhodným, byť rozhodně ne výjimečným paradoxem dějin zůstává, že zatímco „neúspěšný“ Ravel je považován za jednoho z nejslavnějších skladatelů francouzské hudby, jména jeho souputníků, kteří v daných letech cenu získali, zná dnes už jen málokdo. Podobný osud sdíleli s Ravelem i velikáni výtvarného umění – o Římskou cenu, jejíž historie sahá až do doby krále Ludvíka XIV., usilovali (ale nikdy ji nezískali) i Eugène Delacroix, Édouard Manet či Edgar Degas. 

Svůj smyčcový kvartet dedikoval Ravel právě Gabrielu Faurému, a to již v roce 1903. Skladba měla premiéru na jaře následujícího roku a jak už to tak u nových kompozic bývá, odborná veřejnost byla ve svém hodnocení rozdělena. Někteří kritici navrhovali učinit jisté revize, na což však reagoval sám Claude Debussy, který směrem k Ravelovi údajně pronesl: „Ve jménu bohů hudby a také ve jménu mém, neměňte jedinou notu na tom, co jste napsal.“ Právě vliv Debussyho Smyčcového kvartetu g moll je přitom v Ravelově díle dobře patrný. Mladý skladatel se držel standardního čtyřvětého schématu, postaveného na střídání částí lyrických a pomalých s živými a virtuózními. Úvodní Allegro, vystavěné na sonátové formě, střídá rytmická druhá věta s výraznými pizzicaty a jistým exotickým nádechem, v němž se odráží dobová pařížská fascinace Dálným východem i Ravelův obdiv k hudbě Nikolaje Rimského-Korsakova. Témata z první věty se následně nenápadně vracejí v rapsodické pomalé větě třetí a jako jistý jednotící prvek vlákno prostupují také do virtuózního finále. Smyčcový kvartet F dur je dnes mnohými považován za jedno z prvních skutečně vrcholných Ravelových děl. Skladatel v něm projevil ohromnou zvukovou představivost i nápaditost v práci s technickými a barevnými možnostmi jednotlivých nástrojů, čímž jako by už zde předjímal své pozdější mistrovství v oblasti orchestrace.

Lidová hudba byla po staletí přirozenou součástí každodenního života. V různých podobách téměř všude na světě doprovázela a dodnes doprovází tanec, svatby, práci, chvíle oslav i ztišení. Stejně tak tomu bylo i na severu Evropy – v Dánsku, Norsku, Švédsku, Finsku, na Islandu i na Faerských ostrovech. Tam všude čerpá Danish String Quartet inspiraci a materiál pro svůj Nordic Folk Project. Hudba, která se po generace předávala spíše samotným hraním než zápisem a do níž mohl každý další interpret otisknout něco vlastního – jiný důraz, ozdobu, tempo či barvu –, si díky dánskému kvartetu našla cestu také na koncertní pódia. Ve vlastních aranžích se soubor snaží vystihnout charakter severské lidové hudby, její melodickou prostotu, rytmickou energii i zvláštní melancholii, stejně jako barevnost, kterou jí v původní podobě vtiskávají smyčcové nástroje, flétny, akordeon nebo norské hardangerské housle se dvěma sadami strun. Danish String Quartet k této hudbě nepřistupuje jako k nedotknutelnému muzejnímu exponátu, ale jako k materiálu, který může dál putovat, proměňovat se a znovu znít v novém prostředí. Staré písně, tance a nápěvy nechává vstoupit do prostoru klasické komorní hudby, aniž by ztratily svou osobitost. Smyčcové kvarteto zde může znít jako jeden hlas, rozeznít se jako malá lidová kapela, napodobit drsný tah smyčce i křehkost staré písně. Sami členové souboru s oblibou připomínají, že lidové melodie nikdo doopravdy nevlastní – člověk si je jen na čas vypůjčuje. Právě v tomto duchu vznikají i jejich aranže – s respektem k tradici, ale bez strachu z proměny. Nordic Folk Project je tak nejen poctou severské lidové hudbě, ale také prostorem pro společné sdílení, spontánnost a improvizaci.